Styl F. X. Šaldy. K stému výročí Šaldova narození
Milan Jelínek
[Articles]
-
Podat charakteristiku jazykového stylu Šaldova je dosti obtížné.[1] Za prvé, vedle převažující Šaldovy činnosti literárněkritické a vůbec literárněvědné zaujímají v jeho literárním odkazu významné místo kritické práce z jiných uměleckých oblastí, články o problémech obecně kulturních a o otázkách politických, aktuální glosy k významným soudobým událostem a konečně práce slovesně umělecké. Přitom je třeba vzít v úvahu, že některé důležité Šaldovy stati a články byly původně pojaty jako přednášky a že je autor pro tisk upravoval celkem minimálně. Tím si vysvětlujeme, že jsou v nich charakteristické prvky dobového řečnického stylu a že jsou primárně zaměřeny na publikum poslouchající přednášku, a nikoli čtoucí tištěný projev. Druhá obtíž záleží v tom, že Šaldova literární činnost má značné rozpětí časové — zahrnuje takřka půl století. To by ovšem nemuselo klást pro stylistickou analýzu Šaldových literárních projevů překážky, kdyby nešlo o období plné společenských změn a na nich závislých kulturních proměn a pohybů a kdybychom neměli co činit s autorem tak vnímavým pro puls doby. Zůstaneme-li jen v oblasti literární vědy a zejména li[258]terární kritiky, která je jádrem Šaldovy tvorby, nemůžeme nepostřehnout značné stylistické rozdíly mezi literárněkritickými projevy devadesátých let a počátku našeho století,[2] pak doby těsně předválečné a válečné, dále dvacátých let už ve svobodném státě a konečně let třicátých, která přinesla nová hlediska sémiologická, strukturální a funkční.[3] Třetí překážka, kterou je třeba při charakteristice Šaldova stylu zdolat, tkví v samých intelektuálních a emocionálních vlastnostech Šaldových. Autor nenáviděl šablonu v jakékoli činnosti, a proto se ve své literárněkritické práci vyhýbal jak šablonovitému posuzování literárních děl a jejich tvůrců, tak i výrazovým šablonám při formulování vlastních soudů. V jeho literárněkritické práci tedy pozorujeme zřetelnou snahu o obnovování vlastního stylu, o odlišování svého stylu od stylu jiných literárních kritiků, o boření stylistických tradic. K tomu přistupuje ještě úsilí o estetizaci vlastních výrazových prostředků; Šaldovi nejde jen o to, jaké soudy o literárních dílech pronáší, nýbrž i o to, jak je má vyslovit. Styl jeho projevů nenáleží k funkčnímu stylu odbornému, nýbrž zaujímá postavení někde na pomezí vyjadřování odborného a uměleckého.[3a] Přesnosti při formulování myšlenek dosahuje autor jinými prostředky než volbou ustálených výrazů terminologických a volbou kondenzačních a explicitních syntaktických schémat. Charakterizovat takový osobní styl, který nepatří ve vlastním smyslu toho slova k funkčnímu stylu uměleckému, ale který je silně estetizován a ovšem také individualizován, je úkol hodně nesnadný. Nelze se totiž při něm opřít o charakteristiku příslušného funkčního stylu a zjišťovat jen odchylky daného individuálního stylu od obecně funkčního standardu. A konečně je třeba se zmínit o čtvrté obtíži, která záleží v rozporu mezi obrovským rozsahem Šaldova díla, jeho tematickou, kompoziční a ovšem také výrazovou rozmanitostí a úkolem [259]charakterizovat Šaldův individuální styl v poměrně stručném článku. Při četbě nespočetných kritických projevů Šaldových se totiž vynořují stále nové a nové stylistické problémy, které by si zasluhovaly řešení a které by namnoze samy o sobě postačily jako téma stylistické stati nebo dokonce rozsáhlejší monografie. Bohužel se musím zaměřit jen na nejobecnější tendence, které jsou charakteristické pro Šaldův výběr výrazových prostředků, a rezignovat na sdělení mnoha dílčích pozorování. Doporučoval bych však, aby se Šaldův styl stal předmětem podrobného zkoumání; z něho by nesporně vzešel velký užitek nejen pro poznání Šaldovy tvůrčí činnosti, ale i pro zachycení vývoje literárněkritického stylu od devadesátých let minulého století do druhé poloviny třicátých let století našeho a samozřejmě také pro vypracování dějin spisovného jazyka v uvedeném období.[4] Zvlášť bych pak doporučoval statistický průzkum Šaldových textů nebo alespoň statistické sondy, které by umožnily přesnější vymezení Šaldova stylu proti jiným individuálním stylům daného období a zároveň by přispěly k charakteristice dobového stylu literárněkritického. Třebaže sám nepodávám statistická data, opírám závěry svého stylistického rozboru o rozsáhlý excerpční materiál ze všech období literární činnosti Šaldovy; omezuji však své soudy jen na jeho práce kritické, které jsou pro autora nejcharakterističtější.[5]
Věnujme se nejprve pozorování Šaldova slovníku. Vezmeme-li kterýkoli jeho kritický projev, padne nám do očí jeho lexikální bohatství, mnohem větší než u jiných soudobých kritiků umění. V sousedství literárněvědných, estetických, filosofických, psychologických, sociologických aj. termínů nacházíme slova expresívně zabarvená a slova s významem metaforicky nebo metonymicky posunutým. Šalda bez zábran sahá po archaismech, stejně jako si v případě výrazové potřeby vypůjčuje nebo dokonce sám vytváří neologismy, které takřka [260]veskrze podávají svědectví o jeho jazykové vynalézavosti i o jeho znalostech slovotvorných možností spisovné češtiny. Poznamenejme dále jeho obdivuhodnou znalost českých frazeologických spojení z různých stylových vrstev a jeho dovednost využívat jak jejich výsledných významových hodnot, tak i původních významů jejich složek. Tkanivo Šaldových promluv je pak o to pestřejší, že autor s oblibou užívá běžných i méně běžných, místy dokonce dost exkluzívních slov cizojazyčného původu;[6] využívá přitom nejvíce terminologického arzenálu řecko-latinského a francouzského, řidčeji pak německého a velmi zřídka jiného. K tomu přistupují hojné cizojazyčné citáty, vybrané z literatury řecké, latinské, francouzské, německé, anglické aj. nebo přejaté jako typická cizojazyčná přísloví a pořekadla; někdy jsou ještě doprovázeny doslovným nebo alespoň přibližným českým překladem.[7] Upozorněme ještě na Šaldův sklon k hromadění výraziva synonymického nebo alespoň významově styčného a na jeho tendenci k hledání protikladů v různých jevech a proudech soudobé kultury, což s sebou přináší dvojice a řady výrazů opozitních. Pestrost Šaldova stylu se zvyšuje dále tím, že autor text subjektivizuje, tj. naplňuje ho výrazovými prostředky zdůrazňujícími vlastní stanovisko, i když sám aspiruje na obecné uznání svých soudů a dojmů.[8] K tomu přistupují ještě i prostředky navazující kontakt se čtenářem, ale to je většinou záležitost gramatické formy, o níž promluvíme později.
