Časopis Naše řeč
en cz

Monografická práce o východomoravských přechodných nářečích

Stanislav Králík

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Už po řadu let se provádí v Ústavu pro jazyk český ČSAV výzkum českých nářečí a shromažďuje se materiál pro český dialektologický atlas. Ten má zachytit nářeční členitost současné češtiny a vytvořit tak bezpečnou základnu pro hlubší poznání vztahů mezi nářečními (resp. nadnářečními) útvary navzájem i mezi nářečími a jazykovým útvarem celonárodním, tj. spisovnou češtinou, zároveň pak též přispět k prohloubenější rekonstrukci historického vývoje celého komplexu národního jazyka. Zdálo by se proto, že za těchto okolností jsou nářeční monografie, vycházející v ediční řadě Česká nářečí v nakladatelství Academia (zatím vyšlo 5 svazků), nadbytečné. Pravda však je, že ani sebešířeji založené a sebepřesnější kartografické zachycení jazykových faktů není s to postihnout složitost struktur všech složek národního jazyka, jejich vzájemného poměru a současné vývojové dynamiky; to všechno mohou zachytit právě jenom práce monografické, popisující a analyzující jazykovou skutečnost některého dílčího úseku specifickými metodami. Čím složitější je zkoumaná nářeční struktura, resp. i několik struktur a jejich vývojový pohyb, tím bohatší materiál a důmyslnější analytické metody vyžaduje.

Zvlášť složitou jazykovou skutečnost představují obvykle tzv. přechodná nářečí. Na obvodu větších dialektických celků, tzv. nářečních skupin, existují totiž téměř pravidlem nářeční pásy s různými přechodovými jevy, s nimiž se nesetkáváme v jádru příslušné skupiny, které se však naproti tomu obyčejně vyskytují v nářečním sousedství; někdy se na pomezí nářečních skupin vyskytují i jevy zvláštní, odlišné od obou skupin sousedících. Tyto pomezní pásy jsou obvykle výsledkem složitého procesu jazykové integrace a diferenciace na územích, která v průběhu historického vývoje měnila svůj poměr k sousedním oblastem a kde v důsledku těchto změn docházelo k změnám i v lokální jazykové struktuře; někdy docházelo k změnám též imigrací nářečně odlišného obyvatelstva, tj. vzájemným míšením odlišných nářečních systémů.

Takový pomezní pás se táhne také při severozápadních hranicích nářeční skupiny východomoravské (tzv. moravskoslovenské) a spojuje ji se sousedními západnějšími nářečími českého jazyka, tj. s nářečími středomoravskými (hanáckými), a s českými nářečími slezskými (lašskými). Je (zhruba [220]mezi čárou Lipník n. B. — Rusava a čárou N. Jičín — V. Karlovice) značně rozčleněn; tvoří jej vlastně řetěz drobných lokálních nářečních jednotek, místních nářečí, začínající na západě nářečím hranickým a končící na východě nářečími rožnovským a vsetínským. Ráz tohoto pásu je sice zhruba znám jak z odborné knižní literatury starší[1] a řady starších i mladších statí časopiseckých, tak z několika novějších dílčích monografií dosud nepublikovaných, avšak jako celek nebylo toto severní moravskoslovenské pomezí dosud soustavně popsáno, v neposlední řadě právě pro onu bohatou strukturní diferencovanost. Vyplnit tuto mezeru v dialektologické literatuře vzal si za úkol Josef Skulina v monografické práci Severní pomezí moravskoslovenských nářečí.[2] Řekněme hned na počátku, že to byl úkol nemalý: zhodnotit jazykový materiál ze studií publikovaných i dosud neuveřejněných, doplnit jej, pokud bylo třeba, materiálem novým a od základu nově shromáždit v terénu materiál z místních nářečí ještě nepopsaných, vysledovat pak souvislosti mezi jednotlivými zkoumanými nářečími navzájem i jejich vztah k centrálnějšímu jádru moravskoslovenských nářečí, osvětlit příčiny těchto souvislostí, resp. příčiny jejich oslabení, a konečně podat v syntéze dnešní obraz jazykových poměrů v uvedeném pásu tak, aby byly dobře patrny všechny jeho důležité rysy i procesy, které je pomáhaly vytvořit.

