Časopis Naše řeč
en cz

Ze slovensko-české spolupráce v oblasti jazykovědy

Alexandr Stich

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vzájemné styky slovensko-české v jazykovědě nejsou novinkou; jejich dobové projevy se ve svých podobách rozmanitě proměňovaly, zahrnujíce i přímou účast jazykovědců jednoho národa na jazykovědné tvorbě národa druhého, i studium a popularizaci jednoho národního jazyka v druhém národním prostředí, i vzájemné podněcování teoretické a spolupráci při rozvoji nových jazykovědných směrů. Významnou měrou se na této činnosti podílely od r. 1945 oba národní jazykovědné akademické ústavy: Ústav slovenského jazyka (nynější Jazykovedný ústav Ľ. Štúra) a Ústav pro jazyk český. Po r. 1952, kdy vznikla Československá akademie věd jako nově pojatá vědecká instituce, jejímž základním úkolem je vlastní výzkum prováděný v badatelsky zaměřených pracovištích, dostala tato spolupráce novou organizační základnu, a to vytvořením společné sekce jazyka a literatury, v r. 1960 změněné v jazykovědné kolegium celostátního charakteru (vedle obdobné instituce Slovenské akademie věd národního charakteru).

Jednotlivé jazykovědné obory zabývající se studiem národního jazyka jsou svým hlavním tematickým zaměřením na poznávání struktury tohoto jazyka a jeho vývoje v podstatě obory neideologické; jejich vázanost na ideologii se však silněji nebo slaběji projevuje, jakmile se upře pozornost na studium otázek spisovného jazyka, vztahu jazyka a společnosti, hranic mezi jazyky, jazykových kontaktů, vztahu národního jazyka a národního i státního vědomí. Právě v těchto okruzích se objevovaly už od r. 1918 občasné spory a nedorozumění zvláště mezi českou bohemistikou a slovenskou slovakistikou, i když spolupráce mezi českou a slovenskou jazykovědou nebyla nikdy trvale přerušena nebo ohrožena ve své podstatě. V období po druhé světové válce a zvláště v době od r. 1960, kdy právem sílil na slovenské straně pocit ohrožení, plynoucí z omezování slovenských národních politických orgánů, a když problémy mohly proniknout na veřejnost jen zastřeně v kulturní sféře (jazykové diskuse na Slovensku od r. 1964 jsou toho příkladem), se vzájemný kontakt a spolupráce tříštily o tyto překážky ležící mimo vlastní vědeckou disciplínu. Také zásady, podle nichž se řídilo organizování vědecké práce, vzájemné důvěře a neformální spolupráci neprospívaly (např. Ústav pro jazyk český řídil a koordinoval [53]jazykovědný výzkum na celém území státu — toto „řízení“ však spočívalo mnohdy v tom, že pouze registroval a postupoval bez vlastních zásahů plány slovenských jazykovedných pracovišť vyšším akademickým orgánům —, u slovenských jazykovědců však tento stav byrokratické podřízenosti narážel oprávněně na odpor).

Po některých akcích vyvolaných politickými místy a vzbuzujících na Slovensku obavy o svébytnost slovenštiny se česká jazykovědná obec vcelku spíše stáhla do pozadí, obávajíc se po jistých zkušenostech, aby jejích hlasů o slovenských jazykových otázkách, třeba i dobře míněných a týkajících se vědeckých otázek, nebylo zneužito k cílům nevědeckým. Výsledkem bylo, že se česká a slovenská jazykověda od sebe postupně vzdalovaly (nepřestaly ovšem styky, často velmi těsné; ty však tkvěly především v osobních přátelských vztazích jednotlivých českých a slovenských jazykovědců). Paradoxem pak bylo, že organizační a úřední formy spolupráce, postrádajíce živné půdy v plné vzájemné rovnoprávnosti, vedly nakonec v polovině tohoto desítiletí k takovému stavu, kdy slovenské i české jazykovědné ústavy měly v lecčemž lépe stabilizovány své vztahy k pracovištím zahraničním než mezi sebou navzájem.

