Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce a stylu našich novin

Antonín Tejnor

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Novinářský sborník, časopis pro teorii a praxi tisku, rozhlasu a televize, vydávaný Novinářským studijním ústavem v Praze, přinesl ve svém jubilejním X. ročníku dva příspěvky zaměřené k charakteristice základních rysů jazyka a stylu současné slovenské a české publicistiky.

Ján Horecký se ve svém článku[1] zabývá především srovnáváním dvou [174]posledních období ve vývoji slovenského tisku, období, která bychom mohli zhruba označit jako léta padesátá a léta šedesátá. Ostré rozdíly ve volbě a uspořádání jazykových prostředků vyplývají ovšem ze značně odlišného pojetí úlohy tisku a celé koncepce politickovýchovné činnosti v obou těchto obdobích. Je třeba si uvědomit, že jazyková a stylová tvářnost našeho tisku v padesátých letech byla ovlivněna tehdejší snahou co nejvíce se přiblížit sovětskému tisku nejen v rovině tematické, ale pokud možno také v rovině výrazové. Tuto oficiálně proklamovanou snahu připomíná i J. E. Sedláček[2] ve stejném čísle Novinářského sborníku a cituje úvodník předsedy Svazu čs. novinářů Antonína Nedvěda z r. 1949: „Noviny se přibližují více typu sovětských novin, novin socialistického státu, a zbavují se typu novin kapitalistického světa. To není jen otázka technická. Je třeba do nich vnést klid a budovatelské sebevědomí.“

Připomínáme tyto zásady proto, abychom si uvědomili, že charakteristické rysy, které uvádí Horecký pro jazyk a styl slovenských novin padesátých let, platí s různými obměnami do značné míry i pro tisk jiných zemí socialistického tábora v tehdejším období.

Dokazují to konečně i příklady, které Horecký jako charakteristické pro toto období uvádí. Hodnotící stanovisko vyjadřovali tehdy novináři často jazykovými prostředky značně expresivními (vojnoví štváči, zločinná ideológia, zrádná reakcia, proces s takou a takou bandou apod.). Ustupuje-li dnešní slovenský tisk od těchto příliš expresivních výrazů a dává-li přednost klidnějšímu tónu a věcné argumentaci, souvisí to jistě především s koncepcí mírového soužití národů s různým společenským zřízením a tento vývoj můžeme sledovat i v tisku českém.

V dalších odstavcích srovnává Horecký míru a způsob užívání nespisovných jazykových prostředků v novinách padesátých let se stavem v letech šedesátých a zjišťuje, že publicistika padesátých let zacházela s nespisovnými prvky velmi opatrně a zpravidla je uváděla jen v uvozovkách. Nebylo by nesnadné dokázat, že podobná situace byla i v psané publicistice české. Vždyť tento přístup k nespisovným prostředkům byl jazykovou kritikou pod vlivem Stalinových statí o jazykovědě dosti rigorózně vyžadován i v beletrii. Invaze nespisovných prostředků do publicistiky šedesátých let, kterou Horecký dokumentuje příklady z bratislavské Pravdy, byla tedy do jisté míry vztažením ruky po zakázaném ovoci, extrémem opačného směru. Autor však konstatuje, že v dnešním slovenském tisku se nespisovných prvků užívá už s náležitou mírou.

Vývoj jazyka a stylu slovenského tisku sleduje Horecký i na změnách stylistických prostředků a na diferenciaci publicistických žánrů. Kladně hodnotí zejména odepizování zpráv, ale je si vědom i určitého nebezpečí, [175]které přináší přeplnění zpráv číselnými údaji a úzce odbornými termíny. Citovaná zpráva ze Smeny toto nebezpečí objektivistické šedi jen potvrzuje. Snahu o stylovou pestrost vidí Horecký i ve zmnožení typů významové výstavby krátkých, zpravidla jednovětých zpráv, kde se dnes důsledněji uplatňuje zásada, aby se východiskem stával vždy nejdůležitější fakt bez ohledu na to, jakými jazykovými prostředky se vyjadřuje.

Za nedostatky reportážních zpravodajských útvarů padesátých let považuje Horecký dva protikladné rysy. snahu vyhnout se obraznějšímu vyjádření i snahu o přílišné zdůraznění obrazných prvků na úkor věcné informace. Proto vítá dnešní úsilí slovenské publicistiky o střízlivé vyjádření a o dokumentárnost. Tyto tendence spatřuje i v propracování techniky žurnalistického rozhovoru (třeba i fingovaného), kde se autoři pokoušejí naznačit i vnitřní monolog a lépe komponovat jednotlivé repliky přímých řečí. Za příznak úspěšného vývoje slovenského tisku pokládá konečně i to, že se různé slovenské deníky i časopisy snaží zachovat si vlastní tvář nejen určitou tematickou specializací, ale i preferováním různých publicistických žánrů.

