Časopis Naše řeč
en cz

Metafora ve větě

Josef V. Bečka

[Články]

(pdf)

-

Podkladem metafory je označení věci oklikou přes slovo, které běžně označuje věc něčím podobnou. Mezi pojmem, jehož slovní označení se bere za pojmenování (obraz metafory), a pojmem, který má být takto pojmenován (základ metafory), je vztah podobnosti. Podobnost může být rozmanitého rázu a stupně, bývá nápadná, ale též obvyklému pohledu skrytá, týká se základních znaků pojmu, ale též znaků podružných, průvodních a může být i náhodná, vázaná jen na prchavý okamžik. Nejednou víc než skutečná podobnost je podkladem metafory asociace, spojení dvou představ, prolnutí vněmu s dojmem, který jej provázel nebo byl jím vzbuzen. Nutno tedy brát pojetí podobnosti velmi široce.[1]

V antických poetikách a rétorikách byla metafora řaděna mezi tropy, ale přes vysoké ocenění Aristotelovo nebyla uváděna ani jako první, ani jako nejvýznačnější z tropů. Teprve v minulém století, jak se postupně stávala hlavním z výrazových prostředků básníkova prožitku a jak byly studovány i metafory lidové poezie, význam metafory byl stále více zdůrazňován a byla věnována zvláštní pozornost i jejímu původu a rozsahu jejího užití. Vznikaly obsáhlé monografie. H. Werner (Der Urprung der Metapher, 1919) vykládal vznik metafory z tabuových představ, pojmenovávaných metaforickým opisem. E. Cassirer (Sprache und Mythos) uváděl metafory ve vztah k představám mytickým. H. Pongs (Das Bild in der Dichtung, 1927) pokládal ve Freudově duchu obraz za výtvor podvědomí. Přehled a rozbor názorů podává H. Konradová v Étude sur la métaphore, 1. vyd. 1939, 2. vyd. 1958. Souhrnné poučení o vývoji názorů na tropy přináší K. Svoboda v článku Tropy [2]a figury, NŘ 31, 1947. Z nových našich prací o metafoře v širokém kontextu nepřímého zobrazování skutečnosti třeba uvést studii H. Jechové Rozbor literárního díla z hlediska přímého a nepřímého zobrazení skutečnosti, Acta Universitatis Palackianae, Philologica 14, 1965. O metaforách se tu šíře, tu stručněji a povšechně mluví i v poetikách a stylistikách.

Metafora plní různé úkoly, a proto se objevuje v různých stylech a v rozmanitých podobách. To velice znesnadňuje každý pokus o její třídění. Přihlíželo se — zejména dříve — především k jejímu obsahu, metafory se třídily a hodnotily podle toho, které jsou z oblasti intuitivní, smyslové a které z oblasti rozumové, myšlenkové, anebo podle toho, zda je posun označení od neživého k živému či opačně, zda jsou transpozice z jedné oblasti smyslové do jiné a kterých oblastí se to týká (metafory vizuální, auditivní, taktilní, čichové), zda je vztah podobnosti blízký nebo vzdálený atd. Metafory se posuzovaly také z hlediska jejich působení, zda totiž je obraz překvapivý svou novostí, či jejich působivost je již oslabena častějším užíváním, nebo je dokonce otřelá. Umělecké metafory se třídily a hodnotily též z hlediska literární historie, rozbíraly se typy metafor podle uměleckých individualit, podle literárních proudů a směrů.

Je však možno dívat se na metaforu z hlediska jazykové formy a studovat její sdělné funkce a možnosti s tím spojené. Užití metafory je pronikavý zásah do sémantiky sdělování. Zjednodušeně řečeno, metaforický výraz je v kontextu prvkem co do svého významu inkongruentním, jakýmsi druhem hádanky (jak už konstatoval Aristoteles), kterou musí adresát rozluštit, jinak by metafora byla nesrozumitelná a nesplnila by svůj úkol. Z toho vyplývá, že metafora je silně závislá na kontextu, z něho se jako metafora poznává a chápe se její smysl. Veliká závislost na kontextu má zase za následek, že metafora sama značně kontext ovlivňuje. Často — v různém rozsahu a s různou mírou výraznosti — přispívá k vytváření toho, čemu říkáme podtext, druhý, průvodní význam kontextu.

V tomto článku si chceme povšimnout hlavně formální stránky metafory. Avšak dříve než začneme rozbor, musíme si uvědomit, že podobnost se dá v jazyce vyjádřit trojím způsobem: 1. přímým konstatováním, 2. přirovnáním, 3. metaforou. Každý z nich poskytuje autorovi jiné sdělné možnosti, různě vstupuje do věty a má různou účinnost.

