Ještě jednou Česko

Jaromír Bělič

[Short articles]

(pdf)

-

Naše glosa Čech — Česko?, otištěná v posledním čísle loňského ročníku NŘ (51, s. 299n.), vzbudila značnou pozornost. Přičinila se o to Československá tisková kancelář tím, že zařadila výtah z článku do svých zpráv pro redakce časopisů; odezva byla však nepochybně vyvolána především skutečností, že se v běžném vyjadřování na nedostatek jednoslovného označení České socialistické republiky v rámci československé federace hodně naráží.

Na základě materiálu z ČTK přinesla stručné nebo i obšírnější informativní noticky o problematice pojmenování Česko řada centrálních deníků (10. 1. 1969 např. Lidová demokracie, Práce, Svobodné slovo aj.) a také některé časopisy regionální (např. Východočeská pochodeň), jež ani nemáme evidovány. O málo později se pak začaly objevovat samostatné články zaujímající stanovisko k tomuto pojmenování, které zčásti reagují na informace z denního tisku, zčásti též na plné znění naší glosy v NŘ; některé z nich se opírají i o dopisy čtenářů do redakcí. Zaznamenání zde zasluhují (v chronologickém pořádku) především dva články Ivana Mikšoviče, Má vlast se jmenuje — Česko? a Svaté jméno vlasti (P 69 — nedělní příloha Práce z 18. 1. a 1. 2.), dále „poznámka ke dni“ V. Kuklíka Jazyková federace (Lid. demokracie 4. 2.) a nepojmenovaný „sloupek při sobotě“ šifry mfa (Haló sobota, příloha Rudého práva 15. 2.), zejména pak dva články odborníků jazykovědců, Václava Křístka O název naší vlasti (Učitelské noviny 6. 2.) a Františka Daneše Česko? (Listy 20. 2.); na Danešův článek navazuje glosa Jana Skácela Proboha, raději ne (Listy 20. 3. 1969). Kromě toho se o otázce jednoslovného souhrnného pojmenování české části federativní ČSSR mluvilo též v některých rozhlasových relacích.

Nevýhodu, že se v minulosti nevytvořilo jednoslovné pojmenování, které by souhrnně označovalo celou oblast českého národa, resp. českého státu, většina autorů uznává. Někteří se však obávají, že by vytvořením takového pojmenování byly zatlačeny historické názvy jednotlivých částí českého území, tj. Čechy, Morava, Slezsko. Domnívám se, že tyto obavy jsou liché, neboť jde jen o to, že při běžném dorozumívání je dost těžkopádné, mluví-li se o celé české oblasti, užívat vždy oficiálního pojmenování Česká socialistická republika nebo i zkráceného názvu Česká republika, popř. vypočítávat jména všech tří bývalých zemí (nebo aspoň Čech a Moravy), resp. užívat dvojslovných plurá[257]lových označení české země nebo české kraje, zvlášť když zemské zřízení dnes u nás neexistuje a nynější krajské zřízení také bude možná zrušeno. Jako označení příslušných částí území ovšem názvy bývalých zemí stále žijí a jistě se udrží i v budoucnosti. Obdobně se např. pro jednotlivé oblasti v rámci Lidové republiky polské užívá starých názvů Velkopolsko, Malopolsko, Mazovsko, Slezsko, Kujavy aj., jde-li však o celek, běžně se označuje polský stát jednoslovným pojmenováním Polsko; podobně je tomu též v Německu a jinde.

I. Mikšovič se ve svém emfaticky nadneseném druhém článku táže, zda je opravdu potřebné mít takové jednoslovné souhrnné pojmenování; vždyť prý „například Anglie neváhá používat složitého oficiálního názvu Spojené království Velké Británie a Irska“. To je ovšem hrubé nedorozumění, neboť běží právě o pojmenování neoficiální, pro praktickou dorozumívací potřebu; ostatně Mikšovič sám ve své formulaci označuje to „Spojené království…“ neoficiálním jednoslovným názvem Anglie, vedle něhož se, jak známo, užívá též označení Británie (v samé Anglii se snad častěji říká Britain, poněvadž název England má též užší význam a při užívání v širším významu jednak vyvolává námitky neanglických národností sídlících v Británii, jednak mohou v konkrétních případech vznikat nejasnosti, míni-li se celá Británie nebo jenom její jihozápadní část). Pokud jde o náš problém, také někteří jiní autoři (mfa, Daneš) soudí, že se potřeba jednoslovného neoficiálního označení pro nový český státní útvar dosud většinou nepociťuje dost naléhavě a že o takové potřebě rozhodne teprve budoucnost; někteří pak tuto potřebu přímo popírají (Skácel).