Za východisko popisu celého severního pomezního pásu zvolil si autor ne zrovna nejšťastněji nářečí nejvíce vysunuté na západ a nesoucí proto už méně znaků moravskoslovenských, zato však ukazující některé rysy západnějších nářečí českého jazyka — nářečí hranické.[3] Mluvnický systém tohoto nářečí povýšil pak na jakési měřidlo mluvnických systémů, resp. systémových mluvnických jevů ostatních nářečí zkoumané oblasti. Metodicky Skulina navázal na dosavadní české dialektologické práce, především na monografii Jaromíra Běliče, Dolská nářečí na Moravě.[4]

Skulinova práce obsahuje úvod, vlastní popis mluvnické stavby uvedených nářečí (hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví, skladbu), dvě kapitoly o vzniku severních moravskoslovenských nářečí a o jejich vývoji od likvidace feudalismu, četné nářeční ukázky a 13 jazykových mapek.

V úvodě vyzvedá autor význam studia nářečí pro poznání vývoje národního jazyka, specificky pak důležitost zkoumání severního pomezí východomoravské nářeční skupiny, vymezuje toto území zeměpisně i jazykově [221]a stručně je charakterizuje. Jednotlivá nářečí správně dělí do dvou dílčích podskupin, západní (nářečí hranické, hustopečské a kelečské), nesoucí už některé znaky západnějších nářečí českého jazyka, a východní (nářečí spálovské, starojičínské, valašskomeziříčské, rožnovské a vsetínské). Avšak zatímco nářečí hranické určuje obšírným výčtem znaků hláskoslovných i tvaroslovných, charakterizuje ostatní nářečí poměrně stručně, namnoze — to platí především o důležitých nářečích podskupiny východní — až nedostačujícím způsobem. Závěrem úvodu si pak stanoví cíl práce: podat „nejen popis a rozbor nářečí hranického i ostatních severních moravsko-slovenských nářečí“, ale přinést „také závěry vyplývající z jejich historické analýzy“.

V I. oddíle Hláskosloví, označeném Soustava a charakter hlásek, podal autor popis rozdílných samohláskových a souhláskových systémů jednotlivých nářečí zkoumané pomezní oblasti; avšak zřejmě pro nedostatek spolehlivého materiálu z různých částí tohoto pomezí se mu nepodařilo — přes postup bezesporu správný — plně vystihnout složitost tamější jazykové situace (jako je zejména nestejný rozsah souhláskové depalatizace a jeho důsledky pro souhláskové i samohláskové systémy v různých nářečích, neutralizace fonologického rozdílu samohlásek i-y, zánik fonému é a nový vznik fonému ó, diftongizace apod.). Jinak by jistě dovedl vysvětlit odchylky od popsaných hláskových systémů, označované v práci jako nářeční varianty, v rámci větších, relativně samostatných nářečních struktur.[5] Popis artikulace ł (jednoho z členů distinktivní dvojice ł-l, v tomto nářečním pomezí běžné) příliš generalizoval; fonetická realizace ł není v nářečích západní a východní podskupiny stejná, což je dobře patrno i pouhým sluchem.

Oddíl II., Rozvržení hlásek (kde srovnává samohlásky a souhlásky zkoumané oblasti, bohužel bez bližšího určení, ke kterému nářečí patří, s odpovídajícími hláskami spisovně českými z hlediska jejich původu), a oddíl III., Dřívější vývoj hlásek (kde popisuje výsledky historických hláskových změn), jsou na rozdíl od oddílu I. zpracovány zcela z hlediska historického. Tento způsob výkladu sice umožnil autorovi ukázat, v čem se hláskoslovný vývoj nářečí shodoval s vývojem celonárodního jazykového útvaru, resp. v čem se od něho odlišil, a postihnout do určité míry dynamiku dřívějšího vývojového procesu, ale zároveň narušil zobrazení hláskoslovné nářeční struktury jako celku. Autor však mohl, když už zvolil uvedený způsob podání, výsledky historického vývoje představit jako stupně postupné přestavby hláskového systému v jednotlivých nářečích; takový postup ovšem prozatím není v našich dialektologických monografiích běžný.

