Od Šumavy k Tatrám

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Chceme-li dnes ve zkratce vyjádřit rozlohu celé Československé republiky, obvykle užijeme spojení od Aše až po Čiernou, popř. obráceně od Čierné k Aši. Před rokem 1938 se publicistika obracela k československé veřejnosti od Aše až po Jasinu. V obou případech udávají délku republiky jména nejzápadnějších a nejvýchodnějších obcí republiky. Ještě běžnější však dříve bývalo prosté určení od Šumavy k Tatrám, které se šířilo už před rokem 1918 a tu a tam se objevuje podnes. Stále více nám v něm však vadí, že jaksi pomíjí celé východní Slovensko. Nesmíme ovšem zapomenout na to, že ví-li dnes každý český školák dobře o Dukle a Vihorlatu, v dobách, kdy bylo Sloven[214]sko jen uherskou Horní zemí, nedohlédli naši otcové zpravidla dál než k Dunaji a k těm Tatrám. A je třeba mít na paměti i to, že Tatry byly dlouho do 19. století i synonymem názvu Karpaty. Vedle specifikovaného užití v označení Nízké a Vysoké Tatry mohl se název Tatry vztahovat i na celý karpatský oblouk.[1]

Ať v širším, nebo v užším pojetí mohly Tatry vždy zároveň znamenat celé Slovensko (podobně jako řeka Morava moravskou zem). Tak se píše např. v Kroku z r. 1823: „Čeští spisovatelé pod Tatrami rodilí“ a posílají se tu výzvy „všem upřímným vlastencům pod Tatrami“; Klicpera r. 1855 vypočítává: „Hráli na všechny nástroje, co jich z Rusi, z Polsky, z Tater a z Moravy v Čechách tehdáž bylo zpovědomo.“ Tatry byly ovšem zároveň výrazným mezníkem, rozdělujícím i spojujícím Slovany různých kmenů ve své horské a horalské sféře. To dokládá např. toto oslovení z Palackého adresy k hostům Slovanského sjezdu v r. 1848: „Vás, jenž přišli jste s obou stran Tater nebetyčných, společné to kolébky národu našeho, Slováci, Rusíni a Poláci“. Určení „s té strany Tatrů“ najdeme už u Jungmanna, „za Tatrami“ u Jiráska. V tradiční československé perspektivě je to pochopitelně spíše mez severní, tak např. v těchto básnických i prozaických dokladech: „Krásné žití hajdukovo / od Tater až do Balkánu“ (Šolc, Prvosenky 1868); „honily se od Cařihradu po Tatry“ (K. Čapek 1922). Může to však být i mez západní: „Chce-li východoseverní Evropa býti bohatá, proměň marnotratné potoky zlata v prameny železné, veda je z Petrova, z Moskvy k Rize… k Urálu, k Tatře“ (Purkyně, ČČM 1839); a podobně i „od krajin laponských k ústí Dněstru, ba i přes Tatry do samých Uher mluví veškerý ten národ navespol jedním a tímže jazykem“ (Čelakovský 1877). A jsou tu konečně Tatry i jako pevná jižní hranice Polska, rozkládajícího se „od moře Baltického k Tatrám“.

Pro nás Čechy jsou ovšem Tatry nejzajímavější jako mez východní, v připomenutém již spojení „od Šumavy k Tatrám“. A tu je zvláště pozoruhodné, že zprvu nebyly stavěny proti sobě jako kontrastní, popř. mezní dvojice vedle sebe Tatry se Šumavou, nýbrž s Krkonošemi. Tak např. zpívá Kollár v 337. znělce „Slávy dcery“: „V Krkonoších [215]zelin ani dřeva, / v Tatrách zrn víc zlatých nezraje.“ V Hronce z r. 1837 zase čteme: „Krákonošům, Tatrám velelo tvé žezlo mohutné…“ I při vymezování československého celku byli v první půli 19. století vybírány k Tatrám (a Dunaji) hlavně Krkonoše. Tak „Počátkové českého básnictví“ z r. 1818 píší: „Až ještě jednou lepší onen genius Slavie ode Krkonošů přes Tatry až dole k Dunaji v síle mladosti zavěje…“ Zeyerův „Neklan“ (1893) má zase dvojí určení na straně české: „Na hlavu Tvou posadím korunu / té velké říše, která od Tater / se bude prostírati k Šumavě / a k horám krkonošským…“ Podobný trojúhelník však nacházíme již r. 1823 v „Kroku“: „Jest to lidomil v pohromách lidského života nejenom Slovanům Panonským, ale i Slovanu mezi Krkonošemi a Šumavou dobře srozumitelen.“ Pozoruhodně se tu staví proti sobě nížinná Panonie a české hory — naopak J. J. Langer klade v „Bohdanečském rukopise“ (1831) do protikladu nížinné Čechy a hornaté Slovensko: „Vy děvy vlastenské… Vás já vzývám, jenž obýváte na lučinách polabských a na pověstných Tatrách!“