V této souvislosti stojí snad za zmínku hlas, který se bez spojení s naší diskusí ozval z ciziny: patrně nějaký vídeňský Čech, podepsaný šifrou jl, uveřejnil 22. ledna ve Svobodném slově noticku Potíže s názvem, v níž upozorňuje, že se i v seriózním rakouském, švýcarském a německém tisku začíná objevovat pro Českou socialistickou republiku označení Tschechei, kterého dříve v potupném smyslu užívali nacisté místo pojmenování Tschechoslowakei. Autor noticky si uvědomuje, že ani v češtině není ustálen vhodný jednoslovný název, a obrací se na jazykovědce, pokud prý je to v jejich silách a možnostech, že by měli „najít pro Českou socialistickou republiku krátké a pěkně znějící jméno“. Je přitom tuším dost pochopitelné, že nedostatek jednoslovného označení české části československé federace vystupuje v cizině vlastně výrazněji než u nás: např. rakouskému, švýcarskému a německému čtenáři nemusí být vůbec známo, že se jednotlivé části České socialistické republiky odedávna německy jmenují Böhmen, Mähren a Schlesien, a ani označení die tschechischen Länder (české země) apod. mu nemusí být významově jasné, proto těchto pojmenování místo oficiálního označení Tschechische sozialistische Republik a proti vžitému jednoslovnému názvu slovenské části federace (Slowakei) nelze dost dobře užívat. Nevím ovšem, můžeme-li mít vliv na to, jaká jednoslovná označení se pro Českou socialistickou republiku v různých jazycích vytvoří. Ale snad by stálo za pokus, aby naše vládní místa dala pod[258]nět k jednání se zainteresovanými zahraničními orgány a institucemi, než bude pozdě. O československé federaci i o obou republikách, které ji tvoří, se dnes v cizině hodně píše, bylo by proto potřebí zasáhnout včas, než se v různých jazycích ustálí neoficiální pojmenování české části federace, která by na nás třeba působila nelibě.

Pokud jde o naše vlastní označení Česko, uvedl jsem hned v první glose, že je to slovo tvořené naprosto zákonitě od přídavného jména český, avšak že se dosud vyskýtalo zřídka, ba že v něm leckdo pociťuje hanlivý přídech. V souhlase se staršími vývody Trávníčkovými jsem ovšem vyslovil přesvědčení, že by tento přídech rychle zmizel, kdyby se vlivem nové potřeby jednoslovného označení celé oblasti českého národa výraz Česko rozšířil v úzu; nejistotu, zda v praxi převládnou důvody pro přijetí nebo pro nepřijetí tohoto pojmenování, jsem pak naznačil otazníkem v titulku glosy.

Podobně má otazník u slova Česko v názvu svého článku i na jeho konci Fr. Daneš, který správně vyzvedá, že námitky vznášené proti tomuto označení jsou většinou rázu sociolingvistického: „Hledat pojmenování pro nějaký nový vynález, tanec či druh limonády a hledat nové pojmenování pro starou, prastarou naši vlast, to jsou dvě podstatně odlišné situace. Lidé nehodnotí jazyk jen z hlediska nástrojového, praktického, technického, nýbrž mají k němu i postoje jiné: etické, citové, tradicionální. A není divu, že tyto postoje se silně uplatňují právě v našem případě.“ Jiné řešení však Daneš nenavrhuje, neboť podle jeho názoru „jediné, co v této situaci může jazykověda říci, je, že takové nové pojmenování má šanci se ujmout tehdy, když praktické dorozumívací potřeby se ukáží tak životně naléhavé, že přece jen nakonec převáží“ (což se mu v našem případě nezdá jisté).

