Hříběcí, či chřípěcí?

Václav Machek

[Články]

(pdf)

-

Prvým nebo druhým názvem se označuje jistá nemoc koní nebo oslů. „Slovník spisovného jazyka českého“ (dále SSJČ) ji vystihuje stručně jako ‚nakažlivý zánět sliznice nosní a mízních žláz‘. Který název je správný, o tom je stále nejistota: jazykové slovníky dávají přednost názvu hříběcí; ten má již „Laktifer“, z něhož Jungmann, Gebauer, má jej Váša-Trávníček (dále VT), „Příruční slovník jazyka českého“ (dále PS) a SSJČ. Naproti tomu zvěrolékaři psali až donedávna chřípěcí; tak je tomu i v Riegrově (1863: „ch., nepravě hříběcí“) a v Ottově slovníku naučném („ch., nesprávně h.“). F. Král v „Klinické propedeutice … chorob domácích zvířat“ (Brno 1927) píše jen chřípěcí; A. Hanslian v „Zvěrolékařském názvosloví“ (2. vyd., Brno 1947) u hesla hříběcí má jen pouhý odkaz na chřípěcí, vlastní výklad je umístěn pod chřípěcí. Teprve nejnovější knihy od r. 1956, asi pod vlivem PS nebo VT, mají hříběcí (podobu chřípěcí už neuvádějíce). Jinak je třeba položit důraz na to, že podle VT chřípěcí je lidové.[1]

Proč je ten rozpor? Hříběcí (stř. nebo žen., jak dí SSJČ) vypadá tak, jako by to bylo zpodstatnělé adjektivum, původně asi ženského rodu (jest si domyslit nemoc), od hříbě. Ale starší popisy říkají jen to, že ta nemoc postihuje „mladé koně“; teprve R. Harnach (1960) praví: „choroba … ponejvíce mladých hříbat od 6 měsíců do 3 roků“. Ti, kdo užívají názvu chřípěcí, spojují jej patrně s chřípí (stř.) nebo chřípě (žen.),[2] což je obé ‚zevní stěna nosního otvoru‘ (SSJČ) nebo ‚zevní otvor nosu‘ (PS). Ale tu pak je jiná nesnáz: přípona -ecí je tu zcela proti očekávání; není jiného případu, že by -ecí tvořilo odvozeninu od ženských kmenů na -ě nebo od středních na -í, aspoň v slovnících takových případů nenalézám. To je závada nadmíru vážná; zdá se, že právě ona měla autory jazykových slovníků k tomu, aby dávali přednost slovu hříběcí, neboť [144]u toho přípona -ecí je na místě (srov. telecí, kuřecí, jehněcí, zvířecí, hraběcí, knížecí). Chceme-li rozřešit daný rozpor, musíme znova uvážit všecky okolnosti, a nevyhoví-li dosavadní důvody pro jeden nebo druhý názor, hledat výklad nový. O to se chceme nyní pokusit.

Název hříběcí sice vyhovuje po stránce slovotvorné, ale je možno namítnout něco po stránce věcné. Je sice pravda, že ona nemoc postihuje mladé koně snad už od 4 měsíců, tj. už hříbata. Je však možno koně už několikaleté počítat mezi hříbata? Kdyby nemoc hříběcí byla od hříbě, čekali bychom, že bude postihovat jenom nebo převážně hříbata, ale tak tomu není. A kromě toho: není jiného případu, že by nějaká nemoc měla specifické jméno podle věku postiženého tvora. Žádná jednotlivá nemoc nemá specifický název „dítěcí“, „ženská“, „stařecká“ nebo podobně.[3]

Druhý název, chřípěcí, je možno — z hlediska synchronie — spojovat jenom s chřípí nebo chřípě, ovšem za cenu toho, že způsob tvoření by tu byl naprosto izolovaný. Kromě té izolovanosti je tu i druhá námitka: chřípí je zevní otvor nosu, ale ta nemoc postihuje nozdry, tj. zadní část nosu.[4]

Jako základ tedy nevyhovuje ani hříbě ani chřípě (-í). Jiní Slované nám v této nesnázi nemohou pomoci, mají názvy jiné. Je ještě třetí možnost? Domnívám se, že ano. Vidím ji u slovesa chřipěti. Nejnovější naše slovníky ho sice nemají, ale ono v češtině bylo a snad místy dosud je: stč. bylo chřipěti (typ „trpěti“), z nové češtiny PS má jen zachřipěti. Slovenština má chripieť ‚vydávať zachrípnutý, chraplavý zvuk, hlas‘; je dále r. chripljú, chripét’, ukr. chrypíty, p. chripieć, chrzypieć; a-ová forma je sch. a slovin. hripati. Vše to vyjadřuje pojem, který lze vystihnout slovenským byť zachriplý, tj. mít jistou afekci hrtanu a nosu, následek to nachlazení, projevující se kašlem, rýmou, chraplavým hlasem.[5] Přitom slovenský lid sice rozlišuje kašlání od smrkání, ale chripieť je mu souhrnem všech těchto afekcí horních cest dýchacích. U koní [145]je tu jak kašel („nemocné koně kašlou a těžce dýchají“, praví Jelínek), tak i výtok z nosu.