Nepohlcuje u Šaldy nadměrná estetizace textu myšlenku? Není čtenář odváděn od obsahu promluvy k vychutnávání estetizovaných výrazových prostředků? V jubilejním článku se obyčejně mluví v superlativech, vyzdvihují se klady posuzované tvorby a zamlčují její nedostatky. Sám Šalda však mnohokrát proti tomuto způsobu oslavování slovesných i jiných umělců protestoval a nabádal k tomu, aby se jubilea stala podnětem k spravedlivému, nic nezatajujícímu hodnocení [261]umělecké tvorby. Vyneslo mu to sice často ostré polemiky pro domnělou netaktnost vůči oslavovaným a přimělo ho to někdy k dlouhotrvajícím bojům, v nichž musel obhajovat své názory znějící v dané době hodně kacířsky. Po vzoru Šaldově řekněme tedy přímo, že je v jeho literárněkritické práci dost takových projevů, v nichž estetizace výraziva zastírá myšlenkovou náplň a v nichž zřetelně cítíme Šaldovo primární úsilí o výraz neotřelý, neobvyklý, metaforizovaný.[9] Autor dal tomuto způsobu vyjadřování přednost, ačkoliv se mu nabízelo řešení střízlivější, které by se opíralo o dobový společenskovědní odborný styl s příslušnou terminologickou výzbrojí. Je jisté, že by tím dosáhl větší přesnosti při formulaci svých soudů, ale na druhé straně si uvědomujeme, že by vědecké přesnosti musel obětovat své dojmy a city i své obrazové asociace, které vystihují názorně podstatu věci, i když pojmenovávají jevy nepřímo. A nadto by se musel vzdát svého často zdůrazňovaného subjektivního postoje k posuzovaným jevům a nutit se i po výrazové stránce k maximální objektivitě, jak si to vyžaduje funkční styl odborný.[10] Konečně nesmíme při hodnocení Šaldova stylu zapomínat ani na publikum, které autor pro své kritické projevy předpokládal: neurčoval kritiky a úvahy zřejmě jen úzkému kruhu literárních vědců, nýbrž širokému okruhu čtenářů, u nichž však počítal se značnou kulturní vyspělostí.[11] Za těchto podmínek estetizace výrazových prostředků, často odpovídající žánrové volbě esejí, byla bezesporu funkční a dávala autorovi mnohem větší naději na to, že jeho myšlenky proniknou ke zvolenému čtenáři, než kdyby byl volil maximální intelektualizaci textu. Ostatně Šaldův vliv nejen na soudobou a pozdější literární kritiku, ale i na utváření literárního vkusu u širokého publika potvrzuje, že volil styl opravdu adekvátní cílům, které si vytkl. Nic na věci nemění, že se při čtení některých jeho kritických projevů nemůžeme ubránit dojmu, jako by se přímo opájel synony[262]mickými možnostmi češtiny, jako by přímo vyhledával dost exkluzívní metafory a jako by zkoušel nosnost českého textu pro cizojazyčné výpůjčky většinou poloterminologické povahy.
Jak jsme se už o tom zmínili, Šaldův styl přímo překypuje lexikálním bohatstvím. Přitom je charakteristické, že toto bohatství je soustředěno hlavně v několikanásobných větných členech, spojených často asyndeticky. Vytvářejí se tak řady slov a slovních spojení majících stejnou syntaktickou funkci ve větě, které pojmenovávají buď tentýž jev z různých hledisek, nebo vypočítávají jednotlivé složky celostního pojmu, nebo konečně vyjmenovávají paralelní jevy.[12] Autor nezřídka užívá několikanásobných větných členů, jejichž sémantické vztahy lze označit jako synonymické nebo alespoň významově styčné, místo definic, které by při složitosti posuzovaných jevů byly po stránce výrazové značně těžkopádné. Kromě toho mu několikanásobné členy dovolují postupně precizovat myšlenku obměňováním hledisek, naznačovat souvislosti jevů a konečně vyjadřovat subjektivní emoce a představy doprovázející danou myšlenku. Demonstrujme to na odstavci ze Šaldovy kritiky Šimáčkovy Chamradiny (tj. 3. dílu románu Ze zápisků phil. stud. Filipa Kořínka):
Je pravda, Kobosil filosofuje, vystihuje nedostatky, vady, vředy národního našeho života, chytá se jich, maskuje se jimi, jak praví autor; ale není to zjev konec konců přece jen sympatický, sympatický tím, že chce, snaží se alespoň najíti ideový, myšlenkový důvod pro své odpadnutí [od národa], že cítí alespoň, že fakt ten je závažný, že je třeba jej podepřít, zdůvodnit, ospravedlnit, že vymáhá myšlenkové sankce? Není vám alespoň sympatičtější než ten ryze vznětový, naivně emfatický filosof Kořínek, jenž při slovech vlast a národ celý hned hoří, opíjí se jich zvukem, zaklíná se jimi, — ale přitom ani se nepokouší konec konců rozumově si je osvětliti, ozřejmiti, zdůvodniti, nýbrž odkazuje je velice pohodlně jako hotová fakta do podvědomé končiny citu a krve? (KP 3, 151).
Úmyslně jsem uvedl celý odstavec Šaldova textu, abych mohl dobře ukázat funkci Šaldova znásobována výrazových prostředků. Jsou tu zastoupeny dva základní typy znásobování, s nimiž se setkáváme v celé literárněkritické tvorbě Šaldově a které jsou tedy pro jeho styl charakteristické. Především je to typ synonymický, vyjadřující zhruba tentýž pojem různým způsobem, přičemž všechna pojmenování (nebo alespoň jejich holá jádra, která bývají někdy dále rozvita) mají totožnou funkci syntaktickou, tj. vytvářejí několikanásobný větný člen. Sem patří synonymická řada nedostatky — vady — vředy (národního naše[263]ho života), která je vybudována na principu intenzifikačním a jejímž účelem je zřejmě vyjádřit šíři a intenzitu Kobosilových úvah o negativních stránkách českého národního života. Další synonymické řady tvoří slovesa v infinitivech: podepřít — zdůvodnit — ospravedlnit a osvětliti — ozřejmiti — zdůvodniti. Jde tu o postupné precizování děje z různých hledisek: V první řadě synonymických infinitivů jsou slovesa uspořádána podle různého stupně konkrétnosti (sloveso podepřít může být dokonce doprovázeno konkrétní představou) a také podle morální podmíněnosti jejich pojmového obsahu (v slovese podepřít tato podmíněnost prakticky chybí, kdežto v slovese ospravedlnit je morální podnět rozhodující). V druhé řadě infinitivů, synonymicky sevřenější, stupňuje se intelektuální povaha pojmů: sloveso osvětliti si zachovává přes intelektualizaci svého významu spojení s výchozím významem ’vrhnout světlo nač‘, takže vzbuzuje doprovodnou konkrétní představu, kdežto sloveso zdůvodniti vyjadřuje pojem plně intelektuální. Jiného typu je degradační synonymická dvojice chce — snaží se alespoň (najíti), v níž Šalda obměňuje míru volní modality, jako by teprve postupně docházel k přesnějšímu hodnocení; odkud rektifikační poměr druhého členu synonymní dvojice k prvnímu. Hlavně pro první období Šaldovy literárněkritické činnosti jsou charakteristické synonymní dvojice typu ideový — myšlenkový (důvod) a ryze vznětový — naivně emfatický (filosof), v nichž se střídají výrazy domácí s přejatými. Je pravděpodobné, že autorovi šlo při volbě českého výrazu o hlubší zakotvení pojmu v nocionální řadě navozené etymologickými filiacemi českého slova. Ale ať je tomu jakkoli, mají synonymní dvojice přejaté slovo — domácí ekvivalent (nebo naopak) mnohem větší frekvenci v Šaldově kritické činnosti počáteční než v pozdějších projevech ideově a také výrazově vyzrálejších.
Vedle znásobovacího typu synonymického, který může mít, jak jsme viděli, různé varianty a různou motivaci, je v citovaném odstavci několikrát doložen druhý základní znásobovací typ, který můžeme označit jako výčtový, enumerační. Záleží v tom, že v několikanásobném větném členu jsou vypočteny pojmy spolu souvisící jako složky nějakého souhrnu nebo nějaké celosti. Šalda je často klade vedle sebe asyndeticky a jejich pořadí volí buď podle přibývání nebo ubývání jistých sémantických znaků, nebo podle míry průvodní expresívnosti, nebo podle stupně aktuální metaforizace jednotlivých členů, nebo konečně se rozhoduje pro pořadí nahodilé, aby vyjádřil nepevnost vnitřního skladu daného jevového nebo předmětového souhrnu. Tak např. [264]sémantický princip určuje pořadí několikanásobného predikátu (Kobosil) filosofuje — vystihuje nedostatky, vady, vředy (národního našeho života) — chytá se jich — maskuje se jimi; nejprve stojí sloveso sémanticky nejobecnější, pak následuje pojmenování činnosti mnohem konkrétnější, která se částečně umísťuje do obecného pojmu ’filosofovat‘, dále autor uvádí sloveso označující vlastní smysl Kobosilova filosofování a konečně opakuje sloveso ze Šimáčkova textu, které obrazně znovu pojmenovává účel Kobosilových úvah. Poslední dva členy slovesné řady se tedy blíží svým vzájemným vztahem synonymickému poměru. Ještě názornější příklad pro Šaldovu zálibu v několikanásobných členech jmenujících složky nějaké jevové celosti nebo souhrnu poskytuje řada (Kořínek při slovech vlast a národ celý hned) hoří — opíjí se jich zvukem — zaklíná se jimi. Jde tu o vystižení Kořínkova duševního stavu a dějů, které tento stav vyvolává. Pořadí sloves je dáno jednak vzrůstající mírou aktivity nositele vlasteneckého vzrušení, jednak vzestupnou linií metaforické aktuálnosti sloves.
