Vazby u dějových podstatných jmen označujících duševní projevy
Anna Jirsová
[Articles]
-
Při přechodu slovesa v dějové jméno se někdy mění slovesná vazba. Naším úkolem je zjistit, pokud a jak ke změně dochází (je-li možno najít jisté zákonitosti tohoto procesu), a dále, jaké jsou činitele působící na tuto změnu. Omezili jsme zkoumání na podstatná jména odvozená od sloves označujících vnímání, cítění a vůbec všechny duševní projevy; u tohoto významového okruhu se setkáváme s vazbami velmi rozmanitými.
Předmětové sloveso vyžaduje jako doplnění svého obsahu podstatné jméno v pádě prostém nebo předložkovém (toto vyjádření vztahu nazýváme právě vazbou slovesa). Jestliže odvodíme od slovesa podstatné jméno, převádíme tím význam slovesného děje, popř. stavu na význam jevu (substance); při tom dochází u tzv. jmen dějových k slovnědruhovému posunu. Mění se tím ovšem i možnost použití ve větě. Sloveso bývá ve větě přísudkem, odvozené podstatné jméno podmětem, předmětem apod. Nás zajímají případy, kdy slovesa, od kterých jsou jména odvozena, se pojí s předmětem, a mají tedy určitou vazbu. Vedle případů, kde jde o pouhou slovnědruhovou transformaci slovesa v dějové jméno, setkáváme se však často i s případy, kdy dějové jméno nabylo konkrétního významu výsledku děje. Tu pak je někdy vazba dějového jména jiná než vazba základového slovesa. Vazebné doplnění odvozeného dějového jména můžeme označit jako vazebný přívlastek (na rozdíl od přívlastku nevazebného, zvl. shodného).[1]
[74]Rozdíl mezi vazebným a nevazebným přívlastkem u dějového jména záleží především v tom, že vazebný přívlastek se podílí na základním významu podstatného jména (podobně jako předmět u předmětového slovesa), zatímco přívlastek nevazebný tento význam jen blíže specifikuje, omezuje. (Toto rozlišení neplatí ovšem vždy, jsou případy, kdy se oba druhy přívlastku mohou zastupovat.)
Vazby u sloves jsou ustálené a liší se někdy i podle významu slovesa. Sloveso, které má několik významů, mívá i několik vazeb. Změna významu slovesa často pak s sebou nese i změnu vazby. Např. naříkat na někoho, naříkat nad někým, naříkat pro někoho; cítit něco, cítit s někým; říkat něco, říkat o něco atd. Tyto rozdíly ve významu slovesa spojené se změnou vazby se objevují i u odvozených podstatných jmen. Např. nářek na někoho, nářek nad někým; cit pro něco, soucit s někým apod.
Řidčeji se vyskytují případy, kdy má sloveso dvě vazby bez významového rozlišení. Bývají tu pak některé jiné rozdíly, např. starší a novější vazba (užívat něčeho — něco), nejednou spojené s rozlišením stylovým.
Při odvozování dějového jména od slovesa zůstává buď vazba stejná, nebo se mění, popř. úplně mizí. Např. hrozit někomu — hrozba někomu; obávat se někoho — obavy z někoho, před někým; pomlouvat někoho — pomluva (o někom). Změna vazby u dějového jména není náhodná. Souvisí vždy se změnou významu, je jedním z projevů nového významového odstínu, kterého podstatné jméno nabývá. Změna vazby je projevem toho, jak se význam odvozeného jména vzdálil od významu základového slovesa.[2]
Všimneme si nyní v přehledu, jak se mění vazba u podstatných jmen odvozených od sloves s vazbou nepředložkovou (I) a od sloves s vazbou předložkovou (II).
