Kultura mluvených projevů (Její základní předpoklady a aktuální problémy)

František Daneš

[Articles]

(pdf)

-

0. Lidská řeč je prvotně a ve svém základu mluvená: platí to nejen o jejím vzniku v pradávných dobách, ale i o začátcích řeči v životě každého jedince; naší nejvlastnější „mateřskou řečí“, osvojovanou od nejútlejšího dětství a spjatou s naším každodenním životem, je mluvená čeština a převážně mluvenou řečí se projevuje naše osobnost i osobitost vůči druhým (a zčásti i vůči sobě samým). Už proto je tedy zapotřebí věnovat kultuře mluvených projevů zvláštní pozornost. A jsou pro to další, neméně závažné důvody: současná společenská, a vůbec civilizační situace, charakterizovaná nebývalým uplatněním prostředků hromadného sdělování (tisku, rozhlasu, televize, filmu) a veřejným působením a vystupováním příslušníků širokých vrstev naší společnosti přinesla „renesanci veřejně mluveného slova“ — a přitom u nás nejsme a nemůžeme být s průměrnou úrovní mluvených projevů nijak spokojeni.

Bylo už několikráte konstatováno, že naši lidé většinou špatně, nedokonale ovládají jazyky cizí, že jejich projevy při různých mezinárodních příležitostech (doma i za hranicemi) většinou dosti zaostávají za projevy příslušníků jiných národů. Vysvětluje se to (a jistě do značné míry právem) hlavně nedostatkem příležitosti delšího bezprostředního styku s cizojazyčným prostředím. Jak však vysvětlit nedostatečnou mluvní schopnost a kulturu v jazyce českém? Že bychom byli málo jazykově nadaní? Takovým vysvětlením bychom se jistě nechtěli spokojovat. Spíše i zde jde o nedostatek příležitosti k osvojení kultivovanosti řeči, její podceňování ve veřejnosti, v institucích, ve škole. Vhodná soustavná výchova a výcvik v mluvním projevu, dobré metody a pomůcky s vhodnými společenskými podmínkami (tj. se změnou postojů, se zvýšením společenské prestiže kultivovaného vyjadřování) mohou jistě přinést žádoucí zlepšení.

 

1. I když mohu předpokládat, že pojem „kultury“ či „kultivovanosti“ jazykového projevu je celkem jasný, přece jen snad bude dobré při[96]pomenout si jeho hlavní znaky. „Kultivovaný“ je tolik co „pěstěný, šlechtěný, vytříbený“. S kultivovaností se tedy nesnáší nepečlivost, lajdáctví, pohodlnost, neukázněnost stejně jako obhroublost či vulgárnost, anebo primitivnost, těžkopádnost, neohrabanost. Kultivovanost vyžaduje znalost, tj. osvojení dostatečného bohatství výrazových prostředků kultivovaného jazyka (a čeština kultivovaným jazykem nesporně je), rozlišování a vybírání prostředků podle jejich významové platnosti a slohové přiměřenosti, dbaní pravidel jejich správného užívání. Vedle znalosti vyžaduje však kultivovanost též získání jistých praktických dovedností, nabytých cvikem, pokusy, kritikou. A konečně kultivovanost předpokládá i dobrou vůli a snahu vyjadřovat se kultivovaně; toto úsilí by pak mělo být motivováno jak vědomím mravní odpovědnosti k celospolečenskému nástroji dorozumívání a cennému, historií posvěcenému výtvoru a hodnotě národní, tak i smyslem pro estetické hodnoty kultivovaných mluvních projevů. Jazyk je jevem po výtce společenským; jeho tvůrcem a nositelem je kolektiv a jeho užívání slouží sdělování mezi jednotlivci (jde tedy o jev interindividuální): nemá proto jedinec právo zacházet s jazykem libovolně, nýbrž je vázán společenskými normami (i etickými) užívat ho tak, aby společenský nástroj svévolně neporušoval, nekazil a aby v řeči dbal toho, že nemluví pro sebe, a bral ohled na ty, s nimiž a k nimž mluví.

 

2. Kultivovat znamená, jak jsme už řekli, pěstit, šlechtit. Šlechtit, štěpovat je však možno jen na podnoži něčeho zdravého, jen něco, co je plné přirozeného života, co má v sobě aktivitu.

Zamysleme se proto na chvíli nad tím, co je takovým prazákladním předpokladem, elementárním, nejhlubším základem mluvní kultury u každého jedince. Domníváme se, že to je schopnost a dovednost přirozeně, plynule a výstižně postihovat řečí to, co člověk vnímá smysly, co si představuje a cítí, o čem přemýšlí, a co zároveň chce sdělit druhému nebo druhým. I když všichni lidé nejsou obdařeni touto schopností ve zcela shodném stupni, přece jen tato schopnost u naprosté většiny jedinců existuje potenciálně (třeba i nerozvinutě) v dostatečné míře (stačí třeba jen pozorovat děti v předškolním věku). Na druhé straně však víme, že v dospělém věku bývá u mnoha lidí — zejména pokud jde o projevy „veřejné“ (a ty nás tu zajímají především) — tato schopnost často nedostatečná, zakrnělá. Proč asi?

