Časopis Naše řeč
en cz

Sborník filosofické fakulty brněnské university

František Cuřín

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V dalším svazku jazykovědné řady Sborníků brněnské university (za rok 1967) patří podstatná část příspěvků a materiálů otázkám týkajícím se vývoje a současného stavu českého jazyka. A také práce zde otištěné svědčí o tom, jak cílevědomě a soustavně prozkoumávají badatelé soustředění na brněnské filosofické fakultě jednotlivé oblasti [270]národního jazyka, zvláště ty, jež jsou dosud málo zpracovány. Jejich práce se zaměřuje k poznání historického vývoje jevů, k otázkám nářečním a mezislovanským a ovšem i k současnému spisovnému jazyku. Ve sborníku za rok 1967 jsou historicky zaměřeny články M. Jelínka, Zd. Rusínové a D. Šlosara, L. Zatočila a v oddíle Materiály příspěvek J. Pikorové-Bartákové. M. Jelínek pokračuje statí Postavení atributu v obrozenské odborné literatuře (s. 69-84) ve svých podrobných studiích o obrozenském jazyce a stylu. Projevuje přitom vynikající znalost obrozenské literatury a schopnost vysledovat v rozsáhlém materiálu základní znaky a vývojové tendence obrozenské češtiny. V tomto článku doplňuje naše znalosti obrozenskeho slovosledu podrobným obrazem postavení přívlastku i v literatuře odborné. Konstatuje, že i zde stojí často zájmena přivlastňovací a ukazovací za svými podstatnými jmény (v postpozici), a to bez funkčního rozlišení, např.: Zákon ten zachovává i septima. I v obrození stejně jako dnes převládá postavení bohatěji rozvitého shodného přívlastku za řídícím podstatným jménem, avšak na rozdíl od dnešního jazyka jsou tu silněji zastoupeny případy, v nichž je přídavné jméno od svého substantiva oddáleno, např. Lidé po Labi prameny plavící nazývají se plavci (dnes bychom spíše napsali Lidé plavící prameny po Labi…). Hojné je i postavení takového přívlastku před podstatným jménem, např. Didaktická neb naučná báseň jest oumyslem k celkovému dojmu spojený estetický celek atpod. Autor podrobně zkoumá i postavení přívlastku neshodného a zjišťuje i v literatuře odborné častou antepozici, např. Chronologie jest času sčítání, Zvláště v hlavním městě žijících spisovatelů sloh apod. Větší frekvenci anteponovaného neshodného přívlastku přičítá vlivu humanistické češtiny (a v ní vlivu latiny) a shledává ji především v textech, které mají výrazně knižní zabarvení. Tu je vhodné připomenout, že šlo o jev projevující se v evropských spisovných jazycích 17.-19. století značně široce.

V společném článku Průřez vývojem slovotvorné soustavy adjektiv v češtině (s. 37-64) Zd. Rusínová a D. Šlosar volně navazují na dřívější článek Zd. Rusínové ve Sborníku filosofické fakulty brněnské university 1966, s. 141-145.[1] Snaží se v něm postihnout vývojový pohyb v slovotvorných typech přídavných jmen statistickým srovnáváním a rozborem paterého překladu žaltáře, počínaje žaltářem Wittenberským pocházejícím snad už z konce 13. století a konče Šrámkovým překladem z roku 1948. Výslovně konstatují, že se me[271]todicky poučili u polského rusisty Leszka Schneidera a u jiných polských badatelů. Podle nich také třídí slovotvorné kategorie přídavných jmen. Je to třídění u nás v lecčem málo obvyklé. Např. ve skupině přídavných jmen tvořených od jmen podstatných rozlišují přídavná jména subjektově posesívní, jako dětinný, lidský, objektově posesívní, jako hrbatý, dále pak — už ve shodě s naším tříděním — přídavná jména široce vztahová, jména označující původ, látková, a přídavná jména podobnosti. S pomocí grafů a tabulek se autoři snaží vysledovat postupnou krystalizaci hlavních slovotvorných typů v jednotlivých skupinách. Např. ve skupině přídavných jmen přivlastňovacích se v nejstarší době tvořila jména sedmi příponami, kdežto v nové češtině jsou jen čtyři. Historicky roste počet časově neurčených přídavných jmen tvořených od sloves a od předložkových pádů (např. pohrdavý, bezedný).

Článek Zd. Rusínové a D. Šlosara je zajímavý pokus postihnout vývojový pohyb, který je jinak sotva znatelný, neboť slovotvorné prostředky nesnadno zanikají a nové nesnadno vznikají. Autoři jsou přesvědčeni, že „k tomu, aby diachronní výzkum slovotvorby vedl skutečně k adekvátnímu vystižení historického vývoje, nestačí dosud praktikované sledování jednotlivých slovotvorných typů nebo inventáře prostředků“ (s. 37), a proti tomu stavějí metodu svou. Řekl bych, že mezi oběma metodami není zásadní rozdíl: obě sledují množství typů, jejich krystalizaci a frekvenci a jedna doplňuje druhou. Základní přitom je přesné stanovení způsobů tvoření u jednotlivých přídavných jmen, zvláště pro starou dobu. Autorům se to nepodařilo vždy stejně dobře. Námitky lze vznést především proti určování přídavných jmen tvořených od sloves. Do této skupiny řadí autoři i přídavná jména hlasitý, příbuzný, dvorný, dědičný apod., za zpřídavnělá participia (přechodníky) pokládají i slova žádúcí, věřúcí, smirtějúcí, ačkoli by pak jejich řádné podoby musely znít žádajúcí, věřiecí, smrtiecí (toto od smrtiti, nikoli smrtěti, jak ukazuje už význam latinského ekvivalentu mortificator). Tu jde už v staré době o samostatné tvoření přídavných jmen ze slovesných základů příponou -úcí, abstrahovanou ovšem od přídavných jmen tvořených z přechodníků (např. nesúcí). O relativně samostatném tvoření těchto jmen svědčí jejich aktivní i pasívní význam (např. věřúcí = credibilis, tj. uvěřitelný).[2]

