Časopis Naše řeč
en cz

K devadesátinám akademika Františka Ryšánka

Milada Nedvědová

[Články]

(pdf)

-

(Nar. 26. 8. 1877 ve Výšovicích u Prostějova)

S úctou a s obdivem k jubilantovi jsme před deseti lety četli v Slově a slovesnosti velmi vřele pojatou a neobyčejně výstižnou charakteristiku osobnosti a díla akad. Františka Ryšánka, napsanou akad. B. Havránkem, v Naší řeči pak podrobný rozbor a zhodnocení jubilantovy vědecké práce a nástin životopisu, které tehdy podal jeho dlouholetý přítel profesor Kvido Hodura.[1] Oba autoři představili dílo přímého žáka a pokračovatele Gebauerova, který stejně jako on zasvětil celý svůj život bádání v oblasti starší české literatury a jazyka, který se s vzácnou důkladností věnoval zkoumání nesnadných otázek z oblasti textové kritiky, heuristiky, historické gramatiky, historické lexikologie a etymologie. Z vlastní zkušenosti jsme vždycky znali svého učitele jako téměř neomylného znalce staročeských památek a jejich jazyka a přáli jsme si, abychom se na něho ještě dlouho mohli obracet s odbornými dotazy. Těšili jsme se zároveň na dokončení jeho tehdy rozpracovaných úkolů a na uskutečnění dalších pracovních plánů, kterými se znovu a znovu obíral a o kterých s námi mluvíval.

Deset dalších let života a činnosti akad. Františka Ryšánka opravdu znamená dalších deset let velké práce. Z jeho podnětu a za jeho vědecké redakce se uskutečnilo nové anastatické vydání jednoho ze základních děl české jazykovědy, Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého. K dvěma svazkům Tvarosloví, k Časování a Skloňování, vydaným v l. 1958 a 1960, připojil akad. Ryšánek ze svých výpisků doplňky a opravy, svědčící o podrobné znalosti tohoto rozsáhlého souborného díla a o neustálém prověřování Gebauerových dokladů při pročítání a studiu pramenů. Stejnou péči věnoval pak jako vědecký redaktor i přípravě vydání prvního dílu této Historické mluvnice, [194]Hláskosloví, které vyšlo v roce 1963 s doplňky a doslovem Miroslava Komárka. Nemalou záslužnost tohoto počinu potvrdil velký zájem o nové vydání Gebauerovy Historické mluvnice jak u nás, tak i v odborných kruzích zahraničních (všechny tří díly byly ve velmi krátké době rozebrány).

Průkazným svědectvím toho, že akad. Ryšánek nezapomínal nikdy na vědecký odkaz svého učitele, byl a je dosud jeho hluboký a upřímný zájem o dovršení Gebauerova nedokončeného díla lexikografického. Podobně jako Emil Smetánka před druhou světovou válkou, zadával i akad. Ryšánek v poválečných letech po přechodu do Prahy svým posluchačům jako seminární a státní práce dílčí lexikální rozbory staročeských památek a shromážděný lístkový materiál pak postoupil k zařazení do lexikálního archívu tehdejšího oddělení pro studium vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český ČSAV, které řadu let po odborné stránce také vedl a jehož členy ve speciálním semináři školil. Ochotně dodával pro práci na Staročeském slovníku i lexikální výpisky vlastní, zasvěceně radil a pomáhal řešit obtížná a sporná slovníková hesla při práci na autorském rukopise. Vedl spolu s akad. B. Havránkem přípravu ukázkového sešitu Staročeského slovníku[2] a účastnil se aktivně diskusí o něm. Zapůjčoval i své opisy nesnadno čitelných rukopisných zápisů, které sloužily jako cenná pomůcka a vodítko při nové excerpci, tvořící základ rozšířeného lístkového archívu Staročeského slovníku. Jako výborný znalec otázek heuristických přispíval k určování latinských předloh staročeských památek, z nichž jsou pro slovník čerpány autentické latinské paralely uváděné u dokladů. Jako člen hlavní redakce Staročeského slovníku, jehož první sešit je v tisku, sleduje dosud práci kolektivu pracovníků oddělení pro dějiny českého jazyka — namnoze svých žáků — a zasahuje svými detailními kritickými připomínkami. Příklad a vzor akad. Ryšánka zavazuje všechny pracovníky na tomto velkém kolektivním úkolu k tomu, aby soustředili pracovní úsilí, odčinili tento nemalý a již dlouho splatný dluh Gebauerovu odkazu a předložili odborné i širší veřejnosti ucelený obraz starší české slovní zásoby, založený na bohaté materiálové základně a koncipovaný s přihlédnutím k poznatkům moderní lexikologické i lexikografické teorie i k novějším zkušenostem lexikografické praxe.

