Časopis Naše řeč
en cz

Dnešní čeština v kladském výběžku v Polsku

Pavel Jančák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Polský bohemista Janusz Siatkowski vydal nedávno dvousvazkovou monografii o českém nářečí v okolí Chudoby (pol. Kudowa) na Kladsku,[1] kde v tzv. „Českém koutku“ žije dnes ještě asi 500 česky mluvících obyvatel. Je to zbytek někdejšího souvislého českého osídlení, které přesahovalo za naše hranice do Slezska na severovýchod od Náchoda. Toto české nářečí, jemuž už před 50 lety věnoval pozornost J. Š. Kubín,[2] žilo ovšem v přímém styku s jazyko[159]vým okolím německým, které bylo po druhé světové válce vystřídáno novým osídlením polským. Tato zvláštní situace způsobila, že kladské nářečí bylo na jedné straně izolováno od českého jazykového vývoje (a to od konce 18. stol.)[3] a uchovalo si proto své starobylé rysy, na druhé straně však bylo vystaveno vlivům cizího jazykového prostředí. Zvláště nový vliv příbuzného jazyka polského je značný a v budoucnu se nepochybně bude stále stupňovat.[4] Je tedy velkou zásluhou polského badatele, že se studiu tohoto zanikajícího českého nářečí věnoval a že se mu je podařilo ještě zachytit, popsat a vyložit, a to snad už v poslední živé fázi.

Materiál ke své práci sbíral J. Siatkowski po řadu let téměř ve všech 11 obcích Českého koutku (přitom v 5 vybraných obcích prováděl zevrubný výzkum podle vlastního dotazníku téměř s 2500 položkami, do něhož zahrnul i příslušné otázky z dotazníkových anket pro výzkum českých nářečí, provedených v nedávné době Ústavem pro jazyk český). Pro srovnání provedl stejný výzkum ještě i ve třech sousedních obcích na území naší republiky. Tento nový důkladný materiál, opřený také o dobrou znalost naší dosavadní literatury (a to jak materiálových prací Kubínových, tak i ostatní dialektologické a bohemistické literatury vůbec), umožnil autorovi podat na pozadí historického jazykového vývoje českého spolehlivý a téměř všestranný obraz archaického českého nářečí na Kladsku. Tato monografie popisuje nejen hláskoslovný a tvaroslovný systém tohoto nářečí, ale zabývá se i tvořením slov a rozebírá jeho slovní zásobu. Přitom údaje ze starší monografie Kubínovy, založené hlavně na materiálu z tradičních lidových vyprávění (blízkých útvarům literárním), doplňuje a v lecčems opravuje (ukázalo se např., že Kubínovy příklady na pohybné e jako datel-datela jsou ojedinělé a náhodné; na Kladsku se také neužívá knižní koncovky -ové v případech jako lesové, koňové, nýbrž jen -ove, a to ještě velmi omezeně; nejsou zde ani tvary shodné se spisovnými těch, těm, nýbrž tech, tem, tema atd.).

České nářečí na Kladsku se přimyká k archaickému okraji severovýchodočeské skupiny a podržuje si dodnes — jak autor znovu potvrzuje — všechny její charakteristické znaky. V hláskosloví (I, s. 19—78) zachovávají se např. některé rozdíly ve starých délkách samohlásek (kúťe, tíle; míno, líto, díšť, šístej) a případy novějšího dloužení a krácení (kňíha, pívo, múž, péři; [160]psaňi, teleci, rimňik), jsou tu zbytky po ztrátě měkkosti retnic (veďet, medenec, slamennej), na začátku slova se zachovává i-, í- bez j- (iskra, íl, inej, ale též bo’í se, do’ila s rázem uvnitř slova). Ze souhláskových znaků jsou to především všechny případy změn a zániku obouretného w, jak je známe i z českých nářečí (prau̯da, kreu̯, do͜ u̯si; šude, řeteno; sjet, hjezda; břed, bidle; bil Čechách), dále např. zachování, resp. nový vznik zdvojené výslovnosti -nn- (kamennej, kožennej), a to i místo -dn- (polenne, stunňe), a některé změny při spodobě souhlásek (karlec, kerluba; chmotra, do lochte).

