Časopis Naše řeč
en cz

Syntaktická funkce tzv. samostatného větného členu ve spisovné češtině

Josef Hrbáček

[Články]

(pdf)

-

Na syntaktickou povahu tzv. samostatného větného členu (dále zkratka SVČ; např.: „Národ, to jsme my“) nejsou názory shodné. Někteří jazykovědci považují SVČ za větný člen, jiní za jmennou výpověď.[1] Fr. Trávníček pokládal SVČ z hlediska genetického za větu, kdežto z hlediska synchronního za větný člen.[2] Jindy se v něm vidí i z hlediska synchronního přechodný útvar kolísající mezi větou a větným členem.[3] Dříve se hodnotily některé druhy SVČ též jako anakoluty nebo jako apozice.[4]

Práce Trávníčkovy i pozdější příspěvky jiných badatelů ukazovaly, že tzv. SVČ je od původu jmenná věta, která se těsně spojovala s následující větou, postupně s ní splývala a měnila se v její člen. Tento vývojový proces nebyl ukončen a stupeň splynutí takové jmenné věty s následující větou není vždy stejný. Proto tyto konstrukce nemají jednotnou formu ani funkci a nelze je v některých případech přesně odlišit od volného (juxtapozičního) spojení vět (zvláště v jazyce lidovém).[4a] Avšak v těch případech, kdy se SVČ syntakticky vykrystalizovaly ve zvláštní konstrukce signalizované odkazovacím výrazem, [130]užívá se jich (zvláště ve spisovném jazyce hovorovém) podle již vypracovaných modelů jako příznakových variant příslušných jednoduchých vět bez SVČ. V těchto případech nejde dnes ani o samostatné jmenné věty, ani o normální větné členy.

Po stránce zvukové tvoří SVČ samostatný větný úsek oddělený jednak pauzou, jednak intonačně (polokadencí nebo též kadencí a antikadencí).[5] Tyto zvukové vlastnosti ovšem nestačí na odlišení SVČ od jevů jiného rázu, které jsou charakterizovány podobnými zvukovými vlastnostmi, např. od samostatně stojících větných členů, od dodatkového připojení apod. Mimoto je třeba při zkoumání syntaktických funkcí SVČ hledat především mluvnické rysy. Podle našeho mínění je nejdůležitějším obecným znakem SVČ odkazování na SVČ v základní větě. Za SVČ považujeme výraz, jehož syntaktické spojení s větou je volnější, SVČ stojí mimo vlastní větnou konstrukci a je v ní zastoupen odkazovacím výrazem zájmenné povahy. Odkazovací výraz je prostředek zapojení jmenného výrazu (jednoduchého nebo rozvitého) stojícího vně větné konstrukce do věty ve funkci větného členu. Kde odkazovací výraz v základní větě není, tam nejde podle našeho pojetí o SVČ. Za SVČ nelze považovat ani výrazy hodnotící: „Chudák … nemůže spát pro ten nešťastný dopis“ (K. Čapek), a to ani v tom případě, obsahuje-li věta ukazovací zájmeno, protože toto zájmeno neodkazuje na hodnotící výraz, nýbrž ukazuje na osobu (věc), o níž se mluví: „Chudák, … ta si to vypije od svého muže“ (E. Vachek).

Protože za nejdůležitější vlastnost SVČ považujeme existenci odkazování na SVČ v základní větě, pokusíme se zevrubněji objasnit syntaktický vztah samostatného větného členu k větě, k níž náleží, analýzou odkazovacích výrazů.

Tvar odkazovacího zájmena, které odkazuje na SVČ, buď se (a) shoduje v pádě, čísle a rodě se SVČ, nebo (b) se neshoduje se SVČ a je ve formě středního rodu jednotného čísla (to):

a) Tenhle Mejzlík, ten má nos; z toho mládence s brejlemi něco bude (K. Čapek); Duch jeho, ten zanechal svou stopu v mrtvém obličeji (Čapek-Chod); Karel, ten do školy dnes nepřijde; Kdepak Bretagne a Onastasie, ty jsou jen trochu do lila (K. Čapek).

b) Paní Zacharová to byla strašná žena (E. Vachek); Ten Balabán, to byl takový vzdělaný a rozšafný lupič (K. Čapek); Ten pokoj tam, to je přece vaše lož[131]nice? (E. Vachek); … tihle praví kaktusáři, to je něco jako sekta dervišů (K. Čapek); Moskva, to je hlavní město SSSR.