Záliba ve znásobování výraziva provází Šaldu až do konce jeho literární činnosti. Autor našel v tomto stylistickém prostředku vhodný nástroj k postupnému dokreslování svých myšlenek, k jejich dotváření. Šlo mu zajisté také o to, neohraničovat soudy ostrými konturami tam, kde se sám hodnocený fenomén umění vzpíral slovnímu ohraničení. Autor si bezpochyby uvědomoval, že svazek navzájem se oslabujících sémantických linií je pro charakterizaci jevu a jeho hodnocení výhodnější než ostrá sémantická čára.[13] Doložíme to příkladem vybraným namátkou z konce Šaldovy literární činnosti (z přednášky o R. Rollandovi, otištěné v r. 1936): Kresba, to znamená mu [= R. Rollandovi] mez, sebeobmezení, určitost, jasnost, definovatelnost, střízlivé ironické oko, pronikající předmět, přizpůsobené předmětu a řídící se jím (Záp 8, 216). Fenomén kresby v pojetí Rollandově je podle hodnocení Šaldova ohraničen svazkem sémantických linií, které jsou vytvářeny víceméně rozdílnými pojmovými hranicemi synonym mez — sebeobmezení — určitost — jasnost — definovatelnost. Vzniká tak celé sémantické pole pokryté významovými definicemi uvedených synonym. Výhoda této stylistické metody je nabíledni: do pojmu ‘kresba’ se postupně zařazují diferenční znaky jednotlivých synonym, ale zároveň se vymezuje základní pojmová náplň, [265]která je celé synonymické řadě společná. Z řady vybočuje jen poslední člen, který jsme zatím neuvedli: střízlivé ironické oko. Svým významem se jenom stýká s předcházející synonymickou řadou, doplňuje ji z jiného aspektu, jako by ohraničoval pojem ‘kresba’ z jiné strany. Trojnásobný atribut závislý na výraze střízlivé ironické oko má povahu enumerační. Přisuzuje postupně určovanému výrazu různé znaky, které pojmenovaný jev charakterizují: pronikající předmět — přizpůsobené předmětu — řídící se jím.
Nemělo by smysl vypisovat ze Šaldova díla synonymické řady a uvádět je jako příklady k ilustraci poznatku, že to je jeden ze základních stylistických prostředků autorových. Takřka v každém Šaldově kritickém projevu najdeme namátkou větší nebo menší počet takových dokladů. Zvlášť hojně jsou zastoupeny synonymické řady adjektiv, ale to souvisí zřejmě s velkou, ba přímo nadměrnou frekvencí adjektiv v Šaldově stylu vůbec.[14] Při četbě Šaldových projevů nabýváme dojmu, jako by to autora přímo pudilo k tomu, aby doplňoval významy substantivních výrazů charakteristickými znaky a aby vyhledával k jejich pojmenování celé sémanticky spjaté okruhy adjektiv. Můžeme to doložit např. tímto úryvkem textu, který je adjektivy přímo přesycen: A ta přesná správnost stává se pak tak odpornou, tak monstrózní. Ta piplavá píle, ta klidná, rozvážná, zapocená důkladnost, ta rozšafná spolehlivost děsí přímo člověka, stávají se strašidelnými a halucinačními, uvážíte-li nakonec, k jak malému cíli jsou užity (KP 4, 269). Už na tomto úryvku bylo by možno ukázat funkci adjektivních synonym v Šaldových textech, ale zvolme k tomu účelu dva příklady ještě charakterističtější.
V prvním máme několikanásobný adjektivní atribut vyjadřující eventualitu přisuzovaného znaku (jak to vyplývá z užité spojky byť): Na počátku každé skutečnosti, byť dnes již zdánlivě mrtvé, lépe: zkamenělé, strnulé, ustydlé, stojí čin a skutek (SUB 101). Mezi atributem prvním a dalšími třemi je vztah rektifikační, vyjádřený příslovcem lépe, ale všechna adjektiva vytvářejí synonymickou řadu, jejíž členy navozují svým původním významem různé představové asociace. V druhém příkladě stojí synonymická adjektiva ve funkci několikanásobného jmenného přísudku a na rozdíl od předcházejícího příkla[266]du jsou zařazena do schémat spojkových: Život Němcové byl nade všecko pomyšlení trudný, strastný, bolestný i pokořující; zmařený a obětovaný vlastně od chvíle, kdy se provdala. (DD 74)
Podobnou funkci jako u řad adjektivních zjišťujeme i u řad adverbiálních, určujících povahu průběhu slovesného děje, ale jejich frekvence je v Šaldově stylu mnohem menší než u adjektiv. Uvedeme alespoň jeden charakteristický příklad na adverbiální řadu asyndetickou, pro Šaldu tak příznačnou: A právě proto chceme, aby se mluvilo stručně, jadrně, úsečně, obsažně, pokud možno (KP 3, 177).
Druhou výraznou vlastností Šaldova stylu je jeho metaforičnost, která umožňuje rozehrát představivost čtenáře a doplňovat tak intelektuální soudy jakousi obrazovou ilustrací. Šaldovy metafory předčí soudobou literárněkritickou literaturu nejen frekvencí svého výskytu, ale i překvapivostí spojovaných představ. Autor ovšem nevytváří jen nové metafory, nýbrž si bez váhání vypůjčuje i metafory doložené v jiných literárních textech, nebo dokonce metafory běžné v konverzačních promluvách, potřebuje-li k dosažení sdělného záměru právě takový obraz, na jaký jsou jeho čtenáři již zvyklí. Tomu, aby metafory převzaté odjinud nepoklesly ve frázi, zabraňuje myšlenkově bohatý kontext, který obyčejně osciluje mezi obecnými soudy a konkrétními doklady na jejich pravdivost.[15] Tak např. do kontextu obsahujícího doklady na politický dosah umělecké tvorby zapadá dobře následující souvětí, v němž Šalda užil otřelé metafory dílo = zrno vržené do brázdy času: Aktivista (básník) musí věřit, že každé opravdové dílo je zrno vržené do brázdy času: vrátí se s užitkem stonásobným, bylo-li dobré a zdravé (Záp 9, 51). Ještě názorněji dokládá kontextovou aktualizaci otřelé metafory věta, která konfrontuje univerzální humanismus Goethův s novou mystikou zapouštějící kořeny v Německu na počátku třicátých let: Tvrdá realita surovou pěstí bije každý den do tváře nejdražších myšlenek a tužeb výmarského génia (Záp 4, 292). Personifikační přehodnocení významu, zde dokonce dvojnásobné (tvrdá realita bije surovou pěstí — tvář nejdražších myšlenek a tužeb), není sice původní, ale v daném případě doprovází myšlenku výrazným obrazem vzbuzujícím emoci čtenáře.
Vedle funkce, řekli bychom, dokreslující a expresívní mají Šaldovy metafory i funkci estetizační; autor usiluje o to, aby jeho texty upou[267]távaly čtenáře i stránkou výrazovou, aby měly umělecké kvality. Estetizační funkci Šaldových metafor si uvědomujeme tím zřetelněji, čím jsou metaforické posuny výrazových prostředků překvapivější a čím méně jsou podmíněny faktory poznávacími.[16] Tak např. zřetelná poznávací hodnota obrazu v následujícím úryvku textu zatlačuje do pozadí estetickou funkci metafory, i když autor volí obraz dosti neobvyklý: Pyramida české poezie stavěla se místo od základů od vrcholu nebo od vyšších vrstev; proto se sesouvá. Dům českého umění stavěl se z fasády, a ne z nitra (Záp 2, 13). Právě vysoká poznávací hodnota obrazu umožňuje lapidárně vyjádřit soud o jevu tak složitém, dovoluje do výrazové zkratky shrnout výsledky dlouholetého pozorování a posuzování. Naproti tomu zřetelně vystupuje vedle poznávací funkce i funkce estetizační v úryvku ze stati o K. H. Máchovi, v němž dokonce pozorujeme úmyslnou parafrázi Máchovy dikce: „Bez konce láska je! — Zklamánať láska má!“, tímto veršem rozkleslým v krajní dramatickou dichotomii a prorytým propastí prázdna a mlčení, tímto veršem rozeklaným v zoufalou šíři dvou ramen marně rozpjatých, jež touží obejmout svět a život, tímto veršem zavřel Mácha jako posledním svorníkem podzemní klenbu svého Máje (DD 44). Šalda zde volí jako obrazový doprovod svých myšlenek celý řetězec metafor; k základnímu obrazu dodává detaily nebo připojuje obrazy, které jsou s výchozím obrazem nějak asociovány. Takové složité metafory, doplněné o obrazové asociace, jsou pro Šaldův styl charakteristické. Doložme je ještě dvěma příklady:
[Nové umění] chce se zachytiti na životě, přisáti ke hmotě, půdě, realitě. Lačně lapá teplými vonnými šťavnatými rty po vlažné pohodě, po teplé lázni jarního vzduchu (KP 2, 218). — Opravdu nová ať poezie, ať architektura kuje si svůj výraz a styl na ohni nejvnitřnější bolesti a touhy z křehké, tekuté, oblačné hmoty poslední chvíle a z její úzkosti, stále proměnné a stále živé a zjitřené (BZ 91).