[222]IV. oddílem Hláskosloví (Kombinační změny hláskové) se autor opět vrací k popisu z hlediska synchronního. Zachycuje tu jednak dosud živé, hláskovým okolím podmíněné a vždy znovu nastávající fonetické změny souhlásek i zčásti dnes už lexikalizované důsledky obdobných změn dřívějších. Je ovšem možno se tázat, zda by nebylo prospěšnější věnovat změnám živým, zvláště pak dominujícímu procesu neutralizace fonologických vlastností souhláskových (protikladu znělost-neznělost, zčásti též tvrdost-měkkost apod.) pozornosti více, kdežto důsledky procesů už zaniklých jen registrovat. — Krátké úseky věnované zjištění situace pobočných slabik, popisu stavu protetických a hiátových hlásek a otázce palatalizace, pojaté opět diachronně, nepřihlížejí, zdá se, dostatečně k závažné rozdílnosti těchto jevů v různých nářečích zkoumaného pomezí.

V. Mezi změny nekombinační by snad bylo možno zařadit také popis souhláskových a samohláskových alternací (autor probírá v tomto oddílu jen změny psychologické). Velmi malá pozornost je věnována zajímavým a v nářečním lexiku zkoumané oblasti velmi častým a hláskově silně diferencovaným změnám afektivním.

VI. Materiálově záslužná je kapitola věnovaná otázce kvantity (i ta je pojata z hlediska historického vývoje), ale s jejími závěry nelze zcela souhlasit. Autorovu tvrzení, že „zhruba lze říci, že kvantitativní poměry v severních moravskoslovenských nářečích jsou stejné jako v jazyce spisovném“ a že „řada odchylek od spisovného jazyka se týká jen detailů“,[6] odporuje dnešní rozložení délek a krátkostí v popisovaném pásu, které je — přes řadu podobností — aspoň v některých jeho nářečích do značné míry jiné než v západnějších nářečích českého jazyka a ve spisovné češtině; obráží zákonitosti, kterými se řídilo vyrovnávání starých kvantitativních poměrů ve východní části českého jazykového území, a zčásti (zvláště v tzv. nářečích valašských) i oblastní změny pozdější. O jiné situaci než ve spisovném jazyce svědčí ostatně i autorův dokladový materiál.[7]

VII. Podstatu přízvuku (převážně na slabice předposlední) vystihl autor správně. Ovšem vedle obvyklého přízvuku na předposlední slabice bývá nezřídka v obecně rozšířených formách promluvy (v jednoduchých sděle­ních, prostém přitakání, pozdravech apod.) přízvuk na slabice první. Také při silném důraze bývá přizvukována první slabika slova. Ostatně autor sám uvádí několik dokladů tuto připomínku potvrzujících.

Kapitola Tvoření slov podává výčet slovotvorných prostředků a slovotvorných postupů s četnými doklady z různých nářečí pomezí. Bohužel doklady nejsou lokalizovány, ačkoli mezi východní a západní nářeční pod[223]skupinou tu určité rozdíly v odvozování slov příponami jsou (srov. např. tvoření jmen obyvatelských příponou -ák/-ják a příponou -an/-jan nebo tvoření přídavných jmen zesilujících příponami -úcný, -učký/-účký apod.); aspoň jména obyvatel a jména domácká měla být teritoriálně rozlišena. Vedle toho není funkčnost některých slovotvorných přípon určena přesně, např. jména neprovdaných dcer tvoří se v nářečí příponou -ova, kdežto přípona -ová je spisovně česká (Skulina, s. 82), přípona -če, např. ve jménu Vinklarče, nemusí mít hanlivý přízvuk (Skulina, s. 82), jména kostka, miska, sklínka / sklénka, otépka apod. nelze chápat jako zdrobněliny, přípona -ál charakterizuje spíše nositele vlastnosti (s expresivním přízvukem) než zveličelost, resp. zhrubělost (Skulina, s. 85; tam je též omylem uvedena podoba -áł místo -ál). Některé doklady nejsou zařazeny správně, např. trhan, škuban nejsou jména činitelská, nýbrž jména nositelů vlastnosti (= otrhaný, oškubaný člověk) apod.

