O slovenštině pro sekretářky

Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Na knížce Jozefa Mistríka Abeceda sekretárky (vydalo Slovenské pedagogické nakladateľstvo Bratislava r. 1968, 235 s.) je zřetelně patrná trojí kvalifikace autora — stenografická (J. Mistrík náleží mezi přední slovenské teoretiky i praktiky těsnopisu), stylistická (připomeňme zde alespoň jeho Slovenskou stylistiku z r. 1965) a kvantitativně lingvistická (viz jeho slovník Frekvencia slov v slovenčine, Bratislava 1969). Z těchto zdrojů vyplývá i dobrá znalost administrativního prostředí a práce sekretářky, cit pro jazyk a styl podnikové korespondence i schopnost soustředění na jazykové jevy podstatné a frekventované.

Abeceda sekretárky je rozdělena do čtyř částí. První je věnována osobním vlastnostem a práci sekretářky, druhá, nejrozsáhlejší, populárnímu výkladu o slovenštině, třetí část kursu psaní strojem a úpravě hospodářských písemností a konečně část čtvrtá těsnopisu a přehledu nejdůležitějších těsnopisných zkratek z oblasti administrativního stylu. Kniha je tedy vzdálenou obdobou českých příruček O. Heyda, K. Sochora a J. Hrubého Jak psát podnikové dopisy (Praha 1966)[1] a B. Klobásy — L. Svatušky Sekretářská praxe (Praha 1968); její zaměření je však obecnější a způsob výkladu populárnější.

Těžištěm příručky je svěže napsaný kurs slovenštiny, rozčleněný na krátké kapitolky z okruhu slovníku, gramatiky, stylistiky a pravopisu. Základním hlediskem pro zařazení do výkladu je příslušnost jazykového jevu do slohové vrstvy administrativního stylu. Za obecněji pojatými informacemi (o pojmu spisovný jazyk, o stylovém rozvrstvení slovenštiny, o slangu, o šíři aktivní a pasívní slovní zásoby) následují přehledně uspořádané poučky o jazykových jevech, s nimiž se sekretářky setkávají nejčastěji.

Mezi přednosti výkladu náleží skutečnost, že se autor vyhýbá stroze normativním tvrzením, spíše ukazuje na slohové působení srovnávaných alternativ. Tak je tomu zejména v kapitolách o zjednodušování komplikovaných nebo stereotypně řazených syntaktických konstrukcí, např. u řetězu neshodných genitivních přívlastků, u nadměrně dlouhých vět a souvětí atd. Užitečné je zařazení slohového hodnocení [58]slovotvorných prostředků. Autor vystupuje proti univerbizačním tendencím v administrativním i odborném vyjadřování (záporně hodnotí přípony -ák, -ina a částečně též -ka, -čka; na rozdíl od Slovníku slovenského jazyka však považuje slovo zasadačka za spisovné). Ve shodě se Slovníkem kritizuje spojení cezčas, cezčasový, cezčasy (správně nadčasová práca, nadčasový, nadčasy) i nadměrné užívání předpony pre-, charakterizující slovesa administrativního slangu (prefakturovať, prebilancovať, prekorešpondovať).

Pozornost se věnuje i lexikálním cvičením. Sekretářka má vědět, jaký je rozdíl mezi slovy schôdzka, zasadnutie, zasadanie, porada, shromaždenie, konferencia, zjazd (neuvádí se kolokvium), že výrazy poslať (nejfrekventovanější), odoslať i zaslať jsou téměř zcela synonymní, zatímco výrazné vyexpedovať zahrnuje i významy ‚zabalit‘, ‚zaprotokolovat‘ a ‚opatřit doprovodnými údaji‘. Hodně příkladů se uvádí na užití předložek, zvláště v případě synonymních podob.

Za zdařilé považujeme i kapitolky věnované prostředkům, v nichž se hodně chybuje nebo kterých se užívá nevhodně — trpnému rodu (Žiadne hnevy na trpný rod), přechodníkům (A čo prechodníky, aj tie potrebujú záštitu?) a slovesným substantivům (Aj slovesné podstatné meno je v nemilosti). Autor se nestaví proti jejich užívání v administrativním stylu (s výjimkou slovesného substantiva, jehož výskyt mnohdy neúměrně posiluje nominální charakter odborného vyjadřování), naopak se snaží dokázat, že paušální zamítání přechodníků a pasíva nemá své oprávnění a že ochuzuje stylistické možnosti pisatele. Zvláště přechodníky napomáhají sevřenějšímu výkladu všude tam, kde by jinak vznikaly věty nadbytečně dlouhé.

V stylistickém oddílu se sekretářka setká s poučením, jak stylizovat zápisy a podnikovou korespondenci. Základními vlastnostmi účelného administrativního vyjadřování je podle autora stručnost, věcnost a přiměřené množství stereotypnosti (podle Mistríka „panelovitosti“) formulací, které umožňují snazší orientaci v písemnostech, jejichž témata se obvykle opakují. Bohužel, právě zde se občas setkáváme s formulacemi příliš obecnými („Pekne štylizovať, to neznamená „hrdo“ hovoriť. Znamená to však účelne a presne sa vyjadrovať“), zatímco příkladová část je v nejvyšší míře omezena.

Pravopisný oddíl se soustřeďuje na dělení slov, na psaní velkých písmen a na interpunkci. Užitečné informace o jevech, které jsou na pomezí ortografické a strojopisné kodifikace, sem však autor nezařadil a nalézáme je až v závěru další kapitoly — Kurz strojopisu. Náleží sem pravidla o psaní mezer mezi čísly a znaménky početních úkonů, o vynechávání tečky při označování tisíců, o prázdných úderech mezi čísly a matematickými, popř. jinými značkami, o grafickém roz[59]dílu mezi pomlčkou a spojovníkem atd. Právě zde by však mohl být výklad přehlednější a úplnější.

Závěrem je možno říci, že Mistríkova příručka v sobě spojuje vlastnosti učebnice i zajímavého zdroje informací. Závažná úloha, kterou jazyková sdělení v hospodářském stylu plní, ukazuje, že informací podobného druhu je stále nedostatek.

---

[1] Srov. recenzi J. Machače Jak psát podnikové dopisy, NŘ 50, 1967, s. 174n.

Naše řeč, volume 53 (1970), issue 1, pp. 57-59

Previous Alexandr Stich: Ze slovensko-české spolupráce v oblasti jazykovědy

Next Anna Jirsová: Názorové střety?