O vyjadřování jedinosti a jedinečnosti v českém jazyce
Miloš Dokulil
[Articles]
-
1. Jak známo, slouží podstatná jména jako jednotky slovní zásoby jazyka k označování nikoli jednotlivých, určitých nebo neurčitých předmětů[1], nýbrž celých tříd takových předmětů, vyznačujících se společnými znaky, tak jak se zobecněny odrážejí ve vědomí daného jazykového společenství. Tak se např. slovem strom neoznačuje právě jen jeden určitý strom, např. ten, který vidíme z okna svého bytu, ani některý blíže neurčený jednotlivý strom s těmi nebo oněmi charakteristickými vlastnostmi, nýbrž celá třída předmětů — rostlin, vyznačujících se takovými znaky jako „dřevnatý kmen, v dolní části nevětvený, nahoře se větvící v korunu se širokými nebo jehlicovitými listy“, které jsou společné všem jejím prvkům a kterými se tato třída stromů zároveň liší od všech tříd ostatních (např. od keřů, květin ap.). Neoznačuje ovšem celou tuto třídu v její reálnosti, nýbrž v jejím zobec[2]něném myšlenkovém odrazu — vyjadřuje obecný pojem stromu, „strom vůbec“, který je významovým jádrem slova strom. Obdobně slovo les neoznačuje právě jen jeden určitý les, např. u vesnice, kde jsme letos strávili svou dovolenou, ani některý les nám neznámý, nýbrž obecně „souvislý porost stromů“, velký i malý, listnatý, jehličnatý i smíšený, horský i nížinný, zkrátka les vůbec. Slova jazyka totiž neoznačují jednotlivé, nýbrž obecné.
2. Teprve při užívání jazyka v řeči, v jazykových projevech, může dojít k bezprostřednímu vztažení slov ke skutečnosti. Teprve tu slovo nejen má nějaký význam, něco znamená, nýbrž zpravidla také přímo označuje nějakou část skutečnosti. Touto skutečností může být rovněž celá reálná třída předmětů, může jí však být — a mnohem častěji bývá — i jen jediný z těchto předmětů, ať již zcela určitý, nebo blíže neurčený — a ovšem také několik takových předmětů, opět určitých nebo neurčitých, nebo kterákoli jiná reálná část této třídy. Podstatným jménem strom můžeme pak označovat (označit) nejen celou reálnou třídu stromů nebo některou její podtřídu, jako např. množinu jehličnatých stromů nebo množinu stromů rostoucích v naší vlasti, nýbrž právě i jen jeden jediný strom, ať již kterýkoli blíže neurčený jeden strom, bez ohledu na to, je-li velký, nebo malý, jehličnatý, nebo listnatý, stojí-li o samotě, či je částí porostu, roste-li planě, nebo byl-li vysázen lidskou rukou atd., anebo — co nás zde zajímá především — zcela určitý jednotlivý strom s jeho — uvědomovanými nebo neuvědomovanými — jedinečnými vlastnostmi.
Naše myšlení neoperuje totiž pouze s obecnými pojmy (jako např. když říkáme, že jabloň je strom nebo že v lese rostou stromy), nýbrž také a mnohem častěji s pojmovými odrazy jednotlivých předmětů, které se v rámci třídy předmětů podobných vyčleňují svými jedinečnými vlastnostmi, ať už si je uvědomujeme, nebo ne, nebo mnohdy prostě tak, že na tyto předměty obrátíme svou pozornost. Vyprávím-li příteli, že právě čtu zajímavou knihu, nemám přirozeně na mysli knihu vůbec, ani kteroukoli speciální třídu knih, např. román, odbornou knihu atp., ani kteroukoli jednu knihu, nýbrž zcela určitou knihu, od určitého autora, s určitým názvem, a dokonce i zcela určitý svůj osobní exemplář této knihy (třebas na této okolnosti v daném případě nezáleží). Podobně jestliže si vzpomínám na to, že jsem se vrátil z procházky lesem, nemám na mysli ani les vůbec, ani jakoukoli speciální třídu lesa, např. smrkový les nebo horský les ap., nýbrž zcela určitý, jedinečný les, v němž jsem právě byl, lišící se od všech ostatních více nebo méně podobných lesů jen jemu vlastními, jedinečnými znaky (nejvýznamnější z nich bude např. přesné určení jeho polohy).
[3]3. Jak z uvedených příkladů patrno, nerozlišujeme velmi často v řeči výslovně, zda nám jde o předmět nebo jev jediný a jedinečný, či zda máme na mysli určitou více nebo méně obecnou třídu takových předmětů, jevů, ať již třídu nejobecnější, les vůbec, či některou třídu méně obecnou, např. les jehličnatý, les borový nebo les v okolí Prahy, horský les atp.
Podstatná jména mají sice jistý prostředek k rozlišení mnohosti od „jednosti“ v mluvnickém čísle, ale tzv. jednotné číslo neoznačuje vždy jen jedince nebo jednotlivinu, nýbrž také právě celý druh, třídu všech jednotlivin pojmenovaných daným podstatným jménem. (Proto je jednotné číslo na rozdíl od čísla množného mluvnickou kategorií bezpříznakovou: její obecný význam se omezuje na to, že neoznačuje výslovně mnohost (to, že jde o více předmětů než jeden), pro kterou má jazyk speciální kategorii v čísle množném.)
I tehdy, když jednotné číslo vyjadřuje skutečně jeden předmět, označuje samo o sobě zpravidla nikoli jeden zcela určitý předmět, nýbrž jeden blíže neurčený předmět daného druhu, nebo dokonce kterýkoli jeden předmět daného druhu.
