K poměru mezi spojovacími prostředky členskými a větnými (Podřadicí spojky v jednoduché větě)

Josef Hrbáček

[Articles]

(pdf)

-

Ve větě jednoduché se vyskytují zpravidla pouze spojky souřadicí, a to nejčastěji mezi částmi několikanásobného větného členu, kdežto spojky podřadicí vyjadřují syntaktické a významové vztahy mezi větami řídícími a závislými v podřadném souvětí. Vztahy závislosti mezi slovy (členy) ve větě jednoduché se vyjadřují obvykle prostředky jinými (v češtině zvl. koncovkami, předložkami a koncovkami, slovnědruhovou příslušností slov).

Podřadicí spojovací výrazy jako, než s významem srovnávacím se však vyskytují stejně ve větě jednoduché jako v souvětí, a to zřejmě proto, že se svým srovnávacím významem blíží funkci spojek souřadicích. Srovnáváním se dva jevy stavějí proti sobě jakoby na stejné úrovni: Karel je stejně starý jako já (= Karel a já jsme stejně staří); mám raději čaj než kávu (= mám rád čaj, ne kávu) apod. Ve významu časovém se spojka než v jednoduché větě vyskytnout nemůže.[1]

1. Spojky podřadicí bývají někdy srovnávány na základě jisté funkční obdoby s předložkami a bývají nazývány „větnými předložkami“.[2] Ale obdoba není úplná. Předložky i spojky vyjadřují nejen syntaktické, ale i významové vztahy mezi spojovanými částmi. U předložek bývá přitom mezi obojí funkcí nepřímá úměrnost: čím výrazněji vyjadřují závislost, tím méně se uplatňuje funkce významová (ve vztahu řízenosti) a obráceně, čím slabší je závislost, tím plněji vystupuje sémantika předložky (ve vztahu slabé závislosti, tzv. přimykání), takže předložky mají v různých syntaktických konstrukcích různou platnost: žíznit po slávě — žíznit po slanečku.

Z podřadicích spojek má obdobné vlastnosti spojka aby. 1. Jako součást kondicionálu se váže s l-ovým příčestím podobně jako se vážou [139]předložky s pády substantiva. 2. Obdobně jako četné předložky, které mohou stát ve vazebném nebo nevazebném (příslovečném) postavení, může i spojka aby uvozovat jak věty obsahové (předmětové, podmětové, přívlastkové) a mít funkci převážně syntaktickou, tak věty příslovečné s funkcí převážně významovou: Přál si, aby nebyl nápadný — Přál si jen malý průvod, aby nebyl nápadný. Tato vlastnost spojky aby je podmíněna jejím modálním charakterem.[3]

U ostatních podřadicích spojek je však situace jiná. Podřadicí spojky jsou specializovány buď na vyjadřování vztahu syntaktické závislosti (že),[4] nebo naopak vyjadřují tuto závislost jen nepřímo tím, že vyjadřují určité druhy významového vztahu mezi větami, např. příčinný (protože, poněvadž, jelikož), časový (když) atd. Kromě toho jsou podřadicí spojky prostředkem vyjadřování modality (vedlejší věty)[5] na rozdíl od předložek nebo pádů, které modalitu (závislého členu) nevyjadřují.

Všimneme-li si, které z podřadicích spojek mohou být prostředkem vyjadřování vztahů mezi členy jednoduché věty, zjistíme, že to jsou pouze některé ze spojek, které mají též lexikální význam.

Jiný případ obdoby mezi prostředky závislosti členské a větné se spatřuje u spojky že. Tato spojka vyhovuje pro neurčitost a všeobecnost (až nulovost) svého lexikálního významu jako prostředek pro vyjadřování syntaktické závislosti a tím se podobá akuzativu jako pádu, který rovněž nevyjadřuje žádný určitější význam, a má proto funkci převážně jen syntaktickou.