Federalizace Československa s sebou přinesla i možnost usilovat o rozšíření vzájemných styků. Jedním z pokusů při hledání nových cest bylo setkání pracovníků Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra SAV a Ústavu pro jazyk český ČSAV, které se konalo ve dnech 20. a 21. března 1969 v Domovu vedeckých pracovníkov SAV ve Smolenicích. Schůzky se zúčastnili pracovníci vyslaní stranickými a odborovými organizacemi obou ústavů; ze slovenské strany byli přítomni L. Dvonč, J. Horecký, M. Ivanová-Šalingová, J. Kačala, Š. Michalus a V. Slivková, z české strany J. Machač, I. Němec, M. Racková, Z. Sochová, A. Stich a N. Svozilová.

Poučeni zkušenostmi z minulých let, kdy právě poměry ve veřejném a politickém životě negativně působily na vzájemné styky, neomezili se účastníci schůzky jen na problémy úzce odborné, ale zevrubně probrali i současné společenské otázky. Shodli se na tom, že úspěšný rozvoj vztahů mezi oběma národy nutně předpokládá především dobrou vzájemnou informovanost; jen tak lze předejít zbytečným nedorozuměním a mylným výkladům situace a postojů v druhé národní republice. Východisko k další spolupráci obou národů vidí v tom, že obě národní společenství budou respektovat národní a jazykovou svébytnost druhého národa; zároveň však je nutné překonávat nebezpečí vzájemné izolovanosti, poznávat co nejlépe situaci v druhé republice a usilovat o pomoc a spolupráci při řešení veřejných problémů jedné republiky, pokud mají dosah pro situaci v celém státě. Shodný názor [54]mají pracovníci obou ústavů na to, že mravní povinností vědců je účastnit se veřejného života, bránit tomu, aby se věda uzavřela pouze do mezí svého oboru, a usilovat o to, aby se vědecké poznatky uplatňovaly při řízení společnosti. Věda má svůj díl odpovědnosti za stav společnosti — její povinností je vystupovat proti šíření „falešného vědomí“ ve společenském životě a usilovat o to, aby řízení společnosti bylo ve shodě s dosaženou úrovní vědeckého poznání. Tyto úkoly však může věda splnit jen tehdy, udrží-li si svou autonomii proti neodborným vlivům a uplatní-li se v řízení vědy demokratické principy. Povinností jazykovědy je i zabraňovat tomu, aby se jazyka ve veřejném životě neužívalo nepřesně, aby nesloužil k zakrývání pravé skutečnosti a k dezorientování veřejného mínění. Za úkol obou národních jazykovědných disciplín pokládají pracovníci obou ústavů zvláště podílet se na přípravě zákonů týkajících se postavení obou národních jazyků, předpisů týkajících se jazykové výchovy a jazykové politiky v obou národních republikách i v československé federaci. Jde zvláště o otázky fungování jazyků ve veřejném životě, o jazyková práva menšin (včetně slovenské menšiny v ČSR a naopak), o národní školství atd. Zároveň je zapotřebí, aby jazykovědci aktivně přispívali k informování širší neodborné veřejnosti o této problematice, pokud se týká druhé republiky.

Diskuse o odborných otázkách a o námětech pro spolupráci obou ústavů vyústila v návrh pro vedení ústavů, aby obě pracoviště uzavřela dohodu o spolupráci. Protože účastníci nepředpokládají, že bude po federalizaci ČSAV a vytvoření České akademie věd zřízena stálá celostátní jazykovědná řídící instituce, navrhují, aby se zástupci obou ústavů scházeli v pravidelných lhůtách a tím způsobem připravovali podmínky pro plynulou spolupráci a její rozvoj. Kromě toho návrh dohody předpokládá, že si oba ústavy budou vyměňovat plány, výroční zprávy, zprávy o zahraničních stycích atd.

Těžiště spolupráce, o niž je na obou stranách velmi živý zájem, by mělo spočívat ve vzájemném styku a pomoci při řešení konkrétních vědeckých úkolů. Účastníci shromáždili množství námětů, z nichž bude možno při formulování dohody vycházet. Týkají se např. spolupráce při studiu gramatické a lexikální roviny obou spisovných jazyků, při práci na slovnících současného jazyka a na historických slovnících obou jazyků, při nářečním výzkumu, při rozvíjení teorie spisovného jazyka a jazykové kultury i při jazykové výchově veřejnosti (zvlášť závažné je, aby se při jazykové popularizaci nezapomínalo na poznávání druhého jazyka a jazykové situace v druhé národní republice), při přípravě pravopisných úprav, při uplatňování nových metod v jazykovědném výzkumu atd.