Od půle století se však už stále častěji objevuje protikladné spojení Tater a Šumavy, základ pozdějšího ustáleného vymezení „od Šumavy k Tatrám“. V Balcárkových „Pozdních básních“ z r. 1862 tak čteme: „Jednu ruku na Šumavu, / druhou ruku k Tatrám šinu…“, V. Vlček pak ve svém „Soběslavu“ r. 1865 apostrofuje: „Kdybych tím hlasem mohl volati od Tater až k Šumavě, jen volal bych: Buď svorný, lide můj!“ Konečně Sládkovy „České písně“ z r. 1892 přinášejí i verš se spojením nám dnes nejpovědomějším: „kde rudobílé barvy vlají / od Šumavy až k Tatrám v dál“.

Šumava však byla v té době slovanského horování i pevným hraničním určením celého Slovanstva vůči Západu, kdy opačnou mez představují Don, Ural, či dokonce Kamčatka. Tak L. Koubek básní r. 1857: „Ó vy Slovené, ó Slovené! / Od Donu až temné do Šumavy / ve válkách jste chrabří junáci!“ — Ještě šíře pojaly slovanský svět verše B. Němcové v „České včele“: „Slovan vstal, na Slávy tluče bránu, / od Urálu k Šumavě, od Balkánu k Vltavě…“ A vůbec nejširší všeslovanský záběr směrem k východu je v Šolcových „Prvosenkách“ z r. 1868: „Vy (děti Slávy) vonným oblakem zem zahalíte / od Kamčatky šíro k Šumavě…“

Stejně jako tato různě široká vymezení Slávie, jakési širší vlasti, do níž je vřazován československý celek zpravidla mlčky, někdy pak se zdůrazněním domnělé tatranské kolébky Slovanstva, máme na dru[216]hé straně i různá básnická i prozaická vymezení naší užší vlasti česko-moravsko-slovenské, česko-moravské a konečně čistě jen české.[2] Jen poněkud užší než „od Šumavy k Tatrám“ je vymezení ve sborové písni: „Hlavy vzhůru, paže k paži / od Šumavy do Pováží čiňme řetěz obrovský!“ V Nerudově „U nás“ z r. 1858 se píše: „My od Šumavy k hranicím Slezska se držme myšlének svých otců dávných.“ Není však jisté, zda se tu myslí celé jižní hranice Slezska (i proti Moravě), spíše se zdá, že jde jen o obě protilehlé meze Čech, a tedy o obměnu tehdy běžného „od Krkonoš k Šumavě“ (viz níže).

Nějaké ustálené vymezení celku českomoravského, popř. česko-moravskoslezského se tedy v prozkoumaném materiálu neobjevilo. Zato Čechy jsou zpravidla vymezeny v souhlase se svým dokonalým přírodním orámováním výčtem svých pohoří: „od svých přirozených hranic, Rudohoří, Krkonošův a Šumavy“ — tak zní jedna výměra z minulého století. Nejčastěji se tu, jak jsme už naznačili, určují Čechy jen dvojicí horstev — Krkonošemi a Šumavou. Už J. Marek r. 1816 zpívá: „Od Šumavy k Krkonošům chladným rozléhej se srdcebudný zpěv…“; „od sněhokrytých Krkonošů a hustokmenné Šumavy“ zní určení Tylovo z r. 1844. Picek r. 1852 veršuje: „… s Krkonošem Šumava, / s Labem jásá Vltava, / tam je otců země krásná…“ Podobně Vrchlický v „Drahomíře“ vidí zemi „od Mže k Cidlině, od Krkonošů k horám šumavským“, S. Čech zase bloudí r. 1887 „po venkovských cestách od Šumavy po Krkonoše“ a r. 1888 volá: „od Krkonoš za Šumavu stavme čínskou zeď!“ Krásnohorská pak teskní (1896): „Co padlo od Krkonoš do Šumavy za řeč i právo české bohatýrů!“ — Ve všech těchto vymezeních se tedy přímo nejmenovaná česká země prostírá od jedněch hraničních hor k druhým, jako zem od — k, od — po, od — do ap., přičemž nezáleží na pořadí obou mezí.

