Břetislav Koudela
[Reviews and reports]
-
Pod tímto názvem vyšla ve sborníku Z minulosti Děčínska[1] stať Vl. Šmilauera navazující na jeho dílo Osídlení Čech ve světle místních jmen. (1960).
Mezníkem ve vývoji osídlení je podle Šmilauera německá kolonizace ve 13. století. Před ní jsou jména osad na Děčínsku doložena jen málo: Děčín, Povrly, Ryjice, Roztoky, Veselí, Prosetín. Tím nemá být ovšem řečeno, že [42]z doby před kolonizací nemohou pocházet i některé osady, jejichž jména jsou doložena až z doby pozdější (1352—1543): Dobkovice, Chrochvice (pův. Hrochovice), Těchlovice, Všeraz atd.
Rozborem místních jmen zjišťuje Šmilauer několik kolonizačních typů: 1. Děčínská kolonizace představuje dvojí řetěz německých osad od Děčína až po Jílovský potok a řetěz osad na pravém břehu Labe směrem na severovýchod od Děčína: Mertensdorf (později Merzdorf, čes. Martiněves), Rudgersdorf (později Riegersdorf, čes. Modrá), Wilhelmsdorf (chybí zde pozdější něm. podoba Wilsdorf; čes. Vilsnice), Eulau (čes. Jílové), Falkendorf (čes. Folknáře) atd. 2. Osady kolonizované rodem Ronovců nesou jména osídlenců s druhou složkou -walde: Peterswald (čes. Petrovice) atd. 3. Nejrozsáhlejší byla kolonizace pustého území na východ od Labe, jejímž východiskem byl hrad Scharfenstein (čes. Ostrý): Ulgersdorf (čes. Oldřichov), Habendorf (čes. Ovesná), Güntersdorf (čes. Huntířov), Rosendorf (čes. — až po r. 1945 — Růžová) atd. 4. Na jih od této oblasti leží oblast smíšené kolonizace německo-české: Blankardsdorf (chybí zde pozdější něm. podoba Blankersdorf, čes. Blankartice), Wernersdorf (později Wernstadt, čes. Verneřice) atd.
V zápisech z 16. století (zvláště z r. 1543) jsou doložena další místní jména: Dobrná, Bechlejovice, Bünauburg (čes. Bynov), Kalbenwiese (později Kalmswiese, čes. Jalůvčí), Tisá, Brložec, Březiny, Chmelnice (něm. Hopfengarten) atd.
Osady vzniklé v 17.—19. století jsou často pojmenovány podle pánů a jejich manželek: Maxdorf (čes. Maxičky), Franzenthal (čes. Františkov n. Pl.), Josefswille (čes. Mlatce), Wenzelsdorf (čes. Václavov), Mariannaberg (čes. Marjanín) atd. Četná jsou i jména podle polohy: Heidenstein (čes. Kámen), Gesteinigt (čes. Kamenná) atd.
Pro poznání historie pojmenovávání osad má značný význam kap. 6 a 7. Vl. Šmilauer zde konstatuje, že „od velmi starých dob se na Děčínsku mísila kolonizační práce česká a německá“; Češi pojmenovávali své osady česky, Němci zase německy. Každá z obou národností vytvářela přitom vlastní pojmenování i pro osady pojmenované už v druhém jazyku.
Pokud jde o poměr českých a německých jmen, jsou různé možnosti: 1. Obě jména (čes. a něm.) jsou na sobě nezávislá: něm. Josefswille — čes. Mlatce, něm. Riegersdorf — čes. Modrá atd. 2. Něm. jménům na -dorf, -walde odpovídají zpravidla česká jména na -ice, -ov, -ín: něm. Arnsdorf — čes. Arnoltice, něm. Loosdorf — čes. Ludvíkovice, něm. Peterswald — čes. Petrovice, něm. Wenzelsdorf — čes. Václavov, něm. Mariannaberg — čes. Marjanín atd. 3. Německému (českému) jménu odpovídá jeho český (německý) úplný nebo částečný překlad: něm. Hopfengarten — čes. Chmelnice, něm. Oberwald — čes. Horní Les, něm. Eiland — čes. Ostrov, něm. Steinbach — čes. Kamenička, něm. Heidenstein — čes. Kámen, něm. Lerchenthal — čes. Skřivánčí atd.
[43]Při přejímání jak českých jmen do němčiny, tak německých jmen do češtiny dochází k jejich přizpůsobování jazyku, do něhož přecházejí. Při tom se české jméno nepřejímalo do němčiny jen v tvaru 1. p.: čes. z Dobkovic — něm. Topkowitz, čes. ve Lhotě — něm. Welhoten atd. Šmilauer upozorňuje i na případy, že bylo české jméno přejato do němčiny a potom zpět do češtiny: čes. Dobranov → něm. Dobern → čes. Dobrná, čes. Hrochovice → něm. Chrochwitz → čes. Chrochvice atd.
U vědomí, že statí Jména osad na Děčínsku nechce jen informovat o stavu toponomastických bádání ve vztahu k Děčínsku, ale chce i získat nové zájemce o tuto zajímavou problematiku, uzavírá ji Vl. Šmilauer slovy: „Topomastika je vědou užitečnou, je-li ovládána dvěma nejvyššími ctnostmi, střízlivostí a poctivostí. Střízlivostí, která si říká s Grimmem: Chci vyložil všechno, co dovedu, ale nedovedu vyložit všechno, co chci; a poctivostí, která především ví, že věda slouží národu ne tím, že posluhuje jeho ješitnosti a předsudkům, nýbrž tím, že ho učí poznávat pravdu.“
[1] Z minulosti Děčínska, 1, 1965, s. 19—32.
Naše řeč, volume 51 (1968), issue 1, pp. 41-43
Previous Jaroslav Porák: Trvalý zájem o jazykovou kulturu v Polsku
Next Zdena Palková: 6. mezinárodní kongres fonetických věd