Příbuzenství češtiny a slovenštiny

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

-

Národnostní otázky se nedají oddělovat od jazykových skutečností. Dosud však nebyla vypracována žádná spolehlivá teorie o vztazích mezi jazykovými fakty a politickými právy národů. Proto se nemohou odborníci dohodnout o tom, rozhodovaly-li při osamostatňování některých národů okolnosti jazykové či jiné. Spory o těchto otázkách přerůstají někdy v spory o státní hranice a podněcují i mezinárodní konflikty. Zvláštních forem nabývají národnostně jazykové spory tam, kde žije v jednom státě několik jazykových skupin nebo národů. V dějinách slovanských národů zaujímají boje o jazykovou a národní samostatnost významné místo. Některé sporné otázky jsou stále živé a vyvolávají občas krizové jevy vnitrostátní i mezistátní. Periodickou povahu mají např. spory o spisovnou makedonštinu, jejíž vznik spojují někteří odborníci s uspořádáním státních hranic na Balkáně, jiní zase vidí ve vzniku spisovné makedonštiny zakončení přirozeného diferenciačního procesu, který má své kořeny v dávné minulosti. Specificky jugoslávským případem jsou jazykové spory mezi Charváty a Srby. Oba tyto národy užívají jednoho spisovného jazyka, ale ve dvou variantách. V minulém roce vystoupila skupina charvátských kulturních pracovníků s kritikou jazykové praxe, která omezuje práva charvátské varianty spisovného jazyka. Charvátská akce byla ostře odmítnuta politickými orgány, ale o celé problematice se dále uvažuje.

U nás se stále ještě staví do defenzívního postavení spisovná slovenština. Za první republiky přispívala k této situaci okolnost, že jazykové zákony, které vymezovaly práva spisovné slovenštiny, opíraly se o koncepci tzv. československé jazykové jednoty. Podle této koncepce existoval jen jeden společný jazyk Čechů a Slováků, tzv. československý, který má dvě spisovné varianty, českou a slovenskou. Šlo by tu tedy o podobnou koncepci, jaká upravuje v Jugoslávii vztahy mezi Charváty a Srby. Považovaly-li se oba spisovné jazyky, čeština a slovenština, jen za varianty jednoho národního jazyka, vedlo to ne[194]zřídka k nahrazování slovenštiny češtinou v situacích, kdy se to nesrovnávalo s vlasteneckým cítěním Slováků a s jejich kulturními zájmy. Vedle zmíněné koncepce o jazykové jednotě Čechů a Slováků tu ovšem rozhodovaly i okolnosti jiné, např. přesvědčení o nadřazenosti češtiny, což již bylo i s oficiální koncepcí v rozporu. Situaci spisovné slovenštiny komplikovala i okolnost, že nebyla pro všechny kulturní úkoly dostatečně připravena. Za dvacet let první republiky však udělala slovenština po této stránce velké pokroky a tento proces nebyl zastaven ani za druhé světové války, kdy nacistické Německo povolilo zřídit slovenský stát, aby nad Slováky mohlo vykonávat svou politickou a hospodářskou kontrolu.

Po obnovení československé samostatnosti byla práva slovenského národa a spisovné slovenštiny postavena na novou základnu, ale ideálního stavu se ani pak nedosáhlo. Nepochybně tu působily různé centralizační a deformační tendence, třebaže z jazykových poměrů přímo nevycházely. Nespokojenost Slováků v této době vyvolávaly také regulační snahy po usměrňování odborné terminologie. Pokud však šlo na tomto poli o akce řízené či ovlivňované lingvisty, nebyly z české strany míněny jako prosazování nadvlády české odborné terminologie. Tvoření slovenské odborné terminologie zůstávalo stále záležitostí slovenských odborníků, a docházelo-li k nějakým chybám, nebylo to jistě působením nějakých temných politických sil. Vycházelo se prostě z názoru, že je při doplňování odborné terminologie možno v obou jazycích postupovat podle stejných nebo podobných zásad. To je vzhledem k blízkosti obou jazyků pochopitelné. Ani v této oblasti není však jazykověda ještě tak daleko, aby se pohodlně docházelo k závěrům uznávaným na obou zúčastněných stranách. Jiná je otázka, jak se daří nové slovenské terminologii v situacích, kdy se dostává do konkurence s odchylnou terminologií českou. Tady mohou vznikat komplikace, jež se nedají řešit administrativními zásahy. Nové státoprávní poměry u nás pomohou jistě odstranit třecí plochy i zde, sotva však hned definitivním způsobem.

