Časopis Naše řeč
en cz

Nový syntaktický sborník

Ludmila Uhlířová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Uspořádání dvou významných mezinárodních vědeckých setkání o teoretických otázkách syntaxe, jakými byla konference o historickém a historickosrovnávacím studiu slovanské skladby a o studiu skladby nářeční v Brně [38]v r. 1961 a sympozium o strukturních typech slovanské věty a jejich vývoji rovněž v Brně v r. 1966, svědčí o neobyčejném rozmachu vědeckého výzkumu v této oblasti jazykovědy i o naléhavé potřebě konfrontovat názory na nejdůležitější syntaktické problémy a na různé metody a přístupy k jejich řešení. Výsledky jednání obou vědeckých setkání jsou shrnuty do dvou sborníků se stejným názvem — Otázky slovanské syntaxe (Praha 1962) a Otázky slovanské syntaxe II (Brno 1968). Vzhledem k širokému tematickému záběru i ke skutečnosti, že jsou zastoupeny přední teoretikové v oboru slovanské syntaxe, představují oba svazky shrnující, reprezentativní vhled do současného stavu bádání, do aktuálních otázek i předpokládaných směrů dalšího vývoje vědy o syntaxi slovanských jazyků. Patří tak k základní syntaktické literatuře posledních let u nás.

Sborník Otázky slovanské syntaxe II, o němž pojednáváme, obsahuje předem zaslané referáty a příspěvky (v počtu 45) i celé jednání sympozia (úvodní referáty, shrnutí diskuse podle magnetofonového záznamu, diskusní příspěvky dodané písemně a závěrečná slova k diskusi) včetně usnesení. Je uspořádán do tří oddílů podle základních tematických okruhů tak, že od obecné problematiky strukturních typů slovanské věty se postupuje k ujasnění jejich podoby v jednotlivých slovanských jazycích a k jejich porovnávacímu studiu a dále ke studiu vývoje větných typů v slovanských jazycích. Chceme se v této zprávě zaměřit především na shrnující charakteristiku jednotlivých tematických okruhů.

Již sám ústřední pojem syntaxe, totiž pojem věty jako jednotky jazykového systému, jejíž specifičnost (např. proti slovu a slovnímu spojení) je dána predikací, lze chápat různým způsobem. Pojetí věty, resp. větného typu bývá (v rámci různých metodologických přístupů) jedním z možných východisek bádání v syntaxi. Obecná charakteristika větného typu (z hlediska funkčního i gramatického) a vymezení hierarchicky uspořádané soustavy větných typů je proto jádrem prvního tematického okruhu. O explicitní charakteristiky větného typu se pokoušejí ve svých referátech např. N. Ju. Švedovová, H. Křížková a M. Grepl. Uveďme pro ilustraci alespoň stručnou charakteristiku Greplovu: „Větné typy představují různé stavební struktury predikačního jádra“. Ukazuje se, že charakter slovanské věty (jejího predikačního jádra) lze nejlépe vystihnout symbolem VF (verbum finitum — určité sloveso), který postihuje jak věty dvojčlenné, tak i jednočlenné. Zůstává ovšem otázka, jak hodnotit konstrukce bez určitého slovesa (touto otázkou se zabývají zejména R. Mrázek, dále N. Ju. Švedovová, R. Zimek; a I. Lekov).

Pojem větného typu se vymezuje vzhledem k pojmům příbuzným, jako je větná struktura, větné schéma, větný vzorec, větný model, jádrová věta (R. Zimek, M. Grepl). Obecné charakteristické rysy ve stavbě slovanské věty (syntaktická univerzália) se zkoumají i v porovnání s jazyky neslovanskými (R. Růžička).