Pozn.: Ani číslovka jeden nevyjadřuje určitou („konkrétní“) jedinost, tj. jeden určitý předmět, nýbrž pouze jednost (ten nebo onen předmět jako prvek daného druhu); zesíleně vyjadřuje tento význam i číslovka jediný (pouze jeden, nikoli více), jejich spojení s podstatným jménem v jednotném čísle pouze vylučuje jak mnohost, tak i druhovost.
Obecná podstatná jména právě pro svůj velmi široký význam nemohou tedy sama o sobě rozlišit obecné, zvláštní a jedinečné, ani určité a neurčité.
Přitom je ovšem toto rozlišení velmi důležité: obecné a jedinečné tvoří dva protikladné póly našeho myšlení. To má velký význam pro praxi. Není jistě jedno, máme-li např. na mysli množinu všech knih, popř. některou její podmnožinu, či jednu zcela určitou, konkrétní knihu nebo některou knihu z dané množiny, popř. kteroukoli knihu vůbec. Musí tedy být nějak zajištěno, aby ten, ke komu se se svým projevem obracíme, bezpečně poznal, kdy máme na mysli jednotlivé určité nebo neurčité předměty a kdy nám jde o více či méně obecnou třídu těchto předmětů.
4. Pokud jsme tento rozdíl nevyjádřili v jazykovém projevu speciálním prostředkem, zajišťuje zpravidla porozumění užší nebo širší souvislost vyjádření, popř. též spolu se situací projevu. Tak slyším-li přítelovo sdělení, že se právě vrátil z lesa, je mi zřejmé, že má na mysli jeden určitý, jedinečný les, i když mi třeba ze situace nemusí být zcela jasné, o který les konkrétně jde (může to být i les, který neznám). Postěžuje-li si při setkání známý, že je letos v lese málo hub, pochopím opět, že tím míní ne jeden určitý les, nýbrž nějakou dosti neurčitě [4]vymezenou množinu různých lesů (nikoli ovšem zase les vůbec, protože mluvčí nemůže na základě zkušenosti vlastní i cizí vyloučit, že v některém lese nebo v některých lesích je i letos hub dost). A konečně čtu-li, že les dosahuje na severní polokouli do takové a takové zeměpisné šířky, dostačí tato souvislost k tomu, abych pochopil, že pisatel tu měl na mysli skutečně celou třídu lesů, les vůbec, tj. jakýkoli souvislý porost stromů.
Pozn.: Nepřihlížíme tu k základní možnosti přeneseného užití slova, kdy např. slovem označíme něco podobného tomu, co se slovem obvykle vyjadřuje, tak, když mluvíme o stromu života, o lesu stožárů atp. Zda musí kontext a situace zajistit nejen kvantitativní stránku významu slova, jeho místo na ose jedinečnost — obecnost (jeho rozsah), nýbrž i jeho změněnou stránku kvalitativní (jeho obsah).
Přesné vymezení řádového charakteru jména, stupně obecnosti jeho platnosti jen pomocí situace a souvislosti projevu by však v četných případech bylo značně náročné. Zejména postižení jedinečnosti předmětu (pokud tento předmět není přímo v dosahu rozmlouvajících osob) by někdy bylo velmi obtížné, ne-li zcela nemožné. (Je např. známo, jaké nesnáze působí bezpečnostním orgánům postihnout — byť podrobným popisem — individuálnost hledané osoby.)
5. Proto si jazyk vytvořil pro četné předměty a jevy, u nichž na jedinečných rysech zvláště záleží, celou řadu rozmanitých prostředků pro zřetelné označení této jedinečnosti. Jejich přehledu chceme právě věnovat následující výklad. Speciální systémový prostředek k signalizaci jedinečnosti má náš jazyk — stejně jako jiné jazyky — v tzv. jménech vlastních. Vlastní jména tvoří jakousi doplňkovou soustavu slovní zásoby jazyka. Na rozdíl od jmen obecných (tvořících základní složku pojmenovací soustavy), která primárně označují druh, obecnou třídu předmětů a jen za pomoci situace a kontextu mohou být vztažena i na jednotlivé předměty, vlastní jména pojmenovávají pouze jediné (jednotlivé a hromadné) a zpravidla jedinečné předměty. Přitom jsou tato jména v zásadě nezávislá na jménech tříd, do nichž jednotlivá jimi pojmenované předměty náleží, i když je jistým způsobem předpokládají. Tak např. Vltava pojmenovává zcela určitou, jedinečnou řeku, označuje tedy jedinečný předmět, jev, přitom však zároveň i odkazuje k třídě (řeka), do níž tento jev patří (přesněji, do níž jej zahrnujeme). Tam, kde nám záleží na přesné identifikaci třídy, uvádíme ji výslovně: řeka Vltava, město Praha.
To se v našem případě projevuje i tím, že vlastní jméno svým mluvnickým rodem připomíná obecné jméno řeka. Proto je většina našich názvů řek rodu ženského (Ohře, Lužnice, Sázava…) a v řídkých případech rodové neshody (Váh, Hron, Dunaj, [5]Labe) se projevuje tendence k ženskému rodu, pokud to podoba jména dovolí (spis. název Labe je rodu středního, v obecné češtině však i rodu ženského; Dunaj je v spisovném jazyce jen rodu mužského, v nářečích též rodu ženského). U všech druhů vlastních jmen není však tato tendence stejně silná.