V přímém konstatování podobnosti je tento vztah vyznačen lexikálně: Oba bratři jsou si podobni. Míní se takto podobnost povšechná, nespecifikovaná. Často však je blíže určena, zpravidla příslovečným [3]určením: Oba bratři se sobě podobají jak postavou, tak i povahou. - Hlasem i mimikou mi připomíná otce. Podobnost přímo konstatovaná bývá různě intenzifikována: Mezi oběma případy je veliká (nápadná, jistá, jakási…) podobnost. Oba bratři jsou si k nerozeznání podobni. Matka a dcera jsou si naprosto nepodobny. Někdy podobnost sama je vyjádřena přímo, ale míra podobnosti nepřímo, přirovnáním, namnoze frazeologizovaným: Podobají se jako vejce vejci. Je podoben otci, jako by mu z oka vypadl. Konstatování podobnosti bývá také provázeno hodnocením, které se zpravidla kombinuje s intenzifikací: Podobnost mezi nimi je až překvapující. Svou jízlivostí jsou si až nepříjemně podobni. Lexikální konstatování podobnosti dovoluje tedy rozličné modifikace, jak tomu bývá u jiných přímých pojmenování.

Naproti tomu přirovnání vyjadřuje podobnost vždy nějak specifikovanou. Např. Jirka je tichý jako pěna. Sedí tiše jako pěna. V ustálených případech specifikace může být implikována v samém přirovnání: Jirka je jako pěna. Sedí jako pěna. Kde taková implikace není možná, vlastnost musí být u přirovnání vyjádřena (třebas dodatečně s volným připojením), např. Jirka je jako Toník, taky toho moc nenamluví (tj. je málomluvný jako…). Přirovnání nesnáší dobře, aby vyjádření vlastnosti bylo intenzifikováno nebo hodnoceno; to má být obsaženo už v přirovnání samém, jinak by přirovnání bylo voleno nevhodně. Srov. Je velmi pilný. Je vzorně pilný. Je pilný jako včelička. Jestliže tu přesto chceme přirovnání užít, připojujeme je volně, nesplývavě, jako dodatečně připojené dotvrzení nebo zesílení výroku již hotového. Např.:

Je velmi pilný, jako včelička. — Jsem tu naprosto zbytečný — jako páté kolo u vozu. — Opatrovala ho s dojemnou úzkostlivostí, opravdu jako oko v hlavě.

V přirovnání vztah podobnosti není vyjádřen lexikálně, tj. přímo slovem významovým, nýbrž je jen naznačen výrazem spojovacím, tedy slovem gramatickým (jako) nebo jiným prostředkem gramatickým, např. instrumentálem (zpráva se bleskem rozšířila) anebo prostředkem slovotvorným (silnice se hadovitě vinula po úbočí „jako had“). V metafoře vztah podobnosti není ani vyjádřen lexikálně, ani není naznačen gramatickými prostředky, nýbrž nepřímé pojmenování obrazem tu zastupuje pojmenování základu. I když jde o naznačení podobnosti mezi jevy v některém jejich znaku, tedy o podobnost specifikovanou jako v přirovnání, toto pojetí podobnosti tu ustupuje do pozadí a vyniká podobnost mezi jevy samými (tedy jako v přímém konstatování [4]podobnosti). Tím je zásah do sémantiky výpovědi pronikavější než v přirovnání. Z toho vyplývá, že metafora vstupuje do věty podstatně jinými způsoby než přímé pojmenování podobnosti i než přirovnání. S tím jsou spojeny i jiné možnosti užití metafory a odlišná její účinnost.

Metafora je v zásadě prostředek pojmenovávací (nechávám nyní stranou metaforicky míněné vyšší celky, pasáže nebo celé alegorické skladby), ale velmi záleží na tom, jak do věty vstupuje, popř. jakou stavbu ten nebo onen typ metafory vyžaduje. Právě pro svou velkou závislost na kontextu je metafora svým způsobem i problém syntaktický.

