Návrh na úpravu ruského pravopisu a jeho ohlas

Blažena Rulíková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Před časem jsme naše čtenáře informovali o diskusích, které probíhají o otázkách ruského pravopisu v sovětském denním tisku a v odborných časopisech, a ukázali jsme přitom na některé obecné jevy i shodné rysy, které s sebou přináší složitá problematika každé úpravy pravopisu.[1] Dnes máme možnost seznámit se blíže s výsledky práce pravopisné komise zřízené při Ústavu ruského jazyka Akademie věd SSSR a vedené akad. V. V. Vinogradovem, neboť komise předložila v září m. r. široké veřejnosti k posouzení svůj návrh na zdokonalení ruského pravopisu (byl otištěn v listu Izvestija 24. a 25. IX. 1964, č. 228 a 229). Současně máme také možnost zamyslet se nad ohlasem, který návrh na úpravu pravopisu vzbudil ve veřejnosti.

Sestavení návrhu předcházela jednak bohatá výměna názorů odborníků i širokého okruhu uživatelů jazyka a intenzívní práce komise, jednak řada vědeckých statí o pravopise a rozsáhlý výzkum spolu s prověřením některých návrhů přímo ve škole. Z četných prací upozorňujeme na sborníky článků, které vydává pravopisná komise. Zatím vyšly v r. 1964 tři svazky: Voprosy russkoj orfografii, Problemy sovremennogo pravopisanija a O sovremennoj russkoj orfografii, dva další svazky: Obzor predloženij po usoveršenstvovaniju russkoj orfografii a Orfografija sobstvennych imen, jsou v tisku.

V úvodu 1. svazku je otištěn článek akad. V. V. Vinogradova o některých aktuálních obecných otázkách, a proto se o něm aspoň stručně zmíníme. Vedle vývojového pohledu na ruský pravopis zabývá se v něm akad. Vinogradov především zásadami úprav pravopisu a jejich vztahem k struktuře [37]jazyka. Zdůrazňuje, že se tyto zásady musejí opírat o prohloubené pojetí jazykového systému, zákonitostí a směru jeho vývoje, ve shodě s tím, jak bylo toto pojetí propracováno v posledních deseti letech. Upozorňuje, že rozsah pravopisných pravidel je značný a přitom se vztahují k různým stránkám jazykového systému. Jejich základem jsou různá kritéria, kategorie a zásady, které se aktivně uplatňují v systému jazykových prostředků. Proto je zcela pochopitelné, že se objevuje požadavek systémové jednotnosti tam, kde je dnes nejednotnost v psaní hlásek v tvaroslovných podmínkách stejného typu nebo ve stejných prvcích skladu slova [např. zbytečné je střídání v základech slov plav- a plov- (plavať, ale plovec), rast- a rost- (rasti, ale ros, poroslь) ap.]. — Autor se též zabývá rozborem některých principů, které mají vliv na charakter pravopisu: Tvaroslovný princip, který dnes v ruském pravopise převládá (95—96 %), bere zřetel na tvaroslovnou stavbu slova. Jeho cílem je jednotné psaní stejnorodých tvarových jevů. Tento princip plně vyhovuje. Je třeba se jen zbavit nedůsledností, které této tvaroslovné zásadě odporují. Ovšem možnosti podstatně zjednodušit takový pravopis — jak připouští akad. Vinogradov — jsou z historického i strukturně synchronního hlediska omezené. Proto vzniklo přání použít jiného, abstraktnějšího principu, principu fonologického. Podle něho základem psaní stejnorodých tvaroslovných prvků se mají stát fonémy, čili v ruštině vlastně — podle formulace akad. Vinogradova — typické hlásky řeči v jejich silném postavení (souhlásky před samohláskami a samohlásky pod přízvukem). Mezi realizací obou principů není většinou podstatný rozdíl. Ovšem při schematickém užití fonologického principu — upozorňuje akad. Vinogradov — mohou vzniknout nedůslednosti a psaní se dokonce může dostat i do rozporu s tvaroslovným principem. Zvlášť složitým se stává psaní slovních základů (srov. smerť - umerať, vysl. [umirať]).