6. Pro úlohu vlastních jmen jsou nejlépe uzpůsobena taková jména, kterých se užívá pouze v této platnosti, a která tedy označují pouze jediný předmět, jediné individuum (a jen skrze ně také příslušnou jeho třídu). Takových vlastních jmen v pregnantním smyslu toho slova (tj. vlastních pouze tomu a žádnému jinému předmětu) — uveďme si jako příklad osobní jména Hus, Komenský nebo osadní jména Brno, Třebíč, jméno řeky Vltava, jméno hory Říp — má však každý jazyk jen málo a ani u těch není jednoznačnost trvale zajištěna, neboť se někdy přenášejí i na jiné předměty (srov. např. jít si zatančit do Vltavy, tj. do kavárny „Vltava“, nebo poslechnout si Vltavu, tj. Smetanovu skladbu toho jména.
Zpravidla se však jazyk spokojuje s tím, že vlastní jméno — i když není samo absolutně jedinečné, neopakovatelné — je jednoznačné, relativně plní svou rozlišovací funkci v daném okruhu, vymezeném místně nebo věcně.
Četné české osady nesou např. název Petrovice, ale v okruhu každé z těchto osad je tento název skutečně jednoznačný: v sousedních osadách nebo v okresním městě sotva bude kdo na pochybách o tom, že jméno Petrovice, pronesené v hovoru bez dalšího určení, označuje právě jen tu určitou osadu a žádnou jinou.
Ještě daleko nápadnější je tato ekonomie jazyka u vlastních jmen osobních. Víme, že repertoár našich jmen rodných neboli křestních je poměrně omezený, nepřesahuje počet dní v jednom roce, a těch skutečně běžných je jen několik desítek. Ale i ve velmi početné rodině zcela postačí k tomu, abychom každé dítě mohli rozlišit odlišným, jen jemu vlastním jménem (okolnost, že některé z dětí se často jmenuje stejně jako otec nebo matka, nijak nenarušuje jednoznačnost jmen v rodině, neboť otce a matku není třeba odlišovat v rodině jejich jmény; společenská úloha otce a matky je dostatečně odlišuje od dětí, neboť je v dané rodině neopakovatelná).
Ve škole ovšem už rozlišovací schopnost rodných jmen nestačí. Obvykle však dostatečně plní zde tuto rozlišovací funkci jména rodinná, příjmení. Tam, kde příjmení selhávají, když je např. ve třídě více Nováků, je třeba k zajištění jednoznačnosti sáhnout ke kombinaci obou těchto jmen, jeden ze dvou Nováků je např. vyvoláván jako Pavel Novák, druhý jako Milan Novák (popřípadě — protože ostatní děti se vyvolávají příjmením — pouze jmény křestními, jako Pavel a Milan). V běžné společenské praxi již kombinace jména křestního a příjmení na jednoznačné označení osoby zpravidla postačuje; kde ne, jako v úředním styku, je třeba ještě dalších rozlišujících znaků, jako jsou místo bydliště, data a místo narození, povolání atp. (v cestovních pasech se uvádějí i takové rozlišující znaky, které jsou snadno ověřitelné pouhým pohledem, jako barva očí, vlasů, tvar obličeje atp.).
[6]Obdobně tam, kde opakující se jména osadní neplní uspokojivě svou rozlišovací funkci, spojují se s různými dalšími určeními, ať již pevně ustálenými, takže se stávají součástí osadního názvu (např. České Petrovice, Petrovice nad Úhlavou), anebo jen příležitostnými (např. Petrovice u Okříšek, Petrovice, okr. Žďár).
Přestože posláním vlastních jmen je označovat jedinečnost (předmětu, osoby, místa atd.), sama vlastní jména nebývají tedy vždy jedinečná, tj. vlastní vždy jen jedinému předmětu, nýbrž náleží často předmětům různým, opakují se. Pak mohou — jak jsme dovodili — svou individuálně rozlišovací úlohu sama o sobě plnit pouze relativně, v určitém okruhu předmětů téhož druhu; za hranicemi tohoto okruhu nutně vyžadují připojení dalších rozlišovacích znaků.
U jednotlivých kategorií předmětů bývají tu poměry (stupeň opakovanosti jmen, nezbytnost jejich dalšího určování) různé. Podstatný rozdíl mezi jmény vlastními a jmény obecnými zůstává však v tom, že jména vlastní nemají význam v pravém smyslu toho slova: zatímco užití obecného jména pro konkrétní předmět je založeno na jeho stálém obecném významu (tj. schopnosti poukazovat v aktu řeči k různým reálným předmětům majícím některé shodné znaky, vlastnosti), spočívá užití jmen vlastních vždy jen na individuální znakové konvenci, která spojuje určitý hláskový útvar s určitou jednotlivinou.[2]
Protože soubor individuálních znaků jedinečného předmětu, resp. znak, kterým se tento předmět odlišuje od jiných podobných (téhož druhu), je zpravidla nesnadno postižitelný (individuální tvářnost předmětu vnímáme totiž globálně), plní úlohu vlastních jmen v zásadě lépe jména značková, nepopisná, nemotivovaná (např. Vltava, Praha, Brno; Jan, Hus) než jména popisná, ať již motivovaná slovotvorně (např. Lužnice, Blatná; Paták (= páté dítě), Komenský),[3] nebo jen významově (např. Most, Kovář), jejichž popisnost zdaleka ovšem nestačí na postižení individuálních vlastností jedinečného předmětu, a proto často spíše ruší, než pomáhá.
Ze slovotvorně popisných jmen plní úlohu rozlišovací lépe ta, která jsou odvozena opět ode jmen vlastních (Vltavice, Komenský).