Známky nových poměrů po stránce jazykové je možno pozorovat již dnes. Politická aktivita Slováků v centrálních orgánech našeho státu zvyšuje nutně i prestiž slovenštiny. V tomto novém ovzduší se mi jeví jako úplný anachronismus podrážděná kritika, s kterou se na Slovensku setkávají mé poznámky o slovenštině, pojaté do knihy Filosofie jazyka (Praha 1967). Protože jsou přitom některé mé výroky nesprávně interpretovány a také proto, abych dalším nedorozuměním [195]předešel, pokouším se dnes některé sporné věci vyložit podrobněji. Reaguji přitom hlavně na kritické připomínky, které pojal J. Ružička, ředitel Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra Slovenskej akadémie vied, do referátu předneseného na valném shomáždění Sdružení slovenských jazykovědců v Nitře 11. 12. 1967 (referát vyšel v Slovenské reči 33, 1968, s. 129—137).

Nepovažuji všechny myšlenky své knihy za nesporné a uznávám, že formulace o českém původu části slovenských nářečí je zavádějící. Jsem však ochoten ustoupit jen po stránce formální a nenahlížím, že bych se věcně nějak podstatně odlišoval od názorů dnešních historiků slovenského jazyka. Bylo by lépe mluvit o společném původu části slovenských nářečí s nářečími českými, ale míněna by byla stále stejná skutečnost. Základní fakt, kterého se přidržuji, je veliká blízkost češtiny a slovenštiny. Tím nikterak nemůže být popírána strukturní svébytnost slovenštiny a naprosto z toho nevyplývá, že by slovenština měla platit za „odnož jiného jazyka“. To by stejně dobře mohla být považována čeština za odnož slovenštiny. Potíž ovšem je v tom, že pro 10. století, o němž se Ružička v zmíněném referátě zmiňuje (jde o citát z Tézí o slovenčine), máme důvod k tomu, abychom předpokládali poměrně celistvou skupinu českých nářečí, zatímco u slovenštiny musíme počítat ještě dlouho potom se značnou rozrůzněností. V poznání této skutečnosti se nic podstatného nezměnilo nejen za posledních dvacet třicet let, ale vlastně od samých počátků vědeckého studia slovenštiny. E. Novákovi patří zásluha, že staré diference nářeční osvětlil na moderním metodologickém základě a ukázal, že jde o skutečně hluboké strukturní rozdíly, a ne jen o nějaké nahodilé diference, s jakými se běžně setkáváme na území jiných slovanských jazyků v téže době. Před provedením tzv. přehlásek v češtině[1] byli si obyvatelé západního Slovenska, Čech a Moravy jazykově bližší než obyvatelé Slovenska západního a středního. Také východní a západní Slovensko si bylo v této době velmi blízké.

Tyto skutečnosti lze poměrně snadno vyčíst i z dnešního stavu slovenských nářečí a není proto nic překvapujícího, že za specificky slovenská byla odborníky prohlašována středoslovenská nářečí již v období štúrovském. Michal Miloslav Hodža v knize Epigenes Slovenicus (Levoča 1847) rozlišuje tři základní skupiny slovenských nářečí podobně jako pozdější dialektologové. Ve shodě s fakty pak [196]nazývá západní skupinu nářečí jako československou, východní jako polskoslovenskou (k ní řadí ještě rusínskoslovenskou skupinu), střední skupinu pak označuje jako vlastní slovenštinu. Hlavní specifikum střední slovenštiny tvoří několik rysů starých, z nichž většina se vyskytuje v jižních slovanských jazycích. Bývají proto označovány jako jugoslavismy a S. Czambel v nich viděl svědectví jihoslovanského původu slovenštiny (mohlo by to ovšem platit jen o slovenštině střední). Některé styčné rysy mezi slovenštinou a jižními slovanskými jazyky (jen některými) jsou mladšího původu a neříkají nic o původu středoslovenských nářečí. To platí např. o tvarech typu vediem, nesiem (proti čes. vedu, nesu), jež jsou rozšířeny téměř na celém slovenském území.