Důsledně podle formy rozbírá metafory 15 anglických básníků Chr. Brooke-Roseová v knize A Grammar of Metaphor, 1958. Dostává tyto typy: a) Prostá náhrada (simple replacement). Základ je nevysloven, řečen je pouze obraz, např. oheň „láska“. Má velký účinek, ale není vždy dosti jasná. Častá je ve středověkých alegoriích a v moderní poezii symbolistů. — b) Vytčené formule (pointing formulae). Metaforická platnost je vyznačena ukazovacím zájmenem, členem, popř. postavením v přístavku nebo ve vokativě. Nejsou to vždy čisté metafory a nemají namnoze zvláštní účinnost. — c) Metafory v přísudku. Jsou příliš jasné, až kategorické, ale dovolují značnou originalitu. Např. Lidské srdce je hladový jícen. — d) Metafory uvedené slovesem dělati apod. Jsou dynamické, presonifikující, např. Učinila mé srdce svým vazalem. — e) Metafory s neshodným přívlastkem. Dva podtypy: tříslovná formule (the three-term formula), např. hostitel mého srdce „mé tělo“, a dvouslovná formule (the two-term formula), např. oheň lásky „láska“. Tento druhý podtyp je nejčastější druh metafory. — f) Metafory slovesné. Není tu problém s naznačením základu, např. Loď brázdí moře. Často jako personifikace. — g) Metafory v adjektivu (adjektivum je velmi pružné, ale snadno ztrácí svou metaforičnost, např. nahé nebe), v adverbiu (je méně omezeno než adjektivum, spíše jen specifikuje metaforicky vyjádřenou činnost), popř. v celé větě (metaforický opis, např. Když se zavírají večerní květy „večer“). — h) Metafory slovesné spojené s metaforickým substantivem (spící jiskra vrozené ctnosti).
Toto členění je důmyslné, ale místy málo přehledné a ne vždy důsledné. Vracím se ke svému pokusu o formální třídění básnických metafor (Úvod do české stylistiky, 1948, s. 101-104). Systematičtěji jsem toto třídění provedl v učebním textu Slovo, jeho význam a užití, 1968, s. 76-80. Z něho zde vycházím a podrobněji je zpracovávám.

Nejprve je třeba zdůraznit, že při třídění metafor, i když je chceme zakládat na formě, není vhodné primárně vycházet z formy vnější, např. z třídění na metafory substantivní, slovesné, adjektivní a adverbiální, neboť tato vnější forma může být výsledkem různých slovnědruhových transpozic. Základní rozdíl se musí vidět v rozdílu sémantickém; [5]teprve z něho vyplývají další rozdíly formy a zasazení metafory do výpovědi. Vycházím proto z tohoto základního členění:

Metaforické označení a) substancí, b) činností, c) vlastností, d) dalších určení činností a vlastností, e) celých výpovědí.[2]

a) Metafory substance. Substance metaforicky označované jsou především konkrétní objekty (např. hvězdy) a citové stavy (např. láska). Protože slovní označení substancí tvoří zpravidla významovou kostru věty, je metafora substance ze všech typů metafory nejpronikavějším zásahem do výpovědní sémantiky. Příznačné pro ni je, že nezbytný kontext musí být pro ni velmi často explicitně vytvořen. Jinými slovy řečeno, nestačí do kontextu uvést obraz, nýbrž často je třeba uvést i základ.

Z hlediska syntaktického je metaforický vztah u substancí traktován jako vztah široké totožnosti a takto bývá nejednou i formálně vyjádřen: Hvězdy jsou diamanty noční oblohy. Tato základní formule, vyjádřená dvojčlennou větou verbonominální, může se užitím syntaktických transpozic objevit celkem v pěti formách:

aa) forma přísudková

Hvězdy jsou diamanty nočního nebe.

ab) forma přístavková

Hvězdy, diamanty noční oblohy, zářily nad ztemnělou krajinou.

ac) forma s neshodným přívlastkem (základ je v genitivě explikativním)

Diamanty hvězd zářily nad ztemnělou krajinou.

ad) forma se shodným přívlastkem (základ je v adjektivu vztahovém)

Hvězdné diamanty zářily nad ztemnělou krajinou.

ae) forma prostého substantiva (základ je nevyjádřen)

Diamanty zářily nad noční krajinou.

Metafory substance mají tedy formy, které nacházíme ve stupních sevřenosti slovesně jmenné predikace; ve schématu není uvedeno jen [6]spojení s větou vedlejší, protože se u metafor pro svůj příliš intelektuální ráz prakticky neobjevuje, ačkoli možné je: Hvězdy, které jsou diamanty nočního nebe, zářily nad ztemnělou krajinou. Navíc pak přistupuje typ ae, který ve stupnici sevřenosti predikační není.

Typy aa—ad obsahují jak obraz, tak i základ; vyjádřením základu je vytvořen kontext nezbytný k signalizování metaforické platnosti slova. Teprve forma ae neobsahuje výslovné vyjádření základu, metaforická platnost má tu vysvítat z kontextu nebo situace výpovědi. V kontextu vyplývá metaforický význam slova z konfrontace s některým větným členem, např. s příslovečným určením, jak je tomu v uvedeném příkladě: Diamanty zářily nad noční krajinou. Situačně je metafora signalizována hlavně ve vokativu (srov. matčino oslovení dítěte: Ty můj andílečku).