Málo vhodná jsou pro úlohu vlastních jmen jména motivovaná sémanticky (Most, Bidlo), významovým přenesením na základě podobnosti (metaforickým) nebo vnější či vnitřní spojitosti (metonymickým a synekdochickým). V takových případech je [7]totiž jméno víceznačné: označuje jednak jedinečný předmět v platnosti jména vlastního (Most = město v severních Čechách), jednak obecnou třídu předmětů v platnosti motivujícího obecného jména (mostI = zařízení pro přechod, přejezd přes řeku, údolí n. přes jinou překážku), popř. má-li toto obecné jméno více významů — ještě další obecné třídy předmětů (mostII = něco, co připomíná most v předcházejícím významu, mostIII = přechod, pojítko atd.).
Totéž platí o jménech svou vnější podobou zcela totožných se jmény obecnými, charakterizujícími svého nositele podle některého nápadného znaku třídy, do níž dané individuum náleží (např. Říčka jako název říčky, Městečko jako název městečka, Nová Ves; Macek jako název kocoura, Čech jako příjmení jednoho z příslušníků českého národa).
Nejméně vhodná pro tuto úlohu vlastních jmen jsou taková jména obecná, která ze stanoviska současného jazyka podávají falešnou informaci o svém nositeli (tak např. má-li rybník jméno Řeka nebo město jméno Ves (Spišská Nová Ves), jmenuje-li se kovář Zahradník a zahradník Kovář). Je ovšem pravda, že úzus tuto nežádoucí popisnost zpravidla zastřel, že si ji obvykle neuvědomujeme: zůstává však skrytá a často opět proniká, např. když se s takovým jménem setkáme poprvé.
7. V mluveném jazyce potřebují tedy „vlastní jména“ tohoto druhu pro porozumění opět užší nebo širší souvislost, neboť jen ta může rozhodnout, je-li daného jména užito v platnosti jména vlastního, nebo v některé platnosti obecné. To je ovšem v rozporu se samým posláním vlastního jména: může-li označovat i třídu předmětů, není takové jméno již vlastním pouze jedinečnému předmětu.
Jestliže i jména toho druhu zahrnujeme ještě do kategorie jmen vlastních, vedou nás k tomu dva závažné důvody:
1° V platnosti označení jedinečného předmětu se jména tohoto druhu distancují od souzvučných (a původně je i významově motivujících) jmen v platnosti obecné. Jakmile jedenkrát jméno funguje jako vlastní, jeho prvotní motivační vztah k jménu obecnému se ze zásady ruší: jmenuje-li se pes Rek, nemůžeme z té okolnosti, že rek jinak, tj. jako pojmenování obecné, znamená hrdinu, usuzovat na vlastnosti nositele toho jména. Podobně z názvu města Písek nemůžeme usuzovat, že stojí na písku, i když takový vztah odpovídá původní motivaci vlastního názvu a nelze vyloučit, že okolnosti tohoto pojmenování se v podstatě nezměnily. Má-li však nebo nemá-li vlastní jméno nějaký významový vztah k souznačnému názvu obecnému, udržel nebo neudržel-li se v dnešním povědomí původní smysl pojmenování, to je pro jeho označovací úlohu nedůležité. V podrobnostech jsou tu ovšem mezi jednotlivými věcnými skupinami vlastních jmen závažné rozdíly:
Zatímco u příjmení nás vůbec nenapadne pozastavovat se nad tím, že náš známý, který se jmenuje Malý, je spíše vyšší postavy, nebo že člověk, který se jmenuje [8]Mlynář, je učitelem a nemá s mlynářstvím vůbec nic společného, u jmen rodných se apelativní platnost v jisté, i když malé míře přece jen uplatňuje, a to nejčastěji rušivě: trochu nás dráždí, jmenuje-li se např. robustní bruneta Zlatuška nebo hřmotná ženština Pěvuška. (Proto se také nedoporučuje dávat dětem příliš popisná a zvláště hodnotící rodná jména.)
Podobně tomu bývá u popisných jmen místních, zejména u názvů osad, řek a hor. Protože z historie víme, že původní jména toho druhu byla popisná a že poukazovala k určité vlastnosti označených míst, předpokládáme např., že osada nazvaná Most bude ležet při řece, že byla pojmenována podle nějakého mostu, který spojoval oba břehy vodního toku, nebo že řeka s názvem Teplá bude mít vodu teplou od termálních pramenů, že hora s názvem Sněžka bude mít dlouho vrchol pokrytý sněhem ap.
V zásadě však pro všechna tato jména, osobní i místní, platí, že jejich eventuální popisnost není záležitostí fungování vlastního jména v jazyce, nýbrž pouze záležitostí hodnocení jeho podoby, popř. vhledu do vnějších souvislostí jeho vzniku.
2° Jako u všech dříve uvedených druhů jmen vlastních, je i u jmen tohoto druhu platnost vlastního jména (označení jedinečného předmětu) signalizována v psaném jazyce speciálním grafickým prostředkem — velkým prvním písmenem v písemném obraze jména (srov. Vltava, Lužnice, Písek, Most). (Tento diferenciační prostředek ztrácí ovšem svou sílu, je, jak říkáme, neutralizován tehdy, jestliže vlastní jméno stojí na prvém místě větného celku, kde se i jinak píše velké písmeno.)
8. Tuto poslední vlastnost sdílejí s uvedeným typem vlastních jmen i pojmenování, zpravidla několikaslovná, která mají podle svého primárního užívání charakter jmen obecných, tzn. označují třídu předmětů, a tento svůj charakter podržují i tehdy, když je jich užito — bez jakéhokoli kontextového nebo situačního individualizačního prostředku — na označení jedinečného předmětu. Jde o jména jako Hrad (míní-li se jím pražský hrad), Národní divadlo atp.
