Knížka s dobrými jazykovými radami žurnalistům
Milan Jelínek
[Reviews and reports]
-
Patří k dobrým tradicím české jazykovědy, že si soustavně všímá jazykových a stylistických otázek naší žurnalistiky. Četba novin a časopisů je totiž dnes u velké většiny lidí samozřejmostí a u mnohých lidí dokonce silně převažuje nad četbou literatury knižní. Z toho vyplývá značný vliv žurnalistiky nejen na utváření ideové a kulturní úrovně dnešní společnosti, ale i na upevňování a rozšiřování obecné znalosti spisovného jazyka a ovšem také na osvojování jistých slohových návyků a dovedností. Nic na věci nemění, že se noviny a populární časopisy čtou obyčejně jinak než umělecká literatura nebo dokonce literatura odborná: způsob jejich četby bývá povrchnější, řekněme globálnější a v některých případech značně mezerovitý. Čtenář nemá ve chvatu denního života obyčejně čas na to, aby žurnalistické texty promýšlel, aby se k jejich obtížnějším místům vracel a vůbec aby jim věnoval příliš soustředěnou pozornost. Jde mu hlavně o to, aby co nejrychleji a také nejuceleněji získal informace z jistého okruhu života společnosti, prostě aby ukojil svou přirozenou zvídavost, co se stalo nebo děje nového. Stejnému cíli slouží i značná část pořadů rozhlasových a televizních.
Mohlo by se tedy zdát, že žurnalistika nemůže mít příliš velký vliv na jazykovou kulturu společnosti, jestliže se čtenář novin a časopisů zaměřuje jen na jejich obsah. Jenže velká frekvence četby zde nahrazuje její intenzitu, výrazové prostředky se v žurnalistice při opakovaném výskytu zapisují do paměti čtenářů, stávají se součástí jejich jazykového povědomí, a tak se z oblasti pasívního vnímání dostávají do oblasti sdělné aktivity. Týká se to jak prostředků jazykových v užším smyslu (tj. prostředků jazykového systému), tak i jistých návyků slohových. Zkrátka, chceme-li pěstovat jazykovou kulturu češtiny, nemůžeme nechat žurnalistiku mimo svůj jazykovědný zájem a nemůžeme se soustředit jen na slohově atraktivní literaturu uměleckou. Je třeba soustavně srovnávat jazyk našich novin a časopisů se soudobou spisovnou normou a analyzovat příčiny častěji se vyskytujících odchylek od dnešní kodifikace spisovného jazyka. Se stejnou naléhavostí vystupuje požadavek zabývat se stylem žurnalistických projevů.
Bylo by ovšem nesprávné, kdybychom stylistické pozorování žurnalistických textů omezili jen na kritiku negativních jevů, aniž bychom se snažili odpovědět na otázku, jaké jsou slohové zákonitosti a tendence žurnalistických projevů. Je zřejmé, že zvýšení jazykových kvalit žurnalistiky dosáh[160]neme spíše zobecňováním kladných hodnot dobrých žurnalistických textů než stereotypním vytýkáním jazykových chyb a stylistických neobratností v žurnalistických textech špatných. Aby se mi špatně nerozumělo: nejsem proti kritice jazyka a stylu žurnalistických textů, vyslovuji se však proti často převažující praxi, že se jazykovědný zájem o žurnalislické texty omezoval převážně na kritiku jejich nedostatků (to se do jisté míry týká i mé práce O jazyku a stylu novin z r. 1957).
Úmysl spíše radit než kritizovat měli autoři publikace Žurnalistika — Jazyk a styl, vydané Svazem čs. novinářů koncem r. 1966 jako čtvrtý sešit prvního ročníku série Sešity novináře. Autory publikace jsou Fr. Daneš, K. Hausenblas, Al. Stich a Fr. Váhala, krátkou kapitolu o novinářské frázi napsal V. Straka. Publikaci redigoval Fr. Váhala (zřejmě omylem redaktora série Sešitů je jméno Váhalovo otištěno jako jediné na obálce knihy), ale jak se zdá, nezasahoval příliš do tematické koordinace jednotlivých kapitol, neboť některé výklady (zejména o skladebných prostředcích) se v nich opakují. Pravda, opakování důležitých údajů nebývá v populárně zaměřené publikaci na škodu, ale na druhé straně je přece jen v rozporu s požadavkem účelné stručnosti textu. Překrývání některých pasáží publikace je ovšem spjato s jejím vznikem: její základ tvoří přednášky na fakultě osvěty a novinářství Karlovy university v letech 1961—1962, na filosofické fakultě Karlovy university v letech 1961—1965 a na krajských školách a odborných seminářích Svazu čs. novinářů v letech 1955—1953.
