Časopis Naše řeč
en cz

Mluvená spisovná slovenština

Radoslava Brabcová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Se značným časovým zpožděním se dostávají na veřejnost podrobnější výsledky výzkumu mluvené spisovné slovenštiny, který probíhal v letech 1963 až 1964 na celém Slovensku za vedení prof. E. Paulinyho. Organizačním koordinátorem celé akce bylo Združenie slovenských jazykovedcov. Cílem tohoto výzkumu podle Paulinyho[1] bylo zjistit dovednost aktivně užívat spisovné slovenštiny v nepřipravených projevech a podat základní údaje o rozsahu a funkcích spisovného jazyka v jednotlivých společenských vrstvách, o vztahu spisovného jazyka k nářečí v celospolečenském styku, o progresivitě jednotlivých prvků spisovného jazyka i nářečí a v neposlední řadě i o vlivu češtiny na mluvenou slovenštinu. Předmětem výzkumu měly být takové projevy ústního styku, při nichž by se mělo užívat spisovného jazyka nebo nějaké „jiné celospolečenské jazykové formy“. Tohoto označení použil E. Pauliny pro spisovný jazyk ovlivňovaný při užívání v různé míře městskou mluvou nebo nářečími vzděláním i sociálním zařazením mluvčích, stejně jako situací, za níž se mluví. Výsledky výzkumu pak ukázaly,[2] že [49]nejvíc jsou odolné za podmínky spisovného vyjadřování nářeční prvky na východním Slovensku. A právě jazykovou situací na východním Slovensku, v okresech Spišská Nová Ves a Bardejov, zabývají se J. Muránsky a J. Jacko v článcích uveřejněných ve Sborníku pedagogické fakulty v Prešově.[3]

Podrobují rozboru fonetické a morfologické zvláštnosti mluvené spisovné slovenštiny v okrese Spišská Nová Ves (J. Muránsky) a Bardejov (J. Jacko).

Úvodem je třeba konstatovat, že autoři nevyužili možnosti konfrontovat výsledky rozboru z uvedených okresů a zpracovali materiál v podstatě izolovaně. To je jistě na škodu věci, zvláště když byl k dispozici obdobný materiál a shod se nabízela celá řada. Z každého okresu byly zkoumány tři body: z okresu Spišská Nová Ves okresní město, Levoča a Krompachy, z okresu Bardejov opět vedle okresního města Giraltovce a Stropkov. Objekty byly shodným způsobem vybírány ve třech sociálních vrstvách podle úvodních propozic E. Paulinyho (viz pozn. 1 na s. 48). Do I. vrstvy patřili lidé se základním vzděláním, kteří nejsou podle svého pracovního zařazení povinni užívat spisovného jazyka, do II. vrstvy lidé s maturitou, od nichž se rovněž bezprostředně nevyžaduje užívání spisovného jazyka, a teprve III. vrstvu tvořili lidé s vysokou školou nebo maturitou, kteří musí užívat spisovného jazyka.

Východní Slovensko tvoří velmi specifickou oblast především proto, že se „vo funkci hovoreného spisovného jazyka dodnes používa v značnej miere aj nárečie“[4], především v I. a II. vrstvě, kde má velmi silnou tradici. Proto také zde nářečí výrazně ovlivňuje mluvený spisovný jazyk, a to u I. vrstvy ve všech rovinách, u II. a III. vrstvy především jeho zvukovou podobu. Ale i příslušníkům III. vrstvy, kteří poměrně dobře ovládají spisovný jazyk, „uklouzne“ v okamžiku, kdy méně kontrolují formální stránku svého projevu, nějaký nářeční prvek.

Zatímco Muránsky konstatuje pro Spišskou Novou Ves jen různě silné působení nářečí (podle vrstvy uživatelů), spisovnou slovenštinu v okrese Bardejov ovlivňuje podle Jacka i čeština, neboť mnozí pracovníci nově vybudovaných závodů v bardejovském okrese (Tesla, Závody 29. augusta) se školili v českých krajích. Ve Stropkově pak lze zachytit i vliv ukrajinštiny.

