Časopis Naše řeč
en cz

Monografie o stylu Vladislava Vančury

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Je s podivem, že jazykově a stylově tak podnětné dílo Vladislava Vančury nevzbudilo v české jazykovědné i literární stylistice větší pozornost, než jaké se mu zatím dostalo.[1] O to vítanější je monografie, [102]kterou brněnský literární vědec a stylistik Zdeněk Kožmín věnoval právě Vančurově stylu.[2]

Autor omezil téma své práce tím, že vyloučil stylovou problematiku Vančurových dramat a jeho prací teoretických a esejistických. Jazyk a styl umělecké prózy sleduje jako celek, nezabývá se podrobně jazykovou stránkou řeči postav a jejími slohovými aspekty.[3]

Třebaže má Kožmínova práce silný aspekt jazykovědný, v základním metodologickém postupu je literárněvědná. Jejím cílem je najít podíl a úlohu jazykové výstavby v celkové struktuře uměleckého díla a skrze ni se dobrat i k autorovu postoji k základním otázkám lidské existence. Vančurovu prózu sleduje autor v chronologické posloupnosti. U každého díla zkoumá jazykově stylovou výstavbu ve třech vztazích — ve vztahu ke kompozici díla, ve vztahu k vyprávěčské technice a ve vztahu k zachycení detailu. Výklad těchto pojmů (s. 7-8) není tak precizní, aby čtenář mohl v dalších kapitolách autorovo metodologické pojetí plně ověřovat. Kompozici chápe autor jako „celkové uspořádání a rozčlenění konkrétního uměleckého obsahu“, jako „způsob rozvrstvení (?) jednotlivých typů motivů v celku díla“, jako „výraz přístupu k jednotlivým tematickým vrstvám“. Nejednoznačné je i vymezení „vyprávěčské techniky“; je to „způsob interpretace zvolených konkrétních objektů, přístup k těmto objektům v autorově či vyprávěčově projevu“. Detailem autor rozumí „zaměřenost významové výstavby určité části textu na dílčí objekt“. Je nutno připomenout, že jistou mlhavost těchto úhelných pojmů práce nelze přičíst na vrub jen autorovi, že je to způsob v literárněvědných pracích ne zrovna ojedinělý. V kapitolách věnovaných detailní analýze se tyto pojmy stávají zřetelnější. A právě v pozorování a výkladu konkrétního umě[103]leckého textu je Kožmínova práce nejsilnější a přináší opravdu nové a zásadní poznatky.

V recenzi nelze zachytit celou rozmanitost a bohatství Kožmínových dílčích analýz. Naznačíme proto jen některé souhrnné závěry. Ve výkladu o Vančurových prvních dvou povídkových knihách z 20. let ukázal autor především na zajímavé styčné body Vančurova slohu se stylem některých jeho současníků (zvl. K. Schulze a B. Kličky); zároveň však poukázal na výrazné osobité rysy, vytvářející už zde, na počátku Vančurova tvůrčího úsilí, výrazný individuální styl. Po jazykové stránce zdůraznil Vančurovu schopnost maximálně využít všech stylových i sémantických vlastností jednotlivých prostředků a výrazné kontrastnosti uvnitř kontextu.

V Pekaři Janu Marhoulovi a v Polích orných a válečných vidí autor především Vančurovu cestu k patetickému pojímání světa; posloužilo k tomu dominující knižní zabarvení textu, dosažené však nikoli využitím existujících knižních prostředků, nýbrž v prvé řadě vytvářením „vlastní knižnosti“ (pozoruhodné jsou zvláště ukázky, jak Vančura z biblických citátů vytvářel kontextové útvary vlastní). Pro poznání vývoje Vančurova slohu jsou důležité Kožmínovy poukazy na to, jak v struktuře raného Vančurova díla jsou už v jádře obsaženy i prvky jeho dalšího vývoje, třebaže se zatím objevují jen sporadicky (zde jde zvl. o lidová rčení a frazeologismy, o přísloví exkluzívní i běžná atd.).

Rozmarné léto přináší slohový zvrat v tom smyslu, že knižní styl je parodován a tak je přehodnocen pro dosažení humorného účinku; zároveň se mění pojmenování detailu — ten už není promítán do roviny patetické vize, ale stává se konkrétním — tím se také oslabuje složitá metaforičnost textu.