Na rozdíl od skutečných vlastních jmen předchozího typu není tedy u nich ani při označení jedinečného předmětu, v platnosti vlastního jména, zrušen vztah k obecnému významu tohoto pojmenování. Pro tento typ pojmenování podvojného charakteru (spojujících v sobě povahu jmen vlastních i obecných) ujalo se v naší novější tradici nepříliš výstižné označení „vlastní název“.[4] Typická jsou zejména několikaslovná jména lidských výtvorů a zařízení, jako států a správních oblastí (Československá socialistická republika, kraj Jihomoravský), jedi[9]nečných veřejných institucí, politických stran, masových organizací, vysokých škol, ústavů, závodů, podniků apod. (Sněmovna lidu, Akademie múzických umění), státních a diplomatických aktů a smluv (Ústava 9. května), významných dějinných událostí (Velká říjnová socialistická revoluce), akcí, sjezdů, soutěží, cen a řádů (Filmový festival pracujících, Řád práce), památných dnů (Mezinárodní den žen), literárních, hudebních, výtvarných a filmových výtvorů (Zemědělské noviny) aj.; náleží sem však i mnohé názvy zeměpisné (Zlatonosné pobřeží, Severní ledový oceán, Skalnaté pleso, Nádražní třída) a názvy živých bytostí (Mistr třeboňský, Svatý otec).[5] Kromě závažné grafické charakteristiky, spojující tuto důležitou skupinu pojmenování s různými druhy jmen vlastních (velké počáteční písmeno prvního slova názvu), bývá tato skupina charakterizována ještě některými fakultativními znaky čistě jazykovými (a tedy projevujícími se v psané i mluvené podobě jazyka), jako ustáleností slovního pořádku, popř. i jeho odlišností od pořádku jinak obvyklého (Ústav pro jazyk český na rozdíl od ústav pro český jazyk), různými archaismy (České vysoké učení technické × střední zdravotnická škola) ap.
9. S právě uvedeným typem „vlastních názvů“ se stýká a překrývá jiný typ těchto názvů. Liší se od předchozího typu jak vznikem, tak svým skladem: Zatímco v prvním typu bylo individualizováno obecné pojmenování jako celek (srov. slovenské národní povstání → Slovenské národní povstání), v tomto druhém typu se dochází k individuální platnosti názvu tak, že se jeho jádro — jednoslovné nebo i víceslovné jméno obecné (apelativum) — determinuje nějakým individualizačním určením. Ve svých výsledcích se oba tyto postupy široce překrývají, individuální určení se druhotně chápou jako součást vlastního názvu. V praxi se proto zpravidla nerozlišují, ačkoli jejich podstata je různá. (V pravopisné stránce těchto názvů se však uplatňují i další momenty, proto k ní zde nepřihlížíme.)
Svou podstatou náleží tento druhý typ vlastně již k individualizačním prostředkům kontextové povahy.
Důležité místo náleží mezi nimi individualizujícímu přívlastku, který určuje, vymezuje předmět jeho vztažením k jinému jedinečnému pojmu, který je jako takový charakterizován. Nejčastěji jde o vztažení
1° k nadřízené jedinečné instituci, jejíž je označovaná instituce částí (presidium Československé akademie věd) nebo
2° k místu, v němž tato instituce působí (Místní národní výbor v Dobříši); řidčeji
[10]3° k osobě zakladatele, patrona atp. (Jedličkův ústav, chrám svatého Víta [v Praze]).
Po stránce mluvnické formy může takový vztahový přívlastek záležet buď
a) v přídavném jméně přivlastňovacím utvořeném od jména osoby nebo místa, k níž nebo k němuž má pojmenovávaná skutečnost nějaký vztah; např.: Faustův dům, Jedličkův ústav; Dukelský průsmyk, Jizerské hory, Pražský hrad, Prachovské skály, Vranovská přehrada, poloostrov Balkánský; nebo častěji
b) v prostém genitivě nebo v některém předložkovém pádě individuálního jména osobního nebo jiného individuálního vlastního jména nebo vlastního názvu, popř. pojmenování obsahujícího vlastní jméno nebo vlastní název; např. klinika prof. Charváta, chrám sv. Jakuba, Komunistická strana Československa, presidium Československé akademie věd, Kancelář Slovenské národní rady, Krajská odborová rada Jihomoravského kraje;
c) v místním určení vyjádřeném předložkovým lokálem nebo jiným předložkovým pádem: kostel v Červené Řečici, park na Letné, nemocnice Pod Petřínem; základní devítiletá střední škola v Kunraticích, Místní národní výbor v Dobříši; Nové Město na Moravě, Rokytnice v Orlických horách.
Jednoznačnosti se dosahuje i vztažením k obecnému, ale v dané situaci jedinečnému pojmenování: Nádražní třída (v místě je pouze jedno nádraží), Sadová ulice. Mlýnský rybník; Kancelář presidenta republiky (ČSSR má pouze jednoho presidenta), budova ministerstva školství; ulice Za starou cihelnou (srov. zde pod 13).
9. Poslední typ přirozeně přechází v další důležitý typ individuálního pojmenování. Rozlišující přívlastek není tu v žádném nutném věcném vztahu k určovanému předmětu, nýbrž je pouze více méně libovolně stanoven právě jako rozlišovací znak.
