Ovádi a hovada
Slavomír Utěšený
[Drobnosti]
-
Nářeční názvy pro dva velmi si podobné druhy hmyzu, ováda (Tabanus) a střečka (Oestrus), nejsou zpravidla přesně rozlišeny a je tomu tak i v češtině. Zvlášť charakteristické je tu např. území lašské, kde mají pro ováda i střečka stejné označení buk, při polských hranicích s druhotnou nosovkou bunk, bunek, nanejvýš s případným dalším rozlišením na buk ‚ovád‘ a veliký buk ‚střeček‘. Naopak na sousedním Valašsku se důsledně rozeznává a rozlišuje i v označení menší hovado od většího střečka. Oba tyto názvy jsou na rozdíl od zvukomalebných výrazů typu buk prastaré a vyskytují se vlastně víceméně ve všech slovanských jazycích (pro označení střečka se vyskytuje vedle toho též základ slěp-, např. v rus. slepeń, čes. nář. slepák, slipek, slepec, slepá moucha).
Je přitom velmi zajímavé, že obecně slovanský ovád, jehož etymologie je dosud nejistá,[1] zůstal u nás omezen vlastně jen na spisovný jazyk, kdežto v nářečích máme téměř vesměs výrazy odvozené od základu hovad-. Bezpochyby tu jde o h- nové, které se opírá jednak o souřadné případy tzv. protetického h- před samohláskou (např. Olomouc/Holomouc, ulice/hulic) — a může dokonce do jisté míry svědčit i o větším rozšíření této změny v minulosti —, jednak o slovo hovado ‚kus dobytka, zvl. hovězího‘. Jakkoli se zdá zprvu neuvěřitelné, že by název sužovaného dobytčete mohl přejít na jeho [253]trýznitele, je tomu nesporně tak: sešly se zde dvě nutné podmínky pro takovou významovou změnu — vzájemná formální blízkost slov hovado - ovád, i to, že se často vyskytují ve věcné souvislosti i ve společných větných kontextech. Srov. např. starší doklad z Jungmannova Slovníku česko-německého II, 1022: ovad jest pokolení žížal, jichž mnohá uštknutí i hovada usmrtiti mohou. V témž slovníku je citován ještě poučnější doklad ze staršího česko-latinského slovníku Rešelova: hovadní moucha, jenž slove hovado - tabanus. Tímto výkladem významu je vlastně naznačen i jeho vznik — význam ‚ovád‘ dostalo slovo hovado patrně cestou přes sousloví hovadní moucha.
V Klaretově Glosáři, verš 596, máme ještě rovnici nocens - ovad, jinak však je ve stč. doložena i podoba hovád. Předpokládáme tedy, že se podoby s počátečním h-, doložené dnes jen v nářečích českého jazyka, vyvinuly ze staršího ovád//ovad přes podobu hovád//hovad příklonem ke slovu hovado, s nímž nakonec na valné části našeho jazykového území splynuly. Podoba hovado je tak dnes známa na celé Moravě a přilehlé jihovýchodní části Čech (souvisle zasahuje přes Českomoravskou vrchovinu až k Pardubicům, Čáslavi, Havl. Brodu, Soběslavi a Č. Budějovicům) a povšechná je dále i uprostřed Čech v oblasti brdské. Dosvědčena je však i v sv. Čechách (např. na Jičínsku) a ve střed. Čechách i v okolí Prahy (z Mělnicka máme přitom doloženu i podobu bez h-, tedy ovado). Starší hovad a hovád se vyskytuje na mnoha místech při okrajích souvislé oblasti výrazu hovado; hovad přitom žije spíše na severu pod Orlickými horami a též na Horní Bečvě u Vel. Karlovic, hovád se vyskytuje na velké části jz. Čech. Na západě se přitom setkáme s další obměnou těchto podob, s výrazem houvád na jih od Plzně ke Klatovům a Domažlicům, a s krátkým houvad, popř. houvar na vých. Plzeňsku a Rokycansku. Vedle těchto hláskových obměn výrazu ovád setkáme se v jv. Čechách v trojúhelníku Sedlčany — Havl. Brod — Kamenice n. L. se slovotvornou obměnou hovadice (na stejném území je i výraz masařice pro mouchu masařku); ojediněle se objeví i hovadnice, uvedená v Jungmannově slovníku. Na Náchodsku a u Čechů kladských žije konečně i odvozenina hovadník//hovadnik.
Vedle výrazů ze základu hovad- vyskytují se porůznu, zvl. v Podkrkonoší a na sever od Náchoda, i sousloví typu koňská, kobylí, volská moucha, jež mají předchůdce v citovaném starším hovadní moucha, a dále též odvozenina muchavec. — V dolním Posázaví od Neveklova ke Kácovu se tu konečně setkáváme i s podivnou záměnou: ovádům se zde často říká komáři. Na stejném území pak znají i zajímavý novotvar kalač, kterým se označuje mnohem větší a bodavější, „kálavější“ střeček. Výraz střeček, stč. střěček (srov. Klaret, Glosář, v. 579: oestrum - strzieczek), však v Čechách přece žije, a to nejen v slovese střečkovat, ale porůznu i v řadě obměn jako třeček, třečka (na jihozápadě), křeček (na Vrchovině i na záp. Moravě).
Vedle lašského buk a obecně slovanského střeček (pro nějž Machek předpokládá psl. východisko strěkъ, tj. hmyz ostře bodající) máme však v našich nářečích ještě dvojí výrazně zvukomalebné pojmenování. První je strč. a szč. bzikafka, s ojedinělými variantami jako bzíkafka, bzikava, bzikna, bzikavec; souvislá oblast těchto výrazů zasahuje k jv. až po čáru Plasy — Beroun — Brandýs n. L. — Mělník. Bzikafka má přitom příbuzné i jinde ve slovanském světě, stejně jako sloveso bzikat ‚střečkovat‘. Druhý název je podle všeho znám jen na severovýchodě Čech: v trojúhelníku Turnov — Hradec Králové — Č. Brod nacházíme ve významu ‚ovád‘ zvukomalebné slovo brumbár, popř. brumbál, o němž jsme se [254]zde již blíže zmínili v souvislosti s ostatními názvy typu brundivál (Naše řeč 47, 1964, s. 146).
[1] Holub - Kopečný (Etymologický slovník jazyka českého, s. 259) soudí na možnost staršího ob-vad ‚vadící, obtěžující hmyz‘; Machek (Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, s. 345) považuje toto slovo za praevropské, příbuzné s lat. (t)abanus; originální domněnku vyslovil nedávno sovětský etymolog O. Trubačov (v knize Proischožděnije nazvanij domašnich životnych v slavjanskych jazykach, Moskva 1960, s. 71): podle ní souvisí výraz ovád s kořeny ou- ‚ovce‘ a ed- ‚jísti‘, tj. hmyz, který „žere“ ovce. První z uvedených domněnek se zdá nakonec nejpravděpodobnější: jednak je často doložena i podoba obad (např. v polských a slovenských nářečích), jednak má slovo ovad v polštině základní kolektivní význam ‚létavý hmyz‘. Proti domněnce Trubačovově lze mít i námitky věcné — ovád obtěžuje především hovězí dobytek a koně, nikoli ovce.
Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 4, s. 252-254
Předchozí Igor Němec: Být na prkně
Následující Slavomír Utěšený: Ještě k brundiválům
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1