Konstitutivními rysy a prvky větných typů se přímo nebo nepřímo zabý[39]vají všechny referáty. Za konstitutivní se považují především některé vlastnosti verba finita (určitého slovesa). M. Grepl formuluje tyto čtyři konstitutivní rysy slovanských větných typů: 1. jednočlennost — dvojčlennost, 2. sponovost — nesponovost, 3. agentnost (agens, tj. činitel děje je gramatickým podmětem věty) — deagentnost (agens se nevyjadřuje vůbec nebo je z místa gramatického podmětu odsunut), 4. počet obligátních prvků predikátu (tzv. aspekt intence neboli valence slovesa). Přitom se zdůrazňuje, že je třeba přihlížet nejen k uvedeným konstitutivním rysům, ale i k jejich hierarchizaci. Zřejmě nejdiskutovanějším se jeví valence slovesa. Proti stanovisku N. Ju. Švedovové, která soudí, že prvky dané valencí slovesa jsou jen záležitostí sémantiky slovesa a nejsou konstitutivními prvky věty, stojí stanovisko H. Křížkové, P. Adamce, J. Bauera a M. Grepla, kteří za konstitutivní prvky považují i nutná (obligátní) určení adverbiální. Zdůrazňují potřebu provést sémantickou klasifikaci sloves na základě toho, zda adverbiální určení jsou u nich víceméně nutná (tj. podmíněná lexikálně). P. Adamec poukazuje na to, že tradiční příslovečné určení je zcela heterogenní kategorií a že místo něho by bylo vhodné zavést nejméně tři samostatné větné členy podle druhu syntaktického (a sémantického) vztahu ke slovesu, jako je tomu např. v této větě: Po snídani (přimykání; situování děje) děti vesele (kongruence; kvalifikování děje) odběhly do zahrady (slabá rekce; neobjektové zaměření děje). Adamec rovněž navrhuje pro tyto členy nové termíny. Jeho návrh na přehodnocení dosavadní klasifikace větných členů je důkazem, jak silně zasahuje sémantika do syntaktické stavby věty.

Specifickým rysem každé věty je její modalita neboli způsob vyjádření postoje mluvčího k sdělované skutečnosti; za hlavní konstitutivní prvky větného typu v rovině modální stavby jsou pokládány slovesný způsob a druh koncové intonace (M. Grepl, I. Mahnkenová). S modalitou souvisí také otázka, co je větné paradigma — někdy se chápe jako souhrn modálně časových obměn větné struktury, jindy jako systém transformátů téže jádrové věty vázaných principem sémantické ekvivalence (J. Popela, Z. Oliverius, N. Ju. Švedovová). Zvláštním druhem paradigmatických vztahů jsou vztahy transformační (O. Leška), v nichž se realizuje překlad z jedné části jazyka do jiné části jazyka (sémantická interpretace) a integrují jazykové plány (integrace spočívá v tom, že jde o globální vztahy mezi celky, které obsahují prvky různých jazykových plánů).

Značné pozornosti se dostalo ve sborníku problematice sémantické struktury věty (F. Daneš, A. J. Michněvič, T. P. Lomtěv). F. Daneš si položil otázku, zda existuje nějaká základní univerzální logická (obsahová) struktura, kterou všichni lidé postihují stejně skutečnost („propozice“) a pak ji teprve jazykově formují různým způsobem v různých jazycích nebo různým způsobem v témže jazyce. Sémantickou strukturu věty daného jazyka charakterizoval stručně jako „syntaktickou projekci lexikálních významů“.

[40]První tematický okruh pak uzavírají příspěvky o větných typech v nářečí a o tom, jak se větné typy realizují a modifikují v promluvě (J. Chloupek, V. Michálková, J. Balhar).

Od obecné syntaktické problematiky se v druhém okruhu přechází k metodologickým otázkám synchronního porovnávacího studia větných typů v slovanských jazycích (R. Mrázek, R. Růžička) a k dílčím otázkám typologie slovanské věty. V řadě příspěvků se podává rozbor soustavy větných typů v jednom určitém slovanském jazyce, a to — kromě češtiny — zejm. v polštině (Z. Klemensiewicz, H. Misz), v ruštině (R. Zimek), bulharštině (I. Lekov, K. Popov) a srbochorvatštině (M. Ivičová), i strukturní analýzy jednoho větného typu nebo jednoho syntaktického jevu na srovnávacím základě [(J. Ružička, L. I. Rojzenzon, E. Maiová, R. Conrad, M. Kubík a další). Přitom jde nejen o popis, o konstatování existence určitého jevu, nýbrž vždy též o stanovení jeho místa v příslušném jazykovém systému (o umístění v paradigmatické soustavě) a v neposlední řadě o stylistickofunkční charakteristiku (M. Jelínek, J. Vukovič). I příspěvky založené na rozboru konkrétního syntaktického jevu a konkrétního jazykového materiálu směřují k obecnému cíli, jímž je hledání obecně slovanských univerzálií i rysů specifických pro jednotlivé slovanské jazyky, a týkající se tak — v různé míře — i okruhu prvního.