Pro oba okresy stanoví autoři jako nejvýraznější znak nedostatek kvantity, a to především u I. vrstvy, částečně u II. vrstvy. Pokud se dlouhé samohlásky vyslovují, je to podle Muránského častěji v základech slov než v příponách, a to ještě ve slovech, která označují skutečnosti souvisící se zaměstnáním mluvčího a jsou přejata ze spisovného jazyka (závod, výroba, práca, plán, výrobky, nábor, momentálne, výstavba, práčovňa, kúpelňa, kultúra). Totéž konstatuje i Jacko. Ovšem hranice mezi krátkou a dlouhou samohláskou je ve [50]výslovnosti často velmi labilní a řada pomezních případů při běžném zkoumání uniká. Situace je o to složitější, že mluvčí nemají kvantitu ve svém nářečním povědomí, velmi těžko si ji osvojují i ve spisovném jazyce, nedovedou ji rozlišovat a nedovedou ji samozřejmě ani zapsat. Pedagogové zde proto stojí před problémem, jak rozšířit povědomí uživatelů spisovné slovenštiny na východním Slovensku o tento zvukový prvek. V bardejovském okrese autor upozorňuje na zajímavý jev, že při pokusu o spisovný projev mluvčí váže kvantitu na větný přízvuk a vyslovuje krátké slabiky s tímto přízvukem dlouze.

Velmi složitá je situace v realizaci, přesněji řečeno v nerealizaci dvojhlásek v obou okresech. U I. vrstvy okresu Spišská Nová Ves jednoznačně převažují jednoduché samohlásky, zvláště před palatálami (uhľe, zamesnaňe), nebo přechodná varianta, při níž „polosamohláskový element i úplne vo výslovnosti nezaniká, no zároveň zvukove nezodpovedá samohláske i v dvojhláskach spisovného jazyka“.[5] Nejvíc odchylek je v obou okresech ve výslovnosti za spisovné ô [uo]. Nejčastěji se vyslovuje krátké o, zřídka dlouhé ó. Prameny výslovnosti tohoto ó nedovedou autoři vysvětlit. Jacko se domnívá, že by mohlo jít o hlásku západoslovenskou, protože v místním nářečí neexistuje. Snad by bylo možno ji označit jako hlásku východozápadoslovenskou. Pokud totiž na východě dochází k dloužení, vzniká v samohláskovém systému dvojice o ó jako protiklad spisovného o [uo]​.

Výslovnost souhlásky v jako polosamohláskového u̯ byla zachována jen v 2. mn. podstatných jmen (rokou̯, budou̯, hospodarsťieu̯), zatímco v ostatních případech, kde je tato výslovnost pravidlem, se střídá [u̯] i [f]: stau̯ i staf, nebo převládá [f]: pridafki, ďefča. Situace v bardejovském okrese není charakterizována dost jednoznačně.

Výrazně se od spisovné slovenštiny liší rozsah výslovnosti měkkého ľ v obou okresech. Toto zjištění je překvapující především proto, že v této nářeční oblasti je ve výslovnosti ľ stejná situace jako ve spisovném jazyce, ale paradoxně se u mluvčích pokládá za spisovné jen l. Ve Spišské Nové Vsi kolísá výslovnost ve všech pozicích a u všech mluvčích (v I. vrstvě je zachováno ľ tím víc, čím víc je projev poznamenán vlivem nářečí, ve II. vrstvě přechází v l především v Levoči a v Krompaších, ve III. vrstvě se vyslovuje asi v polovině případů). Podobně v Bardejově vyslovují ľ nejdůsledněji příslušníci I. vrstvy. Autoři zjistili, že spolu velmi těsně souvisí výslovnost dvojhlásek a ľ. Před dvojhláskou vyslovují l, ale před samohláskami e, a v témže slově vyslovují ľ (mlieko × mľeko). V Bardejově se nejvíc zanedbává ľ u třetí vrstvy (pravděpodobně ze snahy vzdálit se co nejvíc od nářečního základu), pouze učitelé slovenského jazyka se snaží o zachování spisovné výslovnosti. Hláska ä bývá nahrazována hláskami e, a, přičemž se v Barde[51]jově vyslovuje a i tam, kde je v místním dialektu e: svaz, pata, padesiať. Tuto výslovnost považuje Jacko za vliv češtiny.

