Besedy o jazyku

Marie Brunnhoferová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Význačný polský jazykovědec, profesor krakovské university Zenon Klemensiewicz vydal pod názvem Pogadanki o języku[1] knižně soubor svých statí publikovaných v letech 1961—1965 v časopise Źycie Literackie.

Jednotlivé kapitoly jsou uspořádány v metodicky dobře promyšlený celek se záměrem podat čtenáři, laikovi v oboru jazykovědy, základní informace o jazyce a vhodnou formou přimět k zamyšlení nad jazykem i ty, kteří o něm při jeho spontánním užívání jako dorozumívacího prostředku ani neuvažují. Autor zvolil pro tento obtížný úkol formu esejisticky zabarveného popularizujícího výkladu, který se vyhýbá nadměrnému množství termínů, definic i přílišnému teoretizování. V první části seznamuje čtenáře se základními pojmy (jazyk, styl, věta, slovo, synonymum aj.) a vede jej k zasvěcenějšímu a hlubšímu pohledu na jazykovou problematiku. Celý výklad je koncipován velmi citlivě, bez mentorování, které čtenáře vždy spíše odpuzuje, než získává. Kapitoly jsou navzájem věcně spojeny; autor, zkušený pedagog, postupuje od otázek obecnějšího charakteru ke konkrétnějším, od výkladu o tom, co je jazyk jako systém dorozumívacích prostředků, až po informaci o jeho prostředcích jednotlivých (zvláště o prostředcích slovní zásoby, o typech vět, jejich tvoření atd.). Záměrně se nezmiňuje o jevech fonetických a hláskoslovných ani o otázkách tvaroslovných; o prvních by byly výklady příliš odborné, druhé jsou zpracovány v školských mluvnicích.

Obecnému výkladu o jazyce a o jazykových jevech jsou věnovány zhruba dvě třetiny „besed“. V poslední třetině se autor zamýšlí nad kulturou jazyka a nad způsoby, jak ji pěstovat. Velmi objektivně přistupuje k otázce užívání cizích slov v polštině (zvl. pro starší uživatele jazyka ze širších vrstev je vztah k cizím slovům a k jejich hodnocení aktuální i v češtině) a řeší ji shodně jako jazykovědci čeští (funkční užívání cizích slov má své oprávnění, je důsledkem mezinárodní spolupráce). Kapitola o tom, zda je jazy[40]kové poradenství potřebné, je vlastně statí programovou. Je třeba nejen odpovídat na konkrétní dotazy a řešit případy sporné, ale, a to především, vytvářet širší poradenskou základnu, seznamovat veřejnost s rozsáhlou jazykovou problematikou a naučit uživatele jazyka, jak se orientovat v jazykové situaci do té míry, aby sami uměli v jednotlivých případech zaujmout stanovisko. Je tedy pojetí Klemensiewiczovo v této otázce v podstatě shodné s pojetím jazykové kultury, které se v české jazykovědě postupně vytvářelo od vystoupení Pražského lingvistického kroužku v r. 1932, a s linií jazykové výchovy na něm založené a představované i činností Naší řeči. Nejtypičtější jazykové nedostatky, které autor uvádí, jsou velmi podobné, ba shodné s těmi, kterými trpí i současná česká jazyková praxe (nepřehledné, významově prázdné věty, nevhodné neologismy ve slovní zásobě, ve skloňování např. šíření neflektovaných podob mužských příjmení zakončených na -o, typu Kleszko aj.). Klemensiewicz sice odmítá myšlenku o „krizi dnešní polštiny“, není však zdaleka spokojen s tím, jak se polského jazyka ve veřejném styku užívá. Apeluje hlavně na veřejné instituce, jako jsou tisk, film, rozhlas a televize, aby věnovaly jazykové stránce svých pořadů a prací více pozornosti a péče. Velkou odpovědnost za stav jazykové kultury mají i umělečtí spisovatelé. I oni, zvláště pak spisovatelé oblíbení, kteří mají široký okruh čtenářů, mohou kladně nebo záporně ovlivnit jazykovou kulturu, do jisté míry přispívat k ustálení nebo rozkolísání spisovné normy. Jak patrno, mají čeština a polština mnoho problémů týkajících se jazykové kultury společných. Pro české úsilí o zvyšování úrovně jazykových projevů je však, možno říci, situace ještě poněkud obtížnější, neboť složitý vztah mezi spisovným jazykem a nespisovnými útvary, pro češtinu tak ožehavý a aktuální, zvlášť pokud jde o veřejné mluvené projevy, polština téměř nezná.

---

[1] Zenon Klemensiewicz, Pogadanki o języku, Ossolineum, Wrocław — Warszawa — Kraków 1966, 92 s.

Naše řeč, volume 51 (1968), issue 1, pp. 39-40

Previous Vladimír Staněk: O jazyce dramatu a jevištní řeči

Next Jaroslav Porák: Trvalý zájem o jazykovou kulturu v Polsku