K vyjadřování důsledkového odstínu stupňovacího spojení v češtině a ke vzniku příslovcí natož, natožpak
Jiří Blažek
[Articles]
-
Příslovce natož, natožpak patří do skupiny výrazových prostředků, jimiž se vyjadřuje zvláštní odstín stupňovacího spojení — odstín důsledkový. Stupňovací spojení má mezi ostatními typy souřadného spojení výjimečné postavení, neboť se významově stýká se spojením [200]slučovacím (svým významovým podtypem platí A, a nadto platí i B), spojením odporovacím (podtyp neplatí A, nýbrž B a nejen neplatí A, nýbrž (ba) naopak platí B) i důsledkovým (podtyp neplatí A, tím méně platí B a platí A, tím spíše platí B). Všem těmto podtypům je společná různá významová závažnost jednotlivých členů nebo vět; ta tvoří podstatu stupňovacího vztahu. (Stupňovací vztah lze rovněž navrstvit i na základní vztah vylučovací.) Poněvadž se stupňovací spojení významově stýká s různými typy souřadného spojení, ale nelze je pro jeho zvláštní významový vztah převést na žádný z nich a poněvadž vedle prostředků nevlastních má i své charakteristické výrazové prostředky (např. spojky ba, ano), je třeba považovat je za samostatný typ souřadného spojení, ať již členů, nebo vět.[1] Všimněme si nyní blíže významového vztahu mezi členy nebo větami v důsledkovém podtypu stupňovacího spojení.[2] Častější je důsledkový odstín stupňovacího vztahu mezi větnými členy ve větách záporných a domnívám se, že je v nich, ve srovnání s větami kladnými, i vývojově prvotní; proto svůj výklad začínám zápornými větami. Z neplatnosti jednoho členu vyplývá v záporné větě logicky jako důsledek ještě menší pravděpodobnost platnosti členu druhého, neboť pro jeho platnost je podmínek ještě méně; vyjádřeno schématem neplatí A, tím méně platí B. Např. Nehodí se ani za písařku, neřkuli za právního poradce (Stašek). A naopak (ve větách kladných) platí i člen A, tím spíše pak musí platit B, jehož platnost je vzhledem k předchozímu členu více pravděpodobná. Např. Žlutý textil s dětmi u strojů a s japonskými mzdami hnedle vystrnadí ze světového trhu Anglii, natož (= tím spíše) nás (Pujmanová). V souvětí přistupuje k příslovcím ještě spojka aby (věty s touto spojkou mají pak opačný oznamovací smysl): Nevšímavý Janek Tichuň nečetl knih, brožur ani [201]novin, natož (= tím méně) aby si lámal hlavu politikou teď, v zlé době vojny (Tilschová); Za tisíc se ten chlap dá zavřít do pekla, za deset tisíc se dá na šibenici pověsit …, neřkuli, aby nevykonal věc tak snadnou… (‚tím spíše vykoná…‘, Stašek). Souvětný typ s důsledkovým odstínem stupňovacího vztahu je méně častý než členské spojení. Výraznou převahu mají přitom souvětí s první větou zápornou nebo s větou, která se záporu svým smyslem přibližuje (např. nečetl // málo četl).
Jako výrazové prostředky důsledkového podtypu stupňovacího spojení se již ve staré češtině ustálily výrazy neřku, neřkuli, nerci, nercili (vznikly pravděpodobně nejdříve ve větách záporných, ale brzy pronikly i do vět kladných);[3] dnes je však cítíme jako zastaralé a knižní. Obdobně tvořené obrozenské výrazy nedím, nedím-li, nedím pak z jazyka velmi rychle zmizely. V druhé polovině 19. století, kdy ještě nedošlo k ustálení příslovce natož (pak), byly rozšířeny výrazy nadtoť, nadtož, natoť, natoťpak, natoť tedy aj., ale ani ty se nedochovaly. V současném jazyce se vedle základního příslovce natož(pak) užívá výrazů což(pak) teprve, což potom, jak teprve, méně již jak potom, kde teprve (ve větách kladných i záporných), dále výrazů tím méně, a (už) teprve ne (ve větách záporných), tím spíše, a teprv (ve větách kladných). Ve funkci příslovce natož (s významem ‚tím méně‘ ve větách záporných a ‚tím spíše‘ ve větách kladných) se nově ustaluje ustrnulý přechodníkový tvar nemluvě. Např. Není v žádném seznamu, tím méně katalogu, nemluvě o členské registratuře (Aškenazy). (Srovnej s rovněž novějším ruským výrazem ne govorja uže o s týmž významem.)