Ve spojeních typu moře běd nejde o přívlastkový typ metafory substance. Slovo moře není obrazem základu bědy, nýbrž je to výraz kvantitativní, vyjádřený hyperbolickou metaforou, tedy „veliké množství“. Slovo moře je tady metafora formy ae, neshodný přívlastek běd je přímé pojmenování v platnosti genitivu kvantitativního. Právě tak, ale s menší přesvědčivostí, lze vykládat případy typu: Louka se pokryla kobercem sněženek.

b) Metafory činnosti. Základní formou je přísudkové sloveso v metaforické platnosti. Sloveso se metaforizuje celkem snadno a poměrně snadno se jako metafora také ustaluje (srov. frazeologismy typu vzbudit pozornost, plnit závazky). Metaforická platnost vyplývá namnoze zcela jasně z konfrontace slovesa s podmětem, popř. s předmětem věty. Protože však sloveso může být celkem bez obtíží transponováno do formy adjektivní a substantivní, může mít metafora činnosti tři formy; jsou to:

ba) forma slovesná

Vody řeky zpívají.[3]

bb) forma adjektivní (adjektivum dějové)

Naslouchal zpívajícím vodám řeky.

bc) forma substantivní (subst. dějové, činitel v genitivě podmětovém)

Naslouchal zpěvu řeky.

Nejednou se metaforické sloveso připíná k metafoře, jíž je vyjádřen činitel (Plamen lásky sežehl jeho srdce) anebo samo má pokračování v metaforickém předmětě (Loď brázdila mořskou pláň).

[7]c) Metafory vlastnosti. Základní formou je metaforické adjektivum, které obrazně označuje vlastnost substance pojmenované přímo. Adjektivum může být transponováno do formy substantivní. Jsou tu celkem tři formy, jedna adjektivní a dvě substantivní:

ca) forma adjektivní

tvrdá slova, sametový hlas, kamenné srdce

cb) forma substantivní (označení substance je v genitivu přivlastňovacím)

tvrdost slov, samet hlasu, kámen srdce

cc) forma substativní (metaforické subst. je v předložkovém pádě)

srdce z kamene

V substativní formě cb se objevují abstrakta vlastnosti (tvrdost slov) nebo konkrétní substantiva, od nichž je metaforicky užité adjektivum odvozeno (samet hlasu). Forma cc bývá v případech, kde je silné pojetí látkové (srdce z kamene).[4]

Adjektivum se metaforizuje celkem snadno. Zvláště metaforické posuny mezi adjektivy různých smyslových oblastí a konkretizující metaforické determinace abstraktních pojmů jsou nejednou tak běžné, že je lze pokládat za lexikalizované, např.:

(ostrý nůž): ostré světlo — ostrý hvizd — ostrá vůně — ostrá omáčka — ostrý mráz hluboké rozpory — široký duševní rozhled — ostrá kázeň — vysoké požadavky

U abstrakt taková metaforická označení vlastnosti mohou být transponována i do formy slovesné: prohloubit rozpory, rozšířit rozhled, zostřit kázeň, zvýšit požadavky.

Metafory vlastnosti mohou však nabýt také značné míry expresívnosti. Příklady uvedeme později.

K metaforám formy cb lze přiřadit i případy typu labyrint problémů, džungle názorů. Konkrétní substantivum zde metaforicky zastupuje abstraktum vlastnosti: [8]„spletitost, nepřehledná složitost“. Zvláštností tohoto typu je, že nemá vedle sebe adjektivní formu.

d) Metafory determinací činnosti a vlastnosti. Formou je metaforické adverbium u slovesa (jako jeho přímá determinace) a u adjektiva.

da) forma adverbiální

hodinářsky piplavá práce
Hodiny prorocky odbíjely půlnoc[5].

e) Metaforické vyjádření celé výpovědi a vyšších celků. Je tu několik odlišných typů:

ea) Metaforická platnost je signalizována uvnitř výpovědi,

eb) metaforická platnost je signalizována paralelním neobrazným vyjádřením,

ec) metaforická platnost je signalizována mimo výpověď celkovým kontextem nebo situací,

ed) metaforická platnost je signalizována celou nadvětnou souvislostí.

Typ ea je v podstatě kombinace několika metafor uvnitř větného celku. Metafory jsou signalizovány ve větě přímými pojmenováními. Např:

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí (K. Toman).

