Časopis Naše řeč
en cz

Zastavení u nového terminologického sborníku

Antonín Vašek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V loňském roce vyšel u příležitosti V. mezinárodního sjezdu slavistů v Sofii péčí Bulharské akademie věd sborník věnovaný otázkám jazykovědné terminologie.[1] Přispěli do něho jazykovědci takřka z celého slovanského světa. Ze všech statí sborníku — tu více, tu méně zřetelně — vysvítá, že jejich autoři usilovně hledají cestu ke koordinaci slovanské jazykovědné terminologie a k její postupné stabilizaci; bylo to vytyčeno jako jeden ze závažných a aktuálních úkolů dnešní slavistiky na zasedání Mezinárodní terminologické komise lingvistické (MTKL) při Mezinárodním komitétu slavistů v Praze v březnu 1960. Kniha přináší přehled práce vykonané v první, přípravné etapě plnění stanoveného úkolu.

Sborník má dvě části: první z nich se zabývá otázkami obecnější povahy, druhá si všímá stavu a vývoje jazykovědné terminologie v jednotlivých slovanských jazycích. V úvodních Poznámkách k jazykovědné terminologii[2] klade si W. Doroszewski dvě základní otázky: (1) Co je to terminologie? (2) Jaký má vztah k jazyku pojímanému jako proces společenskohistorický? Autor ukazuje na rozdíl mezi jazykem a metajazykem (= jazykem, kterým se mluví teoreticky o jazyce v běžném slova smyslu, o jeho formách a prvcích). Do metajazyka patří všechna terminologie (jako nauka o termínech), tím spíše jazykovědná, neboť již každý jazykovědný termín sám náleží do metajazyka. Proti Reformatskému,[3] požadujícímu co nejpřesnější odlišení metajazyka od jazyka, vyzdvihuje Doroszewski styčné plochy obou, jejich shody. Připomíná těsnou souvislost terminologie s obecnou lexikografií a skrze ni i s obecným vývojem jazyka vůbec. Jazykovědná terminologie je autorovi ve svém úhrnu jednou z nejtypičtějších a nejreprezentativnějších oblastí metajazyka.

Dva další příspěvky se zabývají problémem motivovanosti termínů. K. Hausenblas[4] rozumí motivovaností synchronně chápaný vztah jednoho pojmenování k druhému jako k svému základu, popř. jako k pojmenování [151]souvztažnému. U termínů se motivace zakládá na některém rysu označovaného jevu — na jeho struktuře (souvětí…), funkci (uvozovky…) — nebo se jí vyjadřuje zařazení pojmu a termínu do soustavy (třetí pád, alfa-paprsky…), anebo naznačuje zřetel obojí (metoda srovnávací a porovnávací aj.). Motivovaných pojmenování je v slovanských jazycích valná většina. Zřetelná a jednoznačná motivovanost a naprostá nemotivovanost jsou jen krajní póly, mezi nimiž je škála plynulých přechodů. Motivace je odkaz sémantický; někdy se zcela nebo aspoň zčásti kryje s lexikálním významem, jindy ho jen napovídá, jindy opět je tu souvislost významová sice patrná, avšak pro sám výklad nemá vcelku žádný význam. Někdy je dokonce motivační poukaz s významem termínu v rozporu. Motivovanost pojmenování má své výhody i nevýhody a je ovládána řadou různých tendencí. Uplatňuje se zvláště při vytváření a zavádění pojmu, ale vždy má úlohu pouze pomocnou: hlavním požadavkem kladeným na termín je jeho významová přesnost, neboť jí vzniká specifičnost soustavy termínů na rozdíl od jiných okruhů slov. — A. V. Isačenko v příspěvku Termín popisný, anebo termín značkový?[5] ukazuje, že přechod od motivovanosti k nemotivovanosti, působený různými činiteli, je jedním z nečetných obecných zákonů kteréhokoli jazykového znaku. Hnací silou této tzv. sémantické kondenzace je dialektický rozpor mezi sémantickou celistvostí termínu a jeho formální rozložitelností. Podstata sémantické kondenzace tkví ve snižování počtu morfémů daného znaku při zachování jeho původního významu: med-u-ěd-ъ > med-věd; fr. eau de Cologne > rus. odekolon aj. Přitom termíny nemotivované, tvořící jen malou část slovníku, jsou pro uživatele přesnější, neboť nevzbuzují asociace s pojmenováními neterminologickými. Pro samo osvojení termínu a jeho zapamatování je však výhodnější pojmenování motivované. Proces demotivace termínů spojuje autor s libovolností („arbitrárností“) jazykového znaku vůbec. Ke kalkování, tj. doslovnému překládání cizích termínů se Isačenko staví negativně: Každý z nich, i když je považován za „domácí“, musí být pro porozumění stejně vysvětlován jako nepřeložený název řeckolatinský. Je třeba vidět potřebu internacionalizace vědecké dokumentace a zaměřit se na ni. Setrvávání u domácí, „národní“ terminologie jen upevňuje názor o „nepřekonatelné obtížnosti“ slovanských jazyků a ztěžuje pronikání našich vědeckých poznatků do zahraničí. Odtud pramení i požadavek užívat mezinárodních termínů v odborné jazykovědné literatuře.