První zmínku o příslovci natož nacházíme v Jungmannově Slovníku[4]: „natož (na — tož) mor. = dokona, nad to, geschweige, viel weniger. Já nic nepořídil tam, natož ty (dokona ty) Chmela.“ (Stč. dokona má význam ‚zcela, úplně‘.) V souvislosti s Jungmannovou poznámkou „moravismus“ (J. zřejmě spojoval natož s moravským výrazem tož) je třeba objasnit, zda bylo natož do spisovného jazyka skutečně přejato z moravských nářečí, či zda vzniklo ve spisovném jazyce samém.[5]
[202]Při řešení zde pomohl výzkum pro Atlas českých nářečí, neboť jedna ze syntaktických otázek Dotazníku daný problém nepřímo sleduje: „Jak se vyjadřuje stupňovací vztah v souvětí s negativními větami? (Nemohu chodit, natož abych běhal — natož abych (natoť bych / nechat by / ni tak by / ne to / neřkuli).“[6] Z dosud získaných odpovědí vyplývá, že na Moravě, s výjimkou přechodného pásu českomoravských nářečí, se příslovce natož užívá velmi zřídka a že moravské dialekty mají pro vyjadřování důsledkového odstínu stupňovacího spojení zcela zvláštní prostředky (izoglosy těchto prostředků se zhruba kryjí s hranicemi tří hlavních nářečních oblastí). V hanáckých nářečích byla zjištěna příslovce nechceli (ešče), nechcelipak, nechcelijá, nechcijá, nechcili, nescili, nechcilijá, nechťéš, nechťelic a ustrnulé přechodníky s příslovečnou funkcí nechca, nechťic, nechťica.[7] Např.: Nebelu tu heski tak, nechcilijá putem (Lažany, okres Blansko — horský typ hanáčtiny); Nemužô hôsnót v nocê, jag mňe f té hlavje pořát huči, nechca tak ve dne (Hrochov, okr. Prostějov — centrální hanáčtina); Já nemužo aňi choďit, nechcijá abech oťikál (Studenec, okr. Třebíč — jihozáp. hanácká nářečí). Uvědomíme-li si jeden z významů stč. slovesa chtieti, od něhož jsou všechny hanácké výrazy odvozeny, totiž ‚tvrdit, mínit, podávat výklad‘, pak vstoupí výrazně ona významová souvislost mezi uvedenými hanáckými výrazy na straně jedné a spisovným (současně i nářečním) českým příslovcem neřkuli na straně druhé, neboť obojí znamenají vlastně ‚nemluvím-li‘. Je tedy možné i pro hanácká příslovce nechceli, nechcili… přijmout již zmíněný Trávníčkův výklad o vzniku příslovce neřkuli (nercili) adverbializací určitých tvarů slovesných v podmínkových větách. Ve východomoravských dialektech se užívá variant dvou základních příslovcí ne to a ne tak, v lašských dialektech byly zachyceny výrazy ňe, ňe že, ňe to by, ňe to bože, ňe tak, ňe tak ešče, ni tak, kaj tam, kajtež, kajtež tam, ňedej bože (ojed.), nechať, nechaťse ešče.[8] Např. Ňezajdu do kosteła, ňi tag bože do Opavy! (Hlavnice, okr. Opa[203]va); Dožǯ dy chlap kuřy, ňechaǯ ǯevucha (po kladné větě! Neplachovice, okr. Opava). Při podrobnějším zkoumání bude snad možno odkrýt genetickou příbuznost mezi výrazy východomoravskými, lašskými, mezi polským nářečním nietobože,[9] slovenskými výrazy nieto, nietoby, nietožeby, niežeby, nieby[10] a ruským výrazem ne to čto s významem ‚natož‘[11] (ruský výraz mohl však vzniknout na nich zcela nezávisle). Pro dialekty na území Čech bylo jako hlavní prostředek zjištěno příslovce neřkuli (nercili), vedle něho se však např. v jihozáp. českých nářečích užívá různých opisných výrazů, jako kór potom (aby), což potom (aby), jakpak by, keraž bych, copak ještě, copak aby aj. Příslovce natož (pak) se sice v Čechách vyskytuje častěji než na Moravě, avšak ve zmíněných okrajových nářečích jihozápadních, které dobře uchovávají různé archaické jevy, se nevyskytují vůbec. I když nářeční výzkum pro Atlas není ještě u konce, lze usoudit, že příslovce natož proniklo do dialektů ze spisovného jazyka. Tento závěr je podporován i zjištěním, že stupňovací příslovce nadto, pokládané všeobecně při výkladu natož za výchozí, nebylo v dialektech zachyceno.