Výrazně se dosud udržují i četné znaky tvaroslovné (II, s. 7—52). Při skloňování se uplatňují některé zvláštní koncovky, např. -oj (k ftákoj, hochoj, vo šou̯coj), -ej (s čepicej, masťej, zemňej), -em (s tátem, Frantem), -ouch (u krávouch, brázdouch, bez zubouch), -um (k slepicum, mišum), -om (k Novákom), -ima (s koňima, sedlácima, lajcima, polima), v muž. rodě životném se shoduje 1. a 4. p. množ. č. (pro hoši, nedjeďi), u příd. jmen a zájmen se vzájemně zaměňují koncovky některých pádů (vedle dobrejch, -ejm, -ejma také dobrech…, vedle tech… také tejch, tejm, tejma) a je jedna koncovka pro 2., 3. a 6. p. jedn. č. žen. r. (tí dobrí). Při časování je společná koncovka pro 3. os. množ. č. (držej, umňej, vozej, ďelaj) a jsou zvláštní tvary některých příčestí (držal, ležala, bolalo; posečíno, ukliďíno; vošiďenej).

Všechny charakteristické znaky kladského nářečí tedy bezprostředně pokračují i na české straně, přičemž ovšem zabírají různé úseky severovýchodních Čech: některé jsou omezeny jen na archaický okraj (držal, s koňima), jiné naopak zasahují hluboko až do oblasti středočeské (cejťit, vozejk, cizej). Přirozeně, že jsou zde vedle toho i znaky společné všem ostatním nářečím v Čechách (lejtko, voko, mlíko…). Mnohé z jevů uchovávají se však v kladském nářečí v daleko větší míře než v Čechách, kde už často podlehly novému vlivu spisovné a obecné češtiny. Takový archaický stav je dobře patrný zejména v kladské výslovnosti souhlásky v. Tato souhláska se tu může realizovat ve třech různých stupních: jako staré obouretné w (zachovává se zvláště v sousedství o, u), jako polosamohláskové u (na začátku slova nebo ve spojeních s předcházejícími samohláskami: u̯oteu̯řit), anebo přechází v dnešní retozubné v (nejčastěji v sousedství i, e); tímto trojím způsobem je tu možno slyšet vyslovovat často i týž výraz (woda u̯oda - voda). Avšak i zde na Kladsku — jak to Siatkowskému vyplynulo ze srovnání dnešního stavu s materiálem Kubínovým — došlo k ústupu některých vzácných archaismů, např. zanikly stopy po tvrdém ł: votpočau̯, votpočau̯a, zmenšil se rozsah slov s plnou samohláskou před r, l (jen herlička, misel); není už také nově doložena změna zdvojeného nn v dn (kamednej, dřevednej), dále podoby jako boula, kapla,[5] ani některé tvary příd. jmen (7. p. s dobrem; 2., 3., 6. p. tej dobrej[6]).

[161]Velmi bohatý je oddíl o tvoření slov (I, s. 79—169). Je to vlastně první soustavný slovotvorný rozbor českého nářečního materiálu; přitom se nerozlišuje mezi tvořením na české jazykové oblasti dosud živým (např. strňiště, u̯ou̯sišťe, jetelišťe, bandořišťe, …) a tvořením už uzavřeným, historickým (např. ďílna, kúlna). Z rozboru vyplývá, že po stránce slovotvorné se kladské nářečí v jádře shoduje i s ostatními nářečími v Čechách; charakteristické zvláštnosti oblastní nejsou nijak hojné, např. datlík (datel), krťice (krtek), modřeňice (modřina), zátoček (zatáčka), povijek (povijan), tvoření typu husák, houserák, plevák, moták (motovidlo), šťedrák (vánočka), voblák, vobláček (oblázek).

Velká pozornost se rovněž věnuje rozboru slovní zásoby (II, s. 53 až 110). Sebraný materiál obsahuje přes 4000 slovních jednotek (včetně rozdílů slovotvorných), které pak autor hodnotí podle shod a rozdílů se slovní zásobou spisovnou, obecnou a oblastní. Nespisovných výrazů je asi čtvrtina, z ní dobrou třetinu tvoří nářeční slova kladská (jako loužnej sud — na močůvku, plácačka — vařečka, vařečka — kvedlačka, dolejšek — sukně, stekle — rychle aj.) a slova zabírající širší nářeční oblasti, zvláště český severovýchod (hrdlouhat — lhát, hlemejžďe — dešťovka, břitvenka — slepýš, kopačka — tuřín, mňechou̯ka — trávní plachta atd.). Velmi cenné je autorovo zjištění živých slovních přejetí z němčiny, ať už obecných (deka, kafe, šuple, pucovat, mašina), nebo jen místních (federhalter — násadka, birna — žárovka, šnéman — sněhulák, fergismajnicht — pomněnka). Ač autor užíval neobyčejně důkladně veškeré naší slovníkové literatury, nemohlo se mu podařit roztřídit materiál všude úplně spolehlivě, protože k tomu nejsou dosud dobré předpoklady (slovníky spisovného jazyka se v hodnocení slov rozcházejí a slovníků nářečních máme velký nedostatek).