V Posledním soudu a v Hrdelní při nevidí Kožmín jen formální experimenty; zdůrazňuje jejich tematickou i ideovou spojitost s předcházejícím Vančurovým dílem. Úsilí o formální výboj je v nich však velice silné. V Posledním soudu je opět zřetelná dvojitost kompozičního plánu — roviny skutečnosti a roviny snu, vzpomínky a vize. Tato dvojitost však nemá odraz v jazykovém ztvárnění. Kontext je silně intelektualizován (tímto termínem rozumí Kožmín vytváření „nadměrně složitých myšlenkových konstrukcí“) a zároveň je zbavován logické soudržnosti. S tím souvisí i bohatá metaforičnost, dosahující v tomto Vančurově díle jednoho z vrcholů. V Hrdelní při Vančura neopustil princip dvou vrstev — zde vrstvy negnómické a gnómické; [104]vrstva rčení vytváří bohatou stupnici od exkluzívních spojení po spojení běžná a velice konkrétní.

Základní slohový princip Markéty Lazarové odhalil autor v epické šíři vyprávění, kombinované s výrazovými prostředky reportáže (tím je míněno intenzívní zasahování vyprávěče do děje, jeho kontakt s postavami i se čtenářem a silná evokace děje jakožto rozvíjejícího se v okamžiku vyprávění).

Směrem vyzkoušeným v Hrdelní při se ubíral Vančura v Kubulovi a Kubovi Kubikulovi; zde se poprvé projevuje odklon jazykové výstavby od knižního jazyka a příklon k běžnému mluvenému jazyku (i když, jako u Vančury vždy, nejde o nápodobu, nýbrž o záměrnou stylizaci tohoto útvaru). Epická šíře Kubuly souvisí s rozvíjením prvků lidového jazyka, s vytvářením komických přirovnání, s expresivitou pojmenování.

„Zklasičtění“ Vančurova slohu nalézá autor v Luku královny Dorotky. V něm vytvořil Vančura dílo slohově vyvážené; jazyková výstavba tu slouží především k tomu, aby vytvořila obraz reálného světa. Vančura tu syntetizuje všechny své jazykové výboje, žádný z nich však výrazně nedominuje.

V Útěku do Budína vidí Kožmín, stejně jako jiní, dílo přechodové; Vančura se tu pokoušel o syntézu „vysokého“ a „civilního“ slohu, ne však s plným úspěchem.

Slohový vrchol Vančurova díla spatřuje v společenských románech z konce 30. let, v nichž autor volil témata společensky závažná a komplikovaná. Vančura tak usiloval o básnické ztvárnění dějů historicky situovaných a dějově bohatých. Mnoho zájmu i místa věnuje Kožmín románu Konec starých časů, slohově snad nejzajímavějšímu dílu Vančurovu. Jeho závěry jsou tyto: Kompoziční plán opět není jednotný — proti základnímu textu, podávanému ústy vyprávěče, který je zároveň aktivní postavou příběhu, jsou postaveny promluvy dvou postav cizorodých v prostředí příběhu, knížete Megalrogova (jeho text je podán v rovině patetické stylizace, připomínající Pekaře Jana Marhoula) a jeho sluhy Váni (ten mluví výraznou obecnou[4] češtinou, po stránce hláskové, tvarové i lexikální, s ojedinělými prvky knižními; i syntax [105]jeho projevu je uvolněná, připomíná autentické nespisovné nepřipravené mluvené projevy). „Vyprávěčská technika“ spočívá ve střídání pasáží epicky širokých a zkratkovitých. Využívá se opět kontrastů mezi pojmenováními, nikoli však tak nápadně jako v raných Vančurových pracích. Na Hrdelní při a na Kubulu autor navazuje hojným užíváním rčení a přísloví; ta jednak charakterizují vyprávěče a zrcadlí autorské hodnocení skutečnosti, jednak slouží ke komickému osvětlení faktů. Rozbor Konce starých časů je velice plastický a důmyslný, v jedné věci s ním však nelze souhlasit. Jde o pojetí, jakou funkci má obecná čeština v projevech sluhy Váni v celém románě (uvědomme si, že je to poprvé, kdy Vančura překračuje tímto směrem hranice spisovnosti, tj. kdy po stránce hláskové a tvarové zakládá řeč postavy důsledně na nespisovném útvaru). Jak jsme již řekli (v pozn. 3), souhlasíme s autorovým poznatkem, že Vančura postavy jazykově charakterizuje. Jde však o druh této charakteristiky. Jazyková charakteristika postav v umělecké próze (i v dramatu) nezbytně předpokládá diferenciaci jazykových projevů autentických, neuměleckých v běžném jazykovém styku. Tato diferenciace, sociální, teritoriální, profesionální i psychická, bývá v umělecké literatuře napodobována (a to v různé míře, od náznaku po téměř úplnou kopii). Přitom se obecně uznává, že i takové projevy postav jsou stylizovány, důležité však je, že nejčastější způsob charakteristiky je ten, kdy charakterizační prostředky odpovídají tomu, jak by stejně společensky zařazená a psychicky založená osoba pravděpodobně hovořila ve skutečnosti. Tento způsob charakteristiky je tak častý, že jsme sklonni pokládat ji za jedinou. To je však klam,[5] a tomu podlehl i autor knihy. Domnívá se, že Vančurovým záměrem bylo zachovat „dokumentárnost autenticity Váňových a Alexejových projevů“ a že jazyková výstavba má tento záměr podporovat. Vančura tu však provedl podle našeho soudu pravý opak. V době, kdy obecná čeština proniká do umělecké literatury jako nástroj oživení, sblížení uměleckého a běžně mluveného projevu, posloužila Vančurovi obecná čeština k uskutečnění záměru právě protichůdného. Obecná čeština je totiž ve Váňových ústech vrchol stylizovanosti, protože je nepřirozená, s obdobnou situací ve skutečném životě neslučitelná. Váňa je totiž svým projevem, v neshodě se skutečností, daleko „češtější“ a přirozenější než jiné, české postavy příběhu, a to i lidové, [106]poněvadž ty hovoří stylizovaně, s knižními prvky, s modifikovanými, autorem vytvořenými rčeními atd. Naopak Vančura u Váni ani jednou neužil charakterizačního prostředku, který byl nasnadě a který by byl přirozený — totiž rusismů a deformací češtiny obvyklých u ruských emigrantů v Čechách. Vančurův ojedinělý a na první pohled těžko pochopitelný odskok do obecné češtiny není tedy příznakem, že Vančura alespoň na okamžik sledoval vývoj ostatní české prózy (srov. např. Havířskou baladu M. Majerové), nýbrž je ukázkou diferenční jazykové charakteristiky, neopírající se o jazykovou skutečnost neuměleckou přímo, nýbrž založené na kontrastu k této realitě a ke kontextu ostatních postav.

