K výkladu místních jmen na Moravě

Jaromír Spal

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V české toponomastice bylo dosud skoro pravidlem, že výkladem místních jmen se zabývali filologové. Tak práce o místních jménech na Moravě od Černého a Váši[1] má výslovně podtitul: Výklady filologické. Skoro o půl století pozdější zpracování místních jmen v Čechách od A. Profouse[2] je rovněž dílem filologů. Toto východisko se však dnes obecně pociťuje jako příliš úzké, a tak zvláště práce Černého-Váši již zastarala. S tím větším zájmem očekáváme novou práci o místních jménech na Moravě, jejímž hlavním autorem má být docent olomoucké university L. Hosák, historik, resp. známý pracovník v historické geografii.[3] Je tedy tím zajímavější seznámit se s plánem a metodou [228]jeho práce v článku vzniklém „na okraji velké práce o místních jménech na Moravě a ve Slezsku“.[4]

Filologovi jde především o jazykovou formu místního jména; Hosákovi hlavně o jeho význam jako pramene pro historii přírodních poměrů krajiny, obchodních cest, zaměstnání obyvatelstva, druhů sídliště, národnosti obyvatel, a zvláště pro historii období kolonizace. K nejzajímavějším a nejcennějším místům práce patří výklad názvů odvozených na základě feudálních vztahů; takovou práci mohl podniknout právě Hosák jako zkušený genealog — místní jména v Čechách na takové zpracování vlastně ještě čekají. Je tu např. zajímavé vysvětlení jmen Rancířov, Rančířov a Rantířov od Ranožíra erbu jeleního rohu, jmen Hraběšice, Hrabišín a Rabštejn od Hrabiše z Úsova atd. Ovšem už zde sám autor je si vědom, že „u jednotlivých rodů byla v oblibě určitá křestní jména a snadno může dojít k záměně“ (s. 179). Filolog se však neubrání na tomto místě i jinde nedůvěře ještě hlubší, ba i námitkám, i když mu není známo, o jaké staré doklady autor své závěry opírá.

Tak např. v kapitole „Církevní feudálové“ jména Kněževes, Kněžpole sotva souvisí se slovem kněz ve významu ‚duchovní‘, nýbrž spíše s kněz ‚kníže‘. Ve jménu Žákovice (a snad i Dyjákovice) je základ žák z pův. diakonos, avšak lze považovat žáka (diakona) za církevního feudála a zakladatele osady? Zde jde mnohem spíše o vlastní jméno Žák. U Kostelan „šlo o vztah k určitému kostelu“, ale nikoli k církevnímu feudálovi: Kostelané byli obyvatelé vsi s kostelem.[5]

Shody mezi místními jmény v Čechách a na Moravě (Boleslavany, Budeč atd.) vedou autora k názoru, že „tu šlo o vojenské osady, které měly zajistit nově získaná panství“. Avšak shody v nomenklatuře Čech a Moravy jsou mnohem širší; v Čechách máme Brnou a Brňany, aniž z toho je možno činit podobné závěry. — Jméno Náměšť se tu řadí ke jménům odvozeným od charakteristiky sídliště: autor je chce spojovat zřejmě se slovem město, což je pochybné. Černý-Váša je odvodili od osobního Náměšek.

Pokud jde o kmenové názvy, autor patrně správně dovozuje, že jméno Vážany značí původní obyvatele od Váhu a nemá nic společného s vazem. Jméno Moravany je mu na Moravě nevysvětlitelné: jde tu však zřejmě o obyvatele přišlé od řeky Moravy. Prusové asi sotva budou starý moravský kmen; jak ukazuje jm. Koněprusy v Čechách, bude asi třeba tu uvažovat o Biełatowiczově výkladu prus ‚kůň‘.[6] Jm. Vrahovice je pochybené vykládat od Varjagů, je od osobního Vrah z apel. vrah ‚nepřítel, utiskovatel‘.

Do kapitoly o zaměstnání obyvatelstva je pochybné řadit jm. Kobylí a Ko[229]bylá. Velké rozšíření těchto jmen mezi názvy pomístními (hojné Kobylí a Koňské vrchy) vede spíše ke spojením s tzv. „kobylím polem“.[7] Také jm. Střelice souvisí spíše s osobním nebo místním jménem Střela než se střelci.