Je tu metafora činnosti v substantivní formě (píseň), metafora vlastnosti v adjektivní formě (mladých vod „jarních“), metonymické užití slov srdce a hlava (ve významu „cit“ a „mysl“) a metafory činnosti ve slovesné formě (opije a zmámí). Slova vod a štěstím jsou v platnosti pojmenování přímých. Přitom spojení píseň mladých vod je synekdochické označení významu „tucha jara, příchod jara.“ Není tu do metafory převedena myšlenka jako celek, nýbrž jednotlivé její části, které se vzájemně kombinují, popř. se spojují s částmi vyjádřenými neobrazně.

Typ eb je dvojí vyjádření téže myšlenky, obrazné a neobrazné. Obojí je položeno vedle sebe, paralelně. Např.

Milan pohnul nazrzlým obočím: dvě chlupaté housenky se nahrbily a popolezly (E. Řezáčová, Jeden a druhý).

[9]Je to celkem vzácná forma výpovědní metafory.

Typ ec je výpovědní metafora, jejíž smysl vyplývá z širšího kontextu (popř. situace). Uveďme jako příklad citát z Durychova Bloudění:

Zdálo se, že i krkavci zmrzli na římsách domů a že mluvit se smělo jen se svolením smrti.

Není tu vztah podobnosti mezi obrazem a základem, jako bývá ve většině metafor, proto metaforu lze jen volně interpretovat. Autor nevypovídá o skutečnosti samé ať už přímo nebo obrazně, nýbrž vystihuje dojem z ní (Durych to sám naznačil slovy zdálo se). Je to výrazový prostředek velmi náročný na čtenáře, ale zpravidla i velmi účinný. Není však jisté, zda jej smíme ještě řadit mezi metafory.

Typ ed spočívá v tom, že celá souvislost je přenesena do vyjádření obrazného. Adresát obrazně míněný text konfrontuje s nevyjádřeným neobrazným subtextem podle nějakého dešifrovacího klíče. Např. ve Sládkově básni „Život“ je klíč v první větě básně:

Jest život milá kniha, kterou čteme.

Další reflexe o životě je celá přenesena do výrazu metaforického:

ať ta, neb ta, — je každá nejdražší
tomu, kdo čte; ji rádi nezavřeme
o vůli své a čtení unáší
nás tak, že vše, co kolem, jenom bývá
jak šumný zvuk, jenž v ucho doráží
a v duši nevejde; tak duše splývá
s tím dějem povídky — a neváží,
jak den a hodiny se zvolna snují.
A zatím venku stíny poletují
a světnice se plní soumrakem
a písmo se nám míhá před zrakem;
a setmí se. My víme: Večer spěje —
a odkládáme knihu s povzdechem.
A nikdo nedočet’ se konce děje.

Aktuální metafora je zvláštním, nápadným užitím slova, má tzv. výrazovou expresivitu.[6] Vztah podobnosti není dán logicky, objektivně, nýbrž je viděn subjektivně, je spjat s osobou autora. Metafora je tedy jedním z prostředků subjektivity výrazu (proto se také neobjevuje tam, kde subjektivita slohu není žádoucí). Subjektivita může být stupňo[10]vána až v citovou expresivitu; nejednou v metafoře převažuje a bývá hlavním důvodem jejího užití (v metaforách lidových a slangových). Vztah podobnosti (nejednou značně uvolněný) bývá viděn nejen osobně, nýbrž i osobitě. Metaforou může autor vyjádřit ve zkratce vztahy, jež unikají naší pozornosti, vztahy, které ukazují jevy skutečnosti v novém světle, v novém pojetí. Výrazová expresivita je pak umocněna a je podkladem účinnosti estetické. Toho druhu jsou imaginativní metafory básnické. Vztah podobnosti však umožňuje naznačit slovy i takové jevy, které se jazykovou formou vyjadřují nesnadno anebo způsobem málo přístupným. Metaforou lze převést vyjádření abstraktních vztahů a duševních stavů na obraz konkrétní, který svou názorností je přístupnější. Takové konkretizující metafory jsou i ve stylu uměleckém (zejména v beletrii), též ve stylu publicistickém a popularizačním a často jsou podkladem rčení.

Jsou tedy možnosti užití metafory mnohotvárné a využívá se jí v nejrozmanitějších druzích slohu. Vždy je však zdůrazněna některá ze složek její platnosti a podle toho se od sebe liší metafory básnické, beletristické, publicistické, lidové a slangové a metafory v odborných textech, jmenovitě popularizujících.

1. Metafory básnické jsou silně imaginativní s vystupňovanou expresivitou výrazovou, ve zkratce vystihují prolnutí dvou představ.

