Závěry konference O spisovné češtině a jazykové kultuře

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Uvědomujeme si význam národního jazyka jako trvalého kulturního statku spojujícího všechny příslušníky národa jak v současnosti, tak i v jeho historické kontinuitě a perspektivě. Tato národně reprezentativní funkce jazyka vystupuje do popředí zvláště ve vypjatých dějinných údobích. Jako se v takovýchto chvílích zintenzívňuje vztah národního společenství k trvalým kulturním hodnotám a k národním tradicím, tak se oživuje a sílí i jeho vztah k jazyku.

S tímto přirozeným postojem národního společenství musí být ovšem zároveň spjato i uvědomělé chápání jazyka jako základního prostředku společenské komunikace. Velmi diferencované a složité úkoly moderní vyspělé společnosti kladou totiž na jazyk a na jazykové vyjadřování a sdělování ve formě mluvené i psané nároky stále stoupající. Český jazyk je schopen tyto nároky v plné míře uspokojovat; při své bohatosti a vytříbenosti může dobře sloužit potřebám všech oblastí společenské praxe a je schopen pohotově a citlivě reagovat i na vznikající potřeby nové.

Sama existence kultivovaného spisovného jazyka však ještě nezaručuje potřebnou úroveň jednotlivých jazykových projevů. O kulturu vyjadřování ve veřejných projevech musí usilovat každý jednotlivec.

S uspokojením konstatujeme, že se zvlášť v poslední době podstatně zvýšila jazyková a slohová úroveň psaných a mluvených projevů v oblasti publicistiky. Avšak obecně vzato není dosavadní stav po této stránce zcela uspokojivý. Zdaleka ne všichni uživatelé jazyka si uvědomují, že ke kultuře jejich veřejného vystupování, ke kulturnosti jejich chování patří jako nedílná součást i kultura jejich vyjadřování. Projevuje se to zčásti jak v nižších složkách spisovného projevu (jako je výslovnost a pravopis), tak zejména v jeho složkách vyšších, v syntaktické a lexikálně sémantické výstavbě promluvy a v slohové adekvátnosti a vytříbenosti. Tradiční nadměrné zdůrazňování zřetele k pravopisné a tvaroslovné stránce odvádí pozornost od sémantické, syntaktické a slohové stránky vyjadřování.

Jako vždy i dnes záleží zvyšování úrovně jazykové kultury velkou měrou na práci školy: školy základní a střední i škol vysokých. Vzdělávání v mateřském jazyce není jen jednou ze základních složek vyučování, důležitým předpokladem pro vyučování cizím jazykům apod., ale má ústřední místo ve vzdělávacím a výchovném procesu vůbec. Uvědomujeme si zejména významnou úlohu mateřského jazyka pro rozvoj samého myšlení a pro prohlu[181]bování citových i charakterových vlastností; vyslovujeme proto naléhavý požadavek, aby se ve školní výuce stala výchova v mateřském jazyce osou vzdělávacího procesu nejen v slovních proklamacích, ale i ve skutečnosti. K tomu je třeba vytvořit podmínky a předpoklady společným úsilím všech příslušných složek školských i mimoškolských.

Mezi tyto základní podmínky a předpoklady zejména patří:

1. poskytnout dostatek času pro vzdělávání v mateřském jazyce na všech stupních (i na školách středních) úměrně poslání a úloze češtiny ve školní výuce a výchově i úměrně náročnosti předmětu samého; zařadit estetiku slovesného umění a estetiku přednesu do nově zaváděné estetické výchovy;

2. vytvořit pro učitele mateřského jazyka takové podmínky, aby mohli své úkoly co nejlépe plnit, zvláště upravit jejich úvazek a vytvořit možnosti pro jejich další vzdělávání (mj. i periodickým pořádáním seminářů a konferencí i stálým stykem s odborníky na vysokých školách a v Akademii);

3. projednat za účasti příslušných odborníků obsah i formy jazykového vyučování a na základě dobře promyšlených osnov vypracovat nové, kvalitní učebnice českého jazyka za účasti lingvistů i odborníků z praxe; vypracovat s jazykovědnými odborníky kritéria, podle nichž by se měly hodnotit jazykové a slohové vědomosti žáků;

4. promyšleně koordinovat jazykovou a literární složku vyučování;

5. zpracovat nezbytné a dosud chybějící základní pomůcky pro učitele češtiny (jako je zejména jednosvazkový slovník současné spisovné češtiny, příručka o otázkách jazykové kultury apod.);

6. dobře a účelně vybavit učitelské knihovny základní lingvistickou literaturou, zejména bohemistickou, základními jazykovými a metodickými příručkami a periodiky;

7. vytvořit podmínky, aby ústřední postavení češtiny ve škole bylo zdůrazněno i stálým zřetelem k jazykovému vyjadřování žáků i učitelů ve všech učebních předmětech; v tom smyslu zavést povinnou přípravu v jazykové kultuře a v praktické stylistice pro učitele všech odborných předmětů.

Vítáme úsilí naší bohemistiky směřující nejen k dalšímu propracovávání teorie jazykové kultury, ale i k prohloubení a zintenzívnění úsilí o lepší jazykovou výchovu v mateřském jazyce i o vyšší obecnou kulturu vyjadřování ve všech oblastech našeho společenského života.

Toto úsilí musí však být všestranně podporováno všemi institucemi, které mají přímý i nepřímý vliv na úroveň národní jazykové kultury a v nichž působí nebo by měli působit jazykoví odborníci (v nakladatelstvích, v redakcích časopisů a novin, v rozhlase a televizi aj.).

Z téhož důvodu je třeba vytvářet podmínky pro to, aby se i v Československé lidové armádě jako instituci, které je kromě branného poslání svěřena [182]i výchova dorůstající generace, cílevědomě rozvíjelo a podporovalo úsilí o kulturu spisovného jazyka užívaného k služebnímu dorozumívacímu styku, zejména v oblasti normování vojenské terminologie, a to v duchu obecných zásad jazykové kultury platných pro ostatní oblasti naší společenské praxe. Naše konference věnovaná aktuálním otázkám spisovné češtiny a jazykové kultury byla uspořádána k 50. výročí vzniku republiky. Nepovažujeme časové sepětí konference s tímto jubileem za formální. Jsme si hluboce vědomi toho, jak je další rozvoj našeho jazyka těsně spjat s dalším vývojem celé národní a státní společnosti.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 2-3, s. 180-182

Předchozí Konference o spisovné češtině a jazykové kultuře

Následující Věra Formánková, Milan Jelínek: Zpráva o diskusi