Romány Tři řeky o Rodina Horvatova obrážejí podle Kožmína i po slohové stránce Vančurův stále těsnější příklon ke konkrétní skutečnosti. Pro Tři řeky jsou stylově charakteristické zvláště závěry (pointy) jednotlivých krátkých kapitol a spojení prostředků vytvářejících epickou šíři s prostředky lyrickými. Rodina Horvatova je román postav, jejich různotvárné projevy tvoří kompozičně i jazykově dominantu díla. Autorský projev je věcně střízlivý, do patetické knižní roviny přechází jen na místech, kde je patetický i obsah.

Poslední Vančurovo tvůrčí období označuje Kožmín jako období „stylové koncentrace“. Obrazy z dějin národa českého vykládá po slohové stránce jako projev autorovy snahy zachovat principy oproštěné jazykové výstavby a zároveň v jejich rámci využít prvků charakteristických pro rané období Vančurova experimentování. Základním stylovým principem díla je dramatická monumentalizace; slohovou dominantou, kterou se tento princip uskutečňuje, je rozličně uskutečňované opakování (opakování lexikálních prostředků, celých konstrukcí, větných a souvětných celků), spojované s kombinacemi vyjádření epicky širokého a zkratkovitého a s hromaděním různých pojmenování pro touž představu. Archaizace je v Obrazech stylovým jevem jen dílčí povahy; je jen součástí celkové výstavby, směřující k vytváření kontrastů a konfrontací stylových prostředků různé hodnoty. Zdůraznění jazykově slohové roviny nemá už v Obrazech sloužit ozvláštnění této roviny samé, nýbrž je zaměřeno na adekvátní vyjádření obsahové složky (Kožmín mluví o „objektivní rekonstrukci skutečnosti“, podle našeho soudu však výraz rekonstrukce svádí k mylné představě o totožnosti minulých dějů a jejich uměleckého ztvárnění).

Povídky Selské vánoce a Povětří, pocházející z tohoto období a využívající obecné češtiny, slangu a argotu, přiřazuje Kožmín ze slohově [107]typologického hlediska k Obrazům tím, že ani jejich jazyk není výsledkem snahy o realistické zachycení řeči jistého sociálního okruhu, ale ukázkou jiného postupu za týmž cílem, který sledoval i v Obrazech, tj. za maximální jazykovou stylizací.

