Vozatajci na startu

Anna Jirsová

[Drobnosti]

(pdf)

-

Pod tímto nadpisem jsme nedávno v Zemědělských [61]novinách četli zprávu, v níž se mluvilo o velkém úspěchu vozatajské soutěže.

Zastavili jsme se především u podstatného jména vozatajec, které možná není všem plně srozumitelné. Příruční slovník jazyka českého je uvádí — vedle základní slovotvorné podoby vozataj, tj. ‚ten, kdo řídí spřežení, vozka‘ — s významem ‚voják od vozatajstva‘. První jméno je charakterizováno jako zastaralé, druhé jako řídké. Obě jsou doložena u klasiků (Jiráska, Vrchlického, Machara, Staška aj.).

Z textu článku jsme vyrozuměli, že jde o soutěž kočích, kteří mají ukázat, jak dovedou ovládat koňské spřežení zapřažené ve voze, např. na malém prostoru je otočit, vycouvat ze slepé uličky apod. Ze dvou uvedených substantiv by bylo lépe užít podoby vozataj, nikoliv vozatajec.

Setkáváme se tedy s případem — v dnešní době málo běžným —, že pro pojmenování současné skutečnosti bylo užito slova dnes už neživého, třebaže z hlediska významového zcela náležitého. Máme-li posoudit vhodnost jeho užití, musíme vzít v úvahu, že jeho dnešní jednoslovné ekvivalenty, tj. především kočí, popř. vozka, mají do jisté míry společensky znevažující zabarvení (podobně jako hasič, švec aj.), takže by asi pro účastníky soutěže byly málo přijatelné. Naproti tomu pojmenování vozataj dnes citové zabarvení nemá a není ze současného hlediska ani zcela neprůhledné. Kromě toho od podstatného jména vozataj lze tvořit přídavné jméno vozatajský, kdežto od podstatného jména kočí nebo vozka přídavná jména bez nesnází tvořit nelze. Zdá se tedy, že v označení soutěž vozatajů (nikoli vozatajců) by mohlo být podst. jméno vozataj oživeno dosti vhodně. Těžko se dá ovšem předpokládat, že by se rozšířilo i mimo toto speciální spojení.

A ještě jednoho nezvyklého spojení jsme si v článku všimli. Vedle jízdy koňmo se mluvilo i o jízdě vozmo.

Přípona -mo, která mimo jiné označuje způsob, jakým se uskutečňuje děj (v tomto případě doprava), je v tomto významu jen velmi málo produktivní. Běžné je právě jen příslovce koňmo. Je ovšem doloženo ještě několik podobně tvořených příslovcí, např. strojmo, loďmo, oselmo a také vozmo. Všech se užívá jen velmi zřídka a většinou s jistým stylovým zabarvením, jsou to slova expresívní a někdy se takto tvořených slov užívá jako prostředku jazykové komiky (např. přišel pěšmo). Tím je možnost jejich užití omezena. Neměla by se tedy objevovat ve zprávě stylisticky neutrální.

Naše řeč, ročník 50 (1967), číslo 1, s. 60-61

Předchozí Ladislav Janský: Mimochodem

Následující Emanuel Michálek: Na stará kolena