V souladu s Danešovým zdůrazněním sociolingvistické problematiky souhrnného jednoslovného pojmenování naší vlasti, lépe řečeno jakoby na potvrzení Danešových vývodů, namítají autoři jiných článků a dopisů došlých do redakcí, že název Česko „zní nelibě“, „žalostně“, že je to „slovo škaredé“, „nehezké“, že s ním nelze souhlasit „po stránce historické“, že „zavání formalismem“, neboť prý vzniká jen z mylné představy, že „když máme Slovensko, musíme mít také Česko“, apod. Na neporozumění se zakládá výtka, že pojmenování Česko „nic neřeší, protože neobsahuje žádnou připomínku dvou dalších českých zemí, Moravy a Slezska, a o to přece vlastně šlo“ (z dopisu K. Závěrky do redakce Práce): doufám, že už z naší první glosy je patrno, že jednoslovný název nově vzniklé České socialistické republiky by byl žádoucí z důvodů zcela jiných. Mentální rezidua staré organizační roztříštěnosti českého národního území v dobách feudálních a až do konce Rakouska-Uherska zaznívají dále z námitek, jako např.: „Můj děd měl v rodném listě uvedenu národnost moravskou, a to Česko nikdy mou vlastí nebude“ (z dopisu čtenáře v 2. článku Mikšovičově). Pochybený je po mém soudu též pokus ověřit si vhodnost názvu Česko jeho dosazováním na místo jména Čechy do starých písní apod., jak se o tom zmiňuje několik autorů: takovým způsobem nelze přece zacházet ani s názvem Československo aj., a to ani [259]v případech, kde by počtem slabik tento název vyhovoval. Naprosto nesmyslná je pak obava vyslovená J. Skácelem, že by „v Česku… bylo možné a nevyhnutelné“ místo dosavadního Čech začít říkat Českák (?; v Skácelově glose je zřejmou tiskovou chybou uvedeno Česká).

Pokud autoři dopisů cítí potřebu jednoslovného neoficiálního označení České socialistické republiky, avšak mají výhrady k názvu Česko, přinášejí zčásti vlastní návrhy, zejména Čechie, Bohemie, Českomoravsko aj. Část autorů přitom sama hned uvádí námitky i proti těmto svým návrhům a přiznává obtížnost řešení. V některých návrzích pak ani nejde o jednoslovné neoficiální pojmenování, nýbrž o změnu oficiálního názvu, např. Českomoravská socialistická republika, Českomoravská republika apod.

Hanlivý přídech, který dřív poměrně často (třebaže ne vždy) provázel pojmenování Česko, považuje za nejzávažnější zábranu, aby se toto slovo dnes nově rozšířilo, též V. Křístek. Ve svém uvažování vychází pak ze skutečnosti, o které jsme mluvili už v první glose, že se totiž u pojmenování Čech, český vyvinul dvojí význam, užší a širší, a soudí, že „by snad bylo možné rozšířit tuto paralelu i na pojmenování Čechy a užívat ho rovněž v dvojím významu, tedy pro označení teritoria bývalé země České… i pro označení celé české části státu, např.: Připravovaný zákon má platit v celém státě, v Čechách i na Slovensku.“ Na podporu svého návrhu Křístek uvádí, že se v tomto širším významu někdy užívalo názvu Čechy rovněž už dříve; např. národopisec Čeněk Zíbrt v knize Jak se kdy v Čechách tancovalo (1895) zahrnuje pod termín Čechy též Moravu a Slezsko (zčásti dokonce i Slovensko). Zároveň je si ovšem Křístek vědom, že dvojí význam slova Čechy je přece jen na závadu, proto poznamenává, že by se ho v běžném úzu mohlo užívat v širším významu jen tam, „kde by rozsah slova byl jasný a zřetelný ze souvislosti, nebo kde by tolik na přesnosti nezáleželo“; v jiných případech by se dále mohlo užívat spojení české země, kterému je podle jeho názoru „v budoucnu možno přiřknout charakter polooficiálního názvu (a pak je psát s velkým písmenem, tedy České země)“.

Nehledíme-li k nevýhodě, že by tedy vlastně muselo vedle sebe existovat dvojí neoficiální označení České socialistické republiky (přičemž v jejím rámci země jako organizační jednotky asi nebudou zřízeny), je nutno uznat, že Křístkův návrh nepostrádá jisté opodstatnění. Domnívám se ovšem, jak jsem naznačil už ve své první glose, že dvojvýznamovost názvu Čechy by mohla mnohdy působit při dorozumívání větší potíže, než je tomu s dvojím významem označení Čech a český: např. spojením východní Čechy se vyjadřuje dost vyhraněný zeměpisný pojem, po zobecnění názvu Čechy v širším významu by se však tímto spojením mohla mínit též Morava se Slezskem, popř. jen jejich východnější části. Námitky ze strany některých Moravanů a Slezanů proti takovému užívání názvu Čechy v širším významu by kromě toho mohly být stejné, ne-li větší než proti označení Česko.