Vydatná byla i spolupráce akad. Ryšánka na dalším velkém kolektivním díle, kterého se společně ujal Ústav pro českou literaturu [195]a Ústav pro jazyk český ČSAV, na Výboru z české literatury. Do jeho prvního dílu, vyšlého v r. 1957 a zahrnujícího ukázky z české literatury od počátků po dobu Husovu,[3] byl pojat oddíl Literatury rozjímavé a nábožensky vzdělavatelné, zpracovaný akad. Ryšánkem za okupace a obsahující zasvěceně vybrané ukázky z děl Tomáše ze Štítného, ale i ze staročeských textů předtím převážně jako celek nevydaných, jako jsou např. Ráj duše, rozjímavé spisy Václava s Pořiečie a nábožensky vzdělavatelné práce shrnuté v rukopisném Krumlovském sborníku. Pilné a soustředěné dlouholeté literární i jazykové studium staročeských rukopisů, nevšední Ryšánkovy zkušenosti textologické a neobyčejná erudice literárněhistorická v oboru staročeského písemnictví vedly zde k nejednomu objevnému výsledku jak v úvodních literárních rozborech, tak i při výběru a edičním zpracování textů ukázek, průvodních jazykových a věcných vysvětlivek i bohatého textověkritického aparátu. Pozoruhodnou kritičnost, ale současně i vzácnou ochotu sdílet své mnohostranné znalosti a zkušenosti s kolektivem mladších pracovníků, kteří se podíleli na přípravě Výboru, osvědčil akad. Ryšánek nejen jako jeho svědomitý recenzent, ale i přímo při vypracovávání rukopisu celého prvního dílu a později i dvousvazkového dílu druhého, vydaného v l. 1963 a 1964 a shromažďujícího ukázky z české literatury doby husitské.[4] Udílel rady při výběru ukázek, pomáhal rozluštit a vysvětlit mnohá nejasná místa v textu. Rovněž svých výborných znalostí středověké latiny využíval při pročítání zařazených překladových ukázek k výstižným připomínkám a opravám.

Spolupráce na Výboru nebyla však zdaleka jedinou ediční činností akad. Ryšánka v posledních deseti letech. V roce 1960 vyšla jeho kritická paleografická edice textu prvního sborníku překladových prací Tomáše ze Štítného, Sborník vyšehradský (vyd. v Praze jako první svazek ediční řady Texty a studie k dějinám českého jazyka a literatury). Příkladná edice dříve nevydaných štítenských textů, otištěných paralelně s texty latinské předlohy, vybavená textověkritickým aparátem, je uvedena komplexním rozborem grafiky rukopisného zápisu, jazykové, literární a pramenné problematiky spojené s vydáva[196]nými pracemi Štítného. Jsou zde publikovány četné původní závěry, k nimž akad. Ryšánek došel jako jedinečný znalec rozsáhlého díla Tomáše ze Štítného, které bylo ústřední oblastí jeho bádání od samého začátku jeho vědecké dráhy a publikační činnosti a zůstalo jí podnes. V poslední době byl už odevzdán do nakladatelství a prošel recenzním řízením i úplný dokladový Slovník k Sborníku vyšehradskému, vypracovaný za spolupráce Jiřího Daňhelky, a tak všichni, kdo se zabývají starší češtinou, přejí jak jubilantovi, tak sobě, aby co nejdříve vyšlo toto dílo jeho dlouholeté píle, ke kterému se po léta stále vracel od řady jiných mezitím publikovaných prací. Přiřadí se na úseku lexikografické práce akad. Ryšánka k jeho dosud největšímu spisu, k Slovníku k Žilinské knize, vydanému Slovenskou akademií věd v Bratislavě v roce 1954 (799 stran), a kromě toho vytvoří neobyčejně cenný doplněk ke kritické edici Sborníku vyšehradského.

