K jazykové stránce jednoho rozhlasového pořadu

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

-

Přibližně před dvěma lety byl do vysílání Československého rozhlasu zařazen nový pravidelný pořad nazvaný Gramotingltangl. Je to dvacet minut vypravování prokládaného hudbou z gramofonových desek. Pořad zřejmě navazuje na tradice jiných podobných rozhlasových relací, např. Horníčkovy Tiché pošty. Chceme se jím v této úvaze zabývat z hlediska jazykového a stylistického, i když je Gramotingltangl jistě zajímavý i z hlediska rozhlasové dramaturgie.

Jde o specificky rozhlasovou formu „rozmlouvání“ autora a mluvčího v jedné osobě s posluchačem; program má vyvolat dojem bezprostředního kontaktu, přátelského, neformálního rozhovoru, jakéhosi „uvažování nahlas“, které počítá s podobným, ovšem pasívním postojem posluchače. Námět, obsahový motiv ustupuje většinou do pozadí, je spíše záminkou k tomu, aby autor mohl vyjádřit svůj myšlenkový svět, své pocity, své vidění věcí kolem sebe.

Tyto vlastnosti vzdalují Gramotingltangl od běžných publicistických programů, ve kterých vždy dominuje problém, otázka, jež má být řešena, a od kterých právem žádáme, aby měly vždy (nebo alespoň převážně) charakter spisovných jazykových projevů. Zároveň však tytéž vlastnosti přibližují Gramotingltangl oblasti uměleckých pořadů, které po jazykové stránce charakterizuje větší volnost při výběru prostředků ze všech útvarů národního jazyka i stylových vrstev jazyka [144]spisovného. Rozdíly v jazykové stránce jednotlivých gramotingltanglových projevů, vznikající různým způsobem výběru a organizace jazykových prostředků, je možno chápat jako znaky individuálního stylu jednotlivých autorů pořadu; významnou úlohu tu ovšem má i skutečnost, že se v češtině neustálil konverzační styl, a ten je pro navození potřebné atmosféry gramotingltanglových pořadů nezbytný. Je proto třeba počítat s tím, že se vedle záměrných stylových rozdílů objevují i takové, které jsou příznakem určité nevyhraněnosti této stylové oblasti vůbec. Prostřednictvím individuálního stylu se mohou uplatňovat i rozdíly dané různými dialektickými i interdialektickými východisky mluvčích. Autoři, kteří až dosud v tomto pořadu pracovali a pracují (Suchý, Werich, Horníček, Vyskočil, Šimek a Grosman), však pocházejí vesměs z Čech a všichni dnes žijí a pracují v Praze; nejsou proto rozdíly v tomto směru nijak výrazné.

Společnou základnou jazykových projevů, které nás zajímají, je běžně mluvený jazyk, obecná čeština českého typu v užším smyslu; máme na mysli mluvenost s běžně sdělným charakterem, mluvenost jako soubor prostředků, které jsou pro běžně sdělovací projevy typické.[1]

Pokusíme se nyní charakterizovat jazyk gramotingltanglových relací podrobněji. Budeme přirozeně věnovat pozornost pouze jevům, které jsou příznačné na pozadí obecné, běžně mluvené češtiny a na pozadí těch znaků, které jsou typické pro mluvený jazyk vůbec. Vyjdeme ze srovnání projevů Miroslava Horníčka a Jiřího Suchého, neboť množství jejich pořadů, které během existence Gramotingltanglu uskutečnili, dává dostatečnou materiálovou základnu.

