Původ a skloňování názvů některých mikrobů

Běla Poštolková

[Short articles]

(pdf)

-

Jako pacienti často slýcháme z úst lékařů názvy nejrůznějších mikrobů, aniž máme představu, co znamenají, co pojmenovávají. Jsou to slova cizí, přejatá většinou z řečtiny a latiny; jejich zvuková podoba v nás žádnou konkrétní představu nevyvolává. A přece tyto názvy původně (v latině a v řečtině) motivovány byly. Samo slovo mikrob (v některých jazycích též microbion) je utvořeno (uměle a dosti svérázným postupem) z řeckých základů mikros (= malý) a bios (= život).[1] Označuje velmi malé živé jedince, viditelné jen pod mikroskopem.

Většina mikrobů pak má jméno podle svého charakteristického tvaru. Mikroby kulovité se nazývají koky (z řec. kokkos ‚kulaté jádro, zrnko‘), tyčinkovité — baktérie (z řec. baktéria ‚tyč, hůlka‘) [50]nebo bacily (z lat. bacillum ‚hůlka‘). Vyskytují-li se ve dvojicích, bývají označovány jako diplokoky a diplobacily (z řec. diploos ‚dvojitý‘), spojují-li se do řetízků, jsou to streptokoky a streptobacily (z řec. streptos ‚kroucený, pletený‘). Některé jsou uspořádány do podoby hroznů, např. stafylokoky (z řec. stafylé ‚hrozen‘), jiné tvoří krychličky (balíčky), např. sarciny (z lat. sarcina ‚balík‘). Rohlíčkovitě zahnuté mikroby se nazývají vibria (jedn. č. vibrio, -a stř., od lat. vibrare ‚kmitat‘, šroubovitě stočené se jmenují spirila (jedn. č. spirilum. -a stř.) nebo spirochéty (z řec. speira přes lat. spira ‚něco stočeného‘ — ze stejného základu je slovo spirála v češtině již zdomácnělé — a z řec. chaité ‚vlasy, hříva‘).

Některé názvy jsou utvořeny podle jiných charakteristických projevů nebo vlastností: kok napadající plíce (řec. pneumón) se nazývá pneumokok; mikrob vyvolávající choroby, u nichž docházelo k různým projevům krvácení (např. chřipka, černý kašel), dostal jméno hemofilus (haima ‚krev‘, filó ‚miluji‘).

Z pozdější doby pochází řada názvů utvořených podle jmen objevitelů, jako např. pasterela podle L. Pasteura, listerie podle J. Listera, brucela podle D. Brucea, neisserie podle A. Neissera, escherichium podle Th. Eschericha, shigela podle K. Shigy, rickettsie podle H. O. Rickettse atd.

Podle mezinárodní soustavy mikroorganismů rozdělují se mikroby do řádů, čeledí, rodů a druhů označovaných latinskými názvy. Laik se ponejvíce setkává s názvy rodovými, popř. druhovými. V latinské nomenklatuře existuje např. rod Streptococcus, druhy Streptococcus pyogenes, Streptococcus salivarius aj. V této nomenklatuře se chápe každé pojmenování (řádu, čeledi, rodu, druhu) jako jednotka a označuje se velkým písmenem. Paralelní česká nomenklatura mikrobiologická neexistuje. Proto se v odborné literatuře užívá jednak latinských názvů mezinárodní platnosti, jednak názvů počeštěných. Počeštěné názvy se vytvářejí v úzu a z potřeby název skloňovat, ze snahy o zestručnění apod.[2] Vznikají tak rodová pojmenování streptokoky, hemofily, vibria, která současně v jednotném čísle vystupují jako pojmenování druhová (užívá se jména vibrio a rozumí se jím v určité stati právě jen druh Vibrio comma). Dochází zde tedy k jisté abstrakci. Název streptokok jako pojmenování rodové obsahuje již v sobě pojmenování druhová a může je tedy zastupovat. Přestává pak už vlastně být jménem vlastním (jako jím nejsou slova pes, moucha, růže, smrk) a stává se jménem obecným.