Už jsme se zmínili o tom, že Šalda užívá metaforizovaných prostředků i ve funkci expresívní. Musíme však tento poznatek rozšířit na konstatování, že jeho literárněkritické texty mají vůbec tendenci k expresívnosti, což ovšem ovlivňuje jak výběr prostředků lexikálních, tak i syntaktických. Expresivita Šaldova stylu je projev auto[268]rova vnitřního zaujetí při posuzování uměleckých i jiných společenských jevů a dokumentuje silnou účast citových složek autorovy psychiky na jeho kritické činnosti. Po pravdě však poznamenejme, že autor většinou dovede podřídit emoce svému intelektu, že je umí tlumit do té míry, aby se staly pouhým doprovodem jeho soudů, potvrzujícím hluboké prožívání vlastních myšlenek. Expresivita Šaldových textů se často zakládá právě na metaforách, u nichž konfrontace původního a přeneseného významu vzbuzuje různé emoce, obyčejně negativní. Tak je tomu např. ve dvou následujících dokladech:
V populismu je mně nepříjemná strakatá reklamní nálepka na lahvičce vnitřní polovičatosti s tekutinou velmi rozředěnou, konec konců ani horkou ani studenou (Záp 4, 168). — Může být umění staré a přitom slušné a jadrné; a může být umění nové, a hadrovité a cuckovité (Záp 2, 10).
Tam, kde Šalda zjistil poškozování umění, kde odhalil překážky kladoucí se v cestu uměleckému rozvoji nebo kde dokonce odkryl zištné nabízení paumění místo umění, nabývají jeho expresívní metafory na útočnosti. Poslechněme, jak se vyslovuje například o existenčních potížích Nerudových, nutících tohoto básníka k fádní novinářské práci: … největší básník své doby musil mít na minutu přesně připravenu černou kávu svého fejetonu, aby ji v neděli po obědě včas nalil každému panu Knedlíčkovi nebo Vepříčkovi (BZ 50). Všimněme si, jaké expresívně vyhrocené přezdívky volí autor pro představitele maloměšťáckého publika. Ještě názornější příklad funkční expresivity Šaldova stylu poskytují pasáže jeho kritických statí, v nichž pranýřuje konjunkturalismus v oblasti umění, zvrhávající se v obchodování s kýči. Když např. pojednává o diferenciaci literárních vkusů a zájmů v novodobé české společnosti, píše s opravdovým rozhořčením: „A to jsou pravé žně pro kýčaře à la Bohumil Brodský, à la Jan Vrba, indiferentní ke všem velkým otázkám doby, ať odborně uměleckým, ať lidským. Dodávají literární seno do jeslí svých konzumentů a tuční [!] z toho. Zadělávají srdce jednou se sladkou, podruhé s kyselou omáčkou…“ (Záp 9, 42—43).[17]
Expresivity dosahuje ovšem Šalda nejen výběrem citově zabarvených metafor, ale i volbou výrazů, u nichž patří expresívnost ke konstantní složce významu. Často dokonce kombinuje expresívní výrazy s expresívními metaforami a přirovnáními, např.:
[269]Výročí Sládkovo a Vrchlického bude jistě zase záminkou celé řadě nacionalistických nedochůdčat a akademických vrtichvostů, aby se rozkdákali jako staré slepice o domnělé nutnosti a potřebě navazovat dnes na jejich dílo a pokračovat dnes v jejich, jak se říká, tradici (Záp 4, 351).
A laciný záporný aristokratism připadne směšným údělem těm, jimž náleží: literárním snobům, tatrmanům a diletantům, kteří jím budou lacino oslňovat pošetilé okresní husy. Neboť znakem okresní husy (která žije ovšem zvláště ráda v Praze) jest, že občas záměnou za svou obvyklou ovesnou stravu zatouží po vavřínech papírové perverzity (ČN 75).
Tam, kde se Šaldovi k citovému zabarvení textu nedostává prostředků ustálených, vytváří si — většinou v duchu slovotvorných zákonitostí spisovného jazyka — prostředky individuální. Pro umělce, který slouží svým uměním ne člověku, ale státu, razí Šalda výraz ideový perverzník (Záp 4, 189); pro autora, který obětuje v divadelním kuse skutečné umění scénickým efektům, vyrabitel divadelních hodinek (Záp 3, 194). Pražské obecní zastupitelstvo, které zamítlo žádost sovětské mise o propůjčení sálu v Reprezentačním domě k oslavám Gorkého, stíhá posměšným výrazem plzenští pivničáři (Záp 4, 432). Staré naivní úsilí o národní svornost pojmenovává s despektem srovnostářství (Záp 9, 50). V deskriptivní poezii z konce minulého století odsuzuje virtuózní ohněstrojectví (KP 3, 369), v českém pragmatismu z konce 20. let odhaluje jako umrtvující moment lásku středocestnického pohodlí (Záp 4, 188—189) apod. S odporem se Šalda zmiňuje o tom, jak mnoho lidí u nás, místo aby si své místo vybojovalo, snaží se vypoklonkovati si je, vyslužebníčkovat si je, vyantišambrovat si je (SUB 111). K posměchu, k vyjádření despektu rád užívá zdrobnělin běžných i neobvyklých. Např. kritérium formy, neurčitě formulované správou Národního divadla jako měřítko pro výběr her, označuje za prostředeček nečistý a podvodný (KP 2, 61). Tzv. státotvorné umění mu přestává být uměním a stává se uměníčkem (Záp 4, 189). S pohrdáním mluví o lidech, kteří si kupují své místo ve společnosti za „protislužbičky“ (k tomuto slovu ironicky poznamenává, že pochází z „běžné ušlechtilé češtiny všekupecké“, SUB 111).
Vedle neologismů citově zabarvených se ovšem u Šaldy setkáváme i s neologismy, které autor vytvořil k přesnějšímu a stručnějšímu pojmenování jevů, o nichž pojednává. Na několika místech užívá např. slova přešlost (BZ 89 aj.), u něhož se k významu ‚minulost‘ připojuje významový odstín vyplývající z významu příčestí přešel. Je ovšem možné, že Šalda přejal toto slovo už hotové z polštiny. Sklon k předsudkům pojmenovává předsudečností (Záp 3, 91), souhrn uměleckých [270]schopností umělectvím (KP 4, 250), tendenci k nadměrnému abstrahování abstraktnictvím (Záp 3, 92), touhu po exotičnosti exotstvím (Záp 5, 190) apod. Pro zachovávatele a ochránce tradic volí výraz tradičník (DD 61), pro rozjímatele o kosmických záhadách kosmický kontemplativec (SUB 61), pro zkoumatele národní psychiky nořec (nebo norec?) do hlubin českého svědomí (Záp 3, 406) atd. Pro pojem ‚dosáhnout něčeho vývojem‘ vytváří neobvyklé předponové sloveso dovinout se čeho a zajišťuje jeho srozumitelnost tím, že je uvádí do slučovacího spojení s běžným slovesem dopracovat se čeho (Záp 5, 187).[18] Ve výčtu těchto prostředků bychom mohli pokračovat, ale snad stačí uvedené příklady, abychom naznačili hlavní motivy Šaldova tvoření nových slov.[19]
Dalším rysem Šaldova stylu, kterého si všimneme už při zběžném čtení jeho textů, je časté opakování jednotlivých slov i celých výrazů v témž větném celku, popř. v těsně souvisícím nadvětném útvaru. Přitom musíme u Šaldy rozlišovat dva základní typy opakování: východiskový a jádrový. První slouží k vyjádření totožného východiska u několika následujících sdělení a má zřetelnou expresívní povahu. Je v Šaldově stylu sice doložen mnohem řidčeji než typ druhý, ale není v něm žádnou zvláštností. Uveďme alespoň jeden charakteristický příklad:
Vždycky a všude teoretikové a historikové podezírají tvůrce, vždycky a všude jsou přesvědčeni, že žádá od umění, co nemůže dáti, vždycky a všude pomlouvají ho a bagatelizují jako ducha bez kázně poznání, nepoučeného rebela nebo divocha ohrožujícího a zvrhujícího pracný a odvěký rozvoj umění — a vždycky a všude objeví se naposled, že intuice tvůrcova a pohled jeho v samy zákony a samo ústrojí umění byl hlubší a rozpoznával základnější síly a dovolával se podstatnější a věcnější logiky, než jakou znali teoretikové a historikové… (BZ 87).