Tvarosloví, hláskosloví a převážně i slovník J. Suchého je zcela záměrně obecně českého charakteru. Naproti tomu Horníček není takto důsledný. Zvláště proto, že jeho projevy jsou myšlenkově velmi hluboké a mnohdy značně abstraktní, je možno často pozorovat tendenci (spíše bezděčnou než záměrnou) k volbě prostředků spisovných, a to jak lexikálních, tak i tvaroslovných a hláskoslovných. Vedle běžných tvaroslovných a hláskoslovných rysů obecné češtiny lze v Horníčkových projevech zjistit i to, že užívá některých prvků ve větším rozsahu, než je to v běžně mluvených projevech obvyklé: [145]srov. např. důsledné -ej- v předponě vý-, vejstava, vejprava. Poněvadž v této předponě -ej- v obecné češtině ustupuje, je důsledné užívání tohoto prostředku příznakové. Pro Horníčkův styl je také charakteristické protetické v-, uplatňované mnohdy opět šířeji, než je i v obecné češtině běžné; zdá se nám, že alespoň v některých oblastech, kde se mluví obecnou češtinou, se projevují tendence protetické v- omezovat. Velmi výrazné je také Horníčkovo krácení samohláskové délky před koncovým -m: (srovnej krácení u 1. os. j. č. sloves — nepřikládam, neuznávam, dávam, mam, zdravim, cejtim, dívam se, posloucham — i u adjektiv a adjektivních zájmen — srov. např. ve svym oboru). Řidší je naopak dloužení samohlásek chodit po pivovárech, známe to z čítánek. Tyto jevy lze často vysvětlit výslovnostními pravidly mluvené češtiny vůbec i oblastním základem Horníčkovy mluvy — pochází z Plzně. Jindy může jít i o úmyslné napodobení starší normy.

V Horníčkových projevech se lze často setkat s kontrastem výrazně spisovného prvku s prvkem obecně českým v rámci téže větné konstrukce: být volen študenty je pěkný; je to dobrý, už je mi lépe. Pro Horníčkovu slovní zásobu je charakteristická určitá záliba v prostředcích vyhraněně spisovných, knižních až zastaralých, které kontrastují se slovníkovými prostředky obecně českými a neutrálními: srovnej oblíbené neb, vztažné onen, příslovce jedva, ukazovací a upozorňovací hle apod. Příklady plnovýznamových slov takové povahy: šálivý, ošidný, trudit se; Lhota zálesní povila Jiřího Šlitra; přehršle posluchačů apod.

Pro styl Jiřího Suchého je záliba v knižních, mnohdy až otřelých slovníkových, frazeologických a skladebných prostředcích ještě typičtější: ve spojení s obecně českým tvaroslovím jsou tyto prostředky zvlášť nápadné; srov. příklady: hřejivej dotek lidství; loutkový divadlo (lze) získat buď koupí, nebo vlastní výrobou; vodovkama vystihnout příslušný královský komnaty; jednoduchý akce jazykem, kerý čerti s oblibou provozujou; rodič by se jich měl vystříhat; vrcholnej kulturní počin; bylo nutno přistoupit k opravě; ledviny pracujících mohou bez obav účinkovat; povinnost člověka dlícího u moře; lesa lze dosíci snáze apod. Objeví-li se tvaroslovné prostředky spisovné, je to vždy ve spojení se spisovnými nebo pseudospisovnými konstrukcemi (známe tužky tesařské, inkoustové a jiné) nebo jsou tu proto, aby kontrastovaly s nespisovným, popř. slangovým slovem (dám si desku, slunečních štráfů nemaje). Podobně jako u Horníčka se i v projevech Suchého setkávají prostředky spisovné v téže větě s prostředky [146]obecně českými: rozhodně jsou takováhle slova zajímavá a stojí za zmínku, no a tohle byla právě vona.

Pro oba — Horníčka i Suchého — je charakteristická záliba ve slovotvorných a tvaroslovných aktualizacích, které mají povahu „jazykové hry“ a náležejí k tradicím Osvobozeného divadla, k níž se oba hlásí a kterou po svém rozvíjejí. Příklady slovotvorných aktualizací z projevů Horníčkových: tingltanglisté, české obyčejosloví, poklepávač (ten, kdo provádí poklep na základní kámen), neblahosti apod.; příklady z pořadů J. Suchého: ranní ptáčeství, šlapací klikonohošlapostroj, ztráceč apod. Časté jsou i tvaroslovné aktualizace: věděl byste si rady s tím vícem času? (M. Horníček — jde vlastně o slovnědruhovou aktualizaci); maminkové a tatínci; obvykle se nebojívám apod. (J. Suchý).