Kapitola Tvarosloví je uspořádána promyšleně. Autor zde správně poukázal na některé všeobecně se projevující tendence a jevy ve skloňování: konc. instr. pl. -ama zevšeobecněla u podst. jmen všech rodů, třebaže se ve východní části území u maskulin a neuter vyskytují ještě původní tvary na -y (chłapy, mjesty, kuřaty); rozdíly mezi tvrdými a měkkými typy skloňování substantiv jsou na celém území menší než ve spisovném jazyce pro neprovedení, resp. zrušení přehlásky a>ě/e a u>i v měkkém skloňování; podle měkkých vzorů se skloňují i podst. jména na -s, -z, -sa, -za, -so, -zo. Časování je na celém území poměrně jednotné; významným diferenčním znakem mezi jednotlivými nářečími je vlastně jen koncovka 3. os. pl. přítom. času: -’á(-já), -íja, -ijú, -ijou. Slovesa roztřídil autor podle infinitivního kmene, což sice odpovídá vývojovému hledisku uplatňovanému v práci, avšak utřídění podle kmene přítomného by toto hledisko nijak nezastřelo a vztahy slovesného nářečního systému by jasněji vystoupily.

Velmi mnoho pozornosti věnoval Skulina skladbě nářečí zkoumaného pásu; je to vedle hláskosloví nejrozsáhlejší kapitola práce. Nářeční skladbě se v našich nářečních monografiích zpravidla věnuje méně pozornosti než jiným úsekům mluvnice. O to záslužnější je autorův čin. Podařilo se mu shromáždit obdivuhodné množství nářečních dokladů pro existenci nejrůznějších větných typů (od nevyhraněných větných celků prostě řazených vedle sebe po věty syntakticky jednoznačně určitelné). Nicméně se nám zdá, že právě z oblastí, kde bychom mohli předpokládat existenci různých archaických větných konstrukcí, z nářečí rožnovského a vsetínského, je dokladového materiálu nejméně.

Popis a rozbor mluvnické stavby nářečí je doplněn dvěma kapitolami snažícími se využít předcházejících zjištění v konfrontaci s fakty společensko-historickými k rekonstrukci nářečního vývoje severního moravskoslovenského pomezí. V kapitole Vznik severních moravskoslovenských nářečí rekapituluje autor rozdíly mezi jednotlivými nářečími, srovnává jejich hra[224]nice s hranicemi bývalých feudálních celků, vykládá o vzájemném poměru jednotlivých nářečních typů a pokouší se určit chronologii jejich vzniku. I když některá jeho konstatování nejsou zcela jasná a jiná tvrzení jsou při opakování v nových souvislostech poněkud posunuta, je třeba konstatovat, že se mu celkem podařilo, především pokud jde o nářečí západní podskupiny, vyložit vznik hlavních nářečních znaků. Pokud jde o chronologii jejich vzniku a rozšíření, bylo by mnohá zjištění zpřesnilo studium nejstarších zápisů z grutovních knih. — V druhé kapitole, Dnešní stav severních moravskoslovenských nářečí, pokusil se autor zachytit charakter nářečního vývoje od 19. stol., kdy poklesl a později zcela zanikl význam feudálních hranic, až do doby dnešní, kdy proces míšení některých systémových jevů blízkých nářečí a jejich ústup ve prospěch útvarů nadnářečních je v plném proudu. Také vliv spisovného jazyka je stále patrnější.