Jak už je z uvedených dokladů patrno, nemohl autor ani při soustředění na tradiční česká nářečí nechat bez povšimnutí vlivy cizího jazykového prostředí. Pokud jde o německá slova, přejímala se z velké části přímo z německého nářečního okolí a to ovlivnilo i jejich podobu v kladské češtině (např. přejetí se změnou á > ó jako bóna, vóra, spis. něm. Bahn, Ware; výslovnost švager, šuter, hasterman). Jiné německé vlivy jsou celkem ojedinělé (např. kalky — tj. doslovné překlady — při skloňování číslovek: vot tejch pjet sedlácu, s tema sedum malejma kuzlatama). Nyní pronikají do kladského nářečí stále více nejběžnější slova polská nezbytná pro vzájemné dorozumění v dnešním prostředí (jedině Jakubovice je totiž obec výlučně česká). Všechna přejímaná slova se však dosud hláskově i tvarově přetvářejí podle českého nářečního systému.

Práci Siatkowského doplňuje a vhodně ilustruje textová příloha (II, s. 111—149), která obsahuje neretušovaný přepis zvukového záznamu souvislých vyprávění od tří osob.[7] Českého čtenáře překvapuje, že autor pře[162]pisuje téměř každé kladské ř jako ž, a to zvláště u prvních dvou vyprávěčů (srov. i jeho výklad — I, s. 60). Je sice pravda, že několik dokladů na tuto výslovnost uvádí už Kubín,[8] ale z poněmčené obce Březová. Nynější rozsah těchto případů u Siatkowského je však překvapující. Také slabiku mně slyší autor poměrně často jako mje. Obtížné je zajisté i hodnocení některých délek (povim, vo svatim slyší autor dosti často jako povím, vo svatím.)[9] Jinak je však obdivuhodné, jak důvěrně se polský badatel seznámil s češtinou a s kladským nářečím. To, že můžeme jeho práci posuzovat tak, jako by jejím autorem byl rodilý Čech, svědčí o její vysoké úrovni.

Siatkowského práce se zařadila mezi základní monografie o českých nářečích.


[1] J. Siatkowski, Dialekt czeski okolic Kudowy I (s. 174), II (s. 204), Wydawnictwo PAN, Wrocław—Warszawa—Kraków 1962.

[2] Zvláště v pracích Lidomluva Čechů kladských, Praha 1913, a Povídky kladské I, II, Praha 1908—14.

[3] Dlouho bylo izolováno od působení spisovného jazyka (jazyka školy ap.), nikoli od sousedních nářečí na české straně; teprve ve 20. stol., zejména od r. 1918 i tento styk byl značně utlumen až do plné izolace.

[4] Je tu tedy obdobná situace jako i na českých jazykových ostrovech v Polsku (hlavně u Vratislavi a u Lodže), kde žijí čeští exulanti z 18. stol. Srov. J. Voráč - P. Jančák, K dnešnímu stavu nářečí střelínských Čechů, Slavica Pragensia IV, Praha 1962, s. 599—604. Českým osídlením u Lodže se v současné době zabývá K. Dejna (Gwara kuczowska na tle innych gwar czeskich, Rozprawy Komisji Językowej ŁTN III, Łódž 1955, s. 5—30), srov. recenzi S. Utěšeného, Slavia 28, 1959, s. 285n. — V principu obdobná je i situace v přesahu lašských nářečí českého typu severně od Opavy, kde ovšem jde o nářečí se starými přechodnými znaky polsko-českými (srov. K. Dejna, Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski I, II, Łódž 1951—3).

[5] V těchto případech nejde však o podoby s nepřehlasovaným -a v -e, ale o zachování příslušnosti k jinému tvaroslovnému typu (ke vz. „žena“); podobné případy se vyskytují totiž i v jiných nářečích v Čechách.

[6] V tomto druhém případě není zřejmé, zda Kubín zachytil skutečný starší stav nebo jen zvláštní případy.

[7] Záznamy byly pořízeny na zájezdě, jehož se účastnil i český folklorista J. Jech; některé z textů jsou paralelně otištěny v Jechově sbírce Lidová vyprávění z Kladska, Praha 1959.

[8] Lidomluva, s. 22.

[9] Při srovnání s texty Jechovými zjišťujeme, že Jech všechny tyto případy tímto způsobem netranskribuje, ačkoli jinak by i v čtenářském vydání k takovým případům přihlédl. Sám jsem při namátkovém kontrolním poslechu kopií těchto zvukových záznamů tyto případy neslyšel.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 3, s. 158-162

Předchozí Adolf Kamiš: Studie ze slovenské historické lexikologie

Následující Věra Formánková: Dvě studie o jazyce literatury pro mládež

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1