Je otázka, čím se tvar odkazovacího zájmena řídí. Všimněme si nejprve SVČ ve funkci podmětu. Podle Fr. Trávníčka, „je-li odkazovací zájmeno ve větě s přísudkovým substantivem, klade se ve středním tvaru to, toť“ (Mluvnice spis. češtiny II, 1136). Tato poučka však skutečný stav plně nevystihuje, jak ukazují případy: „Moskva, ta je hlavním městem SSSR, Leningrad, ten byl hlavním městem dříve“. Je proto nutno říci, že odkazovací zájmeno je ve formě středního rodu (to), obsahuje-li věta se samostatným podmětem přísudek sponově jmenný, jehož jmenná část je vyjádřena substantivem v nominativu, srov.: „Moskva, to je hlavní město SSSR — Moskva, ta je hlavním městem SSSR“; „Paní Zacharová, to byla strašná žena — Paní Zacharová, ta byla strašná.“ Forma středního rodu odkazovacího zájmena však není omezena jen na případy s přísudkovým substantivem (v nominativu), jak by mohlo vyplývat z Trávníčkovy poučky. Lze také docela dobře říci: „Karty, to mě nebaví!“ (vedle: ty mě nebaví); srov. následující literární doklady:

tahle skutečná krása, to ti tak nějak sevře srdce takovou lítostí nebo něhou nebo čím (K. Čapek); Zápal plic, to sedře, panečku (K. Čapek); Tondo, žárlivý chlap, to je horší než vzteklý pes (K. Čapek).

Čím je tedy vlastně určován tvar odkazovacího zájmena?

(1) Především je možno konstatovat, že stojí-li SVČ za větou, zájmeno odkazovací je zpravidla ve formě jednotného čísla středního rodu („Ukrutně mě to navztekalo, ta jejich drzost“ J. Trefulka) nebo je-li SVČ vyjádřen infinitivem („Najít ve velkém městě cizího člověka, který se skrývá, to je dost těžký úkol.“ E. Vachek).[6]

(2) Ve větách obsahujících sponově jmenný přísudek substantivní se tvar odkazovacího zájmena shoduje v pádě, čísle a rodě s tvarem samostatného podmětu, je-li přísudkové substantivum v jiném pádě než v prvním: „Moskva, ta je hlavním městem SSSR už dlouho.“ Je-li podstatné jméno v přísudku v 1. pádě, mívá odkazovací zájmeno zpravidla tvar jednotného čísla středního rodu (srov. cit. doklady sub b). V takových případech mívá přísudek význam vysvětlovací (Novák, to je náš nový inženýr), hodnotící (Novák, to je inženýr!) nebo zařazující, tj. zařazuje daný jev do třídy jevů (Novák, to je člověk, [132]který…). Shoda odkazovacího zájmena s podmětem se může vyskytnout (paralelně s tvarem to) pouze tam, kde nominativní přísudek konkuruje instrumentálovému přísudku: Novák, ten je inženýr (inženýrem).

(3) U sponově jmenného přísudku adjektivního se tvar odkazovacího zájmena shoduje zpravidla se samostatným podmětem: „Novák? Ten je přece nemocný; Ta jejich hudba, ta je strašná!; Karel, ten je z toho nešťastný.“ Ve formě středního rodu je odkazovací zájmeno tehdy, je-li konstrukce to je + adjektivum samostatnou kvalifikací něčeho, o čem byla již řeč, nebo co se vyrozumívá ze situace a formou samostatného podmětu se to pouze připomíná. Samostatný podmět bývá proto v těchto případech často doprovázen ukazovacím zájmenem: „Ten závěr, to snad bylo trochu přehnané; Ta jejich hudba, to bylo strašné!“ Je-li ze situace jasné, co se konstrukcí to je + adjektivum kvalifikuje, a zájmeno to není proto konkretizováno výrazem plného významu (podstatným jménem), je zájmeno to samo podmětem věty: To je krásné! V případech, kdy je třeba téma sdělení ve větě připomenout, má samostatný podmět funkci navazovací. Jeho funkce větného členu je oslabena a zájmeno odkazovací je ve tvaru středního rodu.[7]