Tři z autorů publikace — Daneš, Hausenblas, Váhala — jsou vedle L. Doležela i spoluautory Kapitol z praktické stylistiky, vydaných poprvé Novinářským studijním ústavem v r. 1955 (2. vyd. v r. 1957), a podobně jako Al. Stich napsali řadu článků týkajících se různých otázek jazykové správnosti a stylu žurnalistických projevů. Stich je kromě toho autorem závažné, bohužel dosud nepublikované práce o větné stavbě novinářského jazyka v šedesátých letech 19. stol. V. Straku znají naši novináři hlavně z jeho článků o jazyku a stylu novin v časopise Československý novinář. Můžeme tedy říci, že se v publikaci Žurnalistika — Jazyk a styl sešel autorský kolektiv, který u nás představuje nejlepší odborníky pro jazykové a slohové otázky žurnalistiky. Každý z autorů zpracoval oblast tematicky mu nejbližší: Váhala pojednal o některých složitějších otázkách jazykové správnosti, Hausenblas se zaměřil na obecné problémy stylu a na speciální stylistické otázky žurnalistiky, Daneš probral nejdůležitější jevy syntaktickostylistické a ve zvláštní kapitole zpracoval některé jazykové problémy rozhlasových a televizních pořadů a konečně Stich podal stručnou charakteristiku slohových tendencí základních žurnalistických žánrů. Vznikla tak velmi dobrá informativní knížka, která je pro novináře nejen užitečná, ale i zajímavá, neboť jim umožňuje pochopit a zdůvodnit řadu jazykových jevů provázejících žurnalistickou práci, v nichž byli dosud odkázáni převážně jen na jazykové povědomí.
[161]První kapitola publikace, napsaná Fr. Váhalou, je věnována některým obtížnějším otázkám jazykové správnosti (s. 7—49). Autor nejprve — poněkud zjednodušeně — vymezuje termíny „jazyk“ a „styl“ a pak stručně charakterizuje jazykové útvary nespisovné. Jsou zde některé nepřesnosti (např. v charakteristice nářečí moravskoslovenských, v ztotožňování termínů „slang“ a „hantýrka“), ale celkem se čtenářům dostává dobrého poučení o rozdílu mezi jazykem spisovným a útvary nespisovnými. V části o jazyce spisovném upozorňuje autor na rozdíl mezi normou a kodifikací a opakuje stručně zásady, podle nichž se řídí kodifikace spisovné češtiny. Všechny další výklady pak shrnuje do oddílu „Jazyková správnost“. Nejprve podává obecnou definici jazykové správnosti a na několika příkladech ukazuje, jak této definice užívat při řešení konkrétních případů. I když Váhalův výklad splní svůj účel, přece jen bychom si přáli, aby byl lépe vysvětlen termín „funkční oprávněnost“.
Po obecných úvahách o jazykové správnosti následuje rozbor jazykových jevů, které působí uživatelům spisovného jazyka potíže. V části o pojmenování se čtenář stručně seznamuje s problematikou slov přejatých, slov hybridních a kalků. Autor rozptyluje nedůvěru k těmto lexikálním prostředkům a na četných příkladech dokládá jejich potřebu ve spisovném jazyce. Váhala navrhuje rozlišovat slova přejatá a cizí: za cizí považuje slova označující cizí skutečnosti (např. lunch) a cizí synonyma k slovům domácím (např. absurdní // nesmyslný), všechna ostatní pak zahrnuje mezi slova přejatá (řadí sem dokonce i slova jako iontoforéza). Pochybuji, že by se toto rozlišování slov cizího původu ujalo a že bychom např. byli ochotni označit slovo absurdní jako cizí, kdežto slovo iontoforéza jako přejaté. Pokud jde o napodobeniny cizích výrazových prostředků, zaujímá sice autor jasně antipuristické stanovisko, ale mezi příklady na nesprávné kalky uvádí některé výrazy, které Slovník spisovného jazyka českého nehodnotí jako chybné, nýbrž jen jako prostředky zastaralé a knižní.
