K vydání pohádek ze západních Čech

Věra Formánková, Jarmila Syrovátková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve třetím čísle letošního ročníku časopisu Impuls upozorňuje J. Voráček na výbor pohádek, který vydali v Západočeském nakladatelství v Plzni V. Kuchyňka a S. Oliverius pod názvem Kouzelný mlýnek. Má představovat „nejpěknější“ pohádky ze západních Čech. Kromě zcela subjektivního hlediska „pěknosti“ bylo při výběru uplatněno pouze hledisko teritoriální, ostatně velmi volně (zařazen je Tyl a chybí např. Kajer se soubory výslovně západočeskými, chodskými). Voráček připomíná i jazykovou stránku celé knihy a doporučuje ji pozornosti jazykovědců. Jazyková úprava textů ve výboru obsažených je skutečně velmi podivná.

[177]Především zarážejí texty, které editoři brali za základ pro své vydání. O této otázce se v poslední době diskutuje,[1] vydavatelé si ji však zřejmě vůbec nepoložili, proto používají např. populárního Hynkova vydání J. K. Tyla v době, kdy vychází textově spolehlivá edice J. K. Tyla v Knihovně klasiků.

Dále se v knize nikde výslovně nedočteme, je-li určena pro děti nebo pro dospělé. Vzhled celé knihy napovídá, že je určena dětem, nasvědčují tomu ostatně i formulace úvodu a doslovu, které předpokládají zřejmě čtenáře nedospělého a nesoudného. Vydání pro děti mají svou specifiku. O této otázce se u nás psalo[2], konaly se porady ve Svazu československých spisovatelů, celá ediční praxe SNDK je založena na respektování specifiky vydání pro děti. Jistě je možné s těmito názory nesouhlasit, ale v každém případě je potřeba se s nimi vyrovnat, prostě vzít je na vědomí.

Editoři zařadili do svého výboru jednak texty psané spisovným jazykem, přes sto let staré (Erbena, Němcovou, Tyla) i novější (Vokáče), jednak texty, v nichž je v umělecké stylizaci různou měrou užito nářečí (Erbena, Hrušku, Baara, Procházkovou, Vaněčka). Najít kritéria pro úpravu tak rozmanitých textů je jistě úkol značně náročný. Bohužel už z ediční poznámky vyplývá, že se nad ním vydavatelé příliš nezamýšleli, ba dokonce se zdá, že si ho ani neuvědomili: „Náš výbor pohádek je přizpůsoben dnešním pravopisným zvyklostem při zachování slohové a jazykové osobitosti jejich tvůrců. … V pohádkách psaných chodským nářečím jde jen o nejnutnější úpravy a odstranění tiskových nedůsledností.“ Formulace poznámky napovídá, že editoři v zásadě přijímají praxi uplatňovanou např. v Knihovně klasiků, tedy v edicích pro dospělé, ale zcela zběžné srovnání jejich vlastní praxe se zásadami poznámky ukazuje, že se sami těmito zásadami neřídili.

V textech spisovných zasahují jejich úpravy vedle stránky pravopisné ve značné šíři i jevy tvaroslovné. To bývá v edicích pro děti zvykem, zejména tam, kde tvary odchylné od současné normy jsou příznakové, dobové, knižní (např. zubami), ale při bližším pohledu na úpravy v posuzovaném výboru vidíme, že vydavatelé zasahují spíše naopak; tvaroslovné javy, které jsou dodnes součástí běžně mluveného jazyka (typu zestárnul), nahrazují tvary spisovnými a staré knižní tvary odchylné od dnešní normy ponechávají. Jde zejména o přechodníky u Němcové (typ přijma peníze, šel domů). Tím ovšem nutně posouvají stylovou rovinu textů směrem ke knižnosti. Lexikální a slovotvorné odchylky od současné normy většinou ponechávají a jejich význam pak objasňují ve vysvětlivkách. Tam jsou zahrnuta nejen vysvětlení věcná a jazyková, ale i různé odchylky výslovnostní (oče — otče), dialektické podoby některých slov (hdy — kdy, hřibet — hřbet, králuc — královic, [178]pot — pojd) aj. Vysvětlivky tvoří samostatný oddíl, jsou řazeny za sebou tak, jak se příslušné výrazy vyskytují v textu celé knihy. Editoři zřejmě předpokládají, že čtenář bude číst knížku od začátku do konce. Ale i za tohoto poněkud ideálního předpokladu nenajde čtenář hledané poučení vždy na příslušném místě. Např. poučení o tom, kdo je Lucifer, není ve vysvětlivkách patřících k pohádce Čertův švagr, nýbrž mnohem dál; jindy chybí vysvětlení významu slova úplně, např. děvka (‚děvečka‘) aj.

Předkládat dětem pohádky zapsané v nářečí je dalším problémem, jehož význam editoři zřejmě podcenili. Odhlédneme-li od faktu, že čtenář, který příslušné nářečí neovládá, je neschopen ho správně hlasitě přečíst, a soustředíme-li se pouze na otázku srozumitelnosti, kterou v literatuře pro děti nemůžeme přejít, jeví se jako příliš optimistické tvrzení editorů, že čtenáři snadno porozumějí chodskému nářečí pomocí připojeného slovníčku. Vydavatelé jako by nevěděli, že nářečí nejsou jen odchylná slova, že je to systém. Přinejmenším působí jisté potíže samo mechanické čtení, protože jde o slova a tvary, s nimiž se čtenář v psané podobě běžně nesetkává, a to by se mělo v edicích pro děti brát v úvahu. Kromě toho se v připojeném slovníčku řazeném abecedně, a tedy přehlednějším, než jsou vysvětlivky, vedle nářečních slov vyskytují také nářeční hláskové podoby slov celonárodních (dopa — kdopak, hdy — když, poj — pojď) aj. Již z několika uvedených příkladů vyplývá, že poměr mezi vysvětlivkami a slovníčkem není ujasněn, že údaje ve vysvětlivkách a ve slovníčku se překrývají, a to i tam, kde by bylo možno vést hranici.

I na vlastní úpravě nářečních textů se projevuje řada nejednotností, např. u Erbena nahrazují vydavatelé podobu človek — člověk, nechávají zatřiknut a nahrazují zatřelit — zastřelit aj. Celá kniha svědčí o ne dosti uváženém a odborném přístupu k danému úkolu, vzbuzuje dojem, že si editoři snad ani neuvědomili problémy, které se při takovéto práci vyskytují.

---

[1] Na podzim r. 1965 se u nás konala mezinárodní textologická konference, která se zabývala i textologickou problematikou folklórní, srov. o ní zvl. Česká literatura 15, 1966.

[2] Srov. diskusi v čas. Literatura ve škole 3, 1955, s. 384 a 4, 1956, s. 351.

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 3, pp. 176-178

Previous Jaroslav Machač: Jak psát podnikové dopisy

Next Vladimír Mejstřík: Z posledního (32.) sešitu 3. dílu Slovníku spisovného jazyka českého