Nemůžeme tu jít do podrobností; pro náš účel postačí, ukážeme-li si alespoň podstatné věci na dvou typických (nutně zjednodušených) příkladech. Vyjděme [97]třeba z porovnání dvou typů lidí, jak se projevují, řekněme, při rozhovoru před rozhlasovým (popř. televizním) mikrofonem. Na jedné straně to může být třeba prostá venkovská žena (Ž), hovořící o tom, jak se dnes u nich pracuje a žije a co o tom ona soudí — na druhé straně pak třeba okresní funkcionář v tělovýchově (F), hovořící o úkolech v příštím období. A tu se nezřídka stává, že Ž prokazuje výbornou vyjadřovací schopnost: mluví plynule, živě, vtipně, pohotově odpovídá, takže jí rádi nasloucháme (a přitom nám ani nevadí, že její projev není po formální stránce spisovný). Naproti tomu se mluvčí typu F vyjadřuje často těžkopádně, nepříliš srozumitelně a málo výstižně, nepřitažlivě, rádoby učeně; a chvályhodná snaha o formální spisovnost projevu (bohužel ne vždy korunovaná plným zdarem) příliš mu u posluchačů nepomáhá.[1] — V čem to je? Působí tu, samozřejmě, vedle činitelů jazykových i okolnosti mimojazykové, ty však tu ponecháváme stranou. (I když jsou důležité: je to především důvěrná znalost věci, o níž je řeč, samostatný úsudek a aktivní přístup, beze snahy o vnější efekt i bez obavy z neúspěchu; u mluvčího typu Ž jsou tyto okolnosti se znaménkem „plus“, u F se znaménkem „minus“.) Z hlediska jazykového je zřejmé, že u typu F naráží v podstatě žádoucí snaha mluvit spisovně na nedostatečný výcvik ve spisovném jazyce vůbec a v souvislém spisovném projevu mluveném zvláště: tím se stává, že mluvčí vyplýtvá téměř všechno své úsilí a pozornost na to, aby užíval spisovných podob a obratů (což u něho navíc splývá, bohužel, s vyjadřováním nepřirozeným, podle zásady „řekni to tak, jak bys to normálně nikdy neřekl“), takže pak nemůže věnovat dostatečnou pozornost věcné obsahové náplni, jejímu myšlenkovému zpracování a uspořádání, ani vyhledávání odpovídajících vhodných výrazových prostředků jazykových. (Ostatně se zdá, že tyto dvě etapy, tj. myšlenkové zpracování a uspořádání, a výběr a uspořádanost přiměřených jazykových prostředků, nelze od sebe oddělovat, jedna podmiňuje druhou a v konkrétním aktu promluvy se nepochybně prostupují.) Mluvčí si je ovšem těchto potíží a nedostatků vědom (nebo je, přinejmenším, podvědomě pociťuje), a tato skutečnost má zase neblahou zpětnou vazbu: toto vědomí částečně podvazuje, ochromuje přirozené vyjadřovací schopnosti mluvčího. (A dodejme, že u mluvčího typu Ž, který se nenutí do spisovnosti, pro něj neobvyklé a ne plně dostupné, tyto vlivy nepůsobí, nepřekážejí v přirozeném mluvním projevu.)

Jaké závěry plynou z našeho pozorování a rozboru? Jistě i to, že je asi lépe mluvit dobře nespisovně než špatně spisovně. Jenže v tom nemůžeme spatřovat řešení, to by bylo jen východisko z nouze, které — přijato v širším měřítku — by vedlo nakonec k vytlačování spisovného vyjadřování i ze situací, kdy je jedině na místě. Musíme tedy spatřovat základní východisko v tom, aby co největší počet našich občanů (a minimálně alespoň ti, pro něž veřejné vystupování patří k profesi) dovedl uplatňovat rozvité schopnosti vyjadřovací v jazyce spisovném.

[98]A v této souvislosti si musíme položit důležitou otázku, jak se při výchově této schopnosti a dovednosti uplatňuje dnešní škola? Obávám se, že ne příliš kladně. Od počátku jazykové výuky a výchovy na škole národní převažuje, bohužel, přístup, který bychom mohli označit jako metodu předpisů (příkazů) a zákazů (na úkor přístupu jazykově tvořivého, aktivního). Některé průzkumy i prostá zkušenost každého, kdo přichází do styku s dětmi v předškolním věku, ukazují, že děti v tomto období projevují vcelku velmi dobré schopnosti vyjadřovací, dovedou tvořit i složitější jazykové útvary a vhodně jich užívat v konkrétních situacích. Škola by měla od počátku svého výchovného působení budovat na těchto přirozených základech, jež si dítě do školy přináší, a promyšleně je rozvíjet. Avšak škola — jak se mi to jeví — tento tvořivý rozvoj spíše brzdí. Vede děti od počátku k užívání velmi jednoduchých vyjadřovacích prostředků (nepřiměřených jak jejich už nemalým dovednostem a schopnostem, tak přirozeným vyjadřovacím situacím a potřebám — jako by šlo o cizí jazyk) a zároveň jednostranným důrazem kladeným na formální „správnost“ (spisovnost hláskovou a tvarovou) vychovává v dětech nesprávný vztah k spisovnému jazyku jako k něčemu nepřirozenému, vyumělkovanému. Opakuji: předním úkolem školy by mělo být rozvíjet a kultivovat přirozené vyjadřovací schopnosti (tento základní předpoklad a živý pramen všech kultivovaných projevů), a nikoli je podvazovat. A spisovný jazyk postupně a nenásilně štěpovat na tento přirozený základ. (Na střední škole je arci situace už trochu jiná.)

A ještě dvě připomínky, než půjdeme dále: Jak už jsme měli s prof. K. Hausenblasem několikrát příležitost zdůraznit, nelze klást rovnítko mezi kultivovanost a spisovnost; hranice mezi kultivovaností a nekultivovaností jde napříč oběma: lze se vyjadřovat nekultivovaným způsobem a užívat přitom spisovného jazyka, stejně jako je možno hovořit nespisovně (nebo neplně spisovně) vytříbeným způsobem. (Naše dva příklady i zde nám mohou posloužit. Anebo pro nespisovnou kultivovanost jsou dobrým příkladem rozhlasoví a televizní „sedmilháři“.)