Další část oddílu o jazykové správnosti je věnována tvoření slov v spisovné češtině. Celkem je tato partie zdařilá, i když v ní zůstaly některé nepřesnosti. Z dnešního hlediska nelze např. považovat podstatná jména slovesná za odvozeniny od příčestí trpných (autor cituje mezi příklady dokonce podst. jméno soutěžení, ačkoli sloveso soutěžit příčestí trpné nemá); k podst. jménu přidělenec je přechýlená podoba přidělenkyně, kdežto podoba přidělenka se neujala; vedle přechýlených podob chirurgyně, dramaturgyně existují i podoby chiruržka, řidč. dramaturžka; od ruského místního názvu Kamenec Podolskij by mělo znít v duchu českých slovotvorných zákonitostí přídavné jméno podolskokamenecký, nikoli podolskokamenský aj.
Nejpodrobnější část oddílu o jazykové správnosti tvoří výklady tvaroslovné. Novinářům se zde dostává cenného poučení hlavně o těch tvaroslovných jevech, které činí uživatelům spisovného jazyka jisté potíže. Váhalovy výklady jsou opřeny o soudobou kodifikaci tvaroslovné soustavy [162]spisovné češtiny, a pokud autor pojednává o slovech (zejména vlastních jménech), která nejsou uvedena v Pravidlech českého pravopisu nebo v Slovníku spisovného jazyka českého, doporučuje zde tvary odpovídající dnešní spisovné kodifikaci. Připomínky mám jen k dvěma jednotlivostem: podle Pravidel českého pravopisu jsou podst. jména propust, výpust, výzbroj rodu ženského, kodifikace tedy nepřipouští jejich kolísání mezi rodem mužským a ženským, jak to uvádí autor; podst. jméno nemehlo má u sebe přívlastek vždy v rodě středním, nikoli též v rodě mužském.
Jádrem publikace je kapitola o stylu (50—116), jejíž obecnou a lexikálně stylistickou část napsal K. Hausenblas a syntakticko-stylistickou Fr. Daneš. Přes snahu obou autorů podat populární, obecně přístupný výklad slohových jevů je celá kapitola koncipována na poměrně vysoké teoretické úrovni, jak si to ostatně vyžaduje sám cíl knížky. Autorům šlo hlavně o to, aby novináře zasvětili do moderní, funkční stylistické teorie a aby teoretické vývody konkretizovali na názorných příkladech denního tisku. Mohli bychom sice vyslovit požadavek, aby autoři ještě ve větší míře dokládali své soudy o stylu příklady a posílili tak praktický význam své práce, ale to by nebylo bez nebezpečí, že se pozornost čtenářů soustředí na jednotlivosti a že jí uniknou obecně platná poučení. Nicméně důkladnou stylistiku publicistiky bude možno napsat až po shromáždění rozsáhlého materiálu a po podrobném prozkoumání základních tendencí, které se projevují při výběru výrazových prostředků v jednotlivých žurnalistických žánrech.