Pozoruhodná je myšlenka spojit jména Jablonec a Jablonné s latinským „gablum, což značí poplatek“. Tato jména totiž mají obce při hranicích, takže se v nich vidí mýtní stanice.[7a] Hláskový vývoj by tu snad byl možný (rozhodně sem ovšem nepatří Jabloňov), avšak českým obcím dávalo jména české obyvatelstvo, které sotva znalo slovo gablum, a kromě toho máme řadu obcí téhož jména ve vnitrozemí, zvláště v Čechách — ta bychom ovšem musili vykládat jinak. Docela subjektivními dohady jsou tvrzení, že „cerekvemi byly nazývány kostelíky, u kterých obchodní karavany konaly pobožnosti“ a „Veselí bylo nazýváno z pochopitelných důvodů místo při křižovatce cest“; správné výklady viz na příslušných místech u Profouse.

Bylo by jistě chyba vykládat všechna místní jména jen na základě jejich tvaru (např. podle zakončení — všechna jména na -ovice nemusí být vždy od osobních aj.).[8] Ale naproti tomu není možno přihlížet jen k slovnímu základu bez ohledu na stavbu celého slova. Tak jména Lazinov, Třebařov, Zhořovo, Borač, Vrbátky nesouvisí s lesem a jeho mýcením, nýbrž s osobními jmény Lazín, Třebař, Zhoř, Borák, Vrbata; Mokroňovice jsou od osobního jména Mokroň, nikoli od mokro atd. — Jméno Lhotice bylo původně čís. jednotného a znamenalo totéž co ‚malá Lhota, Lhotka‘.

Myšlenka vyjádřená v titulu článku, totiž využít místních jmen jako historického pramene, je jistě správná — právě tak jako filologický výklad místních jmen nabývá průkaznosti, je-li opřen o údaje historické: jedno bez druhého neobstojí. Avšak buď jak buď, o tvoření slov, a tedy i místních jmen jedná filologie; proto věcný výklad místních jmen nedostatečně podložený filologicky by vedl k omylům, a nemohl by tedy sloužit za historický pramen. Jenom těsná spolupráce filologa,[9] historika, zeměpisce, resp. i archeologa může vést ke spolehlivým výsledkům, jak stále zdůrazňují i v praxi provádějí toponomastikové lipští.

---

[1] Fr. Černý - Pavel Váša, Moravská jména místní, Brno 1907.

[2] Antonín Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny I—III, Praha 1947, 1949, 1951; A. Profous - J. Svoboda, IV. d., 1957; J. Svoboda - Vl. Šmilauer, V. d., 1960.

[3] Nejvýznamnější je jeho Historický místopis země Moravskoslezské, 1938.

[4] Ladislav Hosák, Moravské a slezské místní jméno jako historický pramen. — Acta univ. Palackianae Olomucensis, Historica III, 1962, s. 141—195.

[5] K některým Kostelanům (hl. na Slovensku) se vztahuje ovšem i výklad jiný. Srov. Deszö Pais, Survivances historiques du castellum romain. Acta linguistica, Budapest 1956.

[6] J. Biełatowicz, Kilka uwag o czeskich i polskich nazwach miejscowych. Prusy itp., Slavia Occidentalis 12, 1933, s. 301.

[7] Srov. F. Graus, Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I, Praha 1953, s. 145, a V. Vaněček, České kobylí pole jako právní instituce, Rozpravy ČSAV 1959, 2. seš., společenské vědy, roč. 69.

[7a] I to je myšlenka V. Vaněčka; viz o tom zprávu V. Machka ve Sborníku prací filos. fakulty brněnské university VIII, 1959, řada jazykovědná (A) č. 7, s. 122.

[8] W. Taszycki, Rzekomo patronymiczne nazwy miejscowe, Język Polski 1936, s. 33n.

[9] Hosákovým spolupracovníkem je brněnský lingvista dialektolog Rud. Šrámek. Pozn. red.

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 4, pp. 227-229

Previous Ivan Lutterer: Souborná zpracování staročeských osobních jmen a novočeských příjmení

Next Antonín Vašek: Nad novým nářečním slovníkem