[272]K historii tvoření slov se obrací i článek J. Pikorové-Bartákové Názvy prostriedkov činnosti v starej češtine (s. 146-152). Na rozdíl od postupu Zd. Rusínové a D. Šlosara vychází autorka od jednotlivých odvozovacích přípon a zjišťuje funkce, které v tvoření pojmenování mají. Všímá si především názvů prostředků, jak slibuje v titulku, ale připojuje i stručné poznámky o tvoření jiných typů. Při zařazování odvozenin už neprůhledných se přidržuje výkladů Machkových (v Etymologickém slovníku), ne vždy však je reprodukuje správně, nebo zachází dále než Machek; např. jméno bǫbьnъ, tj. buben, pokládá za trpné příčestí k předpokládanému slovesu bǫbьnati, ale tento výklad u Machka není a není ani formálně možný.

Současnému jazyku je v brněnském sborníku věnována stať nedávno zesnulého J. Bauera K otázce významů a funkcí spojek (s. 27-36) a článek M. Krčmové Vokalická soustava brněnské městské mluvy (s. 85-96). J. Bauer pokračuje v podrobném studiu neohebných druhů slov, zvláště gramatických, a jako už dříve dospívá i zde k novým a cenným výsledkům. Základní funkcí spojek souřadicích je podle něho vyjádření významového vztahu vět nebo členů, kdežto spojky podřadicí vyjadřují významové vztahy až sekundárně; jejich základní funkcí je vyjádřit skladebnou povahu připojované věty jako skladebně substantivní nebo skladebně příslovečnou. Autor k těmto závěrům dospívá především rozborem mnohovýznamových spojek že a aby. Spojka že uvozuje především obsahové věty oznamovací (např. Říkal, že mu nevěříš), kdežto spojka aby uvozuje především obsahové věty žádací (např. Prosil, abys mu věřil). Mají tedy spojky že a aby obecný společný význam modální zaměřenosti. Autor pokládá za oprávněné staré dělení vět na substantivní, adjektivní a verbální. V článku je mnoho dalších jemných a bystrých pozorování. — M. Krčmová popisuje systém samohlásek v brněnské městské mluvě a zjišťuje míru vlivu sousedních hanáckých nářečí a obecné češtiny. Některá konstatování jsou zajímavá, jako např. popis výslovnosti dvojhlásek ei a ou, v nichž je druhý prvek pouze naznačen (znal to už Bartoš), výklad o zachovávání nezměněného ý (í) v základech slov, např. mlýn, výhoda, výstava, nikoli hanácky mlén, véhoda nebo obecně česky mlejn, vejhoda atd. Za základní postup popisu volila autorka konfrontaci s jazykem spisovným, provádí ji však někde příliš formálně; např. na s. 88 konstatuje, že ve 4. pádě množ. čísla u typu „předseda“ odpovídá v Brně spisovnému u hláska i, např. potkal Kaliny,[3] ale dále [273]správně vysvětluje, že je to vlastně tvar 2. pádu, který pronikl do platnosti 4. pádu. Vcelku však je tato práce dobrým příspěvkem k poznání nynější městské mluvy v Brně i jejího pohybu.

I články, jimiž do sborníku přispěli rusisté, dotýkají se někdy také studia českého jazyka. Zde si všimneme jen rusky psané studie E. Puchljakovové O některých paralelních slovech a stylistických synonymech v ruštině a jejich českých ekvivalentech (s. 111-124). Autorka v ní srovnává vývoj některých slov v češtině a v ruštině, např. perla, kůň, pes atd., a ukazuje, že v ruštině některá původní všeslovanská slova zanikala, ustupovala nebo byla nahrazována slovy cizího původu a původní slovanská slova dostávala jiné stylistické zabarvení, přestávala být slovy neutrálními. Tak např. slovo koň (kůň) bylo nahrazeno slovem lošad’ a samo zůstalo jen v oboru vojenském, v nářečích a v poezii jako poetismus. Obdobně staré slovo pes se zachovalo jen s hanlivým přízvukem, zvláště v přeneseném pojmenování.

Vedle článků z dalších jazykovědných oborů přináší brněnský sborník jako obvykle mnoho důkladných recenzí a zpráv. Ze zpráv je zvlášť důležitá Bauerova informace o mezinárodním syntaktickém symposiu, které se konalo v Brně 20.-23. října 1966.

[1] Viz zprávu v Naší řeči 50, 1967, s. 163-166.

[2] Omezení na žaltářní text má mnoho nevýhod. Jde o text překladový, což zejména v staré době s sebou neslo mnoho pokusů, neobratností, kalků, náhodností atd., slovní zásoba je dosti omezená a vývoj textu nezachycuje dost diferencovaně různá studia vývoje češtiny. — Dš

[3] Autorka píše všechny doklady foneticky. My je zde přepisujeme obvyklým pravopisem.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 4-5, pp. 269-273

Previous Jaroslav Machač: Spisovná čeština a jazyková kultura po čtyřiceti letech

Next Jiří Kraus: Frekvenční slovník slovenštiny