Ve dvou závěrečných kapitolách autor jednak podává hutný přehled vývoje Vančurova stylu v oblasti kompozice, vyprávěčské techniky a vyjádření detailu, jednak usiluje o filosofické vysvětlení smyslu, který se skrývá ve Vančurově jazykovém novátorství. Nechápe ho jako samoúčelnou hru s jazykem, ale vysvětluje je úsilím uskutečnit svobodnou lidskou tvůrčí potenci v oblasti jazyka. Tyto úvahy, spíše esejistického rázu, lze sice těžko dokázat nebo vyvrátit, přinášejí však myšlenky pro poznávání a hlavně prožívání Vančurova díla podnětné.


[1] Největší podíl na poznání Vančurova stylu má dosud J. Mukařovský (viz Kapitoly z české poetiky, díl II, Praha 1948, s. 403 n. a 415 n., a řadu doslovů k jednotlivým dílům, vycházejícím v spisech Vl. Vančury v nakladatelství Čs. spisovatel; tyto doslovy jsou ovšem obecně literárněhistorické, stylistickým otázkám se v nich dostává místa jen v celkovém pohledu na dílo). Ze speciálních jazykovědných studií uveďme studii O. Králíka Příspěvek k Vančurovu stylu, SaS 5, 1939, s. 65, stať Fr. Trávníčka, K jazyku Vančurových Obrazů z dějin národa českého, SaS 6, 1940, s. 145, K. Horálka, K problému takzvané autorské řeči v epické próze, Sborník slavistických prací věnovaných IV. mezinárodnímu kongresu slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 65n.; dále stať věnovanou jazyku Obrazů z dějin národa českého ve sb. Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury, Praha 1961, s. 96 n. Velikým přínosem české jazykovědy pro poznání Vančurova stylu je kapitola, kterou věnoval expresivitě Vančurova slovníku J. Zima v práci Expresivita slova v současné češtině, Praha 1961, s. 84-108. Zdá se, bohužel, že autor recenzované práce k Zimovým výzkumům, které ho přivedly k závěru, že expresivita je dominantou Vančurovy umělecké prózy, na škodu věci nepřihlédl. ― Z literárněvědných prací je i pro poznání Vančurova stylu zvláště podnětná vynikající monografie Umění románu, Vančurovi věnovaná, od M. Kundery (Praha 1960).

[2] Z. Kožmín, Styl Vančurovy prózy, Spisy pedagogické fakulty University J. E. Purkyně, sv. 2, Brno 1968, 160 s.

[3] Této problematice věnoval Z. Kožmín už rozsáhlou studii Jazyková charakteristika postav v díle Vladislava Vančury, sb. VŠP v Brně 5 (O literatuře), 1958, s. 89n. Ani v recenzované práci však neodhlíží autor od řeči postav zcela. Výsledkem rozboru podaného v obou pracích je oprava obecně přijímaného a tradovaného mínění, že Vančura své postavy jazykově necharakterizuje a že stylizovaná jazykově slohová výstavba jejich promluv je podřízena celkové stylizaci Vančurova autorského textu (srov. např. studil K. Horálka, uvedenou v pozn. 1). Kožmín proti tomu dochází k závěru, že se jazyková charakteristika postav u Vančury podstatně liší od běžného literárního úzu tím, že přímé řeči postav v jeho díle neodpovídají jazykové mimoumělecké skutečnosti přímočaře, přesto však že se Vančura jazykové charakteristice nevyhýbá, naopak že k ní sahá v hojná míře, užívá při tom rozmanitých typů, variant a kombinací jazykové stylizace řeči postav.

[4] Autorově pozornosti tu unikla nepříjemná terminologická nepřesnost, nazývá totiž Váňovy projevy hovorovými, třebaže jde naprosto jednoznačně o nespisovné projevy v obecné češtině. Stejné nedopatření je i na s. 143 při výkladu povídek Selské vánoce a Povětří. Přesnější odlišení těchto termínů i termínů z jiné roviny — jako „lidový jazyk“, „běžně mluvený jazyk“ — by bylo užitečné i na jiných místech knihy.

[5] Např. v prózách I. Vyskočila jsou místa, kde nářečím mluví vzdělaný člověk z města apod.

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 2, s. 101-107

Předchozí Pavel Jančák: Kniha o nářečích jugoslávských Čechů

Následující Josef Hrbáček: Dva universitní sborníky věnované VI. mezinárodnímu sjezdu slavistů v Praze

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1