(4) Ve větách se slovesným přísudkem je situace obdobná jako u přísudku sponově jmenného s přídavným jménem. Ve větách, kde má samostatný podmět normální funkci podmětu věty, tj. tam, kde je samostatný podmět činitelem predikovaného děje, nositelem predikované činnosti, shoduje se tvar odkazovacího zájmena se samostatným podmětem i v čísle a v rodě: „Karel, ten dnes nepřijde; Starej Sláma, ten ti kouřil i na pohřbu vlastní mámy (Fr. Hrubín); Karty, ty mě nebaví.“ Odkazovací zájmeno ve formě středního rodu (to) se používá tam, kde je vztah podmětu k přísudku uvolněn a podmětová funkce SVČ je oslabena: „Ten Robert, to jistě někde zas s někým politizuje.“ (J. Glazarová). (Srov.: „Robert, ten jistě někde zas s někým politizuje.“) V tomto případě se SVČ blíží již platnosti větné (jmenné výpovědi), zájmeno ukazovací je prostředkem emocionálnosti vyjádření. Ve větě Otec, ten nic neznamená je SVČ otec nositelem podmětové funkce, odkazovací výraz k němu formálně odkazuje. Jde o příznakovou variantu věty Otec nic neznamená. Ocitujeme nyní tuto větu [133]v kontextu s odkazovacím zájmenem ve formě středního rodu: „Měl jsem hodně přátel, … ale týž den, kdy na mne podali žalobu, jako by je odfoukl vítr.“ — „Zapomínáte na jednoho,“ připomněl pan von Andergast, „myslím, že váš otec ve vás nikdy věřit nepřestal.“ — „Otec, ano … jenže otec, to nic neznamená.“ (Z překladu.) Konstrukcí „to nic neznamená“ se nekvalifikuje „otec“ jako podmět věty, nýbrž celá předcházející věta „Otec, ano…“ (= otec ve mne věří), tj. „otcova víra“ (= že ve mne věří otec, to nic neznamená). Slovo „otec“ má funkci navazovací a zájmeno to není pouhým odkazem k němu.

(5) Obdobný rozdíl v tvaru odkazovacího zájmena jako u samostatného podmětu je při souvztažném (korelativním) spojení s vedlejší podmětovou větou, stojí-li tato věta před větou hlavní: „Kdo dělá podvody, ten musí být potrestán — Kdo dělá podvody, to je podvodník.“ Avšak při postavení vedlejší věty za větou řídící nebo tam, kde odkazovací zájmeno stojí před větou vedlejší v začátkovém postavení, zájmena ve tvaru středního rodu použito být nemůže. O skutečnou souvztažnost (korelaci), při níž zájmeno v řídící větě má funkci odkazovacího slova, jde pouze při spojení „ten, kdo“, při němž vedlejší věta může být jak před řídící větou, tak za ní. Ve větě Kdo dělá podvody, to je podvodník je řídící věta kvalifikací podmětu vyjádřeného předcházející vedlejší větou. V zájmenu to je jakoby zkoncentrována předcházející podmětová věta, kvalifikovaná přísudkem řídící věty. Zájmeno současně odkazuje k vedlejší podmětové větě, ale i samo podmět označuje.

Dvojí formou odkazovacího zájmena se vyjadřují dva typy vět se samostatným podmětem.