Akad. Havránek v svém již dříve citovaném jubilejním příspěvku dosvědčuje cenu kritických poznámek, kterými akad. Ryšánek při obětavém čtení korektur přispěl k vydání Dalimilovy kroniky. I další edice staročeských památek vyšlé v posledním desetiletí znovu průkazně dokládají účinnou odbornou pomoc jubilantovu. Jsou to např. nově objevené Klementinské zlomky nejstarších českých legend (Edice Universitní knihovny v Praze, 1959), které, jak uvádí titulní list, za spolupráce Fr. Ryšánka a Fr. Šimka vydala E. Urbánková. Rovněž druhý svazek Textů a studií k dějinám českého jazyka, který vyšel z podnětu akad. Ryšánka a v němž jsou kriticky vydány Nejstarší české veršované legendy (k vydání připravil J. Cejnar, Praha 1964), svědčí o tom, že se akad. Ryšánek neomezil na pouhou úlohu recenzenta, ale že zpočátku vlastně práci vedl a poskytoval editorovi oporu jak svými již dříve publikovanými kritickými příspěvky k textu legend, tak i dalšími emendacemi a doplňky citovanými v připojeném textověkritickém aparátu, které dal ze svého bohatého studijního materiálu k dispozici. Nejednou se dále na Ryšánkovy obsažné Příspěvky ke kritice a výkladu staročeských textů, publikované v Listech filologických (76, 1953, s. 120—140), které se týkají Legendy o Jidášovi, Alexandreidy a Legendy o svaté Kateřině, odvolával ve svých edicích Václav Vážný,[5] který mimoto rovněž s vděčností vzpomínal Ryšánkovy [197]ochoty přispět svým přátelům na pomoc i vědomostmi nepublikovanými.

K uvedeným již příspěvkům a k dalším časopiseckým studiím podobného charakteru uveřejněným v Listech filologických[6] a zabývajícím se opravami chybných čtení editorů Husových spisů (K. J. Erbena, V. Flajšhanse a Fr. Šimka), popř. omylů, které se vloudily do Novákova Slovníku k českým spisům Husovým, přibývají z výpiskového materiálu akad. Ryšánka dvě nověji uveřejněné studie. Jsou to především Poznámky k rukopisům a vydáním textů staročeských (LF 86, 1963, s. 278—282), v nichž se autor znovu vrací k umným slovním výkladům nejasných míst v staročeské Alexandreidě a u pasáže z AlxB 275n. pak i k výkladu věcnému. Při této příležitosti znovu vyslovuje své tak často při seminářích ústně zdůrazňované a energicky zdůvodňované a hájené přesvědčení o vzniku Alexandreidy před Legendou o Jidášovi. Osmi lapidárně vyjádřenými poznámkami spojenými do příspěvku s nadpisem Některá domnělá slova staročeská (LF 87, 1964, s. 242—246) vyrovnává se akad. Ryšánek se zkomoleninami vzniklými nesprávným čtením rukopisných zápisů, popř. chybným rozvedením zkratek užívaných v staročeských rukopisech. Prověřením přímo v pramenech a podle svých dlouholetých zkušeností se čtením rukopisů i svých neobyčejně bystrých a přitom věrohodných kombinací rektifikuje editorovo mylné čtení „výkradek“ (ArchČ 31, 595) na náležité in Hrádek, čtení „miziti“ (ArchČ 2,9) na náležité nuziti, čtení „przycza“ (ŽaltWittb 33,22 v edici Gebauerově na s. 42) na správné przyezla, čtení „konina“ (Hanuš, Osterspiele) na náležité kozina. Z výrazů, které se neprávem dostaly do slovníků zachycujících starší českou slovní zásobu, vylučuje z Gebauerova Staročeského slovníku heslo „kretař(?)“ emendací jediného dokladu (ze SlovKlem) na <de>kretář; u hesla „lúčna(?)“, přejatého z Jungmannova slovníku, pak potvrzuje Gebauerovu domněnku, že jde o chybné čtení místo lucerna. Podobně ruší domnělé „nika“ (Kott 2, 172a), které je nutno číst jako ruka, a „lecimnich“ (ze Šimkova Slovníčku), jehož první část vznikla nesprávným rozvedením stč. zkratky — leczy nutno číst jako lecjaký, a jde tedy o spojení lecjaký mnich.