Jakmile některý název latinské nomenklatury zastupuje určité množství jednotlivin, stává se v českém kontextu jménem obecným. Užíváme ho pak bez přívlastku, v psaní zpravidla počešťujeme a v skloňování zařazujeme do příslušných vzorů. Bacil a mikrob se mohou skloňovat jak podle vzoru životného, tak [51]podle vzoru neživotného.[3] Souvisí to s tím, že tyto neviditelné organismy projevují svou vitalitu až druhotně (svým působením, tj. vyvoláváním chorob), my se běžně (svými smysly) o jejich existenci přesvědčit nemůžeme. Proto jejich životnost nebo neživotnost není v našem jazykovém povědomí ustálena a pociťujeme je jako živé i jako neživé. Kokus, kok (podobně jako virus, vir) má skloňování podle vzoru „hrad“.

Počeštěné názvy jednotlivých mikrobů přiřazujeme podle zakončení k českým vzorům. Ke vzorům mužským řadíme složeniny se základem bacil a kok (laktobacil, streptokok aj.) a jména zakončená na tvrdou souhlásku (aerobakter, erysipelothrix, hemofilus); skloňujeme je tedy většinou podle vzoru „hrad“, výjimečně (proteus) podle vzoru „pán“ (nejspíše proto, že název spojujeme s postavou mořského boha Protea z řecké mytologie), přičemž u slov na -us zpravidla ve všech pádech kromě 1. p. jedn. č. zakončení -us odpadá.[4]

Ke vzorům ženským patří jména zakončená na -a (brucela, sarcina, aktinomyceta) a na -ie (listerie, neisserie, rickettsie), jejichž skloňování podle vzorů „žena“ a „duše“ nečiní potíže.

Ke vzorům středního rodu zařazujeme názvy se zakončením na -ium, -um, ojediněle na -io. Skloňují se podle vzorů „město“ a „moře“, a to slova na -ium, -io v jedn. č. a v 1. a 4. p. množ. č. podle „město“, jinak v množ. č. podle vzoru „moře“, slova zakončená na -um (např. spirilum) jen podle vzoru „město“ (jedn. č. 1. escherichium, vibrio, 2. escherichia, vibria, 3. escherichiu, vibriu, 4. = 1., 6. escherichiu, vibriu, 7. escherichiem, vibriem, množ. č. 1. escherichia, vibria, 2. escherichií, vibrií, 3. escherichiím, vibriím, 4. = 1., 6. escherichiích, vibriích, 7. escherichii, vibrii; jedn. č. 1. spirilum, 2. spirila, 3. spirilu, 4. = 1., 6. spirilu, 7. spirilem, množ. č. 1. spirila, 2. spiril, 3. spirilům, 4. = 1., 6. spirilech, 7. spirily).

U slova vibrio (např. cholerové vibrio) se v množ. č. často setkáváme s maskulinním tvarem vibriony (např. průkaz cholerových vibrionů), který vznikl automaticky z latinského plurálu vibriones. Protože však počeštěná podoba vibrion není doložena[5], bude lépe od užívaného jedn. č. vibrio tvořit pravidelné množ. č. jako u všech slov na -io / -yo,[6] tj. vibria.

---

[1] Jméno vytvořil francouzský lékař Ch. Sédillot r. 1878.

[2] Počeštěné tvary se liší od latinské podoby svým zněním. U některých názvů koncovky odpadají: slova bacil, kok, vir vznikla zkrácením původního bacillum, coccus, virus. Počeštěná podoba slova mění někdy i rod: z původního latinského neutra stává se v lékařské latině a v češtině maskulinum (bacillum — bacillus — bacil). Někdy se vyskytují podoby dvě: vedle úzce odborné, vycházející doslovně z latiny (spirilum, -a stř.), podoba užívaná v praxi (spirila, -y ž.).

[3] Srov. o tom Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 3. výběr, Praha 1959, s. 169; Fr. Daneš, Malý průvodce po dnešní češtině, Praha 1964, s. 183; sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 111n.

[4] Srov. o tom B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, 2. vyd., Praha 1963, s. 167.

[5] Dokonce i latinský termín se v odborných textech cítí jako podst. jm. středního, nikoli mužského rodu, např.: ‚Vibrio comma je na všechny uvedené léky dobře citlivé‘.

[6] Srov. Česká mluvnice, s. 163.

Naše řeč, volume 50 (1967), issue 1, pp. 49-51

Previous Vladimír Mejstřík: Z 31. sešitu Slovníku spisovného jazyka českého

Next Antonín Tejnor: Minisukně a minipublicistika