Časopis Naše řeč
en cz

Kniha o společenské komunikaci

Jan Kořenský

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Lamserova Komunikace a společnost[1] má všechny znaky úvodu do nově konstituovaného vědního oboru teorie sociální komunikace. Autor dbá především o vymezení objektu vědy, stanovení jeho hranic se zřetelem ke zjištění styčných ploch; to je u vědy, která je „syntetickou vědní kategorií“ (termín autorův), zvlášť důležité. Je při tom samozřejmé, že jednotlivé její oblasti jsou zpracovány s různou hloubkou a intenzitou — základní informací počínaje a až pronikavým, zevrubným zpracováním problému konče.

Považujeme nejprve za účelné knihu jako celek charakterizovat tak, aby [42]si čtenář mohl učinit představu o obsahu a rozsahu teorie společenské komunikace. Jde o vědní obor, který se stýká se sociologií, psychologií, kybernetikou, sémiotikou, lingvistikou, politickou ekonomií, politologií, estetikou a historií. Proto je kniha zajímavá pro každého, kdo se zajímá o postavení člověka ve společnosti, zejména pak o postavení jazyka a ostatních prostředků komunikace ve společenských vztazích, tím spíše, že je napsána velmi srozumitelně a přístupně. Je tedy užitečné zmínit se o Lamserově knize v Naší řeči.

Společenská komunikace je sdělování (přenos informací či výměna významů) v rámci společenského kontaktu. Jednotkou společenské komunikace je komunikační akt. Prvky tohoto aktu se stanoví u jednotlivých autorů různě, a to s podstatnými diferencemi (srov. s. 12.). Lamser liší sdělovatele, příjemce, směr komunikace, kanály, obsah, vyjadřovací prostředky, záměr a efekt (prostrkaně vytištěným prvkům budeme na jiném místě věnovat pozornost se zřetelem k jejich vzájemným vztahům). Způsob komunikace je podmíněn charakterem kontaktu; rozlišují se akty bezprostřední (přímý kontakt sdělovatele a příjemce) a zprostředkované (mezi sdělovatelem a příjemcem působí prostředník). Prostředníkem může být osoba, instituce, určitá organizační struktura, aparatura apod. Prostředníky jsou i tzv. komunikační konzervy, což jsou psané texty, magnetofonové pásky apod.

Struktura komunikačního aktu souvisí s jinými společenskými strukturami. Role v komunikační struktuře umožňuje za určitých příznivých okolností jednotlivci vytvářet vlastní společenské postavení, společenskou autoritu. Novinář, redaktor rozhlasu nebo televize může tedy za příznivých okolností využít svého postavení v komunikační struktuře k budování osobní autority v oblasti politiky, kultury nebo jiné společenské oblasti. Naopak, společenské postavení předurčuje jednotlivce k významným funkcím v komunikačních strukturách.

Jednotlivé prvky komunikačního aktu tvoří strukturu; mnohostranně je zkoumána zejména struktura komunikující osobnosti — Lamser v tomto smyslu liší sféru společenskou, sféru chování, sféru motivační, sféru informační a biopsychickou. Jde o okolnosti a předpoklady, kterými je osoba při vstupu do komunikační struktury „vybavena“ po stránce společenské příslušnosti, z hlediska motivů, které ji ke komunikaci vedou, z hlediska informací, se kterými do komunikačního aktu vstupuje, atd.

Značná pozornost je věnována vztahu mezi společenskou a komunikační situací. Studují se podmínky, které pro komunikační situace vytváří situace společenská. Konstatuje se, že komunikační akty jsou součástí společenských situací, i když jsou také specifické komunikační situace. Autor podává přehled základních komunikačních situací (klasifikuje je podle prostorového uspořádání, podle stupně záměrnosti, zaměřuje se na úlohu prostoru a času v komunikačních situacích).

[43]Za významnou otázku považuje Lamser vztah společenské komunikace k organizaci a řízení. Zkoumá i problematiku výzkumu veřejného mínění, zabývá se ze svého hlediska i teorií masových komunikačních prostředků. Pozornost je věnována také tzv. efektům komunikace, což jsou určité důsledky, které komunikační akt vyvolává ve struktuře osobnosti účastníků komunikace. Proto se také rozlišují efekty v chování, v informační a v motivační sféře. V popředí zájmu je i vztah teorie společenské informace k metodám sociologického výzkumu.