[75]I. Vazby u podstatných jmen odvozených od sloves s nepředložkovou vazbou
Podle změny slovesné vazby se tu vyděluje několik skupin:[3]
1. Vazba se nemění
| hrozit komu vyhrožovat komu | hrozba komu vyhrožování komu výhrůžka komu |
| lhát komu | lhaní komu |
| lichotit komu | lichocení komu lichotka komu |
2. Vazba se mění
a) v nepředložkovou (akuzativní v genitivní)
| chválit koho, co | chválení koho, čeho chvála koho, čeho |
| potupit koho, co | potupení koho, čeho potupa koho, čeho |
| pokořit koho, co | pokoření koho, čeho |
| zradit koho, co | zrazení koho, čeho (zrada na čem) zrada koho, čeho |
| představit si co | představa čeho (představa o čem) |
| (po)cítit co | cítění čeho (cit pro co) |
| tušit co | tušení čeho |
| poznat koho, co | poznání koho, čeho |
| požadovat co | požadování čeho požadavek čeho |
| vyprávět co | vyprávění čeho |
| zakázat co | zákaz čeho |
[76]b) v předložkovou (s týmž pádem)
| čichat něco | čich pro něco (čichání něčeho) |
| pamatovat si něco | paměť pro něco paměť na něco (pamatování něčeho) |
| postřehnout něco | postřeh pro něco |
| obdivovat koho, co | obdiv pro koho, co (obdivování koho, čeho) |
| obdivovat se komu, čemu | obdiv ke komu, čemu |
| důvěřovat komu, čemu | důvěra ke komu, čemu (důvěra v koho, co) |
| vzdorovat komu, čemu | vzdor proti komu, čemu vzdor vůči komu, čemu (vzdorování komu, čemu) |
| obávat se koho, čeho | obavy z koho, čeho (obavy před kým, čím) |
| strachovat se koho, čeho | strach z koho, čeho (strach před kým, čím) |
c) v předložkovou (s jiným pádem)
| nenávidět koho, co | nenávist ke komu, čemu |
| prosit koho | prosba ke komu |
Jedním z činitelů, kteří působí na užití předložkové vazby u dějového jména, je snaha vyhnout se formálnímu splynutí podmětového a předmětového genitivu[4] (významově je mezi nimi značný rozdíl).
[77]Tam, kde dějové jméno ztrácí charakter ryze dějový a nabývá různých konkrétních významů (u našich sloves je to především význam výsledku děje), dochází k oslabení vztahu mezi slovesem a dějovým jménem. Projevem oslabení vztahu ke slovesu je ústup příslušné vazby u dějového jména. Můžeme říci, že vazba se drží výrazněji u podstatných jmen slovesných, u jiných jmen dějových velmi často ustupuje.
Např.:
| pomlouvat koho, co | pomlouvání koho, čeho ale pomluva (o někom) |
| podvést koho | podvedení koho ale podvod (na někom) |
U substantiv dějových, zvláště u substantiv verbálních, cítíme ještě velmi silný vztah ke slovesu. Projevem těsnosti vztahu ke slovesu je u podstatných jmen slovesných především to, že zachovávají vazbu slovesa v nezměněné podobě, kromě vazby akuzativní, která se pravidelně mění v genitivní.[5]
II. Vazby u substantiv odvozených od sloves s předložkovou vazbou[6]
Vazba se nemění
| naříkat nad kým, čím | naříkání nad kým, čím nářek nad kým, čím | |
| naříkat pro koho, co | naříkání pro koho, co nářek pro koho, co | |
| plakat nad kým, čím plakat pro koho, co | pláč nad kým, čím pláč pro koho, co | |
| toužit po kom, čem | toužení po kom, čem touha po kom, čem | |
| snít o kom, čem | snění o kom, čem sen o kom, čem | |
| jásání nad čím jásot nad čím | ||
| uvažovat o kom, čem | uvažování o kom, čem úvaha o kom, čem | |
| snažit se o něco | snažení o něco snaha o něco | |
| procitnout z čeho důvěřovat v koho, co | procitnutí z čeho důvěra v koho, co | |
U podstatných jmen odvozených od sloves s předložkovou vazbou tato vazba vždy zůstává v nezměněné podobě, a to nejen u vlastních jmen dějových, ale i u ostatních jmen odvozených od sloves. Je to ve shodě s existující tendencí, aby jména odvozená od sloves měla předložkovou vazbu, která je zřetelnější, explicitnější než vazba nepředložková. Předložka nejen slouží ke gramatickému spojení podstatného jména s jeho vazebným přívlastkem, ale má také svůj věcný význam. Ve většině případů vyjadřuje významově přesněji, určitěji vztah mezi oběma členy vazby.