S tím souvisí i ta skutečnost, že kulturu vyjadřování je nutno vidět jako součást kultivovanosti, kulturního chování, vystupování i myšlení a cítění. „Jazykové chování“ nelze vytrhávat z celkového komplexu společenského jednání člověka a mluvený jazykový projev — to bychom si měli dobře uvědomit — je projevem nejen hlasových orgánů, ale celé osobnosti člověka, a nejen jeho složky intelektuální, nýbrž i citové a volní. Proto je též třeba chápat jazykovou výchovu ve škole i jako kultivování všech těchto stránek žákovy osobnosti. Odtud její centrální postavení. — Z toho ovšem plyne, že zvýšení vyjadřovací kultury nelze konec konců dosáhnout jinak než zvyšováním kultivovanosti ve společenském styku lidí vůbec, [99]veřejném, poloveřejném i soukromém. Jen v takovém ovzduší, kdy bude kultivovanost pokládána za důležitou společenskou hodnotu, kdy bude společenstvím vyžadována a oceňována, lze se nadít toho, že i kultura mluveného slova dosáhne žádané úrovně a zobecní.

Ostatně zřejmé zvýšení prestiže jazykové kultury a spisovné češtiny lze u nás sledovat po lednu 1968, jak jste jistě postřehli v rozhlase, televizi, na veřejných shromážděních ap. Počala mizet šablonovitost a frázovitost vyjadřování, prázdný patos, mluvilo se většinou stručněji, srozumitelněji a účinněji, rozmanitě, osobitě a často i zpaměti. Zdá se, že jaksi spontánně si většina nás počala uvědomovat, že jen kultivovaná spisovná čeština může rovnomocně vyjádřit celou tu historickou závažnost a naléhavost chvíle. Jako by se našemu spisovnému jazyku vracela ona celonárodní prestiž, kterou v posledních letech žalostně ztrácel, jako by nabýval opět plně své národně reprezentativní funkce.

 

3. U nás, v češtině, je situace mluveného jazyka poněkud složitější než v některých jazycích jiných. Jistě víte, že se náš spisovný jazyk — v důsledku různých historických okolností a zásahů — dosti liší od toho jazyka, kterého užíváme v běžném hovoru (silně to pociťují např. cizinci).[2] (Jinak je tomu v jiných jazycích, např. v slovenštině.) Přitom však ani tento „běžně mluvený jazyk“ (termín z nouze!) není na celém území českého jazyka jednotný a vedle těchto rozdílů územních jsou rozdíly sociální a situační.

[100]Abychom si v dalších výkladech navzájem správně rozuměli, poznamenávám, že termínu „jazyk běžně mluvený“ nebudu užívat pro označení nějakého nespisovného útvaru či variety (tj. nářečí, obecné češtiny apod.), nýbrž jej chápu „situačně“. Tedy jazyk běžně mluvený je pro mne repertoár všech různých (různorodých) jazykových prostředků (nespisovných, ale zčásti i spisovných, resp. společných), kterých se užívá v situacích, v nichž se nepředpokládá závazné užívání spisovného jazyka.

Ukazuje se, že jedním z hlavních problémů v úvahách o kultuře mluvených projevů je „konkurence“ spisovného jazyka a jazykových jevů nespisovných. Přitom pak může jít o dvě věci: jednak o to, které druhy mluvených projevů máme pokládat za „závazně spisovné“, a v kterých naopak se připouští (alespoň částečně) „jazyk běžně mluvený“, a za druhé jde o to, které nespisovné prostředky (a v jaké míře) se pokládají za vhodné nebo únosné v projevech, které nejsou sice závazně spisovné, nicméně však také ne soukromé, „mimo veřejný zájem“, které mají jistou „publicitu“.

Je proto třeba, abychom si alespoň zhruba ujasnili, o které mluvené projevy jde. Po staru bychom asi řekli, že nás zajímají projevy „veřejné“. Jenže společenská situace druhé poloviny 20. stol., především dík rozhlasu a televizi, tento dříve celkem jasný a málo vnitřně diferencovaný pojem dosti zkomplikovala, vnitřně diferencovala. Jaké nejrůznější mluvené projevy stávají se dnes tímto způsobem veřejnými!

Mluvené projevy můžeme třídit podle jejich různých vlastností; zejména jde o tyto druhy projevů: (1) co do připravenosti jsou projevy buď předem připravené, anebo naopak předem nepřipravené (spontánní) a též polopřipravené (tj. nepřipravené doslova, avšak předem promyšlené a většinou též s písemně zachycenou osnovou apod.); (2) závažný je rozdíl mezi projevy čtenými (které může číst jejich autor, anebo někdo jiný, např. hlasatel) a nečtenými; (3) velký dosah pro výstavbu projevů má rozdíl mezi projevy monologickými a dialogickými (a dále by bylo možno lišit mezi dialogem skutečným a fingovaným, popř. dialogizovaným monologem); (4) pro naše další výklady jsou pak důležité rozdíly co do stupně veřejnosti. — Je zřejmé, že vlastnosti uvedené pod čísly (1) až (4) se nevylučují, nýbrž v jednotlivých projevech různě kombinují.

Strohé rozlišení na projevy veřejné a neveřejné se ukazuje jako příliš vnější a hrubé, je tu třeba brát do úvahy různou míru „veřejnosti“ projevů a také různý smysl (záměr) tohoto zveřejňování. Za sféru [101]čistě soukromou bychom mohli pokládat situaci „rodinnou“ (familiární až intimní); od té se odlišuje (samozřejmě i po stránce jazykové a slohové) styk lidí v pracovním prostředí (a zase i tu jsou rozdíly podle charakteru tohoto prostředí) a dále společenský styk mimopracovní, kde je zase třeba lišit mezi „společenským stykem“ v užším smyslu slova (při tzv. různých „společenských příležitostech“) a stykem praktickým (při nákupu apod.). Nemůžeme tu jít, pochopitelně, do podrobností, ale jisté je, že takovéto rozdíly mají nemalý dosah pro volbu jazykových prostředků, projevují se ve způsobu mluvy (a to po mnoha stránkách, nejen gramatické a lexikální, nejen ve výstavbě promluv, ale i ve zvukové realizaci, ve výslovnostním stylu atp.).