Využívá se tu především metafor substance. Forma přívlastková ac byla více oblíbena ve starší poezii a možno říci, že má nejblíže k platnosti ornamentální. Přísudková forma aa je velmi jasná a značně uvolněná; dovoluje veliké rozpětí mezi základem a obrazem. Forma přístavková ab je sevřenější a dovoluje plynule dále rozvíjet metaforický obraz. Forma s nevyjádřeným základem ae je obrazně nejčistší, neinterferuje tu vyjádření základu, je v ní však nebezpečí nejasnosti.

 
aa, ae

Vteřiny naše jsou vše, co máme,
jsi brusič však, jenž drží drahokam (S. K. Neumann).

aa

Tvé oči jsou černá jezera.

cc

Tvé vlasy jsou z letního večera.

ea

Tvé nohy přišly z bludných cest.

aa, cc

Tvé rty jsou měsíc, tvé zuby z hvězd (V. Nezval).

ab

Máj — bohatýr

ac

si přilbu slunce upevní,

ca, ba

zatuchlým světem letí (Fr. Hrubín).

[11]ab

Duše kočko nahrb hřbet

ba

Vánek se chce s tebou laskat (V. Nezval).

 
ae, ba

Na hruď jim (tj. vojákům) dlouhé bajonety
kokardu rudou přišpendlily (M. Florián).

Metafora činnosti vnáší do výrazu dějovou dynamiku. Zživotňuje (ve starší poezii až zosobňuje, personifikuje) neživé objekty, mění, zvláště v moderní poezii směr kauzality (následek je uveden jako příčina a opačně, pasívní nositel děje jako jeho aktivní činitel). Např.:

cb, ba

Šer zašlých klášterů, kde smutek času dřímal (O. Březina).

bc, ca, ba

A píseň mladých vod tvé srdce opije (K. Toman).

 
bc, ba

Já se zase učím
v mlčení lásku zamykat (M. Kundera).

Metafory vlastnosti a determinací vlastnosti a činnosti nejsou pro poezii zvlášť příznačné, snad proto, že zasahují většinou jen okraje sdělovaných myšlenek. Např. (vedle příkladů uvedených již výše):

ba

Jdou zvuky a šepty a stíny

ca

a plaché vůně jdou (A. Sova).

 
ca

Jsou někdy dny — — —
kdy zdá se, že máš v těle lehkost ptačí (Fr. Hrubín).

da, da, ba

Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo (A. Sova).

Básnické metafory více než jiné souvisí s autorovým způsobem nazírání na svět, na člověka, vycházejí z básníkova postoje k životu. S vývojem poezie mění se těsnost sepětí obrazu a základu, pramen obrazného vidění a myšlení, oblasti, z nichž jsou obrazy brány, i frekvence jednotlivých forem metafory.

2. Metafory umělecké prózy bývají proti básnickým prostší, nejsou tak zkratkovité, spíše výraz provázejí, než aby jej vytvářely. Vystihují víc skutečnou podobnost než prolnutí představ, proto více se v nich uplatňuje metaforická konkretizace výrazu. Řidší jsou v pasážích výpravných, častější v popisech (zejména v líčeních) a v pasážích reflexívních. Např.:

ab

Bolesti, křiklaví poslové smrti, ho zadržely před smrtí (J. J. Paulík).

ae, ae

Zvuk zvonce padl na třídu, včelí úl změnil se v osikový lesík (Fr. Šrámek).

ba, ae

A teď tu stojím a myslím si, jak je těžko zapřáhnout rozum a srdce současně do jednoho spřežení (Č. Jeřábek).

Metafory vlastnosti, jak se zdá, jsou v próze častější než ve verších. S výhodou jich autoři využívají k ladění výrazu. Např.:

[12]ca, ca

… den jízdy… v lichometném staropanenském slunci (J. John).

ca, ca

Mezi staveními byl hněvivý kostelík a velmi zkroušený, bludný strom (M. Holub).

Totéž, snad v ještě větší míře, platí o metaforách adverbiálních:

da

V nábřežních zahradách se panensky zabělaly první květy (J. Mařánek).

da, da

Když sáhl po klice, otevřely se… dveře šeptmo, jak bývá u nevyléčitelně vlhkých místností (K. M. Čapek-Chod).

Řidčeji než v básních jsou v próze celé výpovědi vystihující obrazně dojem ze skutečnosti. Srov. tuto větu z líčení hostiny:

ea

Světlo svící na lustrech dolévalo do číší svoji vlídnou zář (J. Durych).