Fr. Kopečný nazývá akuzativ „pádem rekčním v užším smyslu“. E. Ďurovič mluví o určitém druhu rekce i u spojení slovesa s obsahovou vedlejší větou a používá i termínu „väzba so spojkou“ (vyjímá jen skupinu podmětových vět, kde řídící větu tvoří výrazy hodnotící a modální).[6] M. Komárek v recenzi Kopečného Základů české skladby[7] dává rovněž na uváženou, zda by nebylo vhodné rozšířit [140]pojem rekce i na spojení řídícího slovesa s větou. Domníváme se, že tomu překážejí některé okolnosti, které je třeba vzít v úvahu. Funkční oblast spojky že je značně široká a pojem rekce by pak bylo třeba podstatně rozšířit a zahrnovat sem nejen věty předmětné, ale i podmětné a přívlastkové. Akuzativ je pád adverbální a při změně slovesa v substantivum se mění v genitiv. Naproti tomu spojka že se může spojovat stejně se slovesem jako se substantivem dějovým. Při změně aktivního tvaru slovesa v pasívní se akuzativ mění na nominativ, kdežto spojka že se stejně spojuje se slovesem aktivním jako pasívním. Z těchto důvodů nepovažujeme rozšíření pojmu rekce i na spojení řídícího slovesa s větou za vhodné; lze mluvit jen o jisté obdobě s rekcí.[8]

2. Rozdíl mezi podřadicími spojkami a spojkami souřadicími, jež jsou spojovacím prostředkem jak v souvětí, tak v jednoduché větě, je hlavně v tom, že podřadicí spojky jsou součástí závislé věty, stojí zpravidla na jejím začátku a vyznačují tak její hranici, kdežto souřadicí spojky nepatří do věty, mají stejný vztah k větě nebo členu předcházejícímu i následujícímu.[9] Jejich funkcí je vyjadřovat významový vztah a stejnou syntaktickou úroveň mezi spojovanými složkami a tím je spojovat ve vyšší syntakticko-sémantický celek. Spojky podřadicí mohou vyjadřovat větnou modalitu vedlejších vět právě proto, že jsou na rozdíl od spojek souřadicích částmi vedlejších vět.[10] Ani když spojují — v řídkých případech — větné členy (slova), nejsou podřadicí spojky nezávislé na spojovaných částech, nýbrž spojují se těsněji vždy s následujícím členem.

Spojky podřadicí nejen patří k vedlejší větě, kterou uvozují, nýbrž jsou těsně spjaty s přísudkovým slovesem této věty (i když v češtině ne tak výrazně jako v latině, kde spojkou může být řízen slovesný způsob, indikativ nebo konjunktiv). Spojení podřadicí spojky s určitým slovesem vedlejší věty jako nositelem predikačních kategorií se zřetelněji projevuje v několikanásobných vedlejších větách, kde opakování spojky je vázáno na přítomnost určitého slovesného tvaru; chybí-li, tj. jestliže se slovesný tvar pouze vyrozumívá z předcházející věty, nemůže se spojka na začátku další souřadně připojené věty [141]opakovat: Dnes vím, že ten bílý ubrus nebyl tak nevýslovně čistý, že pan farář byl ušňupaný, tlustý dobrák a pan učitel venkovský starý mládenec s červeným nosem (K. Čapek). Změnou tvaru určitého slovesa (osoby, čísla, času, způsobu, slovesného rodu) zesiluje se naopak potřeba spojku opakovat: Musíme přesvědčovat lidi, že máme pravdu a že musí jít s námi (Řezáč); Myslím si, že jsi po čertech mladá a že bys mohla dělat něco kloudnějšího (Vančura).

Pro tuto vázanost na určité tvary přísudkového slovesa vystupují podřadicí spojky zpravidla ve funkci spojek větných. Ve funkci členských spojek se mohou vyskytnout pouze tehdy, zruší-li se jejich vázanost na přísudkové sloveso.

3. Jestliže podřadicí spojky mají funkce vyjadřovat syntaktické a významové vztahy mezi větami rozděleny (některé vyjadřují syntaktické vztahy přímo, jiné jen nepřímo přes vztahy významové), souřadicí spojky mají tyto funkce vždy nerozlučně sloučeny v jedinou funkci spojovací. Souřadicí spojky vyjadřují nejen souřadnost mezi spojenými částmi, tj. jejich stejnou syntaktickou úroveň, ale současně též nějaký významový druh koordinačního vztahu (slučovací, odporovací…). Na tom nic nemění ani to, že za jistých okolností se může i souřadicí spojka reprezentovat především jako prostředek významového vztahu, protože stejná syntaktická úroveň (vzájemná syntaktická nezávislost) dvou nebo více slov ve větě je vyjádřena jinak. U několikanásobných větných členů, a zvl. u těch druhů několikanásobného větného členu, jejichž části jsou uvedeny na stejnou syntaktickou úroveň stejným druhem a stupněm výrazně vyjádřené závislosti na řídícím členu (projevující se stejným tvarem všech částí: učí češtině a ruštině), může ustoupit syntaktická funkce souřadicích spojek do pozadí, a může se proto projevit aktuálněji jejich funkce významová. To však neznamená, že by u několikanásobného větného členu souřadicí spojky syntaktickou funkci neměly. Ta se projeví výrazně ihned tehdy, když stejný stupeň závislosti není zřetelně vyjádřen prostředky závislosti (např. u několikanásobného příslovečného určení, u několika shodných přívlastků, jejichž shoda s řídícím členem sama jejich souřadnost ještě nezaručuje: Svěřil se mi se svou utkvělou myšlenkou, že brzy (a) nějakým násilným způsobem sejde ze světa; nový (a) dobrý obchod).

