Časopis Naše řeč
en cz

Odsouvání hlásek při recitaci (Příspěvek k rozboru současného recitačního stylu)

Ladislav Dvorský

[Články]

(pdf)

-

Ve spisovné výslovnosti je pravidlem, že souhláskové skupiny na začátku slova zůstávají sice zachovány, ale dochází ke změnám v jejich artikulaci (většinou asimilačního rázu). Jen v několika málo případech umožňují pravidla spisovné výslovnosti odsouvání první souhlásky — s určitým omezením u tvarů slovesa být v přítomném čase ([sem, sme…]), u některých slov s předponou vz- (např. vzpomínka [spomínka]) a u slova dcera ([cera]). Odsouvání souhlásky na začátku slova v jiných případech se považuje za nespisovné.

V recitačních projevech je nespisovné odsouvání počáteční souhlásky vcelku ojedinělé. Pod vlivem výslovnosti obecné češtiny však přece jen tu a tam proniká. Není-li takové porušení ortoepické normy zdůvodněno stylistickým záměrem a není-li v recitátorově projevu soustavné, lze je prostě přejít jako náhodné nedopatření (stejně jako např. přeřeknutí), i když samozřejmě celkový dojem z přednesu může utrpět. Tak je tomu např. v těchto případech:[1]

a její jméno [méno] se jak výstřel opakuje (J. Šotola - M. Doležal)

Věčný hřbitove [řbitove] (J. Hora - Z. Štěpánek)

jen vzlyk [zlyk] (Fr. Halas - Z. Vacek)

Někdy je odsouvání stylistickým prostředkem — je ho kupříkladu využito k charakteristice postavy v přímé řeči:

Sestárl — potkám ho s ptáčetem —
Jak jde [de] řemeslo? A spěchám. (P. Bezruč - M. Glázrová)

[145]M. Glázrová užila v přímé řeči prvků nářeční intonace a dynamiky, a v souladu s tím odsunula v uvedeném případě počáteční j- (není to ovšem užití nářeční podoby, nýbrž záměr neužít podoby spisovné).

Pak se nadechl: „To jsem rád, že jdu [du] domů!“ (Fr. Hrubín - L. Munzar)

Zde užil L. Munzar podoby s odsunutým j- k charakteristice postavy dědečka v Hrubínově Romanci pro křídlovku. Volí prvky nespisovné výslovnosti (a také intonace) záměrně a v nejfrekventovanějších jevech důsledně naznačuje obecnou češtinu.

když [dyš] jsme se my s mojí milou loučili (Fr. Šrámek - V. Voska)

Naznačenou výslovností zde V. Voska podtrhl lehkou rozmarnost básně a posílil její lidový, písňový ráz (srov. Šrámkovo užití tvaru mojí za týmž účelem).

V jiných případech je nutno výslovnost s odsunutou souhláskou považovat za chybu, zejména opakuje-li se častěji.

Příčinu takových chyb je obtížné stanovit, ale pravděpodobně to bývá nejčastěji prostě mylná analogie s případy, kdy je odsouvání ve spisovné výslovnosti (zejména u tvarů slovesa být) možné. Např.:

Tam se jde [de] po schodech z kamene. (J. Wolker - V. Zinková)

Děvčátko, kam jdeš [deš], děvčátko, čí jsi? (Fr. Šrámek - D. Medřická)

Další příčinou — a snad by ji někdo pozoroval i na uvedených příkladech — je recitátorovo mylné přesvědčení o nevhodnosti spisovné zvukové podoby slova. Recitátor někdy nepřihlíží k volbě jazykových prostředků autorem a pak dochází k rozporu mezi textem a jeho zvukovou realizací. Tak např. sousedství nebo blízkost knižních slov by měly být důvodem k spisovné výslovnosti:

Kostnatý čahoun strach jde [de] z chlapíka
Bodlák Hodovník zkajícnělý (Fr. Halas - O. Dadák)

Úmyslně uvádím více příkladů na nespisovné odsouvání j- v přítomném čase slovesa jít jednak pro poměrně nejčastější výskyt, jednak proto, že některé z ostatních případů nelze dobře doložit (tak je tomu např. s příklady na odsouvání počátečních neznělých souhlásek úžinových — i nepatrný šum gramofonové desky, reproduktoru rozhlasového přijímače nebo magnetofonu může znemožnit přesné určení).