Mnohem významnější funkci plní v Šaldově stylu typ druhý, jádrový. Autor ho užívá k postupnému doplňování a zpřesňování jádra sdělení, a to tak, že na opakovanou část jádra zavěšuje nové určovací členy, které postupně odhalují pravý smysl vysloveného soudu. Protože se [271]přitom pozornost čtenáře zadržuje na stupňovitě rozvíjeném jádru sdělení, dostává se tím jádru zvláštního zdůraznění. V některých případech se pak další precizace myšlenky dosahuje spojovacími a adverbiálními prostředky užitými před opakovaným jádrovým výrazem:
Co promluvilo v nedávném máji, byl starý typ spisovatele českého — co řekl, byl odkaz minulosti, nejlepší odkaz minulosti, ale přece jen — minulosti (ČN 293). — Moderní spisovatel, básník, umělec a tvůrce chce být dělníkem — nic víc, ale také nic míň než dělníkem; dělníkem života, krásy, radosti (ČN 420).
Vedle tohoto čistě jádrového typu opakování setkáváme se u Šaldy i s typem smíšeným, v němž se v jádrové pozici opakuje výraz zaujímající původně pozici středovou nebo dokonce východiskovou. Funkce tohoto opakování je stejná jako u čistě jádrového typu: slouží k postupnému odhalování smyslu opakovaného výrazu pomocí dodávaných rozvíjejících členů. Je tomu tak např. v následujícím větném celku:
Dílo Boženy Němcové souvisí svou genezí s jejím životem zvláštním, nezvykle důvěrným způsobem; ne ovšem se životem vnějším, nýbrž s životem vnitřním; s životem senzibility své autorky; s životem vznětů, citů, tuch, snů, přání, doufání i vzpomínek (DD 74).
Pokusme se nyní stručně charakterizovat syntaktickostylistickou stránku Šaldových kritických projevů. Obecně o ní můžeme říci, že repertoár syntaktických prostředků je u Šaldy velmi bohatý a že autor střídáním různých syntaktických schémat dosahuje značné stylistické rozmanitosti svých textů. Podobně jako u stránky lexikální zjišťujeme zde značné rozpětí ve výběru syntaktických schémat: vedle syntaktických prostředků silně knižních, charakteristických pro odborný styl a ovšem také pro autorův příklon k tradičním dobovým schématům literárním, nacházíme syntaktická schémata příznačná pro jazyk běžně mluvený; silně kolísá míra syntaktické kondenzace vět nejen podle složitosti řešených otázek, ale zřejmě i podle ohledu k předpokládanému publiku; totéž lze říci o složitosti souvětných celků a o konkurenci schémat souvětných a nadvětných; vedle explicitního vyjadřování vztahů pomocí rozmanitých spojovacích prostředků je u Šaldy dosti běžné i vyjadřování implicitní; konečně je třeba poznamenat, že se v Šaldově stylu poměrně často setkáváme se syntaktickými schématy expresívními a že autor s oblibou užívá prostředků navazujících přímý kontakt se čtenářem.
Syntaktická základna Šaldových textů je dosti knižní a je zřejmě poplatná syntaktickým tendencím literární češtiny z konce 19. a z počátku 20. stol. Po první světové válce sice pozorujeme u Šaldy jistý ústup syntaktických schémat knižních ve prospěch schémat sty[272]lově neutrálních, ale celková knižnost syntaktické stránky Šaldova stylu zůstává zachována.[20] Pro nedostatek místa nemůžeme zde vypočítat všechny knižní syntaktické prostředky, které jsou pro Šaldu charakteristické; zmíníme se však alespoň o těch, které dnes v Šaldově stylu nejvíc upoutávají pozornost čtenáře. Musíme tu ovšem zdůraznit slovo dnes, protože v době Šaldově, řekněme do konce dvacátých let, nevnímal čtenář Šaldovu knižní syntax jako nějakou odchylku od průměrných syntaktických tendencí soudobé literárněkritické literatury. Z toho také vyplývá poznatek, že Šaldovy knižní syntaktické prostředky neměly z největší části žádnou funkční motivaci. Z hlediska dobového tedy jak syntaktické prostředky stylově neutrální, tak i knižní tvoří funkčně neutrální pozadí, na němž zřetelně vystupují jako prostředky funkčně motivované typická syntaktická schémata hovorová. Pokud jde o vliv kompozičních útvarů na výběr syntaktických prostředků knižních, zjišťujeme vzrůst syntaktické knižnosti s přibýváním úvahových prvků v textu a naopak jejich úbytek se zesilováním polemického tónu kritik.
Které knižní syntaktické prostředky jsou u Šaldy běžně zastoupeny? Šalda užívá ve značném rozsahu genitivu záporového, a to jak předmětového u sloves tranzitivních, tak podmětového u slovesa být, např.: nemají přímého poměru k životu (Záp 2, 10), nelze nevidět také jeho kladů (Záp 4, 183), necítili disonancí ukrytých v realitě jevové (DD 44), nezná senilní líbivosti ani koketérie (BZ 84), tím nesnižuji starého typu (ČN 293) aj.; bez této nejvnitřnější víry není nového umění (BZ 85) atd. Silně knižní genitivní vazbě dává Šalda přednost také u některých sloves, u nichž se v novodobé češtině ustálila vazba akuzativní nebo vazba s předložkovým pádem: [básnické dílo] nalézá v ní [= v současnosti] plného ohlasu (Um 31; v ČN opraveno na akuzativ), přeji každému básníkovi plně vší volnosti v invenci (Záp 3, 416), selští a průmyslní zbohatlíci … vymáhají si jich [= šlechtických predikátů] (Záp 9, 42), kdo toho dovedl [= těžiti ze svých vloh] (ČN 70), zapomínáš i jeho [= Gotthelfova] polemického hrotu protiliberálního (Záp 4, 179) atd.
V Šaldových textech není vzácností genitiv srovnávací po komparativu, např.: druhý soud, mnohdy závažnější soudu prvního (KP 10, 333); její [= země] vězení nebo její hrob je nekonečně větší vězení [273]nebo hrobu člověkova a osud její o to horší údělu lidského, že jí není vysvobození žádného (Um 202). — S oblibou autor užívá genitivu vlastnosti, místo kterého novodobá čeština klade obyčejně předložkové pády nebo jiné konstrukce vztahově explicitnější: básník širokého dechu, prudké, vysoko bijící a široko se pěnící inspirace, ideový vizionář ne chladných harmonií transcendentních, nýbrž kouřících se citů osobních a společenských (KP 3, 256); kniha tak horečného tepu, tak vášnivého vzletu, tak nyjící něhy a tak sežehnuté pokory obrozujících se smyslů, takové sprostnosti srdce a tak propastných vírů nervových a citových (BZ 86); některé verše nejmladších: výbušné a horké bez pevných kontur, ale žhavého sopečného jádra (KP 12, 40) atd.
Vedle dnes běžné antepozice ukazovacích a přivlastňovacích zájmen ve funkci atributivní se dosti často u Šaldy vyskytuje alespoň v textech z prvních 15 let jeho kritické činnosti postpozice zájmen, v níž lze vidět přežitek literární češtiny 19. století: v dobách těch (BZ 93), úkol svůj (KP 3, 468), chudičké sady její (KP 11, 237), dílo jeho (DD 182), ukrytý důsledek jich [= jejich] (BZ 92) apod. Knižní povahu Šaldových kritických projevů zvyšuje poměrně častá postpozice adjektiv, a to zejména postpozice adjektiv v primární závislosti, zaujímají-li adjektiva v sekundární a další závislosti antepozici.[21] Jde ovšem o případy, kdy postpozice nemá funkci zdůrazňovací; tuto funkci totiž zjišťujeme u Šaldy velmi často. Nefunkční postpoziční slovosled je třikrát doložen např. v tomto úryvku textu (dvakrát v něm postpozice slouží ke zdůraznění):
Nedávno zemřelý ušlechtilý žid vídeňský Lynkeus-Popper dovodil pěkně … povinnost společnosti opatřit jakési životné minimum každému, kdo pracoval v mládí jistou řadu let pro pospolitost lidskou. Ale nejen chlebem hmotným, i chlebem duchovním má a musí tě živit společnost lidská, jež chce být hodna tohoto názvu (ČN 422).