Práce je zakončena nářečními ukázkami, důkladným rejstříkem, nahrazujícím svým rozsahem vlastně abecedně seřazený nářeční slovník, a nářečními mapkami. — V nářečních ukázkách je nářečí hranické a sousední nářečí hustopečské zastoupeno poměrně dobře, ostatní nářečí jsou však bohužel charakterizována jen ukázkami drobnými, nezřídka jen jednotlivými větami. Je to škoda, protože právě tu, kde by tak důkladné výklady syntaktické, jaké obsahuje kapitola o skladbě, mohly a měly být doloženy souvislými texty, se mezera v dokladovém materiálu pociťuje zvlášť nepříjemně. — Nářeční mapky jsou graficky provedeny velmi pěkně. Jinak však nejsou bez nedostatků: některé izoglosy nejsou vedeny správně (srov. např. na mapce 2. izoglosu východní hranice typu dýšč, mlíko, pýcť proti déšč, mléko, péct, na mapce 3. izoglosu hranice ostrovu podoby klouč, plouca, na mapce 4. izoglosu hranice tvaru gen. sg. do zelé apod.), ba jsou i zcela pochybené (izoglosa severní hranice podoby sŕňa (= srnčí mládě!) proti srna na mapce 5.); nerozlišuje se tu také mezi jevy pro nářeční diferenciaci důležitými a jevy méně důležitými. Nicméně jsou užitečné: ilustrují složitost jazykové situace zkoumané oblasti.

Tato kritická upozornění mohla by postavit autorovu práci do poněkud nepříznivého světla. Ale Skulinova monografie má i řadu kladů: především přinesla bohatý, namnoze i nový materiál z různých nářečí zkoumané oblasti a osvětlila několik zajímavých a dosud ne zcela jasných otázek. Autorovi by se patrně bylo podařilo dosáhnout výsledků lepších, kdyby si byl za východisko popisu celého zkoumaného pásu zvolil některé z nářečí východní podskupiny a na jeho základě popsal celé pomezí. I když však má Skulina pravdu ve svém konstatování, že další zkoumání jistě doplní a snad i poopraví jeho vývody, je možno říci, že se mu podařilo stanovený úkol, popsat nářečí hranické a v souvislosti s ním i ostatní nářečí v severním pásu moravskoslovenském z hlediska historického vývoje českého jazyka, uspokojivě splnit.

[1] Fr. Bartoš, Dialektologie moravská 1, Brno 1886, s. 59n.; A. Kašík, Popis a rozbor nářečí středobečevského, Praha 1908; B. Havránek, Česká nářečí, Čs. vlastivěda 3, 1934, s. 100n.; Fr. Svěrák, Karlovické nářečí, Sborník vědeckých prací vyšší pedagogické školy v Brně, II, Praha 1957.

[2] Nakladatelství ČSAV, Česká nářečí sv. 5, Praha 1964.

[3] „Toto nářečí tvoří těžiště práce… Ostatní nářečí v severním přechodném pásu msl. oblasti uvádím už jenom systémovými diferenčními znaky a na jejich základě ukazuji na odlišný charakter těchto nářečí od nářečí hranického.“ (Skulina, s.13n.).

[4] Nakladatelství ČSAV, Česká nářečí sv. 1, Praha 1954.

[5] Pomíjím zde i v dalším textu nikoli ojedinělá nedopatření, ba chyby v uváděných dokladech, např. nepřesné nebo i nesprávné údaje o rozšíření některých nářečních jevů (změny é v í/ý, samohláskové délky namísto krátkosti a naopak). Jistě aspoň některé z nich jsou chyby tiskové.

[6] Skulina, s. 74.

[7] I tu ovšem najdeme nepřesnosti: kořenné o se dlouží nejen před j, ale i před ň (hóňiť, zvóňiť, cłóňiť…), a to nejen v nářečí vsetínském, jak se domnívá autor; naproti tomu příčestí l-ová sloves s infin. kmeny samohláskovými nemají délku v nářečích západní podskupiny (např. v nářečí kelečském) aj.; srov. Skulina, s. 76.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 4, s. 219-224

Předchozí Libuše Kroupová: V oblasti, na úseku, v oboru, na poli

Následující Slavomír Utěšený: Uvedení do jazyka starého Podskalí