Můžeme tedy shrnout důvody pro pronikání předložkové vazby k substantivům odvozeným od sloves s nepředložkovou vazbou a pro její zachování u podstatných jmen odvozených od sloves s předložkovou vazbou:
1. Snaha o zřetelnost syntaktického spojení dějového jména a vazebného přívlastku; 2. snaha formálně odlišit podmětový a předmětový genitiv u odvozených dějových jmen; 3. významový zřetel — předložka vyjadřuje zřetelněji významový vztah mezi oběma členy konstrukce.
III. Míšení vazeb u dějových jmen
Vazby (jak u různých sloves, tak u odvozených podstatných jmen) na sebe vzájemně působí. Nejdůležitějším činitelem, který může působit na přijetí vazby od jiného slovesa (i podstatného jména), je zřejmě významová blízkost. Např.
[79]Vazba snaha po něčem vznikla pod vlivem významově blízkého podstatného jména touha po něčem. Předložka po v obou případech uvozuje předmět snažení, usilování, toužení. Vazba s předložkou po je vůbec častá u sloves a od nich odvozených podstatných jmen označujících duševní hnutí a volní projevy (srov. touha po něčem, stesk po něčem, volání po něčem, vzdech po něčem).
Významový obsah slovesa (i podstatného jména) bývá ve shodě, s významem předložek, s kterými se spojuje. Slovesa s přibližně stejným významem se pojí většinou se stejnou předložkou. Uvedeme některé příklady.
Předložka pro označuje u dějových jmen jednak příčinu, pohnutku nějakého děje (nářek pro něco, bědování pro něco, pláč pro něco), jednak vyjadřuje zřetel (cit pro něco, smysl pro něco, paměť pro něco, čich pro něco).
Slovesa a substantiva označující duševní hnutí většinou negativní a volní projevy se často pojí s předložkami před a z: strach před kým, čím, ostych před kým, čím, ochrana před kým, čím, obrana před kým, čím — radost z čeho, rozčilení z čeho apod. Obě předložky vyjadřují příčinu, podnět nějakého děje. Některá z uvedených substantiv se spojují také s předložkou o (s jasným významovým rozdílem), označující směřování děje, např. strach o koho (rozdílné od strach před kým).
Předložka proti[7] označuje především odpor k někomu nevítanému, k něčemu nežádoucímu nebo vůbec obranný, odmítavý postoj: hněv proti komu, odpor proti komu, podráždění proti komu, vzdor proti komu, zloba proti komu, nenávist proti komu, podezření proti komu.
Význam předložky proti v sobě zahrnuje i významově širší předložka k. Označuje jednak vztahy záporné, podobně jako předložka proti: odpor k i proti komu, nenávist k i proti komu, vzdor k i proti komu, jednak vztahy kladné: úcta k někomu, láska k někomu, obdiv k někomu apod.
Předložka nad se vyskytuje v souvislosti s výrazy radosti, smutku, soucitu, údivu, péče apod. Uvozuje příčinu duševního nebo citového stavu. Např. úžas nad čím, radost nad čím, jásot nad čím, nadšení nad čím, lítost nad čím, zármutek nad čím, obdiv nad čím apod.
Předložka na označuje osobu nebo věc, ke které děj většinou nepřátelsky směřuje. Např. žárlivost na koho, nářek na koho, naříkání na koho, hněv na koho, zloba na koho apod.
[80]S předložkou o se spojují slovesa (a substantiva) označující různé projevy myšlení a vědomí; předložka uvozuje téma, obsah myšlenek, snů, představ apod. Např. hovor o čem, vyprávění o čem, úvaha o čem, sen o čem, snění o čem, představa o čem apod.
Některá substantiva označující city se pojí s předložkou za, která uvádí důvod, podnět nějakého stavu, citu apod.: pomsta za co, dík za co, vděk za co, vděčnost za co apod.