3. Metafory publicistické mají úkol především konkretizační, daný potřebou nadlehčit sloh, učinit jej výraznějším, názornějším a tím i přístupnějším a zajímavějším. Jejich názornost bývá většinou sice rozumově vykalkulovaná, leč přesto někdy i s překvapivou výrazovou expresivitou:

 
 

eb

(Někteří čeští intelektuálové) nevystupují zásadně nepřátelsky proti státu
a jeho výstavbě, ale nejdou s ním z plna srdce, nejdou s jeho prací,
bolestmi, obtížemi. Reagují principiálně kysele, ne zásaditě (Bohumil Mathesius 15. II. 1948).

 
ea

Ano, české obrození místo velké politiky znalo jen malé osvětaření…,
české umění bylo zapřaženo do kodrcavého žebřiňáku národního
vzdělavatelství (M. Kundera 19. XII. 1968).

Pro publicistiku a také pro projevy populárně vědecké jsou příznačné konkretizující metafory rozvedené i do více vět, přičemž se skutečnost obrazně uvedená stále prostupuje s reálnou skutečností základu (tedy typ ea rozvedený do sledu vět), např.:

Věda se stala pro mnoho hospodářských pracovníků krásnou, ale zcela neužitečnou květinou: je sice dobré trochu ji zalévat a občas k ní pro potěchu veřejného mínění přičichnout, ale rozhodně se příliš neopájet její vůní (Radoslav Selucký 19. V. 1962).

Bílé krvinky, „vojáci krve“, jsou důslednými obránci organismu. — — — poznají v krevním proudu cizího vetřelce a ničí ho. Boj nekončí odražením útoku. Bílé krvinky si každý útok pamatují a vždycky, kdykoli nastane podobná situace, obnovují masívní obranu, proti níž má nepřítel malou naději na vítězství (Hanuš Kafka 1968).

V žurnalistice má metafora ještě jeden úkol, který vzhledem k povaze žurnalistické práce nelze přehlížet: má autoru usnadnit vyjádření některých jevů, zejména abstraktních vztahů, a umožnit tak rychlejší [13]a pohotovější jejich formulaci. Ustaluje se obraz, ale do věty vstupuje v rozličné aktuální formulaci, přizpůsobené věci, o níž se mluví. Takové obraty s ustáleným obrazem, ale s volnou formulací nazývám klišé. Např.:

Boj proti alkoholismu musí být rozvinut na široké základně.
Nemůžeme do nekonečna jít cestou starých, dnes už neproduktivních výrobních postupů.

4. V projevech neosobních, přísně objektivních se metafora pro své prvky expresivity a subjektivity nehodí. Jsou to texty normativní (zákony, nařízení, úřední a oficiální vyhlášky), písemnosti hospodářské (obchodní dopisy, faktury), soukromoprávní texty (smlouvy, dohody) atd. V odborných textech technického zaměření se metafory vyskytují jen výjimečně. Bývá to někdy osobní odbočení autorovo, pro odborný styl netypické, nebo aktuální metaforické označení z tísně (tj. z okamžitého nedostatku pojmenování přímého). Takový případ autor uvádí zpravidla jako pojmenování nevlastní (viz NŘ 50, 1967, s. 88-94).

Spíše se najdou metafory v projevech společenských věd[7], jmenovitě v oborech a textech, které mají blízko ke slohu esejistickému (historie, literární věda, dějiny umění). Jsou poměrně jednoduché, nebývají rozváděny a také nebývají zvlášť originální. Např. Husitská revoluce zažehnutá plamenem pravdy Husovy…

5. Metafory lidové a slangové vznikají především ze snahy o citovou expresi. Forem tu není mnoho, převládají metafory substance ve formě přísudkové anebo bez vyjádření základu, metafory činnosti ve formě slovesné a adjektivní metafory vlastnosti. Jsou lichotivé, mazlivé (zpravidla v oslovení) anebo pejorativní, hanlivé (nadávky). Nápadnost, neobvyklost, osobitost metafory (tedy značná výrazová expresivita) není podmínkou, ač nelze říci, že by se vůbec nevyskytovala a že by nebyla adresáty kvitována. Přesto však lidové metafory tíhnou k tomu, aby se ustalovaly, lexikalizovaly.

[14]Metafory slangové jsou vcelku měnivější a vedle citové exprese se často zřetelněji uplatňuje i základní expresivita výrazová (např. vtipnost obrazu).

6. Metaforické frazeologismy. Frazeologismy jsou spojení slov, která vznikají a ustalují se k vyjádření určitých, často se opakujících situací. Mnohá z nich jsou původu metaforického. Ve frazeologismech intenzifikačních jsou to ponejvíce adjektivní metafory vlastnosti (mravenčí píle, andělská trpělivost). V obratech slovesných bývá abstraktní substantivum uváděno do dějového vztahu zpravidla slovesnou metaforou (vyvést koho z omylu, upadnout do rozpaků, vzbudit pozornost, překlenout rozpory). Rčení jsou v převážné většině zhuštěné výpovědní metafory s metaforami činnosti (pamatovat na zadní kolečka) nebo substance (být pátým kolem u vozu).