Stejně jako typologickosrovnávací studium slovanských jazyků musí se i historickosrovnávací zkoumání vývoje větných typů — to je téma třetího okruhu — opírat o probádání vývoje v jednotlivých jazycích. Většina příspěvků tohoto okruhu (je početně nejméně zastoupen vzhledem k tomu, že metodologickým otázkám historického a historiskosrovnávacího studia slovanské syntaxe byla věnována již brněnská konference v r. 1961) se týká jednak sledování vývoje některého jevu v celé historii nebo alespoň v delším období vývoje daného jazyka, např. funkce a vývoj syntaktických kondenzátorů ve slovanských jazycích (M. Jelínek), vývoje infinitivních vět v češtině a ruštině (J. Porák, V. Hrabě), některých modálních větných typů v lužičtině (H. Schuster-Šewc), přívlastkové funkce přechodníků v češtině (Y. Millet) aj., jednak synchronního popisu nebo výkladu některých jevů v jistém vývojovém období, zejm. nejstarším období staroslověnštiny (Cz. Bartula, R. Večerka, K. I. Chodovová). Hlavní problematikou tohoto tematického okruhu jsou způsoby zkoumání vývoje větných typů. J. Bauer ve svém referátu položil důraz na postižení celé soustavy větných typů aspoň v několika synchronních průřezech — jen tak je možno vystihnout jejich systémové vztahy a vzájemnou vázanost — a podal přehled o vývoji základních větných typů v češtině (rozlišil větné typy podle základní modální platnosti a podle syntagmaticko-predikační stavby). Důležitý je i způsob inventarizace větných typů v různých obdobích vývoje jazyka (V. Barnet) a zkoumání činitelů působících na vývoj větných typů. I v tomto tematickém okruhu, stejně jako v obou předcházejících, je poměrně velký podíl příspěvků od [41]domácích autorů (zdaleka ne o všech byla v naší zprávě zmínka). Je potěšitelné, že čeští a slovenští slavisté — věrni tradici — zaujímají v současné slavistice význačné místo. V této souvislosti jistě není bez významu ani fakt, že se sympozium konalo právě v Brně.

Sborník jako celek poskytuje významný a velmi koncentrovaný přehled o současném bádání v syntaxi. Je v něm obsaženo to, co je skutečně v syntaxi zásadní, podstatné, co tvoří jádro vědecké disciplíny. K řešení syntaktických problémů se přistupuje z hlediska nových teorií a metod, a tak zároveň dochází i k jejich konfrontaci a tříbení. Jak zdůraznil akad. B. Havránek, je možné mít na jazyk jako na empirickou skutečnost různý vědecký pohled, je však žádoucí usilovat o jistou krystalizaci názorů. Právě to bylo hlavní náplní sympozia.

Význačným konkrétním podnětem, který sborník přináší, je návrh aktuálních témat ze slovanské syntaxe, která by se především měla stát předmětem bádání v nejbližší době, a návrh na prohloubení mezinárodní spolupráce slavistů (oba návrhy podporovala Mezinárodní komise pro studium mluvnické stavby slovanských jazyků, jejíž členové se sympozia zúčastnili). Tyto návrhy jsou formulovány v usnesení sympozia.

Přáli bychom si, aby na oba brněnské sborníky, které nemají ráz pouze konferenčních materiálů, ale reprezentují vždy jednu významnou fázi v syntaktickém bádání, navázaly v budoucnu periodicky svazky další.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 1, s. 37-41

Předchozí Václav Křístek: Nové vydání České mluvnice

Následující Jan Kořenský: Kniha o společenské komunikaci

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1