4. Po obecných poznámkách o vztahu mezi syntaktickými prostředky členskými a větnými se podívejme na případ, kdy je použito [142]syntaktických prostředků větných (podřadicích spojek) ve funkci prostředků členských. Stává se to ve dvou případech:

a) Podřadicí spojky spojují člen řídící a závislý. Jde vesměs o spojky přípustkové: Projevy nesnášenlivosti, třebaže ne tak divoké, dály se občas i u nás (Jirásek); Brány, byť vysoké a pevné, byly jen na okrasu města (Kultura Přerova); Uvědomujeme si, i když stále nedostatečně, že… (z novin). Tyto případy mají souvětné paralely s vedlejšími větami přípustkovými: Projevy nesnášenlivosti, třebaže nebyly tak divoké, dály se občas i u nás. Stažená (nevětná) forma je přímo nutná tam, kde by se musilo opakovat totéž sloveso ve větě řídící i závislé (viz poslední příklad).

b) Podřadicí spojky spojují části několikanásobného členu: Dobře, třebaže s velkými úzkostmi, dostali jsme se domů (Rais); Nabízel s ochotou, i když se zištností, své kmotrovství (Glazarová); Muž vážný, ač ne starý, bradatý (Jirásek); Podrobné, i když zdaleka ne vyčerpávající líčení průběhu (z novin).

Vedle spojek přípustkových vyskytují se v této funkci i spojky důvodové (Fr. Trávníček poznamenává, že v jazyce knižním): Je to drahé, protože nepotřebné; důvody závažné, protože čerpané přímo z životní zkušenosti.[11]

1. Je zajímavé, že z důvodových spojek se tu vyskytuje spíše podřadicí spojka protože než spojka neboť, pokládaná za souřadicí. O souřadicím charakteru spojky neboť lze však mít pochyby, a to i z hlediska několikanásobnosti. Proti jednoznačně souřadicí povaze této spojky svědčí to, že nemůže spojovat větné části několikanásobné vedlejší věty na stejné úrovni. Při spojení s neboť je totiž nemožné opakovat podřadicí spojku u druhé větné části několikanásobné vedlejší věty: *Tvrdil, že je to správné, neboť že se tak obecně říká. Spojka neboť může spojovat věty přímo, ale takové věty nejsou už několikanásobné: Tvrdil, že je to správné, neboť se tak obecně říká.[12]

2. J. Bauer a M. Grepl (cit. dílo, s. 102) uvádějí ve spojení členském též vztah podmínkový:

Tato teorie, převratná, jestliže správná, zasluhuje pozornosti. Většinou je užití podřadicí spojky omezeno na případy, kdy je možné i spojení souřadné (muž sice vážný, ale ne starý; nabízel sice s ochotou, ale se zištností své kmotrovství), při [143]významovém vztahu příčinném ovšem s nutnou záměnou částí několikanásobného členu, takže vznikne spojení důsledkové: je to nepotřebné, a proto drahé.

Při užití podřadicí spojky mezi částmi několikanásobného větného členu [příklady sub b)] pozbývá spojka platnosti podřadicí, není už prostředkem vyjádření syntaktické závislosti. Tuto funkci mají spojky podřadicí jen jako spojky větné, neboť je vázána na spojení podřadicí spojky s určitým slovesem jako konstitutivním prvkem věty. Je příznačné, že pro vyjádření mezislovních vztahů se užívá pouze podřadicích spojek významových, které v souvětí vyjadřují syntaktický vztah jen nepřímo přes vztah významový; při užití podřadicí spojky jako spojky členské se její podřadicí funkce neutralizuje a uplatňuje se jen funkce významová (vyjadřovat významové vztahy). O tom svědčí i příklady uvedené výše pod bodem a). Podřadicí spojka jako spojovací prostředek mezi členem řídícím a závislým nevyjadřuje závislost — ta je již dostatečně vyjádřena příslušným tvarem závislého výrazu —, nýbrž poměr významový.