Tvarosloví věnuje Muránsky zvláštní stať, zatímco Jacko podává celkovou charakteristiku v jedné studii. V okrese Spišská Nová Ves lze považovat za nejdůležitější zjištění, že se od sebe silně liší situace v I. a II. vrstvě (většina dokladů je jen z I. vrstvy), na rozdíl od výskytu jevů hláskoslovných a výslovnostních. Autor vidí důvod v tom, že mluvčí s maturitou mají už přesné znalosti tvaroslovného systému a snaží se tyto znalosti ve svých projevech uplatňovat. Z nejvýraznějších odchylek je možno uvést vysokou frekvenci koncovky -ma v 7. mn. (z ďeckama, z našima vedúcima, z ňejakima cudzima, z mladima). Jacko zachytil v bardejovském okrese některé tvary, které nejsou ani v nářečí, ale nepokouší se jejich původ vysvětlit.

Po podrobném seznámení s výsledky výzkumu můžeme si klást otázku, zda je ještě možné při takových rozdílech a při takové různosti jazykové reality od struktury spisovné slovenštiny mluvit o spisovné slovenštině, i když ji blíže vymezíme určením „mluvená“. Mluvčí byl sice požádán, aby mluvil spisovnou slovenštinou, celý výzkum je nazýván výzkumem spisovné slovenštiny, ale již při zpracování výsledků muselo být autorům zřejmé, že některé projevy (zejména z první vrstvy) stojí mimo rámec spisovného jazyka. Není proto ani terminologicky nejvhodnější mluvit o tom, že „hovorený spisovný prejav prvej vrstvy“ charakterizují ty a ty prvky, když ani jeden z nich nepatří do inventáře spisovného jazyka. Běží zde tedy o to, zda je možno projevy všech tří vrstev charakterizovat jako spisovné. Spíše by bylo vhodnější začít pracovat s nějakým termínem diferenčním. Jestliže nejsou ve zkoumaných projevech např. realizovány dvojhlásky, chybí kvantita, liší se výslovnost souhlásek v, ľ, je několik odchylných tvarů v tvarosloví, např. bul, bula, padnul apod., není dost dobře možné zahrnovat takovýto útvar ještě stále do rámce spisovného jazyka. Jak předpokládal E. Pauliny v návrhu celého projektu, vzniká zde „nejaká iná celospolečenská jazyková forma“ a jistě by prospělo věci, kdyby se autoři pokusili blíže ji vymezit.

Celý tento výzkum je ovšem velmi cenný právě proto, že ukázal, jaký je stav spisovného jazyka na Slovensku, zejména na východním Slovensku, kde je užívání spisovného jazyka značně omezeno. Proti výchozímu předpokladu, že se výzkum soustředí pouze na spisovný jazykový útvar, výsledky ukázaly, že jednotlivé jazykové projevy jsou ve své realizaci rozdílné a že je třeba je považovat za útvary smíšené, v nichž spisovné nebo nářeční prvky mohou získat převahu. Další poznatky jistě přinese stylistický rozbor materiálu, s nímž se v projektu počítá. Lze si proto jen přát, abychom i v českých zemích mohli co nejdříve k obdobnému výzkumu přistoupit.


[1] Podrobněji o zaměření a cíli tohoto výzkumu srov. E. Pauliny, Zpráva o výskume hovorenej podoby spisovnej slovenčiny, Slovenská reč 29, 1964, s. 351n.

[2] J. Mistrík, Zpráva o konferencii o hovorenej slovenčine, Slovenská reč 31, 1966, s. 174n.

[3] Sborník pedagogickej fakulty v Prešove Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, VI, 1967, zv. 2, s. 17n. a s. 37n.; VII, 1968, zv. 2, s. 17n.

[4] J. Muránsky, Fonetické zvláštnosti …s. 18.

[5] J. Muránsky, Fonetické zvláštnosti…, s. 20. Pro přesnost je třeba připomenout, že běží pouze o i-ovou složku diftongu, nikoli o samohlásku i, jak uvádí autor v citátu.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 1, s. 48-51

Předchozí Jiří Kraus: Studie o funkčním pojetí textu a stylu

Následující Ludmila Uhlířová: Sympozium o aktuálním členění výpovědi

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1