Je jistě příznačné, jak se k oběma těmto horským pásmům, ohrožovaným odedávna sousedstvím Bavorů a poněmčilých Slezanů, soustřeďuje povědomí ryzího zakořenělého češství: Pošumaví a Podkrkonoší patří k vzývaným ideálům české krajiny stejně jako její střed pod Řípem.[3] J. Š. Baar v Janu Cimburovi píše: „Zvláště na Šumavě a [217]v Krkonoších jest dobrý lid“; A. Heyduk se pak r. 1899 obrací na Čechy takto: „Nežijete věru těžce, v Krkonoši, v Pošumaví!“[4]

Proti obřím horám — Krkonošům, jejichž symbolická pojmenovávací síla byla ještě umocněna vizemi Máchovy Krkonošské pouti, nemluvě už o mocném horském duchu Krakonoši, může Morava se Slezskem postavit snad aspoň Beskydy (zvláště v tvorbě Bezručově nebo J. Glazarové a v zbojnickém folklóru Lysé hory), zatímco Jeseníky zůstaly stejně jako v Čechách Krušné hory celkem stranou domácí tradice. A tak vlastně Moravě zůstávají ve znaku jen vrchy korunované poutními místy, jako Hostýnek nebo Svatý Kopeček, a nejvlastnějším jejím srdcem se pak zdá nerozlehlá rovina pod nimi, žírná Haná, která ani nepotřebuje bližší vymezení. Působivější rozměry se objeví zase až na Slovensku: k olbřímí Tatře se pojí mohutný veletok Dunaje, řeky řek slovanského folklóru.[5]

A tím bychom mohli naši krátkou procházku po vlastech českých, moravských, slezských a slovenských v širším rámci slovanském pomalu skončit. Od Krkonoš k Šumavě, od Tater k Dunaji a hlavně spolu od Šumavy k Tatrám — hle, kus společného českého a slovenského osudu a programu vyjádřeného působivými zkratkami, vznikajícími od obrození a platnými po naše dny.

---

[1] Např. Palacký píše v I. svazku „Dějin“: „… na východu dlouhotáhlé Tatry stanoví meze Moravy proti Uhersku.“ Havlíček pak ve Slovanu r. 1850: „Na tisíce smělé a slovanskými zásadami rozhárané mládeže z Čech a Moravy s velikou podporou materiální bylo by vtrhlo přes Tatry do všech končin Slovenska.“ — Tyto a všechny dále v textu i v poznámkách uváděné citáty jsou vybrány z excerpt lexikálního archívu ÚJČ v Praze.

[2] Valná část těchto vymezení jako by vycházela ze starodávné základny českého království, k němuž se v různém rozsahu připojují i další slovanská území v zemích koruny Svatováclavské, nikdy však už např. zároveň Lužice. Mnohem méně se tu projevují reminiscence velkomoravské.

[3] Není celkem pochyb o tom, že to souvisí s větší odolností slovanského živlu v těchto podhorských končinách, na rozdíl např. od Krušnohoří, poněmčeného již v raném středověku. Příznačná je také ta okolnost, že se na těchto exponovaných místech a stejně tak i v kladském Českém koutku a na Doudlebsku a Vitorazsku udrželo svérázné nářečí, reflektované namnoze bohatě i v naší folklórní a literární tvorbě a tradici. Na všech těchto úsecích lze také v náznacích pozorovat i zbytky jinoslovanských etnických a jazykových znaků jakožto stopy dávných spojitostí Čech se sousedními zeměmi slovanskými, Slovany podunajskými a pomohanskými, Lužickými Srby, slezskými Poláky.

[4] Velikost obou pohoří se stala podkladem i pro symbolické metafory. Tak u Šmilovského: „Mám mnoho na srdci. Krkonoše se Šumavou. Oh!“ Ještě lidověji vyznívá jeho přirovnání: „poplach, jako by hořely Krkonoše.“ Už r. 1825 stvořil Klicpera toto patetické přirovnání: „A kdyby si tě do hromonosných oblak ukryl a já k tobě přes Krkonoše z samých mrtvých těl chvátati musil…“

[5] Dunaj znamená ve slovanském folklóru namnoze řeku vůbec — v menším měřítku to můžeme pozorovat i na Moravě s moravami, zde ovšem hlavně jen v dětské řeči.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 4, s. 213-217

Předchozí Alexandr Stich: Katastrofální nebo katastrofické následky?

Následující Danuta Buttlerová, Halina Satkiewiczová, Walery Pisarek: Studium současných spisovných jazyků a otázky jazykové kultury