Jak vidět, potřebovala by se jazykověda v tomto směru opřít o nějakou sociologickou typologii situací jazykového styku. Jazykověda si dosud většinou všímala jazykových rozdílů daných místně (lokální, geografické dialekty), generačně a sociálním rozvrstvením (sociální dialekty); odborně se mluvívá o rozdílech podél tří os: diatopické, diachronické a diastratické. Avšak rozdíly dané různou situací promluvy jsou neméně závažné a bez přihlížení k nim nelze správně pochopit a adekvátně popsat ony rozdíly ostatní. Zejména to platí o jazykové situaci v nehomogenních společenstvích, jaká představuje např. dnešní obyvatelstvo měst, zejména průmyslových. Rovněž se nelze dnes spokojovat jen zkoumáním jazykových rozdílů mezi různými skupinami (geografickými nebo sociálními), kdy předpokládáme, že jazyk příslušníků dané skupiny je více méně homogenní (a to jak v tom smyslu, že nejsou podstatné rozdíly mezi jednotlivými příslušníky, tak že jazyk téhož mluvčího [idiolekt] zůstává za všech okolností zhruba týž), nýbrž je třeba zkoumat i to, jak mluva jednoho a téhož mluvčího (jakožto reprezentanta jisté skupiny ovšem) variuje podle různých vnějších okolností, a to hlavně jednak podle toho, v které své společenské roli právě vystupuje, jednak podle tématu hovoru, podle záměru, citového vztahu apod. Musí nás tedy zajímat nejen rozdíly mezi skupinami, ale i situačně a podobně podmíněné variování v rámci téže skupiny. Výzkum tzv. „městské mluvy“, který se u nás začíná v posledních letech rozbíhat, by měl — pokud bude chtít být něčím víc než jen doplňkem výzkumu tradičních místních nářečí — přihlížet právě k této vnitřní diferenciaci situační a nespokojovat se jen nediferencovanými globálními údaji (třeba i statisticky zpracovanými) o poměru výskytu různých jevů nářečních, nadnářečních a spisovných, ať už při výzkumu skupin, nebo jednotlivců.

Tak tedy např. odpověď na otázku „Jak mluví učitel?“ nemůže být zdaleka jednoduchá a jednoznačná. Odhlédneme-li od toho, že přece jen trochu jinak bude celkově mluvit např. učitel ve venkovské obci u Prostějova než třeba učitel z Plzně, mluví jistě každý učitel jinak ve škole a zase trochu jinak mimo školu. Při školních výkladech a vůbec v práci ve třídě při vyučovací hodině mluví (či alespoň by měl mluvit) spisovně, avšak na školním výletě už se většinou asi plně [102]na spisovnou češtinu vázat nebude; a asi též trochu jiným jazykem bude žákovi (soukromě) domlouvat a trochu jiným zase vyprávět veselé vzpomínky ze svého mládí. A opět jinak mluví se svými kolegy ve sborovně a opět jinak při nemilém úředním hovoru s ředitelem. A mimo školu: v rodině vystupuje jednou jako otec, podruhé jako manžel apod., jednou vykládá svůj názor na současnou politickou situaci, podruhé se hovoří o všedních denních radostech a starostech; mimo rodinu jednou přednáší v Lidové universitě, podruhé řídí schůzi rybářského spolku, potřetí si povídá se strejci v hospodě a počtvrté hovoří se společností u stolu o prodloužené taneční hodině své dcerky. A patrně jinak hovoří se zubním lékařem než se zahradníkem při nákupu sazenic. Atd.

Je možné, že někdo namítne: výraz „mluví jinak“ se týká slohu, nikoli však jazyka. Jistěže se týká také slohu (a to nikoli v poslední řadě); avšak ruku v ruce s rozdíly stylistickými jdou — tu větší, tu menší — rozdíly, které se týkají repertoáru jazykových prostředků, v němž nalézáme vedle prostředků spisovných i prostředky nářeční, nadnářeční (obecné), slangové, profesionalismy atd. (hláskové, tvarové, skladební, slovníkové, intonační). Bylo by jistě možno prohlásit i tyto rozdíly za stylové a chápat pak i rozdíly typu „spisovný — nespisovný“ za stylistické, nikoli jazykové; toto pojetí, pokládající za základní útvar český jazyk jako celek, nemá však u nás tradici. Jisto však je, že mezi rozdíly jazykovými a stylovými (ve smyslu naší jazykovědné tradice) není ostrá hranice. Tak např. dvojice tvarů píši — píšu nebo říci — říct se liší tím, že první z nich je knižní a druhý hovorový a navíc ovšem i obecný a nářeční, oba však existují v rámci spisovném, neboť rozdíl „knižnost“ — „hovorovost“ se pokládá za rozdíl jen stylový, oba členy dvojice se liší příslušností k různé stylové vrstvě téhož útvaru (spisovného). Naproti tomu členy dvojice zuby — zubama se liší pouze příslušností k různým útvarům (varietám) národního jazyka českého, první tvar patří jen do jazyka spisovného, druhý jen do jazyka obecného. Jisto však je, že některé prostředky jazyka obecného dostávají se postupně i do hovorové vrstvy jazyka spisovného (platí to, jak jsme právě uvedli, např. o inf. říct, o lokále pl. typu na stromečkách, jablkách aj.). Neboli: rozdíl jazykový se přehodnocuje postupně na rozdíl stylistický; je tu plynulý přechod, hovorová vrstva spisovná je společná oběma útvarům.