Poměrně málo se na knižním zabarvení Šaldova stylu podílejí prostředky syntaktické kondenzace. Substantivních kondenzátorů užívá autor vzhledem k jiným literárněkritickým textům své doby dosti střídmě, jeho infinitivní kondenzátory nevybočují z hranic stylové neutrálnosti a z hojněji zastoupených kondenzátorů adjektivních mají knižní zabarvení adjektiva tvořená z přechodníku přítomného (adjektiva z přechodníku minulého jsou poměrně vzácná). Jen zřídka však u Šaldy nacházíme větné celky, kde jsou přechodní[274]ková adjektiva nahromaděna, jak je tomu např. v následujícím příkladě: Režisér Honzl vycítil dobře … fantómy rostoucí až do studené hrůzy popůlnočního nebe, halucinace trpícího zraku toužícího po realizaci v živé hmotě (KP 13, 300). Šaldovy texty neoplývají ani konstrukcemi přechodníkovými a příčestními, které byly v jeho době jako kondenzační prostředky velmi oblíbeny a které dodávaly textům výrazný knižní odstín. Šalda ovšem po těchto konstrukcích rád sahá tam, kde by jiné kondenzační prostředky přetížily větnou stavbu, a nepohrdne ani silně knižními přechodníky minulými. Několik příkladů na různé typy těchto konstrukcí:
… [génius] tvoří z mystické lásky k poslední vteřině, z vděčnosti za plnost překypující chvíle, vzdávaje se cele a bez výhrady její závrati, povolný k ní, splývaje s ní a s jejím tajemstvím, nestaraje se o důsledky a vnější organizaci času a jeho logiku, bez ješitnosti, pokorně a neosobně (BZ 90). — Jsou v něm [= Zeyerovi], žel, i četné básnické fráze a klišé, které převzal z básnického inventáře své doby, neprožehnuv jich a nepřetaviv jich… (Záp 3, 245). — … [Němcová] byvši nesčíslněkrát zklamána, věří vždy znova a znova v bratrství lidské duše… (DD 80). — Období revolučně proletářské poezie vtrhlo k nám po světové válce, podporováno konstelací světovou (Um 89).
Šalda dává přednost explicitnímu vyjadřování vztahů v souvětích a nadvětných útvarech a využívá k tomu vedle spojovacích prostředků stylisticky neutrálních i prostředků knižních. Tak vedle vztažného zájmena který se v jeho textech běžně objevuje zájmeno jenž, a to nejen v pádech předložkových, nýbrž i prostých. Obě zájmena neomezuje Šalda jen na věty vyjadřující skutečný vztah atributivní, nýbrž je běžně uplatňuje i v tzv. vztažných větách nepravých, např.: Do jeho umění románově fabulistického hluboko zasáhl zvláště Voltaire, pro něhož má celý život Goethe velikou úctu a projevuje ji, i když jí pohoršuje mladé romantiky německé (Záp 4, 284).
Dosti charakteristická je pro Šaldu konfrontační spojka -li, o jejíž správnosti se dlouho pochybovalo. Např.: Plyne-li Puškinovi život jako jediná souvislá rytmická vlna vášnivým, laskavě plynulým gestem štědrosti, Lermontovu láme se v tříšť chvil vzájemně se potírajících, sporných a nenávistných (KP 10, 423). Vedle ní Šalda užívá zhruba ve stejném významu spojky kdežto, a to nejen v stylově neutrální větě postponované, nýbrž i v knižní antepozici: Kdežto Kollár stře svou periodu po čtyřverší i za ně, věta Máchova objímá zde nejvýše dvojverší a není v ní rétorického rozkřídlení (DD 45—46). Nedal se odradit soudobými příručkami jazykové správnosti ani od [275]užívání spojky aby ve vztahu časové posloupnosti: … oko jeho [= Dantovo] od pozemského teprve se zdvihá a povznáší k nebeskému, aby se záhy k pozemskému vrátilo (SUB 85). U Šaldy se dokonce setkáváme — ovšem poměrně zřídka — z archaickou spojkou ač -li, popř. ačli: … musí to být vidění opravdu velké a typické, ač má-li mít nárok na naši pozornost (Záp 5, 257).
Na druhé straně Šalda zvlášť v pasážích zabarvených citově — a těch je mnoho především v jeho polemických statích — neváhá si vypůjčit syntaktická schémata charakteristická pro promluvy hovorové. Bohužel zde nemůžeme podat jejich rozbor, a tak se omezíme alespoň na typickou ukázku toho, jak Šalda ironicky komentuje politické názory K. Čapka vyslovené v knize O věcech politických…: „Jaký svědomitý pán je tenhleten pan Čapek, když on kvůli té své skepsi, aby si ji zachoval celou a neporušenou, musí podstupovat takováto muka; musí se dát napínat, chudinka, na tolik křížů. Každou minutu, znova a znova. Hrůzo hrůzoucí! A pak že to není, vy pomlouvači, muž zásad a idejí! Ale co je to všecko platné, když tyhlety zásluhy nebudou odměněny“ (Záp 4, 407).
Expresivity textu dosahuje autor často tím, že volí věty s intonací zvolací, která prozrazuje jeho citové zaujetí k pronášeným soudům. Týká se to nejen větných schémat typicky hovorových, ale i neutrálních a knižních. Uveďme jako příklad alespoň knižní schéma expresívního genitivu s větnou platností, vyjadřujícího autorovo ironické stanovisko: „Onehdy zase kterási spisovatelka musila ve fejetoně kondescendovat z výšin svého génia s velkým sebepřemáháním k Irémské zahradě zvěčnělé Růženy Svobodové a také jí mnoho odpustit. Toho velikého ducha a té velkodušnosti!“ (KP 11, 238). Nebo dokonce: „… [jeden starý kritický medvěd] prohlásil s tváří nejnevinnější, že Národní divadlo je něco jedinečného na světě, nad pomyšlení dokonalého … Toho ubohého referenta!“ (Záp 6, 73).
Vedle větných celků s intonací zvolací jsou pro Šaldův styl charakteristické otázky, které mají dvojí základní funkci: buď tematickou, nebo expresívní. Šaldovy otázky tematické naznačují další okruhy problémů, které chce autor řešit v následujícím textu nebo které sice neřeší, ale pociťuje jako naléhavé. Často těmito otázkami vyslovuje pouhé své domněnky, takže otázky zde vlastně konkurují větám s pravděpodobnostní nebo možnostní modalitou. Přitom Šalda předkládá čtenáři nezřídka řadu možných řešení, a tak vytváří celé řetězce sémanticky souvisících otázek, např.:
[276]Ibsen jest z těch velikých skeptiků a nihilistů, kteří … milovali dokonalou a definitivnou formu podivnou, vášnivou láskou, o níž nedá se dosti přemýšlet. Čím jim byla — jim, jimž byl život a svět tak málo? Náhradou za něj? Nedobytným hradem, zbrojí chránící od jeho zrady a nízkosti? Poslední iluzí? Nebo cítili se jí povinováni svým zoufalým pravdám? Nebo jde tu prostě o vrozenou čistotu a noblesu duše, která ve všem, co mohla ovládnout, chtěla a musila dostoupit nejvyššího? (DD 188).
Stejně charakteristické jsou pro Šaldu otázky expresívní, řečnické, které ostatně posilují obecnou rétoričnost jeho kritických projevů.[22] Přibývá jich ovšem tam, kde byl Šaldův text koncipován původně jako přednáška nebo kde měl polemické zahrocení. Jako příklad nám může posloužit úryvek z polemiky proti „kněžství vědy“:
Rádl a lidé jemu podobní upadají do Skyly jen proto, aby se vyhnuli Charybdě; a vylévají rádi s vanou i dítě. Věda že má bezpodmínečně sloužit státu? Politice? A co je to ta politika? Což i ona nevyplynula z nějakého předchozího teoretického vědění nebo poznání? Což není aplikací nějaké čisté myšlenky, nějakého teorematu? Což nepředpokládá praktický život život teoretický? Což nepředchází, jak říká Pascal, správnému jednání správné myšlení? Co je ke všem čertům ta politika? (Záp 6, 6).