[198]Dříve publikované studie lexikologické a etymologické rozhojňuje jednak výklad rčení z Labyrintu J. A. Komenského S kornelem choditi (SaS 18, 1957, s. 88—89), které akad. Ryšánek vykládá jako ‚opírati se o hůl‘ (tj. dřínovku) s výstižným spojením původu nejasného slova kornel s lat. cornus, popř. něm. Kornelskirsche, jednak příspěvek věnovaný akad. Havránkovi k sedmdesátinám Naporúdzi (Slavica Pragensia 4, 1962, s. 461—465) jako příklad výkladu slov, jejichž původ zastřely mimořádné hláskové změny.

K starším studiím gramatickým se přiřazuje článek O domnělých nestažených tvarech 3. os. sg. ind. préz. ve vzoru V1a dělati (vedle dělá také dělaje), otištěný v Slově a slovesnosti (19, 1958, s. 249—254).

Celoživotní důsledné spojování badatelských zájmů literárních a jazykových a celistvé pojímání staročeského písemnictví, dané nevšední sčetlostí v starších písemných památkách českých i latinských, se znovu uplatnilo i v novější publikační činnosti akad. Ryšánka, v příspěvku Dvě literární drobnosti, zařazeném do sborníku Příspěvky k dějinám starší české literatury (Praha 1958, s. 157—165). Makaronská skladba Detrimentum pacior, zapsaná na přídeští štítenského Sborníku vyšehradského, byla ve starších vydáních nepřesně reprodukována (strofy byly uvedeny v nenáležitém pořadí). Na základě písařovy poznámky v rukopise opravuje autor studie tento omyl a připojuje transkribovaný text skladby. Drobný pramen k Hádání Pravdy a Lži Ctibora Tovačovského se akad. Ryšánkovi podařilo zjistit při jeho studiích prací štítenských. Jde o kapitolu ze spisu Ambrože Autberta (mylně přičítaného Aureliu Augustinovi), který byl zpracován rovněž Štítným. Stručný článek Nově objevené a zjištěné zápisky Komenského (Acta Comeniana 19, 1960, s. 221—222) přispívá k poznání pracovní metody J. A. Komenského — jde o identifikaci jeho vlastnoručních výpisků zaznamenaných na mapových přílohách spisu, který studoval.

Nejnovějším důkazem charakteristického rysu akad. Ryšánka, jeho živých zásahů do odborných diskusí a polemik, je pojednání Cyrilli episcopi Quadripartitus apologeticus (LF 88, 1965, s. 322—335), v němž rekapituluje spor o autorství středověkého Čtverohranáče, vedený na stránkách Listů filologických mezi jeho žákem Josefem Tříškou a Jaroslavem Ludvíkovským, a hájí názory svého žáka.