Poměrem principu fonologického a tvaroslovného se zabývá i M. V. Panov v čl. Ob usoveršenstvovanii russkoj orfografii (Voprosy jazykoznanija 1963, č. 2, s. 81). Všímá si fonologického principu v srovnání s principem fonetickým (psaní podle výslovnosti) a principem tradičním (známým např. z angličtiny). Zdůrazňuje, že požadavek důslednosti nemůže nikdy splnit pravopis fonetický — a dokazuje to příklady z pravopisu srbského —, ale může jej naopak velmi dobře splnit pravopis fonologický. Jedině tento pravopis zajistí takový záznam hláskové podoby slova, který by byl oproštěn od všech vlivů okolních hlásek. Ukazuje, jak se tato zásada projevuje v ruském pravopise, jaký je její vztah k zásadě tvaroslovné, a uvádí pak některé nedůslednosti v jejím uplatnění.

Také konkrétní návrh komise, publikovaný v listu Izvestija, je pro nás v období, kdy se rovněž diskutuje o českém pravopise, poučný, a zaslouží si proto pozornosti. Tento návrh velmi přehledně srovnává poslední úpravu pravidel z r. 1956 a úpravu novou a zdůvodňuje stručně změny. Nově se doporučuje:

[38]1. Ponechat ve funkci rozdělujícího znaku jeden jer místo dosavadních dvou (ъ, ь), a to ь. (Psalo by se tedy podьezd, adьjutant jako statьja ap.).

2. Po c psát vždy i (proti dřívějšímu psaní y nebo i; tedy jen ogurci, cigan, cirkul ap.).

3. Po ž, č, š, šč, c psát v přízvučném postavení o (dříve se psalo o i e), v nepřízvučném postavení e (tedy žóltyj, ale želtéť, tečót, ale pláčet ap.).[2]

4. Po ž, č, š, šč nepsat jer (ь) (tedy jen myš, čitaješ, peč, liš ap.).

5. Odstranit střídání v kořenech rast- a rost-, zar- a zor-, gar- a gor-, plav-a plov- ap. (tedy rosti, rost jako ros, rosla; zorja podle zornica ap.).

6. Místo dvou přípon -inskij a -enskij psát jen -inskij (např. frunzinskij od názvu města Frunze ap.).

7. Místo -ec- a -ic- psát jen jednu příponu -ec- (v slovech jako platьece, palьteco ap.).

8. Odstranit psaní zdvojených hlásek v přejatých slovech (tedy tenis, asimilacija, ale v některých slovech ponechat zdvojenou hlásku podle rozšířené zdvojené výslovnosti vanna, summa, gamma ap.).

9. Zjednodušit psaní jednoho nebo dvou n v příčestích. — U příčestí s předponou se má psát nn (napisannyj), u příčestí bez předpony jedno n (pisanyj).

10. Pol určující psát vždy se spojovníkem (pol-metra, pol-oborotu).

11. Složeniny s vice-, unter- ap. psát dohromady (tj. bez spojovníku — tedy viceprezident).

12. Psát všechny částice odděleně (tedy též kto libo aj. bez spojovníku).

13. Připustit obojí psaní koncovek v 6. p. j. č. maskulin typu o Vasilii i o Vasilije a v 3. a 6. p. j. č. feminin — na linii i na linije.

14. Odstranit různé výjimky (konkrétní výčet je uveden a zdůvodněn). Setkáváme se zde s návrhy, které by znamenaly zjednodušení v případech, kde dosavadní způsob psaní není opodstatněn dostatečně vážným důvodem, nebo kde už je vůbec neopodstatněný, např. psaní dvojího rozdělujícího znaku (tvrdého a měkkého jeru), které neodpovídá měkké a tvrdé výslovnosti předcházející souhlásky; psaní měkkého jeru po ž, š, č, šč, které se tradičně drželo jako znak určitých mluvnických tvarů (žen. rodu, infinitivu, rozk. způsobu), ovšem neodůvodněné, jak komise zdůrazňuje, protože u jiných souhlásek tento znak neoznačuje mluvnický tvar, ale měkkost. K tomuto druhu změn by patřilo i navrhované psaní jednoduchých souhlásek v přejatých slovech (tenis, asimilacija aj.). Návrh přihlédl k statistickému zjištění současné výslovnosti těchto slov (zjednodušená převládá) a ke způsobu psaní v jiných slovanských jazycích, mezi nimi též v češtině.[3]