V přítomném čase slovesa být se odsouvání objevuje téměř pravidelně. Ve 154 básních, přednesených 30 recitátory, bylo j- odsunuto [146]v 306 případech z 315. Tato skutečnost spolu s dalším pozorováním naznačuje, že v současném recitačním úzu je základní výslovnost takto zjednodušená.

Podobu s odsunutým j- nacházíme v postavení přízvučném, např.:

Kdo jsi [si], že velkým protějškem žhneš všemu, co drtí? (V. Holan - M. Friedl)

Moci si říci: Jak je to prosté:
Dobře že jsem [sem] a že jsem byl (J. Hora - Z. Štěpánek)

kde jsi [si] můj obraze, kořínku arniky,
kde jsi [si] můj oblaku, tajemství, kde tam létáš (J. Šotola - M. Doležal)

Nacházíme ji i po samohláskách, kde až dosud byla ortoepickou kodifikací doporučována výslovnost nezjednodušená (v 2. vydání příručky Výslovnost spisovné češtiny z r. 1967 se už připouštějí obě možnosti):

-a: Nežije, zahleděla jste [ste] se v dálku (V. Nezval - J. Chvalina)

sotva jsi [si] líbat mě naučil (J. Wolker - V. Šmeral)

-e: Zbytečně jsem [sem] platil tesařům od rány (I. Wernisch - P. Haničinec)

a náhle jsem [sem] mezi zvuky uznamenal svištivé glissando (I. Diviš - L. Munzar)

-o: Však od těch dob, co jsme [sme] se poznali (J. Wolker - M. Tomášová)

Nikoho jsme [sme] nepozvali (Fr. Šrámek - V. Voska)

-u: Jen jednu jsem [sem] však miloval
a tu jsem [sem] za ženu si vzal (J. Wolker - V. Šmeral)

Odru jsem [sem] přešel. A na Střebovice (P. Bezruč - Z. Štěpánek)

Pro úplnost uvádím ještě příklady na odsunuté j- po dvojhlásce -ou:

a kterou jsou [sou] milenci tisknuti k sobě (S. K. Neumann - B. Půlpánová)

Dojímalo mne to a nejednou jsem [sem] předstíral, že jdu pro dříví (V. Holan - M. Friedl)

já semknutou brvou jsem [sem] vrahy ty měřil (P. Bezruč - Z. Štěpánek)

Z uvedených příkladů je patrné, že se výběr výslovnostní podoby skupiny js- neřídí jejím hláskovým okolím. Rozdíl mezi oběma variantami se přesouvá do oblasti stylového využití. Vzhledem k nepoměrně větší frekvenci výslovnosti s odsunutým j- se stává druhá podoba výrazným prostředkem nadnesenosti a nápadné knižnosti projevu. Např. ve verši

by, podobna jsouc [jsouc] zkvetlé jabloni (S. K. Neumann - V. Vejražka)

již přechodníkový tvar naznačuje nezbytnost takového stylového zabarvení. Příznačné je, že tu jde o rétorické verše Neumannovy.

[147]Srovnejme i další příklad:

a cítím, žes krví nesměrného
a že jsi [jsi] mocnější všeho (S. K. Neumann - B. Půlpánová)

Z rozhovoru s několika recitátory jsem zjistil, že měřítkem pro výběr jedné z obou podob je povětšině individuální jazykové povědomí. „Vyslovuji j- tam, kde je cítím“, charakterizoval svůj přístup k volbě jeden z nich. Teoretická nepoučenost je u většiny recitátorů evidentní (přispěly k tomu i některé vulgarizující tendence na stránkách divadelnického tisku).

Hlavním činitelem při formování jazykového povědomí je ovšem současný úzus, jazykové poměry v okolí mluvčího. Proto příslušníci mladší recitátorské generace vlastně „necítí“ potřebu výslovnosti s j- téměř nikdy. Dokumentovat by se to dalo srovnáním výslovnosti téhož básnického textu v podání dvou různých recitátorů, např. ve Wolkrových verších

to jsi ty, topiči, vyrostlý nad těla zmučené střepy
[si] — L. Munzar
[jsi] — Z. Štěpánek

Tak vlastně velmi rychle postupuje v současné době zánik výslovnosti s neodsunutým j-, ačkoliv se tím ochuzují recitátorovy stylistické možnosti a výslovnost se přibližuje výslovnosti obecně české i tam, kde je kontext výrazně knižní. Postupný zánik podoby s neodsunutým j- lze ještě navíc vysvětlit tím, že většina recitátorů (odlišujeme recitaci od tzv. výrazného přednesu) je z řad hereckých, a v značné části současného dramatického repertoáru je herec představitelem postavy mluvící hovorovým jazykem s prvky obecné češtiny. V této stručné poznámce to nebudeme dokládat příklady.