Uvedené příklady ukazují, že použití vazby je do značné míry podmíněno vazbou významově blízkých podstatných jmen (sloves). Souvisí to s tím, že v některých případech mohou být tato podstatná jména v kontextu zaměňována. Výsledkem vzájemného působení vazeb je skutečnost, že podstatná jména zhruba stejného významového okruhu mají stejnou vazbu.
Závěrem můžeme shrnout:
Dějová jména si vždy zachovávají vztah ke slovesu, od kterého byla odvozena; zachovávají si i značnou míru dějovosti. Projevem tohoto vztahu je vazba, kterou má dějové jméno podobně jako sloveso. Dějová jména odvozená od sloves s vazbou předložkovou zachovávají tuto vazbu nezměněnou. Dějová jména odvozená od sloves s vazbou nepředložkovou tuto vazbu většinou mění buď v jinou ne-předložkovou (nejčastěji akuzativní v genitivní), nebo ve vazbu předložkovou.
Převládá tendence, aby dějová jména měla vazbu předložkovou, která explicitněji vyjadřuje významový vztah mezi podstatným jménem a jeho vazebným přívlastkem.
V okruhu podstatných jmen, který jsme si vybrali, jsou menší, poměrně stejnorodé, významové skupiny, například označující duševní nebo citové stavy (radost, smutek, soucit, údiv apod.). Pro podstatná jména v těchto skupinách je charakteristické, že mají většinou stejnou vazbu a spojují se se stejnou předložkou bez zřetele k tomu, jakou vazbu měla slovesa, od kterých jsou odvozena. Užití stejné vazby je v souhlase s významem těchto podstatných jmen a zároveň s významem předložky. Např. podstatná jména hněv, odpor, podráždění, nenávist, vzdor se spojují s předložkou proti, která vyjadřuje odpor k někomu nebo něčemu nežádoucímu, nevítanému, takže předložka ještě podtrhuje význam daného podstatného jména.
Jsou-li si dvě substantiva s různými vazbami významově velmi blízká, dochází někdy (v souvislosti s tím, že mohou být např. ve stejné větě [81]zaměňována) k míšení vazeb, např. snaha po něčem pod vlivem významově blízkého touha po něčem, popř. k tomu, že se u obou začne užívat vazby, kterou původně mělo jen jedno z nich.
[1] Termínem vazebný přívlastek označujeme vazebné doplnění dějového jména. Toto doplnění vzniklo vlastně transformací ze slovesného předmětu (číst knihu → čtení knihy) a často je spojeno s řídícím substantivem vazbou, podobně jako předmět se slovesem. Jako přívlastek nevazebný označujeme především přívlastek shodný, ovšem vzhledem k omezení, které jsme si stanovili (existence vazby), patří sem i některé druhy přívlastku genitivního (náměstí Gorkého), popř. i některé typy přívlastku neshodného (cesta lesem, cesta domů).
[2] Srovnej o tom Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 2. výběr, s. 259n.
[3] Všechny uvedené vazby nejsou ovšem stejně frekventované.
[4] Srovnej o tom L. Klimeš, K vazbám některých substantiv, zvláště dějových, Naše řeč 38, 1955, s. 289; F. Trávníček, K článku L. Klimeše „K vazbám některých substantiv, zvláště dějových“, Naše řeč 39, 1956, s. 18n.; F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny, Praha 1949, s. 578n.
[5] Změna akuzativní vazby v genitivní je projevem přesunu slovesa v dějové jméno. Akuzativ je typický pád adverbální, genitiv je typický pád adnominální.
[6] Zařazujeme i ta slovesa, u kterých může existovat, třeba i v jiném významu, vazba bezpředložková.
[7] Srov. L. Kroupová, Platnost předložky vůči, Naše řeč 48, 1965, s. 73n.
Naše řeč, volume 49 (1966), issue 2, pp. 73-81
Previous Helena Křížková: Příslovečné určení s významem časové míry ve spojení s dokonavými slovesy
Next Zdeňka Sochová: K slovotvorné a stylové charakteristice mluveného jazyka (O jednom typu univerbizovaných pojmenování)
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1