S předmětem jazykovědy se teorie společenské komunikace stýká především prostřednictvím sociolingvistiky a psycholingvistiky. Téměř každý z pojmů vyložených v této knize může být promýšlen z hlediska jazykovědného a lingvistické zkoumání má význam pro prohloubení obsahu tohoto pojmu z hlediska teorie společenské komunikace.

Zkoumání těchto vztahů však předchází podle našeho názoru obecně jazykovědná otázka, týkající se postavení jazykového systému ve struktuře komunikačního aktu, otázka, v jakém smyslu je systém přirozeného jazyka vyjadřovacím prostředkem komunikačního aktu. Klíčem k tomuto problému je pojem obsahu komunikace (soustava informací vyjádřená v nějaké znakové soustavě). Prostředkem ke zkoumání této složky komunikačního aktu je obsahová analýza jako úkon, při němž je odhalován algoritmus obsahu, což je „zásada (psaná nebo nepsaná), podle níž se řadí jednotlivé informace vyjádřené určitými znaky (slovy, obrazovými prvky apod.) do celku“ (s. 155). Algoritmus obsahu je tedy soubor pravidel výstavby konkrétního textu, základními skladebními pravidly (např. postavení shodného přívlastku vyjádřeného přídavným jménem) počínaje, přes výstavbu textu jako celku až k principům, které liší např. strukturu dramatu od struktury jízdního řádu. Obsahová analýza zjišťuje přes obsah sdělení vlastnosti prostředku užitého v daném komunikačním aktu. (Jazyk jako prostředek komunikace chápe Lamser ve smyslu „tří oborů“, tj. syntaxe jako teorie vnitřní struktury jazyka, sémantiky, která se zabývá smyslem znaků, a pragmatiky, která bere v úvahu i komunikující partnery, tj. uživatele jazyka [srov. 152—153].) Vlastní soustavu rozboru jazyka jako prostředku komunikace Lamser nevypracovává, není však jasné, zda proto, že obsahová analýza nepředpokládá předběžný a samostatný rozbor prostředku, nebo proto, že předpokládá převzetí podobného rozboru od jazykovědy. Zdá se tedy, že z hlediska komunikačního aktu není třeba (nebo nelze) oddělit ono „co“ a „čím“ tak, aby mohla být předem popsána a rozebrána soustava znaků a pak teprve na tomto základě provedena obsahová analýza příslušného textu.[2]

[44]Lamserův postoj k obsahové analýze (opřený o rozsáhlou literaturu) je přesvědčivý, koresponduje se stejnou tendencí v jazykovědném bádání nově pojmout protiklad langue - parole a všímat si i útvarů nadvětných. - Pokud jde o vztah obsah - vyjadřovací prostředky, lze dojít k dvěma závěrům:

1. Lingvistiku by měl pro potřeby obsahových analýz komunikačních aktů zajímat prostředek komunikace (daný jazyk) jako invariantní soustava znaků se specifickou syntaxí a sémantikou — pragmatika je snad již věcí obsahových analýz samotných. Hranice mezi prostředkem a obsahem (tedy hranice mezi sémiotickou strukturou jazyka jako prostředku a sémiotikou procesu komunikace) se zdá důležitá spíše pro lingvistiku než pro teorii společenské komunikace. Tu zajímá vždy dané užití prostředku více než jeho invariantní podstata.

2. Vzhledem k pojetí obsahové analýzy je asi přece jen vhodnější Laswellova soustava prvků komunikace (srov. s. 12), která je zdánlivě neúplná, neboť zahrnuje pouze „kdo“, „komu“, „kanály“, „co“, „efekt“. V Laswellově „co“ se tedy skrývá „neodděleně“ i prostředek, což odpovídá i povaze obsahové analýzy v Lamserově pojetí.


[1] Václav Lamser, Komunikace a společnost, Academia 1969, 298 stran.

[2] V této souvislosti se zdá poněkud mechanické, že ve smyslu syntaxe, sémantiky a pragmatiky je členěn nejen jazyk jako prostředek (viz výše), ale i obsah sdělení má svou syntax, sémantiku a pragmatiku. Pojetí obsahové analýzy je však takové, že zkoumá zejména syntax a sémantiku prostředku i obsahu sdělení prakticky neodděleně; pragmatický prvek je spíše věcí sdělení samotného.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 1, s. 41-44

Předchozí Ludmila Uhlířová: Nový syntaktický sborník

Následující Jiří Kraus: Studie o funkčním pojetí textu a stylu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1