Otázkám kalkování se cele věnuje teoretický příspěvek J. Horeckého Funkcia kalkovania v terminológii. Kalk je takové přejetí pojmenování, při kterém se z jazyka původního do jazyka přejímajícího přenáší motivace a vyjadřuje se pojmenovacími prostředky přejímajícího jazyka. Podmínkou pro kalkování je především existence odpovídajících pojmenovacích prostředků v přejímajícím jazyce, dále schopnost poznat původní motivaci termínu a ko[152]nečně i stupeň jazykové kultury přejímajícího jazyka. Tyto předpoklady jsou nutné také při kalkování mezi dvěma blízce příbuznými jazyky.[6]

P. Ivić se zamýšlí nad vztahem slovanských jazykovědných termínů domácích a mezinárodních.[7] V řešení tohoto vztahu vidí jeden ze základních úkolů terminologické politiky. Při zkoumání možností soužití obou vrstev uvažuje o přednostech i nevýhodách obojího výraziva, zkoumá jeho žádoucí vzájemnou poměrnost a možnosti připouštět terminologické dublety. Proti dosavadnímu úzu klade důraz na stále hojnější přejímání a užívání terminologie mezinárodní. Přitom ovšem nechce jít až do nezdravého extrému a užívat pouze termínů mezinárodních. Míra užívání obojího výraziva je dána mj. i povahou označovaných pojmů: termíny pro široké, základní pojmy, kterým se učí ve školách a které jsou složkou obecné kultury, je možno do slovanských jazyků překládat, kdežto výrazy pro úzce speciální pojmy si mají i ve slovanštině podržet svou mezinárodní (zprav. řeckolatinskou) podobu. Požadavek sbližování a sjednocování terminologie v jednotlivých slovanských jazycích je třeba respektovat zvlášť při vytváření termínů pro nové pojmy.

