Synové

B.

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Anna Marie Tilschová, Synové. Román. V Praze, 1918. Nákladem F. Topiče. Poctěno cenou z nadání J. Š. rytíře Daubka. Věnováno: Památce otcově.

[81]Román tento jest dalším dílem »Staré rodiny«, o které jsme referovali v »Naší Řeči« v ročníku I. na str. 181, ale tvoří samostatný celek, podobně jako Stará rodina. Jen že osoby i děj Synů plněji a výrazněji a v jinakém osvětlení předstoupí před duševní zraky těch čtenářů, kteří znají předchozí skladbu.

Chmurný obraz prvního dílu se tu rozvinuje dále. Čtyři synové podivínského otce, každý povaha jiná, ale žádný světlá, radostná, vyjma trochu snad Gustava — jeden proti druhému, všichni proti pětasedmdesátiletému otci, podávají smutný obraz pražské rodiny, stižené kletbou bohatství. Tam nezasvitla rodinná láska, zde vládla jen tma sobectví a svévole, nezkrocené smyslnosti. Srdce, práce, vyšší snahy, neb dokonce národ — to jsou Kučerům neznámé pojmy, jim poroučejí jen nízké pudy. Román Tilschové svítí životní dráze naší společnosti jako světla výstražná. Myšlenky nejvážnější, city nejkormutlivější pronikají člověka z této knihy, zvláště když si pomyslí, že není fabulí, že křičí holou pravdu, že takových obílených hrobů Praha chová až smutně mnoho. Jasnější barvy, jimiž obštědřena rodina Stuchlíkova a Emina, pak milá idylka chuchelského výletu Hedvičina s Karlem jsou aspoň kapkami osvěžující rosy na těchto neutěšených ladech.

Sloh Tilschové jeví v nové knize zvýšenou osobitost. Jest neohlédavě realistický, bez příkras poetických líčení a obrazů, bez měkkých barev a něžného nádechu, takořka jen konstatuje, co a jak bylo. Analyse duševní mají spíše ráz pozorování dušezpytného než básnický. Bystrému oku spisovatelčinu neujde žádné vrznutí bot, ani škrtnutí sirky, nebo nachýlení hlavy, mrknutí brv, žádné hnutí duševní. Každý postřeh svůj sděluje s čtenářem — odtud ta plastika slohová a slovesná v povahokresbě i v ději. Ženy i muži mluví bez obalu, směle: jeden Kučera, Jiří, po tři roky lásku umořuje uvažováním: je-li ona, Alice, skutečně ta pravá, a kdyby i byla, hodí-li se pánví svou k tomu, aby zrodila zdravé děti, a kdyby i to, zdali by snesl kolem sebe dětský křik i čpavý zápach plínek. Jiný Kučera, Karel, setkav se s milovanou kdysi Hedvikou, chotí svého přítele brněnského, po jeho smrti v Praze, ptá se: »Hedviko, povězte mně vy, jak jste potom žila? No… koho jste měla po mně? A když Hedvika odpoví: »Já? — Nikoho!«, usměje se tvrdě a dodá: »Jak to? Jeho jste přece nemilovala a vy? Že byste byla jen tak žila… jen tak — bez toho!« A paní Nina, žena »rozlítaná, všehochtivá, bujná, divoká, smyslná, rozkošnická, rozvrácená, dobrodružná, ale při všem chladná«, řekne zase příteli svého muže: »Celého už Vás znám, všecko Vám uhádnu, i jaké víno rád, i jaké ženy. Víte, co jsem od Vás chtěla. [82]Doma prý je to ukrutně fádní, as jako pražské neděle se zavřenými krámy. Muž ji nudí, aspoň kdyby byl žárlivý. »Víte — praví — on Vám při obědě čte u polévky noviny! Zkrátka — přijďte k nám. Ať něco zkusí, ať je na Vás žárlivý. A Vy — Vy (naklonila se náhle až k jeho tváři) přijdete rád?« A když se po čase zase rozešli, Nina mu vmetla v tvář toto ženské sbohem: »Ty — nejsi vůbec ani muž! Taková směšná slečinka! A ani to — ne, ryba! Neutrum! A ani to ne — vůbec nic! Hadr! Nějaká věc — k vymetení — k zahození — nejposlednější věc!« — Nejmladší Kučera, zhýralý Viktor, mladík bez kouska ušlechtilého citu, mluví k bratrovi — prý s dobrým rozmyslem — o ženách takto: »Každá Eva je jen k jednomu, a potom — potom — už k ničemu… Všecky jsou stejná — chamraď. — Ctnostny jsou jen škaredé, a každá hezká je ke koupení.« Vůbec žena dostává zde také co proto, nejen mužské pohlaví.

Stejně jadrný, realistický a nepokrytý jest i dialog Tilschové, veliká přednost jejího slohu, oživující, děj zrychlující, úsečný a trefný.