V prvním typu, kde se odkazovací výraz shoduje ve všech mluvnických kategoriích se samostatným podmětem, je samostatný podmět téměř normálním členem věty. Samostatný podmět je tu nositelem znaku, který se mu přisuzuje přísudkem (je nositelem děje, vlastnosti) a přísudek věty se i mluvnicky shoduje přes zájmeno se samostatným podmětem. Ze synchronního hlediska je možno tento druh vět se samostatným podmětem považovat za příznakovou variantu vět s normálním podmětem a samostatný podmět sám za člen jen vysunutý z větné konstrukce pro zdůraznění apod. Zájmeno má funkci jen odkazovací.

V druhém typu, kde odkazovací zájmeno je ve tvaru středního rodu, [134]je samostatný podmět zapojen do věty volněji. Mluvnické shody mezi ním a přísudkem není, přísudek se shoduje s odkazovacím zájmenem, nikoli se samostatným podmětem. Tohoto typu s odkazovacím zájmenem ve formě středního rodu se užívá tam, kde samostatný podmět nevyjadřuje vykonavatele děje vyjádřeného přísudkem, kde se přísudkem samostatný podmět pouze nějak kvalifikuje (zařazuje se do nadřazené skupiny jevů, hodnotí se, vysvětluje). Podmět je přitom často znám ze souvislosti, takže formou SVČ se jen připomíná. Samostatný podmět mívá tedy v těchto případech funkci navazovací a konstrukce to + přísudek je do značné míry samostatná. Není-li samostatný podmět vyjádřen, má zájmeno to samo funkci větného podmětu.

Pouze tento druhý typ samostatného podmětu s odkazovacím to se zpravidla vyskytuje v postavení za větou.[8] U typu prvního, kde samostatný podmět je pevně mluvnicky včleněn do věty, nestává podmět v postavení za větou proto, že SVČ v postavení za větou má charakter dodatkového připojení nebo má funkci navazovací (viz můj cit. článek, s. 352n.).

Na samostatný předmět se odkazuje ve větě rovněž dvojí formou zájmena ukazovacího, buď formou, kterou žádá řídící sloveso (odkazovací zájmeno pak má stejný tvar jako samostatný předmět), nebo formou středního rodu to:

Podvody, to (ty) oni dělají (K. Čapek); Holkám, těm (to) uměl poroučet; Peněz, těch (to) mám dost. Ale na tu zavražděnou stařenu … na tu (to) nezapomenu nikdy (K. Čapek).

Na samostatný předmět v postavení za větou se však odkazuje vždy zájmenem ve formě středního rodu: „Proč to děláš, takovou opičárnu?“ (J. Trefulka). Samostatný předmět má stejný tvar, jaký by měl v základní větě, jeho tvar je slovesem (přídavným jménem) řízen, a není proto nutné, aby řízenost předmětu byla vyjadřována na odkazovacím zájmenu. Je tudíž možno užít v tomto případě vždy obojího tvaru odkazovacího výrazu. Je však možný i třetí typ samostatného předmětu, v němž závislost není vyjadřována na něm, nýbrž pouze na odkazovacím zájmenu:

Co mu dědeček. Dědeček, toho neznal. Ale Haryk…, toho si vycvičil a tomu vládl… (M. Pujmanová); Plyšový medvídek? O tom nic nevím (E. Vachek); [135]Neznám přece Piltdownský případ, ale Piltdownský podvod, na ten se pamatuji (J. Nesvadba).