Závažné problematice koordinace slovanské jazykovědné terminologie je věnována společná stať Š. Peciara, J. Bauera a Fr. Daneše. Š. Peciar (Terminologie fonetická a morfologická) vidí příčinu dosavadní nejednotnosti a neustálenosti termínů slovanské jazykovědy (1) v dosud nedostačujícím osvětlení příslušných teoretických problémů a v nedostatečném ustálení základních pojmů, (2) v existenci rozličných jazykovědných škol a teoretických koncepcí, (3) v rozdílných národních tradicích a (4) v osobitých rysech jednotlivých slovanských jazyků. Etapovité provedení koordinačních prací, řízené MTKL, bude mít význam pro školní praxi, pro vyučování slovanským jazykům, a zvláště pro další rozvoj teoretického bádání ve slavistice. Příspěvek J. Bauera (Terminologie syntaktická) konstatuje, že syntaktická terminologie náleží k nejméně ustáleným oblastem mluvnické terminologie ve všech slovanských jazycích. Soudobé potíže bude možno překonat jen na základě dlouhodobé badatelské práce v syntaxi, dílčího pokroku se však může dosáhnout už v blízké budoucnosti, podaří-li se Mezinárodní terminologické komisi vzbudit zájem o terminologické otázky u syntaktiků a získá-li si potřebnou autoritu k prosazování výsledků své práce. Vedle návrhu na postupnou koordinaci uvádí autor i názorný příklad možné koordinace na pojmoslovně terminologickém rozboru terminologie ze dvou oblastí syntaxe: (a) nauky o slovním spojení a syntagmatu a (b) souvětí. Příspěvek k novější syntaktické terminologii Fr. Daneše se zabývá terminologií tzv. aktuálního členění větného. Přináší důkladný pojmoslovně terminologický rozbor teorie V. Mathesia, podává její historický vývoj, kriticky hodnotí přínos Mathesiových domácích i zahraničních [153]pokračovatelů na tomto poli a naznačuje cestu k potřebnému názvoslovnému sjednocení. Z hlediska žádoucí mezinárodnosti daného názvosloví navrhuje autor užívat nové termíny (téma — réma, výpovědní perspektiva).

K této společné stati se váže i příspěvek Vl. Skaličky Poznámky k otázce sjednocování slovanské lingvistické terminologie. Dokazuje, že teoretický zásah do terminologie za účelem jejího sjednocení je zásadně možný a že by se tím nastoupila nová cesta ve vývoji jazykovědy: proti dosavadnímu živelnému a značně divergentnímu, různícímu se uplatňování termínů měl by tento zásah povahu výrazně konvergentní, sbližovací. Autor naznačuje dnešní stav slovanské jazykovědné terminologie (jako celku) v podobě škály, a to na základě vzájemných shod a rozdílů v jednotlivých slovanských jazycích. Sjednocovací práce, při níž záleží nemálo na funkčním dosahu jednotlivých označovaných pojmů (jinak je třeba upravovat termíny školské, jinak vědecké, jinak nově vzniklé), jednak vyjadřuje snahu po shodě mezi termíny, jednak povede při novém tvoření k takovým termínům, jaké by mohly mít v ostatních slovanských jazycích co nejpříbuznější paralely.

Obecně terminologická stať I. I. Revzina Několik poznámek k přejímání matematických termínů do jazykovědy[8] všímá si některých úskalí v tomto procesu. Z vázanosti termínu na kontext vědy, ve které vznikl, vyplývá, že např. přejaté matematické termíny nemusí mít v jazykovědě vždy svůj původní význam. Vzniká tak „mezioborová“ homonymie termínů, existující dnes běžně v řadě vědních oborů. Tato homonymie nikterak nepřekáží úspěšné práci v nich, dokud ony obory těsně nespolupracují; jakmile se to však stane, např. v tzv. matematické lingvistice, začne být vážným nedostatkem a brzdou v práci. V takovém případě je pak nutno vymezit dvě roviny analýzy: analýzu konkrétních jazykových jevů a obecnou analýzu abstraktních semiotických (znakových) systémů, z nichž jeden se realizuje jazykem.

Poslední obecně zaměřenou statí je lexikografický příspěvek A. B. Šapira Výstavba a obsah slovníkového hesla v slovníku gramatických termínů.[9] Stručně pojednává o složkách slovníkového hesla a výklad bohatě dokumentuje. U hesla rozlišuje složky nutné (termín sám a jeho dublety, výklad termínu, bibliografické údaje k závažnějším pojmům spjatým s daným termínem) a jen možné (původ termínu, jeho historie, upotřebitelnost aj.). Termíny označující souvztažné jednotliviny možno „hnízdovat“, tj. uvádět pod termínem vyjadřujícím jejich společný pojem souhrnný, anebo je zpracovávat všechny jako samostatná slovníková hesla; oba způsoby mají své klady i zápory.