Protože Šaldovi hodně záleží na tom, aby čtenář plně pochopil jeho myšlenky, volí různá účinná syntaktická schémata pro zdůrazňování jednotlivých pojmů, popř. celých myšlenek. (Stranou tu ponecháváme využívání grafických prostředků, hlavně využívání rozdílu mezi kurzívou a antikvou, řidčeji mezi sazbou proloženou a normální, ačkoli tyto prostředky patří nesporně k charakteristice Šaldových psaných projevů.) Ze syntaktických schémat zdůrazňovacích je u Šaldy silně zastoupeno schéma apoziční, v němž se nejdůležitější část sdělení nejprve pojmenovává obecně (obyčejně s uvedením některých znaků důležitých pro pojmenování konkrétní) a pak v přístavku konkrétně. Obecné pojmenování bývá od konkrétního přístavku odděleno dvojtečkou, kterou Šalda často naznačuje hlubší pauzu. Příklady:
Ibsen obdržel jeden z darů, které činí člověka básníkem, jak o nich hovoří nezapomenutelný skald Jatgejr v Nápadnících trůnu, dar pochyby, … (DD 182). — Znám jednoho básníka, Sovovi vnitřně příbuzného, který prošel podobně strašným mučednictvím: Verhaerena (Um 260). — Viktor Dyk … se s hrstkou soudruhů státoprávně pokrokových před válkou bil za věc, která se zdála tehdy ztracená: za stát český (Záp 3, 402).
Zdůrazňovací funkci má také značně frekventované schéma adiční, [277]které záleží v tom, že se k jádru výpovědi dodávají další jádra, ale oddělují se graficky od jádra prvního tečkou. Jejich poměr k prvnímu jádru bývá často vysvětlovací nebo zpřesňovací. Mohli bychom tu ukázat na celou řadu typů, ale pro úsporu místa se omezíme na jeden charakteristický příklad: „Lermontov jest [proti Puškinovi] protivný pól ruské duše. Kritik života, věčný s ním nespokojenec, idealista rozhořčený nedostatečností světa a života, věčnou jejich neúměrností jeho ideálům. Ponurý skeptik, který neumí oddati se plně chvíli, důvěřovati jí, vytrvati v ní“ (KP 10, 423). Ke zdůraznění východiska výpovědi volí často Šalda syntaktické schéma, které se označuje jako vytčení východiska. Ve vlastním větném schématu, obsahujícím jádro výpovědi, odkazuje se pak na vytčené východisko ukazovacím zájmenem, např.: „Lid jako obrodný živel umění, obnova umění lidem, to byla dlouho myšlenka Rollandovi zvláště drahá“ (Záp 8, 222).
Pro Šaldův styl jsou charakteristické různé vsuvky, které obsahují poznámky a komentáře k vyslovovaným pojmům a soudům. Mohli bychom je klasifikovat podle sémantických funkcí a podle implikovaných vztahů k základnímu textu, ale to zde učinit nemůžeme, a proto se zastavíme jen u typu vsuvek pro Šaldu zvlášť příznačných. Jde o vyjadřování autorova vlastního stanoviska k soudům, které jsou formulovány jako soudy obecné. Už jsme se zmínili o tom, že Šalda je jako subjekt vyslovovaných myšlenek a prožívaných citů v textu stále přítomen. To se projevuje nejen jistou subjektivizací lexikální stránky, ale i subjektivně zaměřenými vsuvkami. Je třeba říci, že jich v Šaldových kritických projevech přibývá, jako by se v nich projevovalo vzrůstající sebevědomí autora. Subjektivní vsuvky však najdeme ve značném počtu nejen v pozdějších Šaldových pracích, ale i v jeho prvotinách. Několik příkladů:
… může-li a má-li se národní duše omladit a obrodit — a já v to věřím —, je to možné jen pod mladým laskavým sluncem internacionalismu (Záp 3, 97). Tvorba básnická je, není mi o tom nejmenší pochyby, vázána na společnost (Záp 5, 187). … toho roku [1930] byl vtělen — pozdě, ale přece! — do českého písemnictví velivý Rabelaisův román o Gargantuovi a Pantagruelovi (Záp 4, 49).
Šalda se ve svých kritických pracích často přímo obrací ke čtenáři, vtahuje ho do okruhu svých pozorování, úvah a prožitků. Užívá k tomu různých kontaktových prostředků, především 2. os. slovesné v sing. a plur. a 1. os. plur., zahrnující autora i čtenáře. Zase můžeme konstatovat, že kontaktových prostředků u Šaldy postupem doby přibývá. Zvlášť se to týká 2. os. sing., která zabarvuje vztah mezi au[278]torem a čtenářem důvěrněji než 2. os. plur., např.: „Zeyer byl opravdový básník: zabral několik akordů lásky, nenávisti, odboje, na které nezapomeneš, když jsi je jednou s ním procítil a prožil“ (Záp 3, 248).[23]
Podobnou bohatost, jakou jsme u Šaldy zjistili v slovníku a v stavbě jednoduché věty, objevujeme u něho i v stavbě souvětí. Vedle souvětných celků nesložitých poskytují Šaldovy texty hojnost dokladů i na složité periody.[24] Frekvence složitých souvětných celků je větší v prvních letech Šaldovy literární činnosti než v období poválečném. Šaldovy periody — snad kromě počáteční tvorby — jsou celkem přehledné a spínají jen myšlenky těsně spolu souvisící. Zvláštní pozornosti si zasluhují složitá souvětí s několikanásobnými vedlejšími větami, které často jen obměňují myšlenku vyslovenou v první z několika paralelních vedlejších vět. Lze v tom vidět projev obecné tendence Šaldova stylu k vyjadřování souznačnému, synonymickému. Alespoň dva příklady:
Tento krystalizační proces bude, jak patrno, pouze v jediném případě autentický, pravdivý a skutečný, když nebude porušován vlivem a ideálem subjektivným a apriorním; když fakta nebudou tištěna a tlačena do založených a daných schémat a formulí; když nebudou jimi — v iluzorní ideaci — okrajována a mrzačena; když dopřeje se jim, aby sama sebou — předem prostým tokem a postupem času — vryla své otisky a stopy do měkké laskavé a stejně a srovnale receptivné půdy (KP 1, 130). — Ale všem, jimž jsou drahé nové praktické ideály vpravdě demokratické, musí záležeti na tom, aby tato obroda české duše nebyla poskvrněna křivdou, násilím, terorem, lstí; aby v novou nádobu nebyl vlit starý, zkalený obsah; aby nový duch neuskutečňoval se starým hmotařstvím a starým zuřením, neboť brzy zkazil by se a zvrhl by se jimi v staré zlo (KP 10, 166).
Mohli bychom promluvit o řadě dalších syntaktických jevů, které náleží do stylové charakteristiky Šaldových textů. Bylo by také zajímavé zjistit frekvenci jednotlivých spojovacích prostředků uvnitř souvětí a v nadvětných útvarech. Konečně by si zasluhovala detailního rozboru stavba Šaldových odstavců a jejich rozhraničování tzv. tematicky orientačními větami nebo nevětnými výrazy. Uvedené úkoly však tento článek řešit nemohl. Jestliže se mu podařilo ukázat na hlavní rysy Šaldova stylu, který nejvýrazněji reprezentuje český literárněkritický styl z konce minulého a z první třetiny našeho století, splnil svůj úkol.
[1] Literárněkritický styl Šaldův, třebaže má v české literární kritice klíčové postavení, je dosud rozebrán jen v hrubých rysech. Nejpodrobnější rozbor podal J. V. Bečka, Několik poznámek o Šaldově slohu, ČMF 20, 1934, 233—242. V článcích se širší tematikou pojednává o Šaldově stylu K. Erban: O slovesném impresionismu a expresionismu, NŘ 17, 1933, 233—246; O českém slohu kritickém, NŘ 19, 1935, 129—139. Na druhý článek Erbanův reagoval sám Šalda: Kus filologické lživědy, Zápisník 7, 1934/35, 352—362; Ještě jednou Karel Erban, Záp 8, 1935/36, 262—264. Kromě toho Šalda obhajuje vlastní styl na mnoha jiných místech, zejména pak ve dvou dopisech E. Chalupnému z 19/12 1904 a z 5/1 1905, Záp 9, 1936/37, 230—245.
Šaldova jazykového stylu si všímají i závažnější stati, jejichž těžiště je v otázkách literárněvědných: J. Mukařovský, Dvě studie o Šaldovi, I: F. X. Šalda (z r. 1937), II: F. X. Šalda, kritik národního života (z r. 1947), Kapitoly z české poetiky I, 1948, 303—336; týž, Šaldova dramatičnost, Listy pro umění a kritiku 5, 1937, 193—196; A. Novák, Český sloh kritický let sedmdesátých a osmdesátých, SaS 2, 1936, 145—156; F. Vodička, Šalda básník, SaS 10, 1947/48, 193—201; P. Eisner, František Xaver Šalda, Nový život 9, 1957, 1286—1309; O. Králík, Šaldův stylový absolutismus, SaS 8, 1942, 181—194 aj.