Je tedy někdy možné trojí vyjádření samostatného předmětu i v téže větě: (a) „Peněz, těch mám dost,“ (b) „Peněz, to mám dost,“ (c) „Peníze, těch mám dost.“ Typ (a) má závislost (řízenost, rekci) vyjádřenu dvojnásobně, tvarem SVČ a tvarem odkazovacího zájmena, kdežto typ (b) a (c) pouze jednou, buď na SVČ (b), nebo na odkazovacím zájmenu (c). Z toho sice vyplývá, že v typu (a) je samostatný předmět nejtěsněji spojen s větou, ale základní je syntaktický rozdíl mezi typem (a), (b) na jedné straně a typem (c) na druhé. U typu (a), (b) jde o SVČ tvarem do věty začleněný, a proto s ní syntakticky mnohem těsněji spojený. U typu (b) je rekční tvar, jenž je syntaktickým ukazatelem předmětové platnosti, vyjádřen pouze u SVČ. U typu (c) není SVČ tvarem do věty začleněn, nýbrž je do ní začleněn odkazovacím výrazem dodatečně. Tímto typem SVČ se často stejně jako v jiných případech užití SVČ vyjadřuje vytčené téma výpovědi a právě nominativ je pro to vhodnou formou. Typem (c) se také nezřídka vyjadřuje pojmenování něčeho, co mluvčímu nejdříve a zpravidla naléhavě přijde na mysl, a proto se to snaží vyslovit také co nejdříve, aniž má třeba představu o tom, jak bude vypadat celá věta. Výpověď je lineární jazykový útvar realizující se v čase, a jestliže mluvčí už při vyslovování tématu výpovědi nemá představu o celé výpovědi nebo alespoň o jejím jádru (při nedostatku „výpovědní perspektivy“), volí tuto konstrukci typu (c), protože mu umožňuje pokračovat ve výpovědi různým způsobem: „Peníze, ty mi těžkou hlavu nedělají; Peníze, těch mám dost“ apod. Při vyslovování tématu v konstrukcích typu (a) a (b) je třeba mít předem představu o tom, jak bude vypadat jádro výpovědi, proto se těchto konstrukcí užívá při výpovědích kratších nebo tam, kde se jimi navazuje na stejnou vazbu v předcházejících výpovědích: „Je to divné, na válku jsem už skoro zapomněl… Ale na tu zavražděnou stařenu…, na tu nezapomenu nikdy.“ (K. Čapek). Dnes jsou tyto konstrukce zpravidla prostředkem navazování jedné výpovědi na druhou (popř. jedné promluvy na jinou promluvu v dialogu). Konstrukce typu (c) jsou typické pro nepřipravené mluvené projevy, časté jsou v řeči lidové.

Za samostatné příslovečné určení považujeme příslovečné určení stojící mimo vlastní větu, na něž se odkazuje příslušným tvarem odkazovacího zájmena (a) nebo zájmenným příslovcem, které [136]se svým významem shoduje s významem samostatného příslovečného určení (b):

a) Tím se vlastně začala idyličnost mého života, rekonvalescencí (K. Čapek); Za války, to (tehdy) jsme zažili mnoho nemilých příhod.

b) V Bratislavě, tam jsme se měli dobře; Jo, do Pardubic — on tam dopisuje skoro denně pan adjunkt z velkostatku nějaký slečně na poště (K. Čapek).

V případech, kdy SVČ má tvar 1. pádu a nabývá významu příslovečného určení jen tvarem a významem odkazovacího výrazu, jde o SVČ mluvnicky do věty nezačleněný: (a) „Kapitán van Toch. S tím jsem už tady před lety jezdil, bratře“ (K. Čapek); „Počkejte, Jáchymov, tam jsou přece uranové doly!“

Zevrubnější analýza jazykového materiálu ukazuje, že existují i jiné SVČ než ty, které se obyčejně uvádějí v mluvnicích, totiž samostatný podmět, předmět a příslovečné určení. Samostatným větným členem může být i jmenná část sponově jmenného přísudku (popř. doplněk): „Trochu samolibý, to on je“ (K. Čapek).

Za SVČ by nebylo vhodné podle našeho mínění považovat výrazy (zpravidla jen v postavení na konci vět) vyskytující se u zájmen osobních: „Totiž mně ho bylo líto, toho pana Bašty“ (K. Čapek); „On má takové ustálené názory, ten pan Pitr“ (K. Čapek); „Snad jsem ho, toho svého parťáka, v tu chvíli ani neposlouchal“ (M. Majerová). Osobní zájmeno je větným členem, protože zastupuje ve větě podstatné jméno. Se jménem, které zastupuje, se musí vždy shodovat v pádě, čísle a rodě na rozdíl od odkazovacího zájmena, které má, je-li SVČ v postavení za větou, formu středního rodu (to). Jmenný výraz je přístavkem k zájmenu osobnímu a jako přístavkový výraz může stát vždy těsně vedle zájmena. Je-li od zájmena oddělen, má dodatkový ráz.