Z příspěvků zabývajících se jazykovědnou terminologií v jednotlivých slovanských jazycích jsou nám na tomto místě nejbližší stati Jedličkova a Ružičkova. A. Jedlička[10] podává historický průřez bádáním o české (a slo[154]venské) jazykovědné terminologii. Ukazuje, že snahy o její stabilizaci jsou staré a našly svůj výraz již u P. J. Šafaříka;[11] na úseku terminologie vědecké připomíná zde podíl členů Pražské školy.[12] V poslední době se vztah našich jazykovědců k terminologické problematice značně prohloubil. Ustavením Československé terminologické komise lingvistické (ČTKL) při Čs. komitétu slavistů pokročilo se od individuálních a živelných kritik a návrhů ke kolektivně řízené práci.[13] Charakteristický rys naší jazykovědné terminologie vidí autor v její značné, historicky podmíněné dvojvrstvenosti, dubletnosti (termín domácí // termín mezinárodní), projevující se jak v terminologii školské, tak vědecké, i když ne stejnou měrou. (Vedle toho jsou však pro některé pojmy jen termíny mezinárodní, pro jiné jen termíny domácí.) Domácí složku dubletní terminologie spojuje autor především s nacionalizačně motivovanými terminologickými snahami první poloviny 19. století. Občasné využívání synonymních dublet k významovému rozrůznění hodnotí autor z hlediska obecně terminologického právem v zásadě záporně. Vývoj a stav terminologie odráží vývoj vědy samé, a proto třeba přihlížet vždy k pojmové stránce věci, k výsledkům práce našich vědců. Proto je také žádoucí výzkum pojmoslovně terminologického přínosu vůdčích postav naší jazykovědy (Gebauera, Zubatého, Mathesia,[14] Trávníčka, Havránka aj.). Nakonec autor vhodně připojuje seznam terminologických prací českých a slovenských.

O slovenské jazykovědné terminologii pojednává příspěvek J. Ružičky.[15] Autor podává pěkný přehled vykonané terminologické práce od r. 1950, kdy byla utvořena Komisia pre jazykovednú terminológiu při Ústavu slovenského jazyka SAV a tak položena solidní organizační základna pro soustavný výzkum. Výsledkem snah slovenských terminologů jsou — kromě příspěvků drobnějších — dvě práce rozsáhlejší: Základná jazykovedná terminológia (Bratislava 1952) a cyklostylovaný Súpis základných jazykovedných termínov (Bratislava 1960). První z nich je příručka praktického zaměření, bez systematického výkladu hesel, vycházející ze současného terminologického úzu.[16] Súpis byl zpracován jako podklad pro koordinaci slovanské jazykovědné terminologie a stal se východiskem ke kolektivně vypracovanému Soupisu lingvistických termínů, který po diskusích a zpracování připomínek předložila Československá terminologická komise Mezinárodní terminologické komisi lingvistické (MTKL). Při [155]prodiskutovávání Súpisu s členy ČTKL se nejednou přistoupilo k žádoucí koordinaci. Autor připomíná, že terminologické rozdíly mezi slovenštinou a češtinou jsou nepodstatné a že je lze značně omezit užíváním termínů internacionálních a výběrem těch dublet, které vznikly kalkováním termínů mezinárodních.

Otázkám vývoje terminologie a jejího současného stavu v jednotlivých slovanských jazycích jsou dále věnovány příspěvky o jazykovědné terminologii ukrajinské[17], polské,[18] lužickosrbské,[19] slovinské,[20] srbocharvátské,[21] bulharské[22] a makedonské;[23] ty se však svým speciálním zaměřením z rámce naší recenze vymykají.