Závěrem je tedy možno opakovat, že nevýhodou pojmenování Česko je jeho hanlivý přídech — jak se v diskusi ukázalo, dosud hojně pociťovaný —, vý[260]hodou by však byla jeho jednoznačnost, která by se ihned ustálila, poněvadž se tohoto názvu zatím užívalo zřídka a v obecném povědomí není, jak se říká, významově zatížen. Nevýhodou pojmenování Čechy by naproti tomu byla trvalá a někdy dost nepříjemná, ba zavádějící interference nového širšího významu se starým a ustáleným významem užším, výhodou však je naprostá vžitost tohoto slova, takže námitky, po mém soudu ovšem závažné, lze mít právě jen proti rozšiřování (a tím též rozkolísávání) významu.

Je třeba podotknout, že přes výhrady, které jsou vznášeny proti pojmenování Česko, začíná se ho v poslední době pod tlakem vyjadřovacích potřeb v našem tisku používat, někdy s jistými rozpaky a v uvozovkách, někdy i bez nich. Srov. např. doklady namátkově zachycené v prvních měsících letošního roku: v „Česku“ není ani tak problém navrhnout sličnou architekturu, jako spíše ji učinit schopnou provozu (Doba č. 4, 30. 1. 1969, s. 27); právě tento obor (výstavnictví) vydal v Česku květy, jimž nelze upřít ani vynalézavost, ani smysl pro vkus a estetickou hodnotu (Zítřek č. 5, 5. 2. 1969, s. 9); Slovensko má svou komunistickou stranu — „Česko“ na ni marně čeká (Mladý svět č. 9, 28. 2. 1969, s. 5); postavení těch Slováků, kteří žijí v českých zemích (nebo chcete-li, v Češsku[1]) (Reportér č. 9, 6. 3. 1969, s. 9). Podobně se ovšem objevuje v stejném významu též název Čechy, zase někdy v uvozovkách, častěji však bez nich: srov. Píšete, že „v Čechách“ je vedena kampaň (Listy č. 7, 22. 2. 1969, s. 4); měla by zůstat řada takových škol zachována, ať už jde o školy v Čechách, nebo na Slovensku (Mladá fronta 27. 2. 1969); I když budou soudy v České a Slovenské socialistické republice soudit podle úplně stejných zákonů, bude za velmi krátký čas soudní praxe v Čechách a na Slovensku rozdílná (Reportér č. 9, 6. 3. 1969, s. 6). Již z těchto dokladů je zřejmé, že při hledání potřebného jednoslovného označení České socialistické republiky vystupují dnes výrazy Česko a Čechy — přes nevýhody, které jsou spojeny s prvním i s druhým z nich — v jazykové praxi jako konkurující prostředky.

Dodatkem připojuji, že diskuse přinesla k příkladům, které jsme uvedli už v první glose, další svědectví o dřívějším výskytu slova Česko, a to i s dalšími významy: podle vzpomínky I. Mikšoviče, uvedené v jeho prvním článku, říkalo se tak v českém pohraničí, když je v roce 1938 obsadil Hitler, ostatnímu českému území, které zůstalo součástí tzv. druhé republiky; J. Koubek pak upozorňuje v dopise citovaném v druhém Mikšovičově článku, že názvem Česko označoval historik J. Chaloupecký původní území někdejšího středočeského kmene Čechů. Obě tato svědectví stojí za zaznamenání.

---

[1] Také v některých dopisech čtenářů se vyskytl názor, že by se mělo psát Češsko, jako např. Lašsko apod. Souhlásková skupina je však odedávna zjednodušena už v přídavném jméně český (na rozdíl od lašský), proto pravopisně i ortoepicky náležitá podoba je Česko.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 4, pp. 256-260

Previous Milan Jelínek: Za profesorem Jaroslavem Bauerem

Next Hana Prouzová: Upozornění cestujícím?