Stroje v jazykovědě

Jiří Kraus

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Užití strojů na zpracování informací — děrnoštítkových souprav a samočinných počítačů — se postupně stává závažnou součástí výzkumu jazyka.[1] Je potěšitelné, že i československá pracoviště se dostávají v této oblasti na jedno z významných míst; podmínkou příznivého rozvoje je nejenom vzájemně prospěšná spolupráce československých a zahraničních odborníků, ale především strojové vybavení laboratoří náročným technickým zařízením. O tom, že oba tyto předpoklady byly v české jazykovědě splněny, svědčí pečlivě vypravený mezinárodní sborník Les machines dans la linguistique (Stroje v jazykovědě), vydaný nakladatelstvím Academia (Praha 1968) v koedici se známým mezinárodním nakladatelstvím Mouton & Co za vědecké redakce vedoucí mechanografické laboratoře Ústavu pro jazyk český ČSAV J. Štindlové. Jsou zde obsaženy referáty z Mezinárodního kolokvia o mechanizaci a automatizaci v jazykovědě, zvl. v lexikologii a lexikografii, které se konalo v Praze ve dnech 7.—11. července 1966 za pořadatelské spolupráce Ústavu pro jazyk český ČSAV a Výboru pro strojové zpracování informací při Akademii věd NDR. Výběr referátů pro kolokvium je z hlediska evropské jazykovědy skutečně reprezentativní (postrádáme snad jenom některá pracoviště sovětská). Sborník obsahuje stati B. Quemady z Besançonu, autora známého projektu strojového zpracování francouzského slovníku a vynikajícího organizátora strojově lingvistických prací, R. Busy z Gallarate u Milána, kde se shromažďuje textový materiál děl sv. Tomáše Akvinského (zpracování nyní pokračuje na universitě v Pise, kde se připravuje tzv. Index Thomisticus), referát E. Matera z NDR, zabývající se obecnými otázkami textové kritiky, A. Dura, ředitele Slovníku italského [296]jazyka, o elektronickém sestavování slovníkové kartotéky, M. Alineiho z Utrechtu o mluvnickém popisu italského textu pomocí děrných štítků, A. Bodsona z Lutychu o automatickém rozboru latiny atd. Většina prací se zabývá slovníkem, a to jak středověkých děl, tak i textů současných, jsou zde však zastoupeny i analýzy hláskové stavby jazyka (statistiku fonémů současné italštiny uvádí A. Zampolli), především v bibliografickém soupisu výsledků ukrajinského pracoviště Potebňova ústavu jazykovědy v Kyjevě, sestaveném V. I. Perebejnosovou. Zvláště charakteristický je zájem mnoha autorů o rozbor mluveného jazyka (např. o statistickém rozboru mluvené němčiny referoval B. Quemada; jeho rozsáhlý výzkum, zahrnující i hlediska sociologická a psychologická, se opírá o materiál 250 rozhovorů z různých oblastí německého jazyka).

Významné místo ve sborníku zaujímají referáty autorů českých. J. Štindlová uvádí podrobnou informaci o perspektivách činnosti mechanografické laboratoře ÚJČ, vybavené děrnoštítkovou soustavou Bull-General Electric s původním českým přídavným zařízením pro převod mezi kódy rozdílných sdělovacích zařízení. Abeceda obsahuje 45 písmen české a slovenské abecedy, číselnou soustavu a čtyři interpunkční znaménka (. , / -). Jedním z hlavních úkolů laboratoře v současné době je úplný přepis Slovníku spisovného jazyka českého na děrné štítky; po doplnění dalších, zejména gramatických údajů bude možno provést dokonalé lexikální, mluvnické i hláskové utřídění slovníkových hesel z celé řady hledisk. — Otázkami homonymie a homografie se zabývá ve svém referátu M. Těšitelová. Vychází z rozboru čtyř charakteristických slovních druhů — podstatných a přídavných jmen, zájmen a sloves — a zkoumá morfologickou homonymii jako významný prostředek jazykové ekonomie na rozsáhlém materiálu Frekvenčního slovníku češtiny, doplněného o analýzu jednoho románového a jednoho odborného díla. Výklad dokazuje, že důsledky vyplývající z rozdílných mluvnických významů stejných koncovek neznamenají vždy překážku provádění strojového rozboru a popisu textů vzhledem ke zpřesňující úloze kontextu. — Některé zkušenosti z užití děrných štítků při rozboru jazyka shrnují E. Hajičová a J. Panevová. Jejich práce vychází ze slovníkového a mluvnického popisu textů pro strojový překlad založený na existenci tzv. převodního jazyka. Ukazuje se, že strojový překlad představuje komplexní úkol, při jehož řešení vznikají metodologicky i prakticky závažné výsledky — sestavování frekvenčních seznamů slov, rozbor mluvnických závislostí mezi stavebními prvky textu, jemná významová analýza atd. Hromadný charakter zpracovávaných údajů požaduje důslednou aplikaci strojové techniky téměř na všech stupních zpracování.

Ve sborníku jsou rovnoměrně zastoupeny jak práce shrnující jisté etapy výzkumu, tak i slibné a zajímavé projekty budoucích rozborů. Užitečná je i bibliografie prací zabývajících se mechanizací a automatizací v jazykovědě, vzniklých v letech 1960—1967, kterou sestavil J. Závada (s. 313—331). [297]Lze doufat, že jazykovědná veřejnost bude mít možnost se s prováděnými výzkumy seznamovat i v dalších etapách zpracování a že recenzovaný sborník nabude charakteru periodika, pravidelně seznamujícího s rozvojem této závažné perspektivní oblasti jazykového studia.

---

[1] Základní informaci o „strojové lingvistice“ nalezne čtenář v V. kapitole sb. Cesty moderní jazykovědy (Praha 1964, s. 134n.), nazvané Mechanizace a automatizace v lingvistické práci (autoři J. Panevová, P. Sgall a J. Štindlová).

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 5, pp. 295-297

Previous Alois Jedlička: VI. mezinárodní sjezd slavistů v Praze 1968

Next Alois Jedlička: K šedesátinám prof. dr. Karla Horálka