Ať tak, či onak, jisto je, že jazykové a slohové rozdíly podmíněné situačně nejsou ve své podstatě náhodné, libovolné ani nezávazné: tak jako si lidská společenství vytvořila jistá pravidla, jisté zvyklosti a více méně závazné normy pro chování svých příslušníků v různých situacích (může jít o normy v oblékání apod., i o normy etické), tak existují i situační normy pro chování jazykové, pro způsoby vyjadřování. (Stačí vzpomenout třeba jen na různé druhy formulí uvítacích, na rozchodnou, rozlišení pozdravů podle situace, společenského postavení nebo i záměru mluvčího. Anebo si vzpomeňme na to, že při oficiálním veřejném oslovení se vyká i tomu, s kým si jindy tykáme.) A právě ve vypracovanosti těchto norem (tu striktnějších, tu uvolněnějších) a v jejich dodržování záleží do velké míry kultura mluvených projevů. A přiznejme, že v češtině je tu stav dosud ne plně ujasněný, [103]normy nezcela vytříbené, s čímž souvisejí i mnohé praktické těžkosti a rozdílnosti v názorech a v hodnocení.

Vrátíme-li se nyní zpět k celkové situaci mluvených projevů, charakterizované dnešním nebývale rozšířeným a mocným působením prostředků masové komunikace, zjišťujeme, že se hranice veřejnosti posunula dnes velmi daleko: „veřejně šířenými“ se staly snad všechny druhy projevů mluvených (s výjimkou rodinných, ponecháváme-li stranou jejich zachycení v dílech a projevech uměleckých). A tak vnější okolnost, zda daný projev má, či nemá „publicitu“ (popř. jak rozsáhlou), přestává být rozhodujícím dělítkem a velmi důležitým momentem se stává žánrová příslušnost projevu, záměr mluvčího (či mluvčích), jeho vztah k posluchačům, popř. i (např. při televizní besedě) vzájemný vztah mluvčích; dále pak se uplatňují ostatní situační okolnosti a další vlastnosti mluvených projevů, jak jsme je už uváděli. Jeví se tedy účelné dělit mluvené projevy v základě na oficiální a neoficiální, či snad ještě lépe na formální a neformální (bezprostřední, neupjaté, neobřadné, uvolněné).

V projevech formálního charakteru je zřejmě na místě užívání spisovného jazyka. Jde zpravidla o projevy monologické (nebo převahou monologické), většinou připravené (alespoň částečně), leckdy též čtené. Problematičtější je situace, kterou bych zkratkově nazval „besední“ (např. v rozhlase, televizi, v lidových universitách apod.). Pokud jde o besedy odborné, bývají v základě vždy spisovné, ovšem s možností (kterou lze dobře tolerovat) sklouznout na okamžik do jazyka běžně mluveného, zpravidla při zesíleném citovém zaujetí. Jsou tu rozdíly individuální a záleží též na partnerech hovoru (na jejich vzájemném vztahu, na tendenci přizpůsobovat se „silnějšímu“ apod.). Ještě nejasnější je situace u besed s tématem vyprávěcím, vzpomínkovým apod. Má-li taková beseda vyznít přirozeně a spontánně (co do působení na posluchače) a má-li se při ní uplatnit spontaneita mluvčích, musíme počítat s tím, že budou hovořit většinou tak, jak jsou zvyklí mluvit s lidmi, k nimž mají bližší, neformální vztah. (Vzpomeňme třeba na rozhlasové relace pro mládež, jejichž zasloužilí redaktoři právem dávají přednost spontánnosti, a tedy upřímnosti a pravdivosti obsahové, i za cenu toho, že řeč mladých bude dospělé svou nespisovností a někdy i obhroublostí iritovat. U mnohých mladých lidí je totiž bohužel spisovnost asociována s neuznávanými konvencemi a neupřímností dospělých.)

A tím se dostáváme k jedné ze základních otázek: jaká je vlastně [104]dnešní konverzační čeština? Jakých podob a tvarů, slov a obratů užíváme (úmyslně neříkám „máme užívat“) v neupjatém, neformálním, leč kultivovaném hovoru? Odpověď není jednoduchá a konkrétní jazykovědný výzkum zatím spíše jen sonduje půdu, či vlastně teprve si začíná celou problematiku ujasňovat. Ale ze své zkušenosti můžeme potvrdit asi všichni, že čistá spisovná čeština po všech stránkách to nebude. Je třeba lišit subjektivní přání a ideály od skutečného stavu. I přes značné rozdíly individuální, krajové, sociální lze zhruba říci, že u těch lidí (a na ně se pro jednoduchost zaměříme), kteří v projevech formálního rázu užívají běžně jazyka spisovného, je konverzační jazyk většinou jistou kombinací prvků spisovných s nespisovnými (kombinací patrně ne zcela libovolnou, ale její zákonitosti zatím ještě blíže a bezpečně neznáme). Tyto nespisovné prvky patří buď tzv. obecné češtině (např.: dobrej, mlejn, mlíko, von atd.), nebo některému z nářečí (resp. nadnářečí). Je zároveň samozřejmé, že se v konverzační řeči neobjevují ty prvky spisovné, které mají ráz knižní, a pokud ve spisovném jazyce jsou k dispozici prostředky jeho vrstvy hovorové (např. říct, okýnko, zbyde, přeju atp.), užívá se těch. Přitom se nesmí zapomínat, že velmi mnoho jazykových prostředků je z toho hlediska neutrálních, společných, tj. patří jak do češtiny spisovné, tak do obecné (nebo do nářečí).

Jak vidíte, považuji tzv. hovorovou spisovnou češtinu jen za jistou (stylově příznakovou) vrstvu prostředků spisovného jazyka (které zároveň patří do jazyka nespisovného jako jeho prostředky bezpříznakové), nepředpokládám však, že by čistá spisovná čeština byla v širším měřítku jazykem běžné konverzace (ovšem individuální výjimky jistě existují). Zkušenosti z jednání komisí, výborů a rad různých kulturních, vědeckých, politických a zájmových institucí svědčí o tom, že v neformálních diskusích i v individuálních nebo skupinkových rozhovorech apod. se v naprosté převaze užívá „běžně mluvené češtiny“. Častým zjevem je i to, že se i při rozhovorech o tématech odborných užívá slov „učených“ (zejm. odborných termínů) leckdy v hláskových a tvarových podobách nespisovných.