Druhé možné řešení, výklad natož ze spisovného příslovce nadto, je daleko pravděpodobnější. Při dosavadních objasněních je zdůrazňována především změna formy, méně se uvádí, proč k ní došlo. Pokusím se ji vysvětlit systémově na základě syntaktických vztahů mezi větnými členy ve staročeských větách s příslovcem nadto. Tyto věty vyjadřují jednak vztah stupňovací (nadto odpovídá příslovcím k tomu, navíc), jednak vztah důsledkový (ve větě kladné lze nadto nahradit výrazem tím spíše, tím více, ve větě záporné výrazem tím méně). Jak však došlo k tomu, že jeden syntaktický prostředek plní zde dvojí odlišnou funkci? Původní význam příslovce nadto byl pouze stupňovací. O tom svědčí i stáří jednotlivých dokladů v rukopisu připravovaného Staročeského slovníku, z něhož jsem čerpal informace se svolením pracovníků oddělení pro studium vývoje jazyka ÚJČ ČSAV. Nejstarší doklady pocházejí z druhé poloviny 14. století, např.: všecko (si) podvirhl (bože) pod nohy jeho (člověka), ovcě i voly [204]všecky, nad to i skot polský ŽaltWittb 8,8 (citovaný doklad). Je zajímavé, že se v rukopisu Staročeského slovníku vůbec nevyskytuje doklad se stupňovacím nadto ve větě záporné. Velmi důležité je zjištění, že obsah vět, zejména záporných, s původním stupňovacím příslovcem nadto často umožňoval hodnotit vztah mezi větnými členy jednak jako stupňovací, jednak jako důsledkový; ten dokonce v některých dokladech zcela převládl. K dvojznačnosti docházelo zvláště tehdy, když se větné členy různé významové závažnosti lišily i nestejně možným uskutečněním svého významu. Tak např. Gebauerův doklad nejezď daleko z domu, a nadto do země jiné NRada 1205[12] je možno interpretovat jako stupňovací (‚a k tomu do země jiné‘), i jako důsledkový (‚tím méně do země jiné‘). V následujících ukázkách vystupuje důsledkový vztah již výrazněji: též řeč šeradná a nestydatá všem neslušie, a nadto slyšeti ji od ženy jest ohyzdno a přieliš břidko ŠtítSáz 50b (souvětí přejato z Bauerova Vývoje); bez toho čtvera súdu nenie, a nadto odsúzenie a pomsty Všeh. K. 280 b.[13] Zvláště poslední, Gebauerův doklad ukazuje vývoj důsledkového spojení z původního spojení stupňovacího (není soudu, a navíc ani odsouzení a pomsty // tím méně odsouzení a pomsty). Staročeský slovník považuje za zcela průkazný důsledkový vztah v dokladu z Kabátníkovy Cesty: nic měděného ani cínového, nadto střébrného nesmějí mieti, než … všecko hliněné CestKabK 19b. Pomineme-li ne zcela jasný zmíněný doklad z Nové Rady 1205, lze výskyt důsledkového významu příslovce nadto přibližně stanovit od počátku 15. století (podle rkp. Staročeského slovníku, kde je uváděn Štítný, Chelčický aj.) Pokud nemůžeme srovnat překlad a originál, je nutno staročeské doklady s příslovcem nadto klasifikovat velmi opatrně. O tom, že se důsledkový význam příslovce nadto začal v průběhu vývoje pociťovat silněji, svědčí mladší doklady i výklad v Jungmannově Slovníku:[14] „nadto = insuper, imo, quin, ja nochmehr, über das, über dies; k tomu, ještě více, anobrž, dále“ (doklady, které mají pouze význam stupňovací, zde necituji). „A najprv počet vydáváme z toho, kdež nás bludnými a kacieři nazývají, že bludní u vědomí našem a u vůli nejsme, ani býti míníme do smrti, nadto kacieři List. Br. 1507; nejen o ušlechtilé ptactvo, ale i o to dosti nepěkné pečuje: nadto tedy o svůj obraz (t. člověka) [205]BiblKral, Žalm 147.9; Starým ani mladým, nadto dětem Štelcar, O původu kněžstva, 5.“ V prvním citovaném příkladu je důsledkový vztah velmi pravděpodobný, ve druhém užití důsledkového tedy přímo předpokládá u nadto význam ‚tím spíše‘ (jde o větu kladnou) a v posledním dokladu již J. jednoznačně překládá nadto jako viel weniger (i když sám doklad bez širšího kontextu tak jednoznačný není). Příslovce nadto s významem ‚tím méně‘ je ještě zachováno v archaickém jazyce Světlé: Oni by se byli styděli jen o ně zavadit, nadto aby s nimi vyváděli. Podle PSJČ užívala Světlá ve významu ‚natož‘ i příslovce nato.