V kapitole o stylu pojednává K. Hausenblas nejprve o stylu obecně, stručně se dotýká jazykové správnosti a podrobněji se zabývá otázkami slohové vytříbenosti. Styl definuje jako „charakteristický způsob užití tvárných prostředků ve výstavbě jazykových projevů“. Tato definice se nám zdá příliš široká; styl je možno definovat úžeji, zejména přihlédne-li se k té okolnosti, že styl je výsledek výběru jazykových a kompozičních prostředků v závislosti na slohotvorných činitelích. Správné je však Hausenblasovo rozšíření stylistické problematiky na otázky kompoziční, tj. na otázky týkající se uspořádání jednotlivých složek v celku projevu. Dále autor seznamuje čtenáře s klasifikací slohotvorných činitelů a stručně charakterizuje obecné styly na nich závislé. Zpřesňuje přitom klasifikaci základních funkčních stylů a jejich počet rozšiřuje z dosud uváděných čtyř na pět. Volí pro ně tyto termíny: styl prostě sdělovací, jednací (prakticky odborný), vědecký a naučný, žurnalistický a konečně styly umělecké literatury. Domnívám se, že v klasifikaci funkčních stylů by měl místo stylu žurnalistického, který Hausenblas považuje za obecný styl všech příspěvků uveřejňovaných v novinách a populárních časopisech, zaujmout styl publicistický. Autor se o něm zmiňuje ve spojitosti se stylem žurnalistickým a chápe ho jako styl časopiseckých i knižních textů, dále veřejných, rozhlasových a televizních projevů s aktuálním společenským, zvláště politickým obsahem. Je zřejmé, že styl publicistický lze charakterizovat na základě jeho funkční oblasti, [163]kdežto žurnalistický se funkční charakteristice vzpírá. Velmi užitečný je pro novináře Hausenblasův výklad o obecných slohových vlastnostech jazykových projevů: o jasnosti stylu, o jeho přiměřenosti účelu a podmínkám promluvy, o přístupnosti stylu, jeho osobitosti a působivosti. Autor přisuzuje prvním dvěma atributům obecnější platnost než dalším třem a stručně popisuje stylové procesy, kterými se dospívá k uvedeným vlastnostem jazykových projevů.
Po těchto obecnějších partiích přistupuje Hausenblas k výkladu o slohovém využití různých druhů lexikálních prostředků v žurnalistice. Vysvětluje nejprve ve vší stručnosti teorii pojmenování a seznamuje novináře s klasifikací lexikálních prostředků podle různých významových a slohových hledisek. Dále vypočítává složky věcného významu slova a výstižně je charakterizuje. Zvláštní výklad věnuje problematice slov cizích, neboť při jejich užívání se dodnes setkáváme hlavně u příslušníků starších generací s různými předsudky. Autor nezamlčuje nedostatky v užívání těchto slov, ale na druhé straně se rozhodně staví proti zásadě vyhýbat se cizím slovům za každou cenu a hledat za ně při každé příležitosti domácí náhradu. Konečně Hausenblas uvádí několik postřehů o užívání ustálených slovních obratů v novinách; k tomu připojuje V. Straka stručné pojednání o novinářské frázi. Lze opravdu litovat, že frazeologické otázky žurnalistiky nebyly probrány podrobněji a že se tu novinářům dostalo jen kusých informací.
Část o slohovém využití skladebných prostředků napsal Fr. Daneš. Pojednal především o druzích vět, a to podle jejich členitosti a podle postoje mluvčího, a zvláště se zaměřil na větné prostředky, při jejichž užívání narážejí novináři na různé překážky. S jasností, která je pro Daneše charakteristická, vysvětlil i otázky značně složité, např. rozdíly při volbě prostředků pro všeobecný podmět. Podrobněji jsou probrány zákony a tendence českého slovosledu, zejména pak princip aktuálního členění výpovědi. I když se autor musel omezit na údaje nejpodstatnější, přinesl ucelené poučení o českých slovosledných otázkách a umožnil tak pochopit základní činitele, kteří rozhodují o postavení slov v české větě.