Zpravidla jde u tohoto prostě rozlišovacího přívlastku o nazvání místa, instituce ap. k poctě nějaké významné osobnosti, nějakého kolektivu nebo nějaké země, místa ap. Osoba (nebo kolektiv), k jejíž poctě je daná jednotlivina nazvána, bývá nejčastěji vyjádřena osobním jménem vlastním, popř. rozvitým, řidčeji také jménem obecným jehož jedinečná platnost vyplývá z jeho významu (ulice Matky boží, most Barikádníků). Obdobně to platí o neživotném nositeli pocty.
Opět tu můžeme užít buď přídavného jména přivlastňovacího, např. Nerudova ulice, Karlovo náměstí, Mánesův most, Královo Pole; Rumunská ulice, Londýnská ulice; Tylovo divadlo, Janáčkova akademie múzických umění, nebo genitivu „přivlastňovacího“, řidčeji jiného nepřímého pádu podstatného jména, prostého nebo předložkového: most Palackého, ulice Jana Nerudy, náměstí Hrdinů, třída Obránců míru, ulice Partyzánů, most Barikádníků, náměstí Lidových milicí, náměstí Pařížské komuny, nábřeží štábního kapitána Jaroše, muzeum Bedřicha Smetany atp.; hostinec U města Frankfurtu.
[11]Dedikační charakter přívlastku se tu v psaném jazyce označuje vždy velkým počátečním písmenem (pokud není — při rozvitém neshodném přívlastku — jeho jádrem již vlastní jméno): Londýnská ulice — nábřeží štábního kapitána Jaroše, náměstí primátora dr. K. Vacka (odchylně je nadbytečné velké písmeno v typu hostinec U města Frankfurtu).
Zvláštním případem dedikačního přívlastku je vztažení k obecnému abstraktnímu jménu, které tím rovněž nabývá charakteru vlastního jména (a proto se píše s počátečním písmenem velkým): náměstí Míru, třída Svobody, mys Dobré naděje atp.
I tento přívlastek může být vyjádřen vztahovým jménem přídavným: Mírové náměstí, Revoluční třída.
Mezi oběma těmito typy přívlastku, charakterizačním a prostě rozlišovacím, není však hranice zcela ostrá. Zejména pozorujeme ve vývoji jazyka přechod od charakterizačního typu k typu prostě rozlišovacímu. Např. názvy ulic jako Vídeňská, Budějovická, Brněnská, Pražská atd. měly původně smysl „ulice vedoucí do Vídně, do Budějovic atd.“, kdežto dnes jména tohoto typu mají zpravidla platnost prostě rozlišovací, ev. dedikační, srov. např. pražské ulice Londýnská, Kodaňská, Bělehradská, Moskevská, Kyjevská, Pařížská, Vladivostocká atd. podle hlavních nebo jinak památných evropských velkoměst, nebo opět Jihlavská, Humpolecká, Pelhřimovská, Sedlčanská podle měst Českomoravské vysočiny; podobně byly názvy ulic Celetná, Železná, Platnéřská, Řetězová atp. původně zřetelně motivovány charakterem těchto ulic (ulice, kde se prodávaly calety, tj. jemné pečivo, kde měli své krámy výrobci železného zboží, kde sídlili platnéři, výrobci brnění atp.), zatímco dnes mají pro nás jen prostě rozlišovací funkci.
10. Kromě vztažení k jazykově tak či onak fixovanému jedinečnému jménu a rozlišení libovolným rozlišovacím přívlastkem lze určitou jedinost a někdy i jedinečnost předmětu jazykově postihnout i postupnou determinací obecného druhového jména různými určeními omezujícími jeho pojmový rozsah tak dlouho, až dospějeme k individuu. Jen zřídka toho lze dosáhnout prostředky přímo pojmenovacími (přesněji kvalitativně pojmenovacími), např. planeta nápadně červenavé barvy (jako označení Marsu); mezinárodní instituce, jejímž posláním je pracovat k lepšímu porozumění mezi národy šířením myšlenek slovem i obrazem, povznášet lidovou osvětu, chránit kulturní dědictví, usnadňovat mezinárodní styk kulturních pracovníků a mezinárodní výměnu literatury, vědeckých a uměleckých děl a informací (jako popisné označení pro UNESCO, tj. Organizaci spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu se sídlem v Paříži). Většinou obsahuje takové individualizující určení i nějaký živel orientační, souřadnici časovou nebo prostorovou, stanovení pořadí, ať již absolutní, nebo relativní, anebo vztažení k situaci a okolnostem promluvy. Proto se tu často setkáváme s číslovkami, zvl. řadovými (první president Československé [12]republiky, druhá světová válka, poslední z českých králů, 28. říjen 1918, Praha 4—Nusle, Za Zelenou liškou 17), se superlativy adjektiv a adverbií (nejvyšší hora světa, nejvýše položená obec naší republiky, nejkrásnější můj zážitek) a s výrazy (většinou vztažnými větami) vztahujícími se k situaci hovoru, k její době, k mluvčímu a k oslovenému (vesnice, kterou jsme právě projeli; kniha, kterou jsem ti včera půjčil; kopec, který je vidět odtud směrem severním). (Zejména poslední typ přívlastku přechází již k typu orientačnímu, viz zde pod 12.)