Není náhodou, že velká část časopiseckých příspěvků akad. Ryšánka byla publikována v Listech filologických — je dlouholetým členem jejich redakce, ale především předním odborníkem české medieva[199]listiky. Proto je také váženým nejstarším členem obnovené husovské komise, která pečuje o vydávání českých i latinských spisů mistra Jana Husi a která organizovala mezinárodní Symposium Hussianum uspořádané v jubilejním roce 1965. Badatelské zásluhy akad. Ryšánka o literární a jazykový výklad Husova díla i jeho iniciativní účast na pracovních zasedáních komise a přípravě jubilejního symposia byly po zásluze odměněny udělením pamětní husovské medaile.

Pokusila jsem se přehledem práce za dobu posledního desetiletí doplnit obraz vskutku úctyhodné vědecké osobnosti akademika Františka Ryšánka a jeho badatelských úspěchů a zásluh, za které se v roce 1957 právem stal nositelem Řádu práce. Na závěr připojím ještě drobnou poznámku charakterizující akad. Ryšánka po stránce lidské.

Akademik Ryšánek přichází ještě občas do oddělení pro dějiny českého jazyka. Když je chvilka času, zavzpomíná na rodné Výšovice na Hané — mimochodem přitom upozorní na zajímavé výklady tamějších pomístních jmen. Stejně poutavé jsou i jeho osobní vzpomínky z dob studií u profesora Gebauera, jehož metodu pedagogické i badatelské práce tak dobře poznal, nade vše si jí váží a dovede ji snad právě proto velmi živě přiblížit svým posluchačům. Jsme šťastni, že se akad. Ryšánek mezi námi dožil tak vysokého věku v záviděníhodné svěžesti. Upřímně mu blahopřejeme k jeho narozeninám a přejeme jemu i sobě, aby s námi měl ještě dlouho svou pověstnou trpělivost a aby k nám byl i nadále přísný a kritický, ale současně i moudře shovívavý.


[1] Bohuslav Havránek, Akademik František Ryšánek osmdesátníkem, SaS 18, 1957, s. 193—195, tamtéž na s. 195—197 připojen Soupis vědeckých prací akademika Františka Ryšánka, který Z. Tyl dovedl až do jubilejního roku 1957 (s uvedením i některých prací tehdy teprve rozpracovaných); Kvido Hodura, Akademik František Ryšánek osmdesátiletý, NŘ 40, 1957, s. 121—129.

[2] Slovník staročeský. Pracovní zásady a ukázky hesel. Praha 1956. Ústav pro jazyk český ČSAV (rozmnoženo).

[3] Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu. K vydání připravili B. Havránek, J. Hrabák a spolupracovníci. Praha 1957 (oddíl Literatura rozjímavá a nábožensky vzdělavatelná na s. 650—736).

[4] Výbor z české literatury doby husitské. Svazek první a druhý. K vydání připravili B. Havránek, J. Hrabák, J. Daňhelka a spolupracovníci. Praha 1963 a 1964.

[5] Dvě legendy z doby Karlovy. Legenda o svatém Prokopu a Život svaté Kateřiny. K vydání připravili J. Hrabák a V. Vážný, ed. Památky staré literatury české, sv. 21, Praha 1959. — Alexandreida. K vydání připravil V. Vážný, ed. Památky staré literatury české, sv. 28, Praha 1963.

[6] Fr. Ryšánek, Příspěvky ke kritice a vykladu stč. textů. Ke spisům Husovým, LF 78, 1955, s. 210—215 (Výklady 1—7); týž, Kritické a exegetické příspěvky k českým spisům M. Jana Husi, LF 79, 1956, s. 54—62 a 209—218 (Výklady 8—28); týž, Dvě mylná hesla v slovnících starší češtiny, SaS 17, 1956, s. 129—131 (týká se hesel přěnevýmluvný v Gebauerově slovníku a tští v Jungmannově slovníku).

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 4, s. 193-199

Předchozí MB, VM, MK: Radíme a kritizujeme

Následující Jiří Blažek: K vyjadřování důsledkového odstínu stupňovacího spojení v češtině a ke vzniku příslovcí natož, natožpak

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1