V části o souvětí je pak podána stylistická charakteristika souvětí souřadného a podřadného a stručně jsou rozebrány některé nedostatky v užívání vedlejších vět. Je jistě na prospěch věci, že se Fr. Daneš zaměřil na výklad souvětných jevů složitějších, nikoli na vytýkání primitivních skladebných chyb. Tak např. probral potíže vznikající při užívání „nepravých vět přívlastkových“, ukázal na nebezpečí spojená s rozšiřováním významu spojky aby do souvětí konfrontujících dva následné děje, vytkl šablonovité užívání konfrontačních vět se spojkami jestliže, zatímco apod. Na tuto kritiku výběru některých spojek a větných konstrukcí navazuje výčet stylistických zásad pro výstavbu souvětí. V závěrečné části o spojeních volných a těsných sestavuje autor souznačné řady skladebných schémat lišících se stupněm volnosti, popř. těsnosti svého vřazení do větného celku. Nejsem [164]přesvědčen o tom, zdali termíny „spojení volné“ a „těsné“ vystihují podstatu věci a zdali by alespoň v některých případech nebylo vhodnější mluvit o stupni kondenzace. Ale ať je tomu jakkoli, je Danešův výklad o spojeních volných a těsných a také o vyjadřování slovesném a jmenném velmi prospěšný pro stylistickou praxi.
Al. Stich nazval svou kapitolu „O jazyce základních žurnalistických druhů“ (117—126), ale omezil se v ní jen na několik poznámek týkajících se žánrové podmíněnosti výběru některých stylových prostředků. Škoda, že nepodal podrobnější slohovou charakteristiku jednotlivých žurnalistických žánrů a že se ze značné části věnoval otázkám slohového využívání těch syntaktických a lexikálních prostředků, o nichž se už mluvilo v předcházejících kapitolách. Je ovšem jeho zásluhou, že některé údaje dřívějších výkladů vhodně doplnil a opatřil názornými příklady. Autor správně považuje termín „žurnalistický jazyk“ za pouhou pracovní pomůcku, „která umožňuje shrnout velmi různorodé jazykové zpracování textů uveřejňovaných v novinách“, a za vlastní funkční styl uznává styl publicistický. Jinak věnuje soustavnější pozornost jen novinářské zprávě, přičemž upozorňuje spíše na její nejčastější stylistické nedostatky než na její charakteristické vlastnosti kompoziční a jazykově slohové. Jiným žurnalistickým žánrům se v Stichově pojednání dostalo jen několika zajímavých, ale málo soustavných poznámek.
Z tematického okruhu publikace poněkud vybočuje poslední, čtvrtá kapitola, v níž se Fr. Daneš zabývá jazykovou stránkou rozhlasových a televizních pořadů (127—139).[1] Výstižně zde vypočítává základní rozdíly mezi stylem projevů mluvených a psaných a pak charakterizuje ty druhy mluvených projevů, které jsou pro rozhlas a televizi zvlášť důležité. V další části kapitoly se rozepisuje o druzích rozhlasových relací a ukazuje na rozdílnou jazykovou problematiku relací, jejichž texty připravují rozhlasové redakce, a relací, v nichž vystupují externí osoby. Kapitolu uzavírají úvahy o jazyku rozhlasové reportáže a rozhlasového hlášení.
Shrneme-li své soudy o publikaci Žurnalistika — Jazyk a styl, oceníme kladně hlavně úsilí autorů seznámit novináře se soudobým stavem teorie jazykové správnosti a slohové vytříbenosti. Knížka dává i mnoho cenných rad praktických, vyvozených z pozorného rozboru žurnalistických textů. Čtenář získá poučení zejména o obecné teorii stylu a o její praktické aplikaci a dále o užívání prostředků skladebných. Bez užitku nebudou pro mnohé novináře ani rady tvaroslovné a slovotvorné. Nedostatkem publikace je tematické překrývání jednotlivých kapitol a v některých úsecích malá systematičnost výkladu.
[1] Nesmí se zapomínat, že jde o součást velkého, postupně vycházejícího díla o základech žurnalistiky (jakési její „encyklopedie“), které přináší i poučení o práci publicisty v rozhlase a televizi. Původně měl být Danešův výklad připojen k příslušné kapitole, avšak když bylo upuštěno od původní koncepce (celá encyklopedie v jednom svazku), byly všechny jazykové kapitolky sloučeny. Dš
Naše řeč, volume 51 (1968), issue 3, pp. 159-164
Previous Z tézí Pražského lingvistického kroužku k 1. sjezdu slovanských filologů v Praze r. 1929
Next Slavomír Utěšený: Hanáčtina v dopisech bavorského sedláka? (Nad novým překladem z Ludwiga Thomy)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1