Tento stav bývá někdy kritizován a užívání této „smíšené“ konverzační češtiny (např. v rozhlase a televizi) odsuzováno. Chci k tomu poznamenat dvě věci:

1. Jsou nepochybně případy, které si kritiky zasluhují. Jednak se šíří někdy běžně mluvená čeština i do těch typů projevů, které mají být spisovné. A jednak se v rozhlase a televizi, a i jinde, setkáváme [105]s běžně mluvenými projevy nekultivovanými. (Leckdy k tomu mají sklon někteří umělci, i literární a divadelní, tedy umělci slova, od nichž to veřejnost zvlášť těžce snáší.) Takové případy je opravdu nutno kritizovat. (Tak např. před časem byl právem kritizován jeden mladý známý pražský herec za to, že mluvil před mikrofonem [nikoli v divadelní hře, ale v rozhovoru!] přespříliš familiárně, ležérně, nedbale, s nepřesnou artikulací a s intonací pražské mládeže.) — Na druhé straně bych se však rozhodně zastal např. M. Horníčka, jehož mluvní projev je promyšlený, záměrný, počítá s posluchačem a mívá zpravidla hlubší výchovný a etický smysl. (Jde vlastně o jistý typ pořadu rázu spíše uměleckého, o projev nikoli spontánní, nýbrž se záměrnou stylizací, podobně jako u Jiřího Suchého (srov. k tomu článek J. Kořenského v loňském ročníku Naší řeči). Není jistě bez významu, že dva nejstarší z nemnoha dotázaných akademiků v anketě Listů na konci roku 1968 uvedli jako nejlepší knihu právě Horníčkovy „Dobře utajené housle“.)

2. I když je obecná čeština, značně rozšířená na celém uzemí Čech (a neprávem někdy označována jen jako „pražština“), jevem expanzívním a proniká zčásti i na Moravu (zejm. některými svými jevy),[3] přece jen na Moravě se v konverzační mluvě stále uplatňují prvky oblastní a nářeční. Někteří příslušníci moravští pak odsuzují prvky obecné češtiny (i v uměleckých dílech) jako vulgarismy, pepictví atp. Avšak stejným právem by příslušníci z Čech mohli označovat jevy moravské zase třeba jako provincialismy, „křópalství“, „chacharství“ (značná labilnost ve výslovnosti samohláskových délek u mluvčích z oblasti lašské je v Čechách zvlášť nápadná a působí až cize, „nečesky“) apod. Proč by měla být obecná čeština horší než nářečí (pokud je jí vhodně a kultivovaně užito)? To je patrně doznívání staré idealizace venkova v protikladu ke zkaženému městu, zejména velkoměstu. A přitom je, zdá se, pro většinu příslušníků národa velmi obtížné, ba nemožné zbavit se všech nářečních nebo regionálních návyků beze zbytku. Např. i vynikající herci moravského původu, žijící třeba i po dlouhou dobu v Praze, zachovávají si např. úzkou artikulaci hanáckých samohlásek nebo jsou nepevní ve výslovnosti dlouhých a krátkých samohlásek, zachovávají si svou moravskou spodobu znělosti ([na zhledanou], [jag víte], [prozme] atp.), aniž si [106]to většinou uvědomují. Zdá se, že běžný uživatel v Čechách není na tyto věci tak citlivý, že mu většinou tolik nevadí tento jistý „místní kolorit“. (A proč by také? Úplná uniformita jazyka je neuskutečnitelný ideál [či spíše idol] a fikce, není ani nezbytná a byla by asi nudná. Je tomu tak ostatně i u velkých kulturních jazyků s dlouhou nepřerušenou tradicí).[4] Je velmi mnoho lidí (i společensky výše postavených, i vzdělaných a kultivovaných), kteří mluví spisovnou češtinou s regionálním zabarvením. Pokud toto zabarvení nepřesahuje únosnou míru, nevadí, ba může být i esteticky působivé.

Jako konkrétní doklady uvedu nedávné televizní (resp. rozhlasové) projevy tří mluvčích, představující trojí různé řešení složité situace dnešní mluvené češtiny: Náměstek ředitele Státní banky rozmlouval s redaktorem televize kultivovanou češtinou spisovnou (výklad byl i věcně zasvěcený a zajímavý), avšak jeho výslovnost nesla velmi výrazné stopy lašského původu (délky samohlásek, spodoba znělosti ap.). (Ostatně v menší míře to platí třeba i o předsedovi vlády O. Černíkovi.) Šlo tedy o typ regionálně zabarvené spisovné češtiny. Naproti tomu stařičký, ale stále duševně svěží nár. umělec Jan Zrzavý mluvil v rozhlasovém vzpomínkovém rozhovoru o B. Kubištovi směsí češtiny spisovné a obecné (co do hláskových a tvarových podob), ovšem kultivovaně, jasně, výrazně i působivě. A konečně prof. V. V. Štech (věkem blízký J. Zrzavému) vyprávěl v televizi (asi čtvrt hodiny zpaměti!) o životě a díle sochaře J. Štursy. Jeho projev byl v zásadě spisovný (po všech stránkách — prof. Štech je Středočech), což odpovídalo celkovému charakteru jeho projevu, v podstatě přednáškovému (soustavnost výkladu, snaha o odbornou přesnost formulací ap.), a jen na několika málo místech, silněji poznamenaných expresí, se objevilo několik prvků z češtiny obecné. — Myslím si, že všechny tři typy mají své oprávnění. Možné pochybnosti u projevu J. Zrzavého lze odstranit poukazem na spontánnost, dialogičnost a citový vzpomínkový ráz, a pokud jde o řeč onoho náměstka, je třeba akceptovat fakt, že toto regionální zabarvení patří již k „habitu“ takových mluvčích, jehož se už patrně nikdy nezbaví (mohli bychom to sice na nich žádat, ale bylo by to marné a není to nutné).