Střední slovenština se vyvíjela samostatně a odchylně od západní a východní skupiny nářeční ještě v době, kdy bychom již podle Ružičky mohli čekat jednotný vývoj celé slovenské skupiny. Jde zčásti o jevy, které dosud nejsou docela jednotně vykládány, ale dáme-li za pravdu moderním slovenským jazykovědcům Novákovi a Paulinymu, objeví se nám složitost slovenského vývoje v ostřejší podobě, než jak to byl ochoten připustit např. Fr. Trávníček ve své Historické mluvnici československé z r. 1935. Jde především o tzv. jerové změny a o jejich důsledky pro celý hláskový systém. Západoslovenská a východoslovenská nářečí mají ve shodě s češtinou a téměř celou západní slovanštinou jednu společnou střídnici za oba jery, a to e. Naproti tomu má střední slovenština jerové střídnice dvě, a to e, o, podobně jako východní slovanština a makedonština.[2] Odtud slovenské tvary von, voš, bočka proti českému — a západosloven. a východosloven. — ven, veš, bečka atd. Střední slovenština šla samostatnou cestou také ve vývoji souhláskového systému, nevznikla zde tzv. měkkostní korelace souhlásková, jež v starší době byla vlastní celé ostatní západní slovanštině, zachovala se dosud v polštině a je charakteristickým rysem také východní větve slovanských jazyků. Ve střední slovenštině proběhlo odchylně také tzv. stahování (kontrakce), vyvíjela se zde zvláštním způsobem samohlásková kvantita (platí zde tzv. rytmický zákon[3]) a k osamostatnění tu přispěly i jiné změny. Ještě v 12. a 13. století byli si v důsledku těchto změn obyvatelé Moravy a západního Slovenska [197]po stránce jazykové bližší než obyvatelé Slovenska západního a východního v poměru k obyvatelům Slovenska středního.

Celkovou příbuznost českých a slovenských nářečí pomáhají v raném středověku udržovat některé změny společné, např. ustálení přízvuku na první slabice ve slově, dále změna g v h, jež má sice větší rozšíření, ale neproběhla v polštině. Společným rysem češtiny a slovenštiny je také zachování samohláskové kvantity (ve střední slovenštině, jak bylo naznačeno, s různými omezeními). Velmi starým československým rysem jsou tvary typu kráva, vrata, břeh (stčs. břěh, sloven. breh), proti nimž stojí pol. tvary krowa, wrota, brzeg atd. Jde o odchylný vývoj praslovanských skupin -or-, -ol-, -er-, -el- mezi souhláskami; ve východní větvi slovanských jazyků vzniklo v těchto případech tzv. plnohlasí (rus. např. korova, bereg), čeština a slovenština šla v tomto případě stejnou cestou jako celá jižní větev slovanských jazyků.

J. Ružička v „Tézích o slovenčine“ říká, že se slovenská nářečí některými rysy odlišovala od nářečí českých již před desátým stoletím „jako celek“.[4] O tuto skutečnost patrně opírá svůj nesouhlas s mým názorem, že česká nářečí se západoslovenskými a východoslovenskými tvořila v starší době jednotu. Mluví-li se v takových případech o jednotě, nepředpokládá se celek nářečně nediferencovaný. Že se již v desátém století česká nářečí vydělila z širšího nářečního komplexu, je už dávno známo a novější historická dialektologie k tomu nic podstatného nedodala ani z české, ani ze slovenské strany. Staroslověnské památky českého původu, jako jsou Kyjevské listy a Pražské zlomky, ukazují celkem jasně, že se již v 10. století v českých nářečích změnilo dź (dj) v ź (z). Tato změna pronikla také do části západoslovenských nářečí a to stačí prof. Stanislavovi, aby kladl vznik Kyjevských listů na Slovensko. Je však docela dobře možné, že v 10. i v 11. stol. nebyla ještě po této stránce česká nářečí jednotná, nelze proto uvádět střídnici dz jako svědectví samostatnosti slovenské skupiny, a to tím méně, že si dź (dz) zachovala také polština. Podobná situace je také u počátečního i- v slovech jako ihla, ihra (čes. jehla, hra). České tvary krev, křest (sloven, krv, krst) mají obdobu na slovenském jihozápadě.

Genetickou příbuznost české a slovenské nářeční skupiny je možné vyjádřit prostě atributem „československý“, jak se dosud běžně dělá. [198]E. Pauliny např. v knize Fonologický vývin slovenčiny (1963) rozlišuje v západoslovanské jazykové skupině severní (lechickou) a československou větev. Tato formulace má však tu slabinu, že nedává vyniknout zvláštnímu postavení střední slovenštiny, jež některými svými znaky přesahuje celou západoslovanskou skupinu. Dosavadní pokusy o vysvětlení těchto zvláštností střední slovenštiny jejím jihoslovanským původem nevedly k plně uspokojivým výsledkům. Nic však není možno namítat proti formulaci, že jde o přechodný útvar západoslovansko-jihoslovanský. Své terminologické vyjádření však potřebuje pak také genetická i systémová příbuznost západoslovenských nářečí s češtinou. Nedostatek vhodného termínu mne vedl k zavádějícímu označení „česká“ skupina. Uvažoval jsem také o možnosti označení „čechická“ podle analogie s lechickou větví, ale ani mne samého toto řešení neuspokojuje. Historická mluvnice by tu připouštěla označení „pračeština“, i to by však jistě narazilo na odpor.