Odsouvání souhlásky v- u předpony vz- bylo jako možná varianta spisovné výslovnosti uvedeno poprvé ve spisku Výslovnost spisovné češtiny I (1955; dále VSČ). Jako příklad se zde uvádí jen slovo vzpomínka [fspomínka // spomínka]. O stylistické platnosti obou variant není zmínka. V. Staněk v recenzi publikace (NŘ 39, 1956, 166n.) doporučuje zjednodušenou výslovnost jen tam, kde předponě vz- předchází retnice, sykavka nebo polosykavka, tedy např.: tys vzdychl [zdychl], moc vzduchu [zduchu], mám vztyčit [styčit]. S takovým návrhem ovšem nelze souhlasit. Zjednodušené výslovnosti ve spisovném jazyce brání vznik možných významových rozdílů, např. vztyk - styk, vzpor - spor, vzdechnout - zdechnout, vzrostlý - zrostlý, [148]vztáhnout - stáhnout, vzpruha - spruha, vzkaz - skaz, vzcházet - scházet, vzdělat - zdělat, vzdát se - zdát se.[2] Také současný úzus (a nejen při recitaci) svědčí proti hromadnějšímu připouštění dublet. Je sice pravda, že v některých ojedinělých případech existují i v pravopise podoby obě (vzmužit se - zmužit se) bez významového rozlišení, ale v ostatních případech tomu prostě brání zřetelný význam předpony vz-.

Při recitaci se s odsunutým v- ([f-]) nesetkáváme dokonce ani tam, kde by se z hlediska stylistického dalo užití takové podoby vysvětlit. Např.:

Když voní kaštany,
vzpomenu [fsp] na mládí (K. Kapoun - L. Munzar)

Výslovnost slova dcera s odsunutým d- ([t-]) je ve VSČ I uvedena jako možná spisovná varianta vedle podoby [tcera]. Jako vysvětlení pro oprávněnost podoby s odsunutým t- se připomíná, že u tohoto slova není oporou pro nezjednodušenou výslovnost sklad slova (jako je tomu např. u příslovcí z adjektiv: krátce - krátký, hladce - hladký). Al. Jedlička (O mluveném slově 1954, s. 78) uvádí výslovnost nezjednodušenou jako znak výslovnosti „při deklamaci a recitaci“. Práce starší vesměs považují za správnou jen výslovnost [cera] (např. Weingart, Trávníček).

V současných recitačních projevech jsem se setkal výhradně s podobou [cera]. Např.:

je mne víc
o dceru [ceru], sjíždějící na kánoi (Fr. Hrubín - L. Munzar)

do žaludků dcer [cer] a synů (O. Mikulášek - O. Dadák)

tu jako s dcerou [cerou] nevlastní (V. Holan - D. Sedláčková)

Znamená to prakticky, že se možnosti stylistické diferenciace (podobně jako u dvojice js- v přítomném čase slovesa být) nevyužívá. Eventuální výslovnost slova dcera s [tc-] se pak dostává mezi prostředky tak knižní, že ji v současné době pociťují recitátoři podle svého jazykového povědomí za afektovanou, strojenou, hyperkorektní.


[1] Uvádím vždy doklad v kontextu nejméně jednoho verše, se jménem autora a jménem recitátora.

[2] V novém vydání Výslovnosti spisovné češtiny (Praha 1967) se už výslovně upozorňuje, že se v takových případech zachovává zřetelná výslovnost [vz]. Výslovnost zjednodušená jako možná v jistých případech se omezuje na běžný styl.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 3, s. 144-148

Předchozí Josef Hrbáček: K poměru mezi spojovacími prostředky členskými a větnými (Podřadicí spojky v jednoduché větě)

Následující Růžena Buchtelová: Slyšet se navzájem

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1