Celkovou vývojovou tendencí zajisté ovšem je postupné vytváření jednotnějšího běžně mluveného jazyka, který by se zbavoval prvků lokálních či regionálních. Působí přitom jak tlak češtiny obecné, tak češtiny spisovné (a vzájemné vyrovnávání obou). Jaké však budou cesty a výsledky tohoto vývoje, jaké bude jeho tempo, o tom lze dnes stěží tvořit seriózní, vědecky podložené podrobnější konkrétní pro[107]gnózy. Jisto je, že nelze nic do jazyka uměle zavádět, co by bylo v rozporu s jeho živými vývojovými tendencemi, ani tyto tendence „předbíhat“. Lze ovšem vytvářet vhodné podmínky pro žádoucí směr vývoje.

Domnívám se však, že důležitější než nereálný ideál úplné jednotnosti v užívání spisovného jazyka po stránce formální (hláskoslovné, tvaroslovné) je požadavek kultivovanosti jak po stránce zvukového provedení, tak pokud jde o výrazovou vytříbenost po stránce významové, o vhodné využívání bohatých a diferencovaných prostředků dnešní češtiny, o jasnost, plynulost, výstižnost, působivost projevu.

 

4. Na konec připojuji ještě několik slov o cestách vedoucích k dosažení tohoto reálného ideálu kultury mluveného slova (nebo alespoň k přiblížení k němu).

V. Mathesius kdysi napsal, že „ke skutečné kultuře se dospívá jen dlouholetou, po generace trvající součinností mnoha jednotlivců. Když nějaký otřes tradici kultivovaného jazyka přetrhne, nezbývá, než ji znovu dlouholetým úsilím vytvořit“ (Problémy české kultury jazykové, c. d., 436). Platí to, mutatis mutandis, i pro náš případ. Úsilí jedinců se tu ovšem musí opírat o činnost institucionální. A těmi rozhodujícími institucemi jsou prostředky hromadného sdělování a škola. A i když jsem si vědom, že působení první skupiny institucí je dnes mocné, v lecčems mocnější než vliv školy, přece jen východisko cesty k zlepšení je třeba vidět v soustavném a trpělivém působení školní výchovy. Nebudeme se tu pouštět do řešení otázek koncepce školy, didaktiky a metodiky, ani do situace ve vzdělávání učitelů; spokojíme se jen upozorněním na několik bodů, podle mne rozhodujících (budeme při tom mít na mysli především školu střední, popř. vyšší stupeň školy devítileté).

Obecně vzato, je „mluvené češtiny“ ve škole (myslím především na vyučovací hodiny) celkem dost. Jaká je však její kvalita? A jaký podíl tu mají žáci?

První otázka se týká učitelů. U češtinářů by měla být kultivovaná spisovná čeština samozřejmostí, řeč učitele by tu měla být přirozeným vzorem, na němž se žáci učí, osvojují si návyk užívat mluveného spisovného jazyka jako samozřejmého dorozumívacího prostředku v jistých oblastech a situacích. I když snad můžeme věřit, že ve většině případů češtinář spisovné vyjadřování ovládá a v hodinách praktikuje, bezpečně víme, že tomu tak není u mnoha učitelů ostatních [108]předmětů, jejichž počet pochopitelně značně převažuje nad lekcemi češtiny; sami spisovného jazyka ve svých hodinách důsledně neužívají a ani od žáků spisovné vyjadřování nevyžadují. To je ovšem jeden ze základních nedostatků, bez jehož odstranění se sebeopravdovější úsilí češtinářů bude vždy nakonec míjet účinkem. Žáci nezískají potřebný zvyk a cvik v ústním spisovném vyjadřování a nevytvoří si ani správný poměr k užívání mluveného spisovného jazyka (poměr žáků — zejména v období dospívání — bývá zčásti negativní v důsledku kritické nechuti ke všemu, co se jim jeví jako projev strnulé konvence, přežitků z neupřímného světa dospělých).

Přitom aktivní jazykové uplatnění žáků je v hodinách (všech předmětů) minimální, k souvislému projevu jen poněkud delšímu se tu žák dostává velmi zřídka, součet minut, po které se žák dostane během týdne při jednotlivých příležitostech k slovu, představuje číslo velmi a velmi nízké.

Avšak přitom odpověď na otázku „Jak vyučovat mluveným projevům?“ zní velmi jednoznačně: Dát každému žáku co nejvíce aktivní příležitosti k souvislým ústním projevům ve spisovném jazyce: učit nejen (a ne hlavně) o mluvených projevech, nýbrž mluveným projevům. Učit projevům spontánním i připraveným, na tématech žákům blízkých, přitažlivých, vytvářet přirozené situace, přednesené projevy kriticky rozbírat, podrobovat diskusi, hodnotit, učit se na vlastních i cizích chybách. Na to ovšem nestačí dnešní hodiny vyhrazené vyučování mateřskému jazyku (a s podstatným jejich rozšířením nelze reálně počítat); je proto zapotřebí hledat další možnosti: zájmové kroužky, různá studentská sdružení apod. (Čas k takto praktikovanému vyučování by ovšem potřebovali i učitelé, čas k přípravám, opravám apod.; možnost prosadit snížení vyučovacích hodin nezdá se však nereálná.)