[2] O poměru Šaldova stylu ke stylu české literární kritiky 70. a 80. let viz v cit. čl. A. Nováka; tam zejména rozbor názorů J. Durdíka na stylistické vlastnosti literární kritiky.
[3] Viz F. X. Šalda, O té filologické patálii, Záp 4, 1931/32, 116—129, a Staří filologové a noví lingvisté, Záp 5, 1932/33, 84—96, kde se Šalda k strukturalistickému pojetí staví velmi kladně.
[3a] Už v samých počátcích pražské školy jazykovědné charakterizoval B. Havránek v čl. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura (ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, s. 59n., nově v souboru Studie o spisovném jazyce, 1983, s. 45n.) místo „esejistického jazyka“ mezi jazykem odborným a uměleckým a určil jeho základní vlastnosti právě na ukázce z díla F. X. Šaldy; v rozboru ukázky ukázal na aktualizaci jednotlivých slov i jejich řadění (zeugma, klimax, paralelismus), na spojení v metafory i na aktualizci syntaktické stavby (asyndeton, výčet pojmenování aj.).
[4] Už v r. 1937 vyzýval J. Mukařovský českou lingvistiku, aby provedla podrobný rozbor Šaldova stylu, „který by přihlédl jak k jeho vývojové proměnlivosti, tak i k jeho prvkům konstantním“. Podle Mukařovského „bude třeba zjistit i simultánní rozrůzněnost slohu Šaldova: rozdíl mezi slohem jeho kritik, polemik, esejí a poměr Šaldova slohu sdělovacího k jeho slohu básnickému, jejich vzájemné napětí“. Konečně Mukařovský doporučuje, aby byla vyřešena „otázka zásahu Šaldova do vývoje spisovné češtiny“ (Studie I, 304). Tyto úkoly nejsou dosud splněny a bohužel je nemůže splnit ani tento článek.
[5] Ilustrační materiál čerpám především ze Souboru díla F. X. Šaldy, a to z těchto svazků: Boje o zítřek (BZ), sv. 1, 1948; Duše a dílo (DD), sv. 2, 1947; Studie o umění a básnících (SUB), sv. 9, 1948; Kritické projevy 1—13 (KP), sv. 10—22, 1949 až 1963. Dále jsem podrobil rozboru knihy: Časové a nadčasové (CN), Dílo F. X. Šaldy, sv. 9, 1936; O umění (Um), 1955; Šaldův zápisník 1—9 (Záp), 1928—1937.
[6] Tyto prostředky v čl. dále nerozbírám a také na ně neuvádím příklady, protože je čtenář najde namátkou v každém Šaldově kritickém projevu.
[7] Na výtku J. Kvapila, že Šalda užívá příliš mnoho cizích slov, autor odpovídá takto: „Užívám cizích slov. Ano. A ve dvojím směru. Jednou jako technických výrazů, poněvadž nemám chuti množiti bábel české terminologie filosofické a poněvadž chci, aby mi bylo rozumět. Po druhé jako nuance stylové, jako uměleckého tónu a barvy, hotové a celé výraznosti psychické, vlastního a individuelního znaku...“ (KP 1, 211). Tuto dvojí motivaci cizích výpůjček zjišťujeme v Šaldově stylu po celou dobu jeho literární činnosti.
[8] Podle Mukařovského „protiklad mezi proměnlivostí individua a trvalostí hodnoty nese celý osobní vývoj Šaldův; svůj kořen má však netoliko v jeho vlastních dispozicích, ale také v duchu doby, v které Šalda prožil své mládí“ (Studie I, 309).
[9] Šalda sám si tuto stránku svého stylu uvědomuje: „... přiblížil jsem se místy snad stylu, kterému by se dalo říci ornamentální nebo geometrický v témže smyslu, v jakém se užívá těchto slov a pojmů v estetice výtvarné...“ Ale rozhodně prohlašuje, že nechce psát tzv. vysokým stylem, nýbrž že touží „po stylu organickém — po stylu nutnosti“, „v němž se organizuje zákonně život“ (BZ 13).
[10] Většina badatelů, kteří se zabývali Šaldovou literární činností, upozorňuje na jeho „individualismus“, který byl vyvažován jeho touhou po absolutních hodnotách (např. J. Mukařovský, Šaldova dramatičnost, 195—196). Z hlediska stylu dávám přednost termínu „subjektivismus“, neboť jde o výběr výrazových prostředků podmíněných subjektivně. Sotva lze však mluvit o „impresionismu“, jak to učinil K. Erban v čl. O slovesném impresionismu..., 240. Šalda to právem ostře odmítl.
[11] Na to dobře poukázal J. Fučík, Šaldova lidovost (z r. 1937), Stati o literatuře, 1951, 207.
[12] Viz k tomu J. V. Bečka, cit. čl. 238—239.
[13] Šalda mluví v polemice s Erbanem o hledání významových odstínů (Záp 7, 356n.).
[14] To konstatoval už K. Erban, ale ve velké frekvenci adjektiv viděl záporný stylistický jev (O českém slohu kritickém, 129—130). Správně upozorňuje na sémantickou a průvodní estetizační funkci adjektiv u Šaldy J. V. Bečka, cit. čl. 235—236.
[15] Šalda sám v kritizovaných dílech frázi na smrt nenáviděl. Viz ČN 247; KP 3, 203; KP 6, 30 atd.
[16] Třebaže se jinak Bečkovi podařilo vystihnout základní rysy Šaldova stylu, podcenil v něm funkci metafor a zejména mu ušla jejich estetická funkce. Má ovšem pravdu, že Šaldův „sloh není žádným ohňostrojem metaforických floskulí“ (cit. čl. 237). Šalda považoval obraznost za „něco, co urychluje co nejvíce rozvoj duševní, co prvky duševní žene do nejrychlejší cirkulace, co v duševním hospodářství jest buditelem a urychlovatelem života“ (KP 8, 263).
[17] Stranou ponechávám expresívní slovník Šaldových polemik. V negativním hodnocení tohoto druhu polemiky má dost pravdy K. Erban (O českém slohu kritickém, 134n.).
[18] K. Erban dobře postřehl, že Šalda s oblibou užívá dokonavých sloves s předponami do- a z-, ale vyvodil z toho dost naivní závěr, že „předpona do- označuje směr, kterým se bere dokončení, dosažení nějakého děje, tedy nejvlastnější děj kritický“ (O českém slohu kritickém, 136).
[19] Další doklady uvádí J. V. Bečka, cit. čl. 233n., a hodnotí Šaldovy neologismy příznivě. Naproti tomu K. Erban vidí v nich neúkonné „jazykové zvláštnosti a podivnosti“ (O českém slohu kritickém, 135—136). Nejrozsáhlejší výčet Šaldových novotvarů podal P. Eisner a dobře vystihl také jejich funkci, třebaže se omezil na sdělení pouhých svých dojmů (cit. čl. 1292—1293).
[20] Nemohu tu souhlasit s tvrzením J. Mukařovského, že se Šalda „v letech pozdních, v období »Zápisníku«, dobírá výrazové prostoty téměř takové, jaká přísluší nenucenému hovoru“ (Studie II, 323).
[21] Archaizační postpozice adjektiv u Šaldy si všiml už P. Eisner (cit. čl. 1293) a vyslovil domněnku, že jde nejspíš o „potřebu Šaldova sluchu“, tedy o dosažení jisté intonace.
[22] Nelze dát za pravdu A. Novákovi, že Šalda podobně jako Masaryk rétoriku z kritického stylu vyloučil (cit. čl. 152). Můžeme tu mluvit jen o dost výrazném ústupu rétorických prvků z hlediska příslušné doby.
[23] Viz k tomu K. Erban, O slovesném impresionismu..., 241; O českém slohu kritickém, 134; J. V. Bečka, cit. čl. 237—238.
[24] V polemice s Erbanem se Šalda vyslovuje pro užívání period tam, kde jsou účelné, a odkazuje ke svým řeckým a latinským vzorům (Záp 7, 360—361).
Naše řeč, volume 50 (1967), issue 5, pp. 257-278
Previous NS, MS, MB, MK: Radíme a kritizujeme
Next Vilma Barnetová: Sovětská studie o násobených slovesech v češtině
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1