Jiné navrhované změny mají přispět k zjednodušení pravopisu podporou hlediska systematičnosti pravopisných pravidel, i když to v některých [39]případech porušuje systematičnost jinou. Ukazují to nejlépe tyto návrhy změn: Protože jedním ze základních pravidel psaní samohlásek v ruštině je, že se psaní nepřízvučné samohlásky řídí výslovností v důrazném postavení, navrhuje komise uplatnit toto pravidlo i pro psaní samohlásky e po ž, č, š, šč, c, kde vlastně dosud docházelo k opačné praxi, psaní přízvučné hlásky se řídilo psaním nepřízvučné: psalo se čérnyj [vysl. čórnyj] podle černéť ap. Novou úpravou se ovšem rozrůzňuje psaní příbuzných slov nebo koncovek dosud psaných stejně, srov. tečót, ale pláčet. Podobně se v návrhu rozšiřuje platnost základního pravopisného pravidla pro psaní samohlásek na psaní některých základů slov, např. rost-/rast-, plov-/plav- ap. Psaly by se podle podoby v přízvučném postavení, tedy místo zarjá - zórnica (korespondence s výslovností) nově zorjá podle zórnica (zrušena korespondence s výslovností, ale podpořen princip jednoty základu slova).[4] — Jiné základní pravidlo se týká označování měkkosti a tvrdosti souhlásek následujícím samohláskovým grafémem, např. mama - mjaso[5] (m tvrdé - m měkké), byl - bil ap. U souhlásek vždy tvrdých — ž, š — nebo vždy měkkých — č, šč — se měkkost ani tvrdost tímto způsobem neoznačuje, a proto se po těchto souhláskách píše jen a, o, e, u a i. Souhláska c patří mezi souhlásky vždy tvrdé, a proto komise navrhuje zařadit ji pod stejné pravidlo, tzn. psát po c jen i. Protože to však v mnohých případech znamená odklon od psaní shodného s výslovností, pravidlo tohoto typu se nesetkává u veřejnosti s porozuměním a je třeba vysvětlovat jeho podstatu.[6]

Důslednější uplatnění tvaroslovného principu se projevuje v navrhovaných změnách týkajících se psaní přípon a také některých koncovek. V tomto směru je zajímavý návrh psát nepřízvučnou koncovku 6. p. podst. jmen muž. rodu na -ij, o Vasilii nově též jako koncovku tohoto pádu u jiných typů, tj. o Vasilije, a podobně 3. a 6. p. podst. jmen žen. rodu na -ija, na linii i na linije (ve výslovnosti se koncovky neliší). Připuštění dvojtvarů je zde vedeno stejnými důvody jako naše dvojí psaní s/z v přejatých slovech. Je postupným přechodem k novému způsobu psaní, aby se radikálně neznehodnocoval úzus starší.

V druhé části návrhu se uvádějí pravidla jen částečně změněná nebo jen zpřesněná. Týkají se psaní i/y po předponách (např. predyduščij, ale v cizích slovech predystoričeskij i nově predistoričeskij), psaní záporky ne, psaní příslovcí, velkých písmen, dělení slov a interpunkce. Podstatně byla v návrhu zjednodušena pravidla o psaní příslovcí. Pro psaní obtížnějších typů, vzniklých z podstatného jména a předložky, se uvádí pomůcka: „Dohromady se píše toto spojení tehdy, když mezi předložku a podstatné jméno nemůže být vložen přívlastek a když se na podstatné jméno nemůžeme zeptat pádovou otázkou.“ V sporných případech, tj. tam, kde takové jednotky představují pře[40]chodný typ mezi příslovcem a předložkovým pádem podstatného jména, připouští se dvojí způsob psaní. Návrh se přímo odvolává na naši úpravu a shodně s námi zdůrazňuje, že dubletnost je zde podmíněna jazykovou skutečností, přechodným charakterem jazykových jednotek. K tomuto řešení komise došla po pečlivém prozkoumání složitého problému psaní příslovcí, třebaže se dříve v diskusi — i odborné — jakékoli dvojtvary zamítaly.