Je užitečné také ukázat, jak jsou příznačné rysy individuálních stylů obou mluvčích spjaty s obsahem jejich projevů. Horníčkovy promluvy mají převážně charakter „filosofického humoru“, jde mnohdy o velmi hluboké úvahy, které se vyznačují nejen vysokou jazykovou, ale i myšlenkovou kulturou;[2] s tím souvisí i skutečnost, že Horníček mnohdy upouští od prostředků obecné češtiny a spíše bezděky dává přednost prostředkům spisovným. Zdá se, že ani prostředky knižní a archaické, o kterých jsme mluvili výše, nemají vždy povahu bezprostřední a záměrné aktualizace, jde spíše o jevy z hlediska Horníčkova stylu již neutrální. Od větších promluvových celků, kde převládla spisovná čeština, se pak záměrně vrací k obecnému jazyku; v rámci těchto „návratů“ působí obecně české prvky (na spisovném pozadí) příznakově. (I u značně rozšířeného protetického v- lze počítat s tím, že jde o obecnější rys „intelektuálské mluvy“ než o zvláštnost individuálního Horníčkova stylu.) Jeho projevy jsou charakterizovány menší mírou ryze poetických aktualizací, jsou více zaměřeny na účin myšlenky a tomuto cíli se podřizuje i jazyková forma.

Projevy J. Suchého jsou obsahově značně odlišné; jde především o hru s motivem (v podstatě dadaistickou, recesistickou), vlastně spíše o určité poetické variace tématu, o poetický humor vybudovaný do značné míry právě na jazykové formě. Zdá se, že obecně českých prvků využívá často mnohem důsledněji, než je i v běžně mluvených, konverzačních projevech obvyklé. (Je možno mnohdy pozorovat, že intelektuálně náročnější obsah si v běžných rozhovorech vynucuje [147]alespoň do jisté míry užití prostředků spisovných, nejen lexikálních, ale i tvaroslovných.) Důslednost v užívání obecně českých (zejména tvaroslovných) prostředků je v tomto smyslu do jisté míry rovněž stylizací. S obecně českými prostředky ostře kontrastují takové jazykové prvky, které ve svém souhrnu mají charakter jakési pseudospisovnosti. Je tedy pro styl J. Suchého typické značné napětí mezi prostředky jednotlivých útvarů jazyka a vysoká míra jazykové stylizace a aktualizace.

Naše poznámky nelze samozřejmě považovat za vyčerpávající, úplný rozbor jazyka a stylu obou autorů a mluvčích. Chtěli jsme především naznačit, z jakého hlediska je třeba tyto jazykové projevy hodnotit. Domníváme se, že jde o mluvené projevy, které mají svým obsahem, svou funkcí v rozhlasové dramaturgii i svou jazykovou stránkou blízko k projevům uměleckým. Jejich jazykovým základem je obecná čeština; autoři právem osobitě a tvořivě užívají nejrůznějších prostředků, které jim bohatě rozvrstvený celek našeho národního jazyka poskytuje, a vytvářejí a rozvíjejí tak svůj styl mluveného jazyka. Rozvíjejí tím i určitou tradici našeho divadla (připomeňme si zde obdobnou práci Horníčkovu v Hovorech přes rampu) i v rozhlasovém vysílání.

---

[1] Toto tvrzení platí vzhledem k projevům, které byly materiálovým základem naší úvahy; nebude to však zcela jednoznačně platit pro všechny dosavadní autory Gramotingltanglu (např. Vyskočil užívá ve svých projevech převážně spisovného jazyka). Je pochopitelně třeba počítat s tím, že tak, jak se budou na pořadu podílet další autoři, bude se měnit i jeho charakter — dramaturgický i jazykový.

[2] Srov. F. Daneš, Je čeština v úpadku? Rudé právo 8. 3. 1967, s. 3.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 3, s. 143-147

Předchozí Eva Macháčková: Zájmena který a jenž v elektrotechnickém textu

Následující Alexandr Stich: O dvojznačnosti v právnickém vyjadřování