K otázce profilu učitele mateřského jazyka

Vladimír Ženatý

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Mezinárodní výstava pedagogické literatury konaná v Praze v říjnu 1965 upozornila na řadu zajímavých publikací, zvláště ze západních zemí, s nimiž jsme zatím v tomto oboru přicházeli málo do styku. Jednou z takových publikací je kniha Theodora Rutta Didaktik der Muttersprache.[1] Tato kniha se liší svým pojetím od metodik mateřského jazyka, jak je známe u nás; její racionální jádro je převrstveno úvahami o funkci mateřského jazyka v životě jedince a kolektivu, o škole mateřského jazyka (Mattersprachschule) a o integrující funkci vzdělání v mateřském jazyku, které je na počátku i na konci celého tvořivého vývoje člověka.

[116]Rutt nejde za L. Weisgerberem, mateřský jazyk je mu nástrojem, nikoli determinujícím činitelem životního postoje člověka. V té souvislosti cituje Herderovu myšlenku z Listů k povznesení humanity, že všechny národy tvoří pro všechny.

Základní linii jazykové výchovy vymezuje Rutt triádou: od bohatého jazykového tvoření k vytváření bezpečného jazykového povědomí a od něho k racionálnímu poznání. Jejím cílem je rozvíjet tvořivé schopnosti mladého člověka všemi složkami mateřského jazyka jako vyučovacího předmětu, ukazovat mu cestu k sebevzdělání, sebeuvědomování a k národnímu kolektivu.

V užší oblasti mluvnického vyučování jde Rutt ve shodě se současnou psychologií učení cestou tzv. bauende Sprachlehre, při níž se proti vžité analýze a klasifikaci hotových jazykových forem a útvarů zdůrazňuje priorita aktivního operování s jazykovými prostředky u žáků, aby byl překonán starý dualismus mezi „vědět“ a „umět“.[2]

Pro nás je zajímavý závěr Ruttových úvah o tom, jaký učitel může pracovat úspěšně v oboru tak náročném, jako je mateřský jazyk ve škole. Rutt jej nalezl vlastně již hotový v jednom z aforismů Lorenze Kellnera (1811—1892), pedagoga u nás dříve velmi často citovaného:

„Naši učitelé nepoznali především sami v dostatečné míře mluvnici jako vědu. Těch několik let studia nemůže jim dát více než základy, na nichž je nutno stavět dál. Proto radím především mladým učitelům, aby nemařili čas záplavou metodických příruček, nýbrž aby pořádně studovali pořádnou mluvnici a udělali tak ze sebe schopného učitele sami. Je mnoho metod, jak naučit tomu, co umíme, ale neexistuje ani jediná, jak naučit dobře tomu, co sami umíme jen polovičatě.“

Domníváme se, že i u nás právě v době úvah o novém profilu učitele bychom neměli zapomínat na staré ověřené zkušenosti, které Ruttova Didaktika mateřského jazyka vhodně připomenula.

---

[1] Vydalo ji nakladatelství M. Diesterweg ve Franfurtu nad Mohanem v r. 1964 (má rozsah i s rejstříkem 285 stran).

[2] Stejnou cestou jde v podstatě i polská metodika skladby Jadwigy Dańcewiczowé, Metodyka nauczania składni w szkole podstawowej (2. vyd. Varšava 1964). — U nás učinily pokus v tomto smyslu naše učebnice pro ZDŠ při učivu o skladebných dvojicích.

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 2, pp. 115-116

Previous Miloslav Sedláček: O českém pravopise z hlediska školy

Next Jan Kořenský: K jazyku a stylu sportovního zpravodajství v Mladé frontě