Na slovech nám nesmí záležet, fakta však mluví řečí jasnou. Slovenská nářečí netvoří po stránce genetické jednolitý celek, jsou heterogenní. To je skutečnost uznávaná archeology, historiky i jazykozpytci. Podle Paulinyho (podobně se na věc dívají i historikové a archeologové) probíhalo praslovanské osídlování Slovenska v několika proudech a fázích, přičemž je zde třeba rozeznávat dvě základní složky, z nichž jedna je středoslovenská, podle Paulinyho nejstarší. Pauliny přitom předpokládá, že středoslovenská větev sídlila nejdříve na slovenském jihu, přičemž střed tohoto původního areálu padal za hranice dnešního slovenského území. Později došlo k pohybu středoslovenského živlu směrem na sever. Tento výklad je docela v souhlase se starší teorií jihoslovanského či polojihoslovanského původu Středoslováků a jejich vytlačení ve směru na sever v době maďarského vpádu do uherské nížiny. Druhá složka slovanské migrace na Slovensku měla podle Paulinyho tři větve, východní, střední a západní. Podle této koncepce osídlili západní Slovensko titíž Slované, kteří osídlili také Moravu nebo aspoň její část. Střední větví druhé migrační složky vysvětluje Pauliny některé zvláštnosti severních středoslovenských nářečí. S genetickým dualismem slovenských nářečí počítá také slovenský historik V. Ondrouch v pracích z r. 1957, o něž se opírá Pauliny (srov. jeho Fonologický vývin slovenčiny s. 18—19). Podle Ondroucha mělo osídlení středního a východního Slovenska společné východisko; to se však nesrovnává s jazykovými fakty.

[199]Zbývá dotknout se několika slovy otázky, vyplývají-li z genetického dualismu slovenských nářečí nějaké důsledky pro dnešní stav, neomezuje-li to dnešní jazykovou jednotu Slováků. Na tuto otázku není nesnadné odpovědět; tato odpověď může být jen záporná. K vytvoření jazykové jednoty Slováků přispěla podstatným způsobem především okolnost, že spojitosti s češtinou se během tisíciletého vývoje zkomplikovaly i oslabily, na druhé straně se vytvářely nové a nové spojitosti mezi středoslovenskými nářečími na straně jedné a západoslovenskými a východoslovenskými nářečími na straně druhé. Sjednocovací proces po stránce kulturně jazykové urychlovalo i užívání společného spisovného jazyka, nejdříve češtiny, pro slovenské potřeby přizpůsobené, od dob obrozenských pak spisovného jazyka vlastního. Svou úlohu v sjednocovacím procesu sehrálo i dlouhodobé soužití Slováků v uherském státě. Kulturní a jazykové kontakty mezi Čechy a Slováky trvaly stále, třebaže nabývaly v různých historických podmínkách rozličných forem a měnila se také jejich intenzita. Kulturní kontakty se odrazily svým způsobem i ve vývoji spisovné češtiny. Lpění na archaické normě spisovné češtiny v době obrozenské bylo motivováno mimo jiné i snahou neoslabovat kulturní kontakty se Slovenskem. Slováci sami, hlavně Šafařík a Kollár, vycházeli tomuto proudu vstříc.

Ani formování spisovné slovenštiny na středoslovenském základě nemělo za následek zpřetrhání vývojových kontaktů s češtinou. Praktické zájmy a celková kulturní situace nedovolovaly velké oddalování obou spisovných jazyků v slovníku a v syntaxi, a ve frazeologii rozhodovaly na obou stranách tendence europeizační. Působila tu patrně také okolnost, že syntax a frazeologie spisovné slovenštiny zůstávala ve větší míře otevřena vlivům západoslovenským, vázanost na středoslovenský základ platila víc pro hláskosloví a morfologii. To jsou však již otázky, na něž bude možno dát určitější odpovědi, až k tomu budou vytvořeny náležité předpoklady speciálními studiemi, s nimiž se zatím ještě ani nezačalo.

---

[1] Zde musíme mít na paměti, že nejde o jev obecně český.

[2] Přidržuji se zde formulace Paulinyho, podle níž a není pravidelnou jerovou střídnicí.

[3] Paulinyho datování vzniku rytmického zákona nepovažuji za definitivní.

[4] Opírá se v této věci hlavně o Paulinyho.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 4, s. 193-199

Předchozí Poznámka redakce

Následující Helena Křížková: Tázací věta a některé problémy tzv. aktuálního (kontextového) členění