11. Vedle zvláštních prostředků pojmenovacích — vlastních jmen a pojmenování obecných druhotně plnících úlohu vlastních jmen, ať již pomocí individualizačního přívlastku, anebo — jen v písmě — bez něho —, má jazyk ještě jednu kategorii prostředků dovolujících postihnout jedinost, individuálnost předmětů. Jsou to prostředky, které jsou velmi těsně spjaty se situací jazykového projevu a které předmět nepojmenovávají, nýbrž k němu pouze odkazují, poukazují nebo na něj přímo ukazují. Jsou to zájmena, především osobní a ukazovací, která plní ve větě úlohu jména podstatného (a stojí také na jeho místě). Zejména osobní zájmena 1. a 2. osoby jedn. čísla zajišťují v dané situaci individuální platnost bez jakéhokoli dalšího určení nebo kontextu: Já ti věřím. Zájmeno 3. osoby by samo o sobě tuto platnost nezajišťovalo, nutně k tomu potřebuje i znalost souvislosti. V určité situaci však může být např. výpověď On ji políbil stejně určitá a jednoznačná jako třeba Milan Jelínků políbil svou matku, tj. jednoznačně označuje zúčastněné osoby, a výpověď Přines mi to! stejně jednoznačná jako výpověď Mileno, přines mi (tu) knihu od (Františka) Hrubína, kterou jsi mi před časem slíbila.
Má-li výpověď určité sloveso, není často ani nutné vyjadřovat individuálního původce děje zvláštním zájmenným podmětem: z tvaru 1. osoby je zřetelné, že podmětem je osoba mluvící, z tvaru 2. osoby, že podmětem je osoba oslovená. V 3. osobě je situace opět o to složitější, že 3. mluvnická osoba má, jak jsme to viděli již u zájmena 3. osoby, velmi široký a neurčitý rozsah, vlastně jen vylučuje z možného podmětu osobu mluvící a osobu oslovenou (na rozdíl od zájmen 3. osoby neurčují slovesné tvary určité většinou ani mluvnický rod podmětu); individuální platnost podmětu musí tu tedy zajistit další prostředky situační a kontextové.
12. Jiná skupina zájmen, ta která má tytéž skladební funkce jako jméno přídavné, plní opět tuto úlohu jen s pomocí obecného jména druhového: např. Přines mi tu knihu (= knihu, na niž ukazuji, nebo o které byla řeč ap.); Neviděli jste někde našeho chlapce? (= chlapce, který patří k nám, k naší rodině). Adjektivní zájmeno je tu svého druhu rozlišujícím přívlastkem, nepojmenovává však specifickou vlastnost jednotliviny náležející do třídy označené druhovým jménem podstatným, její rozlišující rys, nýbrž poukazuje k určitému prvku dané [13]třídy, ukazuje na něj z hlediska situace projevu (srov. obdobná časová adjektiva jako včerejší, loňský ap.).
Nezřídka ovšem spojujeme obojí prostředky v jediné složené individualizující určení, srov. Přines mi tu knihu, kterou jsem ti před týdnem půjčil (zde by pouhé zájmeno bez vztažné věty přívlastkové nebylo v dané situaci dostatečně určité, jednoznačné; na druhé straně sama vztažná věta by tuto funkci plnila zcela dobře i sama o sobě (Přines mi knihu, kterou…), zájmeno je tu tedy vlastně nadbytečné a jen zvýrazňuje, zdůrazňuje rozlišující přívlastek pojmenovávací (vyjádřený zde celou vztažnou větou).
13. O zcela zvláštní případ jde tehdy, když jedinečný předmět označujeme jménem obecným, druhovým, jehož jedinečná platnost je zřetelná i mimo jakýkoli situační i jazykový kontext. Tak je tomu u podstatných jmen označujících předměty svého druhu jediné, odborně řečeno třídy předmětů obsahující pouze jeden prvek. Takovými jmény označujícími jednoprvkové třídy jsou např. jména země ve významu zeměkoule (a ovšem i toto jméno), vesmír, svět v běžném úzu, obloha, slunce, měsíc ve významu ‚oběžnice země‘ ap. (relativně jednoprvkové třídy mohou ovšem představovat i jména jiná, jako otec (v rodině), škola (v osadě) ap.).
Rozvoj poznání, zejména odborného, vedl však někdy k objevu dalších prvků takové domněle jednoprvkové třídy: tak když nám astronomie objasnila, že většina hvězd, které na obloze vidíme, tzv. stálice, jsou vlastně takovými slunci, jako je naše, jenomže od nás mnohonásobně vzdálenými; pak ovšem jméno slunce samo o sobě přestalo být v odborných projevech astronomických pojmenováním jediného předmětu a k zajištění jeho původní individuální platnosti bylo proto třeba připojit k němu další určení, např. slunce naší sluneční soustavy, naše slunce, slunce nám nejbližší (jednoznačnosti se jak patrno dosahuje vesměs vztažením k pojmu „my“, jakožto centru naší přirozené perspektivy světa) anebo — v psaném jazyce — označit individuální platnost velkým počátečním písmenem, tedy vlastním názvem: Země (podobně je Měsíc oběžnicí naší země (= Země) na rozdíl od měsíců jiných nebeských těles, které ovšem rovněž mívají v astronomii své názvy nebo také jména vlastní). Naopak bylo třeba rozlišit i ostatní prvky dané třídy zvláštními pojmenováními.
Mnohem vzácnější je případ opačný, když vývoj poznání prokázal totožnost předmětů považovaných dříve za různé; tak např. Venuše na večerní obloze a na jitřní obloze byla pokládána za dvě hvězdy, pojmenované apelativy jitřenka (jitřní hvězda) a večernice, večerka (večerní hvězda) a teprve pokrok našeho poznání odhalil totožnost obou.
I jména smyšlených jednoprvkových tříd sem náleží, např. bůh (v monoteistických náboženstvích), satan, nebe, ráj, peklo, očistec atp. vyjadřují předvědecké představy o jedinečných bytostech, místech atd., které jsou jediné svého druhu. To platí i o fiktivních objektech básnických, románových ap.