Rozborem tvaru odkazovacího zájmena se ukazuje, že těsnost syntaktického spojení SVČ s větou, k níž SVČ patří, je nestejná. SVČ nejsou normálně začleněny do větné struktury, ale nelze o nich na druhé straně říci, že jsou to výrazy nepatřící do věty nebo že do věty patří jen obsahově. Jejich začlenění do ní je však dvojího druhu: Těsněji jsou SVČ do větné struktury zapojeny, jestliže mají týž tvar jako příslušné normální větné členy, volněji jsou do věty zapojeny, mají-li tvar 1. pádu. U samostatného podmětu, který je vždy v 1. pádě, se dvojí typ zapojení do větné struktury jeví v rozdílech tvaru odkazovacího zájmena.

Méně pevné začlenění výrazu do věty po stránce syntaktické dává předpoklad pro výraznější intonační osamostatnění SVČ. Místo obvyklé polokadence je větný úsek tvořený SVČ zakončen kadencí (nebo antikadencí), která bývá v písmu někdy signalizována koncovým grafickým znaménkem. (Je-li SVČ za vlastní větou, je ovšem kadence [137]nebo antikadence vždy, protože jde o konec výpovědi.) Takové SVČ (bez ohledu na to, jsou-li též signalizovány koncovým grafickým znaménkem nebo ne) nabývají do jisté míry charakteru samostatných jmenných výpovědí. Příčinou toho není však intonační osamostatnění SVČ, nýbrž syntaktické vlastnosti, o nichž byla v této stati řeč. Intonační prostředky tu signalizují vlastnosti syntaktické stavby.


[1] J. Ružička, Vytýčený vetný člen, SR 19, 1954, 269—275; týž, O podstate vytýčeného vetného člena, SR 26, 1961, 291—299; týž, Poznámka o vytýčenom vetnom člene, SR 28, 1963, 346—349. — E. Pauliny, O tzv. vytýčenom vetnom člene, SR 28, 1963, 230—239.

[2] Fr. Trávníček, Neslovesné věty v češtině II, Věty nominální, Brno 1931, 135n.; týž, Samostatné části věty v češtině, Slavia 7, 1928/9, 808n.

[3] J. Balhar, Samostatné větné členy v lašských nářečích, Slezský sborník 59, 1961, 239—246.

[4] A. C. Juret, Système de la syntaxe latine (Systém latinské skladby), 2. vyd., Paris 1933, 163. — Přehled starších názorů podává J. Ries, Zur Wortgruppenlehre (K nauce o slovních spojeních), Praha 1928, 144-5.

[4a] Jádro věci je právě v tom, že je nelze „odlišit od volného spojení vět“; ponětí volného, lineárního řadění vět i větných členů je pravděpodobnější východisko než předpoklad vyhraněného modelu nominální věty. Touto otázkou volného syntaktického spojování se zabývám poslední dobou, viz k tomu prozatím Travaux linguistiques de Prague 3, 1968. BHk

[5] Srov. J. Bauer — M. Grepl, Skladba spisovné češtiny (skriptum), Praha 1965, 116n.

[6] O infinitivním SVČ srov. K. F. Svoboda, Samostatný infinitiv navozovací, Rusko-české studie, sbor. VŠP, Jazyk a literatura, Praha 1960, 223—251.

[7] O funkcích SVČ především z hlediska aktuálního členění výpovědi viz v mé stati Funkce tzv. samostatného větného členu. AUC-Philologica, 1966, SlavPrag VIII, 347—355. Srov. též cit. práci J. Bauera a M. Grepla.

[8] Na typ první se shodujícím se odkazovacím zájmenem jsem v postavení na konci věty nenašel ani jeden doklad. Lze si však např. vedle věty „To prý je geniální člověk, ten Horvát“ (K. Čapek) představit i znění: Ten prý je geniální, ten Horvát.

Naše řeč, ročník 51 (1968), číslo 3, s. 129-137

Předchozí MB, MK, NS, AT, Dš: Radíme a kritizujeme

Následující Eva Macháčková: Zájmena který a jenž v elektrotechnickém textu