Myslím si však, že nejdůležitějším předpokladem úspěchu školy je vytvořit u žáků správný rozumový i citový vztah k spisovnému jazyku (jak už jsem se o tom zmínil). K tomu je zapotřebí ze strany učitele především správné pochopení, že spisovný jazyk není něčím strnulým, odtrženým od dnešního života společnosti, že i on se pomalu a nenápadně vyvíjí a proměňuje a že spisovnost není synonymem pro papírovost, neživotnost a formálnost; a neméně je pak zapotřebí, aby učitel projevoval hodně citlivosti a taktu, vynalézavosti, upřímného zápalu, a ovšem co nejméně mentorství, suchopáru a zatuchlé strnulosti. Dokáže-li učitel, aby žáci pochopili nástrojový (instrumentální) [109]význam spisovného jazyka a jeho vytříbeného užívání v moderní společnosti (podložený dnes i zřeteli technickými — jazyk je nejdůležitějším prostředkem informace), dokáže-li vzbudit v nich kladné intelektuální city uznání a obdivu k jazyku jakožto jedinečnému výtvoru lidského rodu vůbec a vlastního národa zvlášť, jakožto trvalé hodnotě národní, kterou máme mravní povinnost rozvíjet a zdokonalovat, a podaří-li se mu alespoň u některých z žáků vypěstovat smysl pro estetický požitek ze zvukových i jiných kvalit nejen dobrého přednesu děl uměleckých, ale i dobrých projevů ostatních, neuměleckých, pro působivost mluveného slova — pak učitel vykonal pro kulturu národního jazyka obrovský kus práce, položil pro její další rozvoj ty nejpevnější základy. Takto chápaná kultura jazyka vůbec nezáleží pak ve vnější vypulérovanosti, nýbrž je čímsi hlubším, podstatnějším. A výchova jazyková se tak zároveň stává výchovou celé osobnosti, intelektuální i mravní.

Na počátku naší přednášky jsme vyšli z vážného konstatování neuspokojivého stavu kultury mluveného slova. Vystavili jsme se tím ovšem námitce, že přece máme dnes řadu dobrých řečníků, veřejných činitelů, rozhlasových a televizních komentátorů a hlasatelů apod. (o skvělých přednašečích děl umělecké literatury nemluvě). Je to jistě potěšující pravda. Avšak i když dnes nejsou bohudík výjimkou, jde přece jen o špičku, o elitu, za níž ostatní více nebo méně pokulhávají. Já jsem však s Vilémem Mathesiusem přesvědčen o tom, že „i v oblasti jazykové se dá kulturní propracovanost národa měřit jen průměrem, který je patrný vždy a všude“. Myslím si, že toto je krédo skutečného demokrata, přesvědčeného o potřebnosti a možnosti vzdělávání (se) a výchovy u všech, a přitom spatřujícího ideál nikoli v přízemní průměrnosti, ale v otevřené elitě, kterou následuje vysoký průměr.

---

[1] Uvedu alespoň po jednom příznačném příkladu na rádobyučenost (a) a na zápas se spisovnými formami (b), jak jsem si je svého času při poslechu zaznamenal: (a) „Je žádoucno, aby co největší počet pracujících podílel se na aktivním tělovýchovném procesu.“ (b) „Toto bylo zdůrazněno vícemi pracujícími.“

[2] V. Mathesius o tom napsal: „Tím vším se stalo, že za základ nové spisovné češtiny byl vzat starý spisovný jazyk a že byl zejména také vzorem pro její gramatickou strukturu. Tvůrci nového spisovného jazyka nebyli bohužel tak odvážní jako Hus před 400 lety a nevyloučili z něho mluvnické archaismy. Tak se stala nová čeština spisovná nejarchaističtějším členem početné rodiny slovanských jazyků spisovných a osudně se vzdálila od češtiny hovorové. Pro tvary nového spisovného jazyka muselo být proto tvořeno nové jazykové povědomí. (…) Situace byla velmi svízelná, ale přesto se velkorysý pokus zdařil. (…) Tempo vývoje bylo velmi rychlé a ještě dříve, než se skončilo první století nové epochy, zdomácněla nová spisovná čeština i v tvoření prozaickém a počala prostupovat řeč hovorovou. Byla naděje, že naopak i řeč hovorová bude působit na jazyk spisovný a že se tím zmenší nebezpečná vzdálenost mezi oběma, k níž došlo přearchaizováním jazyka spisovného. Tu však zasáhlo neblahé úsilí českého jazykového purismu.“ (Problémy české kultury jazykové, Čeština a obecný jazykozpyt, s. 442n.) Doplňme ještě důležitý postřeh Havránkův: „V soustavě gramatické se celkem od počátku XIX. století zachovává, alespoň v zásadě, kodifikace Dobrovského; její konzervativnost dobře vyhovovala snaze odlišit jazyk literární, zvláště básnický, od ‚všedního‘ jazyka mluveného.“ (Vývoj spisovného jazyka českého, s. 96.) Přitom ovšem mluvnická kodifikace Dobrovského nebyla tehdy jediná; zejména tu byla mluvnice Tomsova, o níž Havránek (c. d., 83) říká, že byla „nejbližší skutečnému úzu, jak se jeví ve spisech XVIII. století“, a jejíž autor „měl bezpečnou znalost soudobé češtiny“. (Srov. též: A. Jedlička, Josef Dobrovský a tvaroslovná kodifikace spisovné češtiny, Studie o jazyce a literatuře národního obrození, Praha 1959.)

[3] Ukazuje se ovšem, že tato expanze nezůstává zcela bez zpětného vlivu na obecnou češtinu samu: některé její prvky jeví ustupující tendenci.

[4] Zdá se, že u jazyků s pravopisem do značné míry fonologickým, jako je tomu právě u nás, se nejednotnost ve výslovnosti pociťuje tíživěji než u jazyků s pravopisem jiného typu, jak o tom svědčí např. angličtina, zejména americká.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 2-3, pp. 95-109

Previous Alois Jedlička: Vývojová dynamika současné spisovné češtiny

Next Milan Jelínek: Stylové rozpětí současné spisovné češtiny