[14]14. Má tedy náš jazyk — obdobně jako jiné přirozené jazyky — celou řadu možností, když jde o to výslovně postihnout jedinost, popř. jedinečnost předmětu, o němž je řeč. Nehledíme-li k onomu zvláštnímu případu, o němž jsme se zmínili naposled, kdy protiklad mezi individuem a třídou je neutralizován (zrušen), protože daná třída obsahuje pouze jediný prvek, má jazyk, jak jsme viděli, k dispozici dvojí rozdílnou sadu prostředků: na jedné straně přímá označení — speciální (individuální) pojmenování — jména vlastní — a situačně reprezentující zájmena, na druhé straně různá individualizující určení jmen obecných, druhových: takové individualizace dosahuje se jednak přívlastky omezujícími pojmový rozsah druhového jména postupným pojmenovacím jeho určováním, libovolně stanoveným rozlišujícím přívlastkem, anebo častěji jeho vztažením k jinému individuu, jehož individuálnost je nějakým jazykovým prostředkem (nejčastěji jménem vlastním) zajištěna, anebo jeho vztažením k místní a časové situaci promluvy: v tomto posledním případě významná úloha připadá situačně určujícím zájmenům a zájmenným příslovcím. Těchto prostředků využívá jazyk v rozmanitých kombinacích: jednak se někdy spojuje několik těchto prostředků k vystižení daného jedinečného pojmu (např. první president Československé republiky T. G. Masaryk, zvaný „president Osvoboditel“), jednak se tyto prostředky i při označování jednoho a téhož individua v textu různě střídají (např. Karel Hynek Mácha … nejvýznamnější představitel českého romantismu … pěvec „Máje“ … tento básník… atp.). Kdy kterého z těchto prostředků vhodně použít, popř. kterého z těchto prostředků v daném případě nejvhodněji využít, to je už složitá otázka stylistická, jíž se v naší stati nemůžeme zabývat. Nám zde nemohlo jít o víc než o to, nastínit repertoár prostředků, které má jazyk k dispozici, aby více nebo méně jednoznačně vyjádřil jedinečnost, popř. konkrétní jedinost předmětu, kde na tom záleží. Jak jsme však již (v bodě 4) naznačili, dosti často rezignuje jazyk na to, signalizovat tuto skutečnost speciálním výrazovým prostředkem a přenechává porozumění širší souvislosti nebo situaci projevu.
Na závěr se pokusíme zachytit vztahy mezi jednotlivými druhy individualizačních prostředků schématem:
[15]Individualizující označení
[1] Slova „předmět“ tu užíváme v širokém, logickém smyslu; rozumíme jím nejen neživé věci, ale i živé bytosti (tzv. samostatné předměty) a rovněž „zpředmětněné“, tj. jako nezávislé jevy chápané děje, stavy, vlastnosti a vztahy (tzv. nesamostatné předměty); vedle těchto jednotlivých (singulárních) předmětů rozlišujeme i předměty hromadné (kolektivní), tj. souhrny jednotlivých předmětů (více nebo méně podobných), tvořících celky s novými vlastnostmi (např. les, knihovna).
Jak singulární, tak i hromadné předměty jsou v poměru k příslušné třídě jedinci, individui, neboť se uvnitř třídy objektivně odlišují pouze jim vlastními, tj. jedinečnými, individuálními znaky. Protože však tato odlišnost, zvlášť je-li nepatrná, nebývá pro nás často důležitá (např. u exemplářů rostlin téhož druhu), ba leckdy si ji vůbec ani neuvědomujeme (jako např. u sériových výrobků), mluvíme o „jedinečnosti (individuálnosti)“ zpravidla jenom tehdy, chceme-li zdůraznit odlišnost daného předmětu od jiných předmětů téhož druhu, popř. to, že je svého druhu jediný (to je pak jedinečnost nejen „o sobě“, nýbrž také „pro nás“). O takovou jedinečnost jde např. u lidí, u větších domácích zvířat, u předmětů zeměpisných (u hor, řek, jezer, lidských sídel), u mnoha lidských výrobků a institucí, zatímco např. u zvířat divokých a u drobných živočichů, u rostlin, stromů, keřů atd. nám na jejich jedinečnosti zpravidla nezáleží. V takových případech, tehdy, chceme-li naznačit, že máme na mysli jeden a pouze jeden předmět, ať již je tento předmět jediný svého druhu, či jedním z více předmětů téhož druhu, vystačíme zpravidla s širším termínem „jedinost“ (zahrnujícím pak i hromadnost). Jediný předmět může být buď určitý, tj. právě ten, který mluvčí vnímá nebo který má na mysli, nebo více či méně neurčitý, některý nebo kterýkoli z nějaké množiny.
[2] Srov. P. Trost, Der Gegenstand der Toponomastik, Wissenschaftliche Zeitschrift der Karl-Marx-Universität Leipzig 11 (1962), Gesellschaftswissenschaftliche und Sprachwissenschaftliche Reihe, Heft 2.
[3] Od původu jsou i jména značková popisná, zde však nám jde o současné chápání takových jmen.
[4] Srov. Pravidla českého pravopisu, 1957, s. 60, a M. Dokulil, Psaní velkých písmen v nových Pravidlech českého pravopisu, NŘ 40, 1957, s. 133n.
[5] Další příklady viz Pravidla českého pravopisu, 1957, s. 61—69.
Naše řeč, volume 53 (1970), issue 1, pp. 1-15
Previous MS: Radíme a kritizujeme
Next Jaroslav Batušek: Příspěvek k charakteristice české fyzikální terminologie
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1