Při použití podřadicí spojky jako spojovacího prostředku mezi částmi několikanásobného členu je proti spojce souřadicí tento podstatný rozdíl: Souřadicí spojka zároveň s významovým vztahem vyjadřuje stejnou syntaktickou úroveň mezi částmi (a to tím, že se nevztahuje jen k jedné části, nýbrž stejně k oběma spojovaným částem) a spojuje je v jednotu několikanásobného členu. Podřadicí spojka, i když je její funkce vyjadřovat syntaktickou závislost neutralizována, nemůže však vyjadřovat stejnou úroveň mezi částmi (patří vždy k té části, která následuje) a nemůže ani spojovat části v jeden vyšší celek jako spojka souřadicí; to se projevuje tím, že tato spojení mívají zřetelně dodatkový (nebo uvnitř věty vsuvkový) charakter, popř. se cítí jako eliptická: Byt je hezký, třebaže (je) malý.

Případy uvedené v bodě b) lze počítat k několikanásobným větným členům (k nimž se obyčejně přiřazují) pouze na základě stejného syntaktického vztahu k společnému řídícímu členu. Tento vztah je vyjádřen jednak umístěním (muž vážný, ač ne starý), jednak stejnými prostředky syntaktické závislosti: stejnými koncovkami, předložkovými pády (nabízel s ochotou, i když se zištností…) nebo stejnou větnou platností při vyjádření různými prostředky (např. příslovcem a předložkovým pádem: dobře, třebaže s velkými úzkostmi). V těchto případech stejná úroveň mezi částmi několikanásobného větného členu, která podřadicími spojkami vyjádřena není, vyplývá ze [144]stejného druhu a stupně závislosti vyjádřeného prostředky syntaktické závislosti. Jestliže se tyto případy mohou považovat (a také považují) za několikanásobný větný člen, je zřejmé, že nelze ztotožňovat, jak se často děje, několikanásobné větné členy s koordinací.

---

[1] Spojka než byla též souvětnou spojkou souřadicí s významem odporovacím (opakovaným, protikladným, omezovacím), dnes se však cítí jako archaická. Srov. J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, s. 72—74.

[2] A. Sechehaye, Essai sur la structure logique de la phrase. Paris 1926, s. 205. Srov. Fr. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 59.

[3] Jako součást kondicionálu vyjadřuje spojka aby ve spojení s l-ovým participiem žádoucí děj, děj, který se má uskutečnit. Srov. J. Bauer, uved. dílo, s. 177.

[4] Příčinné věty se spojkou že mají omezený okruh užití. Srov. J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny (skripta). Praha 1965, s. 218.

[5] Ze spojkových vět jsou podle K. Svobody amodální věty podmínkové (hlavně se spojkou jestliže). Srov. K. Svoboda, K podstatě věty zejména z hlediska modálnosti. SaS 27, 1966, s. 97—103.

[6] E. Ďurovič, Obsahové vedľajšie vety. Jazykovedné štúdie IV, Bratislava 1959, s. 160.

[7] Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 134.

[8] Srov. J. Bauer, Souvětí s větami obsahovými, SPFFBU 1965, A 13, s. 55, 57. Podle výkladu Bauerova doplnění vedlejší obsahovou větou, které žádá rozvíjený výraz ve větě řídící, je určováno potřebou významového sladění vlastního obsahu sdělovaného ve větě vedlejší s jeho obecným označením příslušným výrazem ve větě řídící.

[9] A. M. Peškovskij, Suščestvujet li v russkom jazyke sočinenije i podčinenie predloženij? Izbrannyje trudy, Moskva 1959, s. 138.

[10] Srov. K. Svoboda, cit. práce, s. 100.

[11] Některé z příkladů citovány z odb. literatury.

[12] Právem řadí Fr. Kopečný spojku neboť k spojovacím prostředkům, které jsou na přechodu mezi prostředky souřadicími a podřadicími; viz Základy české skladby, 1962, s. 305; srov. též Bauer, Vývoj..., s. 286.

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 3, pp. 138-144

Previous Slavomír Utěšený: Lašský nářeční slovník ve Slezských písních

Next Ladislav Dvorský: Odsouvání hlásek při recitaci (Příspěvek k rozboru současného recitačního stylu)