Sborník uzavírá důkladný, přehledně sestavený soupis užitých jazykovědných termínů.

Celkově možno tento sborník, náročný po stránce obsahové i formální, hodnotit velmi kladně. Je výmluvným svědectvím prohlubujícího se zájmu jazykovědců o tuto oblast bádání i důkazem o prvních krůčcích, které zatím urazila slavistická jazykovědná terminologie na cestě k svému vnitřnímu sbližování a ustalování.


[1] Slavjanska lingvistična terminologija, Sofija 1962 (vyšlo 1963), 180 s.

[2] Uwagi o terminologii lingwistycznej, cit. dílo, s. 3—8.

[3] A. A. Reformatskij, Čto takoje termin i terminologija, sb. Voprosy terminologii, Moskva 1961, s. 46—54.

[4] O motivovanosti odborných termínů, cit. dílo, s. 9—17.

[5] Termin-opisanije ili termin-nazvanije?, cit. dílo, s. 19—25.

[6] Pokud se ovšem jejich kalkování považuje za žádoucí; sám bych v takovém případě dával přednost přímému přejímání na tu i na onu stranu.

[7] O odnosu između domaćih i međunarodnih termina u slovenskoj lingvistici, cit. dílo, s. 27—32.

[8] Nekotoryje zamečanija o metodach uvedenija matematičeskich terminov v lingvistiku, cit. dílo, s. 57—62.

[9] Strojenije i soderžanije slovarnoj stati v slovare grammatičeskich terminov, cit. dílo, s. 63—71.

[10] Charakteristika české lingvistické terminologie, cit. dílo, s. 117—125.

[11] Německo-český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy, Praha 1853; redigoval P. J. Šafařík.

[12] Projet de terminologie fonologique standardisée, Travaux du Cercle linguistique de Prague 4, 1931, s. 309n.

[13] ČTKL byla ustavena r. 1958 v Praze. Výsledkem společné práce českých a slovenských lingvistů je mj. zejména cyklostylovaný Soupis základních jazykovědných termínů s platností pojmově identifikační jako podklad pro práci MTKL na stanovení ekvivalentů v jednotlivých slovanských jazycích. Praha 1963.

[14] Srov. výše zmíněný příspěvek Fr. Daneše, s. 152.

[15] Slovenská jazykovedná terminológia, cit. dílo, s. 127—133.

[16] Připravuje se druhé, značně přepracované a rozšířené vydání s výklady hesel, doklady užití, českými, ruskými a německými ekvivalenty.

[17] N. A. Moskalenko, O putjach razvitija ukrajinskoj grammatičeskoj terminologii, cit. dílo, s. 73—84; E. S. Reguševskyj, Rol I. J. Franka v rozvytku ukrajinskoji movoznavčoji terminologiji, s. 85—91.

[18] I. Judycka, A. Lewicki, H. Mierzejewska, N. Perczyńska, R. Sinielnikoff, Polska terminologia składniowa, cit. dílo, s. 93—102; H. Kurkowska, D. Buttler, T. Izlikowska, H. Satkiewicz, Polska terminologia semantyczna, cit. dílo, s. 103—112.

[19] R. Jenč, Lingwistiska terminologija we łužiskej serbšćinje, cit. dílo, s. 113—116.

[20] R. Kolarič, Slovenska lingvistična terminologija, cit. dílo, s. 135—139.

[21] D. Brozović, O stanju srpskohrvatske lingvističke terminologije, cit. dílo, s. 141—147.

[22] L. Andrejčin, Balgarskata ezikovedska terminologija, cit. dílo, s. 149—153.

[23] T. Dimitrovski, Za makedonskata lingvistička terminologija, cit. dílo, s. 155—160.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 3, s. 150-155

Předchozí Slavomír Utěšený: Brumbáři a brundiváli

Následující Adolf Kamiš: Studie ze slovenské historické lexikologie

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1