Metaforické frazeologismy jsou metafory již plně lexikalizované. Výrazovou expresivitu buď již vůbec nemají (slovesná spojení), nebo ji mají velmi ztlumenou (intenzifikační obraty); toliko ve rčeních je výrazová expresivita, jak se zdá, zachována více, proto se jich používá k oživení a zpestření výrazu (a většinou, ač ne vždy, i ke zkonkrétnění výrazu).

Můžeme uzavřít slovy L. Reinerse (Deutsche Stilkunst, 1944, s. 278): „Obrazy nejsou ozdobou, obrazy jsou nezbytností“. Musíme jen tento výrok poněkud zpřesnit: Metafory jsou i ozdobou slohu i jeho nezbytností, ale nejsou jen ozdobou a jen nezbytností. Úkoly metafory jsou složitější, a proto i způsoby jejího využití jsou tak rozmanité.


[1] Vztah podobnosti bývá někdy podkladem při odvozování slov, např. koláč (svou okrouhlostí se podobá kolu). Při tomto postupu někdy nevytvoříme nové slovo, nýbrž za slovní označení vezmeme slovo již existující, např. zvoneček (rostlina s květy podobnými zvonku). To je metafora lexikální. Lexikálními metaforami se v tomto článku nebudeme zabývat. Budeme rozbírat metafory tvořené v aktuálních projevech pro určité, jednotlivé případy, tzv. metafory aktuální. Takové metafory se mohou v různé míře ustalovat; mluvíme tu o metaforách lexikalizovaných. Plně lexikalizované metafory jsou druhem frazeologických obratů.

[2] Když E. T. Čerkasovová (Opyt lingvističeskoj interpretacii tropov, VJ 1968, 2, s. 37) říká, že o metafoře lze mluvit jen v hranicích jednoho a téhož druhu slova, myslí tím zřejmě jednu a touž sémantickou kategorii, neboť na témže místě mluví o metaforách neodvozených a odvozených (zoloto niv — zolotaja niva zolotitsja niva).

[3] Metaforické sloveso může být též v infinitivu (Slyšel jsem zpívat řeku) nebo v přechodníku (Řeka zpívajíc ukolébávala mě v snění).

[4] Substantivní forma metafory vlastnosti formálně splývá s metaforou substance typu s neshodným přívlastkem. Srov.

aa Hvězdy jsou diamanty

ca diamantové hvězdy

ac diamanty hvězd

cb diamanty hvězd

ad hvězdné diamanty

 

Proto lze některé metafory vykládat jako metafory substance i jako metafory vlastnosti. Např. plamen výmluvnosti (výmluvnost je plamen) — plamen výmluvnosti (výmluvnost je plamenná).

[5] Jestliže je sloveso transponováno do formy substantiva, metaforický determinant je pak adjektivní a formálně splývá s metaforou vlastnosti: prorocké odbíjení hodin.

[6] Tohoto termínu užívám v učebním textu Vybrané kapitoly z české stylistiky, 1966, str. 13, 37n. a v učebním textu Slovo, jeho význam a užití, 1968, str. 60-64.

[7] Jiřina Stachová v čl. Úloha metafory ve vědeckém poznání (Filosofický časopis 18, 1970, s. 456-469) reklamuje i pro vědu právo na metaforu. Metafora má ve vědě důležitou funkci nástroje poznání. Je mostem mezi jazykovou a mimojazykovou oblastí. Je intuitivní složkou vědeckého poznání, které v sobě zahrnuje mimoracionální momenty. — Autorka má zřejmě na mysli, ač to výslovně neříká, metafory lexikální, fungující jako odborné termíny (např. rameno úhlu, elektrický proud). Říká dále, že jazyk vědeckých teorií (např. teorie světla, silových polí) je metaforický a má vliv na celý způsob myšlení v rámci příslušné teorie (srov. rozdíly ve vyjadřování o světle podle teorie vlnové a podle teorie korpuskulární). V tomto interakčním pojetí metafora nevyjadřuje podobnost, nýbrž podobnost vytváří jako podklad pro další rozvíjení a dotvrzení, popř. vyvrácení teorie.

Naše řeč, ročník 54 (1971), číslo 1, s. 1-14

Předchozí J. Laňková, Alena Chmelová, Libuše Kroupová: Radíme a kritizujeme

Následující Jaromír Spal: Translace vazeb s infinitivem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1