[55]Stejně tak se předpokládá, že v dohodě budou obsaženy úkoly, jimiž se slovenští a čeští jazykovědci budou podílet na konfrontačním výzkumu češtiny a slovenštiny. Pracovníci Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra na schůzce oznámili, že jejich ústav si klade jako nejbližší lexikografický úkol zpracovat rukopis česko-slovenského slovníku, a obrátili se na pracovníky ÚJČ s žádostí o pomoc. Při koncipování těchto výzkumů bude zapotřebí obrátit se i na pracoviště vysokoškolská, z nichž některá mají pro rozvíjení tohoto konfrontačního studia dobré předpoklady a v této oblasti už úspěšně pracují.[1] Zároveň bude možno zesílit konfrontační aspekt i při výzkumu, který se týká především stavby jednoho národního jazyka (např. při studiu české morfologie v Ústavu pro jazyk český).

Účastníci schůzky dále navrhli, aby vedení ústavů pamatovala na pořádaní společných vědeckých podniků (konferencí, sympozií atd.), a to jak v rámci ČSSR, tak s mezinárodní účastí.

Bohaté možnosti spolupráce se naskýtají při výchově vědeckých pracovníků. Dosud byli jen velice zřídka vysíláni na studijní pobyty a stáže do druhého ústavu aspiranti, mladí odborníci a vědečtí pracovníci; rozšíření těchto studijních pobytů umožní využít teoretických výsledků druhého pracoviště, vytvořit pevné osobní kontakty a tak připravovat další pracovní styky při vědeckém výzkumu. Také oponování disertačních prací a pomoc při školení aspirantů a pracovníků na studijním pobytu je polem, kde lze vědecký styk obou ústavů dále rozvíjet.

Návrh dohody se zabývá i možnostmi pro spolupráci v publikační činnosti (zvl. rozšířením informací o jazykovědném životě v druhé republice, otiskováním příspěvků z druhého pracoviště v časopisech vydávaných oběma ústavy, výměnou separátů, přípravou společných sborníků atd.) a v pracích z oboru vědeckých informací.

Předpokládá se, že dohoda bude východiskem pro to, aby se této spolupráce mezi akademickými pracovišti zúčastnila i jiná slovakistická a bohemistická pracoviště, zvláště příslušné vysokoškolské katedry.

V závěru schůzky konstatovali pracovníci obou ústavů, že se hodlají i nadále vzájemně informovat a že budou dbát na to, aby byla ofi[56]ciální spolupráce obou institucí doplněna i častějším osobním stykem členů pracovních kolektivů v obou ústavech. Jaký bude výsledek této iniciativní schůzky, záleží nyní na úsilí, které rozvíjení spolupráce oba ústavy věnují. Ukázalo se, že zájem a snaha je dnes na obou stranách a že nové uspořádání státu, kterým se odstranily hlavní staré příčiny nedorozumění a sporů, je pro tuto skutečně pracovní a plodnou spolupráci dobrým a pevným základem.


[1] Z vysokoškolských pracovišť vyšly také obě základní české práce sloužící poznání slovenštiny, totiž Slovensko-česky slovník Ž. Gašparíkové a A. Kamiše (Praha 1967) a vysokoškolská učebnice Slovenština, zpracovaná J. Běličem, Al. Jedličkou, E. Jónou, E. Paulinym, J. Ružičkou, J. Štolcem, 3. vyd., Praha 1964. Připraven je rukopis paralelní učebnice Čeština, zpracovaný J. Běličem, J. Horeckým, Al. Jedličkou, E. Jónou, M. Komárkem, E. Paulinym a J. Ružičkou (vyjde r. 1971).

Naše řeč, ročník 53 (1970), číslo 1, s. 52-56

Předchozí Milan Jelínek: Slovenská práce o kompozici jazykového projevu

Následující Jiří Kraus: O slovenštině pro sekretářky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1