Ve spisovatelce jest vůbec vyprávěcí žíla a síla, která mnoho slibuje. Umělecké aspirace její vyznačuje již to, že nepřestává na drobných črtách, prostých povídkách, nýbrž volí veliká plátna, maluje život celé společnosti, podniká hned skladby románové, vyžadující pevné umělecké ruky, bohaté obrazotvornosti, silné povahokresby.

Tvoří nové, krásné, někdy až smělé metafory jako: trocha světla hladí kabát, letmým pohledem (odcházející) objal okno, oponu zoufání nazvedla zase naděje (lépe: nadzvedla), Hedvika s nechutí šlehla po sobě do zrcadla, oko je přemýšlivé a zapadlé hluboko do hlavy s mocným nosem a s knírem úplně bílým, zamodralý sníh vrhal až k němu surové světlo odražené, ostré drápky se ukázaly v koutcích temných očí, na Žofíně se mu zableskl trávník zdomácněle jasnou zelení, otec položil vnitrosprávní otázku, oči mu mátožně plovaly za velikými skly, na černých přiléhavých punčoškách seděly podvazky ostře zelené s dvěma velikými, prudce a temně růžovými růžemi, drzá a s vykoukanýma očima, to bylo z nejčervenějších rozmarů dobrodružné paní atd. Příslovce užívá spisovatelka rovněž směle, ale někdy nemožně, na př. usmála se obojace, ležel opuštěně i sám (m. opuštěn), kněží široce (snad do široka) poklekli, světoznale mu zatřepal rukou, opět oči ztraceně upřeny na pilíř a p.

Proto nám záleží opravdu na tom, aby jazyk této umělkyně, který se zřejmě těší uvědomělé péči stejně jako děj, komposice a sloh, byl prost všech vad, nezabočoval do zálib, které nejsou [83]v souladě se správností mluvy nebo které chtějí býti mermo odlišné od mluvy obvyklé.

Některé chyby mluvnické jsme vytkli už prvnímu dílu; pohříchu se tady opakují: tak na př. přechodník budoucího času se spojuje s minulým časem slovesa hlavního: pozvednouc cíp zástěry usedala v pláči (m. pozvedši cíp zástěry, usedavě plakala), nebo vyjdouc vzkřikla (m. vyšedši), dále zůstalo: v leže (m. leže) pokládal světlo za škodlivé; užívá kladného slovesa m. záporného ve vazbě se slovem než-jen. Poslední dostane než kosti (m. nedostane než kosti), podobně: viděl než její ústa (m. neviděl než…); germanismem jest: podráždění platilo jenom otci (m. týkalo, vztahovalo se nebo prostě:byla podrážděna jen proti otci). Nově pak přibyly některé drobné nesprávnosti, které pohříchu jsou (jak ostatně i shora vytčené) oblíbeným majetkem četných spisovatelů, na př. hráti karty (m. v karty), nesl jméno Cleo (m. měl jméno, říkali, přezdívali mu), perle (raději perly), nezvykla si dosud na opuštěnost vdovinu (m. nezvykla opuštěnosti vdoví), přál bys si (m. přál by sis), hned zase ale zabořila prsty do vlasů (m. ale hned zase…), vyhostěnec (m. vyhoštěnec), v koutkách (m. v koutcích), zhasla plamen (m. zhasila), rozsviťte (m. rozsvěťte), červené úponky podvisely hluboko nad bílé ubrusy (m. visely dolů přes bílé ubrusy). »Podvisely« se objevuje několikrát.

Za to jsme rádi postřehli, že se v tomto díle vyskytuje již řidčeji absolutní kladení doplňku bez příčestí slovesa, kterého v Staré rodině spisovatelka užívala se zvláštní oblibou, i když to bylo sebe násilnější. Že tento způsob nepřispívá k jasnosti slohové, pozná se na př. z tohoto místa, kde ještě zůstal doplněk absolutně položen: Sivé, moudré oči sice upřeny ztraceně před sebe na pilíř, že vypadal se svým chatrným tělem jen sesout už v hromádku, ale bez jedinkého zaplakání až do samého konce tam vydržel starý Kučera (m. sivé, moudré oči maje sice upřeny před sebe na pilíř, tak že staré chatrné tělo jeho vypadalo, jako by se mělo už jen sesouti v hromádku…).

Na konec ještě poznámečku. Spisovatelka pro lepší charakteristiku podává způsob mluvení naší zlaté mládeže, ať tak dím fotograficky věrně. Slyšme jen něco: to bude skandál kapitální, to je ti napití jako pro samotného papeže, nejmladší táhne s ním, jen život nějak prošustrovat, flákají kartami, přijď ke mně dnes večer bubi-bubinku, nebuď tak předpotopní, tohle byla psina královská a p. Jsme povděčni spisovatelce, že zachytila také tuto stránku pražské mluvy ve vyšší společnosti zahnízdilou. Bude to jednou dokumentem doby.

Naše řeč, volume 3 (1919), issue 3, pp. 80-83

Previous Bohuslav Havránek: O lékařském slovníku

Next B.: Obrázky ze staré školy