V psaní velkých písmen komise navrhla odstranění některých nedůsledností v záznamu jednotlivých slov a zformulovala zásadu psát ve víceslovných názvech velkým písmenem první slovo. Chybí tu však vytčení dalších zásad pro psaní těchto názvů, třebaže návrh praxe je v podstatě stejný s českým pravopisem. Kromě toho výčet pravidel a jejich třídění se nám zdá dosti nepřehledné. Jednodušším způsobem je však v návrhu vyřešeno psaní názvů úřadů, ministerstev, veřejných organizací a institucí. Oficiální názvy se mají psát s velkým písmenem (Ministerstvo inostrannych del, Sovet ministrov SSSR, Centralьnyj komitet Kommunističeskoj partii Sovetskogo Sojuza ap.). Při pojmenování druhovém se užívá malého písmena. Ovšem vedle toho názvy škol, úřadů a různých institucí s číslicovým přívlastkem by se podle návrhu psaly s malým písmenem: škola No 215, detskij sad No 115, avtobaza No 38.

Pravidla interpunkční nejsou v novém návrhu podstatně změněna. V mnohých případech jsou však formulována tak, aby poskytovala pisateli určitou volnost a umožnila mu zdůraznit intonační samostatnost některých celků.

V poslední části návrhu pak komise uvádí problémy, které rovněž pečlivě prozkoumala, kde však navrhuje zůstat u dosavadního způsobu psaní. Odmítla rovněž všechny návrhy na změnu písma i na jednotlivé úpravy některých písmen. Je toho názoru, že stabilita v grafice je jednou z podmínek úspěšného kulturního vývoje. Kromě toho literatura většiny národů žijících v SSSR je dnes již psána azbukou.

Uveřejněním návrhu na zdokonalení ruského pravopisu byla skončena první etapa práce pravopisné komise. Komise si je přitom vědoma, že se jí nepodařilo uspokojivě vyřešit všechny obtížné problémy (v mnohých otázkách nebyly a dosud nejsou ani v komisi názory jednotné), a doufá, že diskuse přispěje k jejich vyřešení. Je si rovněž vědoma toho, že řada složitých problémů si vyžádá ještě důkladnějšího teoretického zkoumání.[7]

Ohlas na zveřejněný návrh je podle dosavadních zpráv vcelku negativní. Přestože k vypracování návrhu došlo na přání veřejnosti, zvláště učitelů, a přestože vypracování návrhu předcházela téměř dvouletá veřejná diskuse, objevuje se nyní ve většině článků otištěných v deníku Izvestija, v časopise Literaturnaja gazeta a Učiteľskaja gazeta odmítavý postoj k jakékoli úpravě pra[41]vopisu. Velmi ostře vystupují proti změnám zvláště spisovatelé. Rovněž někteří jazykovědci hodnotí předložené návrhy jako příliš radikální a vytýkají komisi především nedostatečný zřetel k tvaroslovnému principu.[8]

Pokud pak jde o konkrétní návrhy komise, v článcích je vysloven nesouhlas především s navrhovaným psaním měkkého i po c (ogurci), s vypuštěním jeru po ž, č, š, šč (myš, čitaješ ap.) a se změnami v psaní o a e po ž, č, š, šč, c (čornyj - černeť). Podle posledních informací byla zřízena nová komise, která zpracovává všechny námitky a která pravděpodobně předloží nový, upravený návrh pravopisných změn.

---

[1] Bl. Rulíková, Diskuse o úpravě ruského pravopisu, Naše řeč 46, 1963, s. 151n.

[2] Čárka nad samohláskou označuje zde přízvuk.

[3] O tom, jak srovnání s jinými pravopisnými soustavami je poučné, píše mimo jiné M. V. Panov v článku O síle zvyku (vyšel v listu Izvestija 1964, 12/10, č. 246).

[4] Zůstává však střídání e/i v slovesných kořenech (sideť - sesť, razdirať - razderu ap.).

[5] Samohláskový grafém я přepisujeme ja.

[6] Velmi dobře to učinila členka pravopisné komise J. Jeskovová v článku v listu Izvestija 1964, 9/10, č. 243.

[7] Píše o tom I. F. Protčenko a také M. A. Žovtobrjuch a V. M. Rusanovskij v diskusních příspěvcích uveřejněných v časopise Voprosy jazykoznanija (1964, č. 6, s. 17n.).

[8] Mnoho kritických příspěvků vyšlo v 6. čísle časopisu Russkij jazyk v škole, mezi nimi i příspěvky univ. prof. R. A. Bugadova, E. S. Krjučkova, G. N. Pospelova, D. E. Rozentala aj. pracovníků vysokých i základních škol.

Naše řeč, volume 48 (1965), issue 1, pp. 36-41

Previous Miloš Dokulil: Průzkum obtíží našeho pravopisu

Next Viera Budovičová: O kultúre spisovnej slovenčiny