Alois Jedlička se ve svém rozsáhlém článku[3] zaměřil hlavně na otázky vzájemných vztahů mezi publicistikou a lingvistikou. Ukazuje, že publicistický jazyk je dnes vedle beletrie hlavním pramenem studia aktuální jazykové situace, že tento jazyk markantně ukazuje na pohyb a vývojové tendence ve spisovné normě a že si vytváří i vlastní, specifické, slohově zabarvené prostředky.

Autor jen připomíná diskusi o tom, jaké je místo publicistického stylu mezi ostatními funkčními styly, ale ukazuje, že nesporně existuje vyhraněná (a snadno vymezitelná) oblast publicistických projevů, že se vytváří zvláštní publicistická vrstva jazykových prostředků se specifickými pojmenovávacími a syntaktickými schématy a aktualizacemi a že konečně lze postihnout i publicistický stylový typ, jehož charakteristické rysy nachází ve stylové rozmanitosti, ve stylové protikladnosti jazykových prostředků a v napětí mezi nimi. Při sledování vývoje publicistického jazyka a stylu v posledních letech si autor všímá vztahů mezi publicistikou psanou a mluvenou a zjišťuje, že zejména v předcházejících obdobích pronikaly jazykové prostředky charakteristické pro psané projevy do publicistických projevů mluvených, dnes však můžeme častěji pozorovat i tendenci opačnou, což ovšem není vždy ku prospěchu stylové úrovně (srov. stylizace nadpisů v novinách — např. Střed města bez náklaďáků).

Ve prospěch specifičnosti publicistického stylu mluví podle autorova názoru i okolnost, že negativně hodnotíme, pronikají-li do publicistické oblasti i projevy s nediferencovanými znaky odborného nebo administrativního [176]stylu, charakteristické sice přesným vyjadřováním, ale zbavené často široké srozumitelnosti, a tedy i působivosti a přesvědčivosti.

Termíny se v publicistických projevech často determinologizují a jejich význam se různým směrem posouvá. Přitom lze právě na frekvenci užívání termínů z různých vědních a technických oborů v publicistice sledovat, které obory se dostávají do popředí zájmu společnosti. Někdy se takováto preferovaná oblast stává až příliš častým zdrojem obrazných pojmenování a vytvářejí se pak nevhodná klišé (např. Čs. atletika ve světových parametrech apod.).

Za charakteristické rysy publicistických prostředků pokládá autor jednak jejich rychlou automatizaci, jednak jejich dobovou omezenost a proměnnost, která způsobuje příliš brzy ztrátu jejich působivosti.

Mezi specifické publicistické prostředky počítá autor i pojmenování vzniklá tzv. multiverbizací (např. odborníci - odborné kruhy, sportovci - sportovní svět, v novinách - na stránkách novin apod.). Jazyková kritika zaujímala v minulosti k těmto prostředkům odmítavý postoj, dnes spíše chápeme specifičnost jejich slohového zabarvení a nehodnotíme je negativně, pokud se jich v praxi neužívá nad míru. Oblíbená jsou automatizovaná pojmenování obrazná a přenesená (např. modrá armáda, zelené zlato), násilně však někdy působí přehnaná obrazná pojmenování a spojení (fotbaloví generálové, žíněnka drží palec rozhodnosti apod.).

V závěru autor znovu shrnuje, čím může lingvistika pomoci rozvoji publicistiky. Uvědomuje si ovšem, že problém působivosti a přesvědčivosti publicistiky je značně složitý a že všechny jeho stránky nemůže jazykověda zdaleka postihnout. Jistě jde i v publicistice především o stránku obsahovou, o výběr faktů a jejich uspořádání, o jejich hodnocení a vyjádření stanoviska k nim, o zřetel k okruhu čtenářů a jejich sociální psychologii. Všechny tyto otázky i s problematikou jazykovou a stylovou je nutno řešit komplexně a autorův návrh na užší spolupráci novinovědců, sociologů, psychologů a lingvistů zasluhuje pozornosti a měl by být brzy realizován.


[1] Ján Horecký, Vývin jazyka slovenskej tlače v rokoch 1945—1965, Novinářský sborník 10, 1965, s. 159- 163.

[2] J. E. Sedláček, Od svazového věstníku ke kulturně politickému měsíčníku, Novinářský sborník 10, 1965, s. 155.

[3] Alois Jedlička, Jazyk a styl novin a česká jazykověda, Novinářský sborník 10, 1965, s. 371.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 3, s. 173-176

Předchozí Eleonora Slavíčková: Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura

Následující Antonín Tejnor: Český film

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1