Úsilí o jednoznačnost syntaktických prostředků způsobilo, že nadto ve spojeních s důsledkovým vztahem měnilo od počátku 19. století svou formu a objevovaly se různé jeho obměny s částicí -ť nebo -ž[15] (varianta natožpak vznikla pravděpodobně spojením příslovce natož a příslovce pak): nadtoť (zastoupené v jazyce Havlíčkově a Raisově), nadtož (Šimáček, Rais, Krásnohorská, Herrmann), natoť (Rais; je dosvědčeno i v českých dialektech), natoťpak (Třebízský), natoť tedy vedle natož potom (Klostermann).[16] Tato rozkolísanost prostředků je pro tehdejší situaci typická, neboť k ustálení natož teprve docházelo. Je možné, že příslovce natož vzniklo kontaminací příslovcí natoť a nadtož nebo zjednodušením příslovce nadtož. Nově utvořený prostředek se objevoval vedle již poněkud zastaralého spisovného neřkuli, nercili i archaičtějšího neřku, nerci. Příslovce neřkuli, nercili (živé doposud v českých nářečích na území Čech) je časté ještě v jazyce Tylově, Třebízského, Jiráskově, Staškově, Herbenově a bratří Mrštíků; natož(pak) je poprvé více doloženo v dílech Herbenových, Mrštíků, Vrbových, Baarových a K. M. Čapka-Choda.
Na konci 19. století dochází tedy v češtině k formálnímu odlišení důsledkového odstínu stupňovacího spojení, pro jehož vyjádření se ustálilo nové příslovce natož(pak), od stupňovacího spojení s příslovcem nadto.
[1] Jako samostatný novočeský souvětný typ hodnotí stupňovací souvětí J. Bauer. Opírá se přitom i o výsledky svého zkoumání staročeského souvětí; zjistil, že ve staré češtině se stupňovací souvětí zformovalo ve 14. a 15. století a ustálilo ve století 16. (Vývoj českého souvětí, Praha 1960, s. 79—89).
Podrobně se stupňovacím spojením a jeho jednotlivými výrazovými prostředky zabývám v článku Stupňovací spojení v češtině, Sborník fil. fakulty, Brno 1962, A 10, s. 39—55. V uvedeném článku uvádím také podrobně dosavadní pojetí stupňovacího spojení v českých mluvnicích.
[2] První zevrubnější výklad o tomto vztahu a jeho výrazových prostředcích podává V. Šmilauer v Novočeské skladbě (1. vyd. Praha 1947, s. 380n.). Hodnotí vztah jako gradační, ve kterém „stupňování se provádí zjištěním, že něco platí i o tom, kde bychom to méně čekali“. Toto vymezení zůstává i ve druhém vydání Novočeské skladby (Praha 1966, s. 385n.).
[3] Fr. Trávníček vykládá vznik příslovce neřkuli (nercili) adverbializací určitých, tvarů slovesných v podmínkových větách (Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 1440n.).
[4] J. Jungmann, Slovník česko-německý II, s. 632.
[5] Srovnej Machkův výklad v Etymologickém slovníku jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 319.
[6] Dotazník pro výzkum českých nářečí, ÚJČ ČSAV, dialektologické oddělení Praha-Brno, Praha 1964—1965, s. 201.
[7] Z uvedených hanáckých výrazů byly v literatuře známy jen výrazy nechca, nechceli (Fr. Bartoš, Dialektický slovník moravský, Praha 1906, s. 230 a 122) a nechťelic (Fr. Svěrák, Boskovické nářečí, Brno 1941, s. 59 a 64). V. Machek uvádí navíc ještě příslovce nechcili z východních Čech — vykládá je hláskovou změnou z původního nercili (Etymologický slovník, s. 323 a 435).
[8] Většina lašských výrazů je vzata z rukopisné kandidátské práce J. Balhara, Větná skladba v lašských nářečích, Brno 1961, s. 148.
[9] J. Karłowicz, A. Kryński, W. Niedźwiedzki, Słownik języka polskiego, Varšava 1952, s. 350.
[10] Výrazy jsou uvedeny s mnoha doklady ve Slovníku slovenského jazyka II, SAV, Bratislava 1960, s. 377 a 380.
[11] O ruském ne to čto a jeho funkcích viz J. Bauer, R. Mrázek, St. Žaža, Příruční mluvnice ruštiny II, Skladba, Praha 1960, s. 193n.
[12] J. Gebauer, Slovník staročeský II, Praha 1903, s. 444.
[14] J. Jungmann, Slovník česko-německý II, s. 545.
[15] Ve staré češtině zesilovaly tyto částice důsledkovou spojku proto. Stejnou funkci měly zřejmě ve druhé pol. 19. století u příslovcí nadto a nato, kde se důsledkový význam zčásti také pociťoval.
[16] Uvedená příslovce jsou většinou citována podle Příručního slovníku jazyka českého III, s. 62 a 259; objasnění významu nadtož na s. 62 není však přesné.
Naše řeč, volume 50 (1967), issue 4, pp. 199-205
Previous Milada Nedvědová: K devadesátinám akademika Františka Ryšánka
Next Miloš Helcl: Názvy cizích měn a jejich tvarové obměňování v českém textu
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1