Na otázku, jaký tvar je chřípěcí, dá nám odpověď lidový název pro epilepsii. Ta se lidově nazývá padoucí nemoc, padoucnice; místy paducí nemoc nebo (vč.) paducina. Obdobné názvy jsou něm. fallende Sucht, angl. falling sickness, středolat. morbus cadens (jsou zde i jiné typy adjektiv: lat. morbus caducus, fr. mal caduc; lot. pakritana kaite od pa-krist ‚padat‘). Ono padoucí je ovšem přechodník od padu ‚padám‘ (stč. padu, pásti), tedy ‚padající‘. Syntaktický vztah k nemoc je tu poněkud zvláštní: není přímý, jako třeba u padající kámen, tj. kámen, který padá, ale padoucí nemoc je ‚nemoc, při které člověk jí postižený padá‘. Je to příklad zvláštní jazykové úspornosti, kterou lze znázornit známým francouzským spojením café chantant (doslova: ‚zpívající kavárna‘), což je nikoli metaforicky kavárna, kde zpívají hosté, ale kavárna, ve které se zpívá, tj. ve které je zpěvní, písňový program, předváděný od placených zpěváků (č. šantán). V padúcí se pak mohlo zkrátit ú: je paducí, vlastně paduci.[6] Od chřípěti by participium ženského rodu staročesky znělo chřípieci (= trpieci), ve složeném tvaru chřípieci. Jiné příklady toho druhu jsou fr. thé dansant (‚čaj s tancem‘, pol. tańcująca herbatka), soirée dansante (pol. wieczorek tańcujący); pol. miejsce siedzące, miejsce stojące (‚místo k sedění, místo k stání‘).[7]

Chápu tedy chřípěcí jakožto zkrácené participium *chřípieci: označuje to nemoc, při které postižený kůň chřípí = chraptí, chřípá, je zachřiplý = kašle a má rýmu, tedy jako „chřípající nemoc“. Je to tedy útvar jako nářečové paducí (rozumí se: nemoc).

Poněvadž sloveso chřípěti se v češtině neudrželo v plné síle a poněvadž se ie zkrátilo (již v staré době!) v ě, původ slova chřípěcí se záhy zatemnil. Tím se vysvětlí to, že již od „Laktifera“ se objevuje domněle správné hříběcí, hledající oporu v tom, že ta nemoc postihuje mladé koně, mezi které patří ovšem i hříbata. Dávám tedy přednost lidovému tvaru chřípěcí.

---

[1] Ale význam „vozhřivka“ u Váši-Trávníčka je omyl; vozhřivka je koňská nemoc docela jiná: r. sap, něm. Rotz (kdežto hříběcí je r. myt).

[2] Např. Kott 1 (1878), s. 543: „nemoc koňská (své sídlo majíc v chřípích)“.

[3] Na druhé straně by se zdálo, že hříběcí má oporu v oficiálním slovenském názvu žriebäcí kach (ten má např. Š. Hörman a P. Žikavský, Chov koní…, Bratislava 1957). Ale toto je sousloví docela mladé, žriebäcí je v něm kalk slova českého. Starší a lidový slovenský název je kach (toto pouhé kach má Manninger-Mócsy, Liečenie vnútorných chorôb… I, Bratislava 1954), což je zajisté postverbale od káchať = kašlat (o koních). Jak mi zjistil K. Klusák, je kach dosud běžné na západním Slovensku v okolí Myjavy, ale i na Pováží a v Žilině, bude zajisté i jinde. Na moravském Horňácku „byl obvyklý ještě před druhou světovou válkou; mladší generace jej však už nezná a užívá pojmenování hríbjací“.

[4] Kott I výslovně klade jako protiklad: „chřípě je přední část, zadní část: nozdry“. Popisy praví (např. Jelínek, Veterinární příručka, 1956), že z nozder vytéká jistý výměšek.

[5] Od chripěti, popř. chripati, mají Slované různé odvozeniny, jako chřipka aj., patří mezi ně patrně i chřípě, zevní část otvoru nosního.

[6] O tomto starém krácení, např. nesuci, činěci, seděci, slyšeci, strojeci, viz Gebauer, Historická mluvnice III 2, s. 87; odráží se ještě v obrozenecké češtině, viz Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého (Čs. vlastivěda, III, 1936) s. 62, 71, 84. Tvar paducí je u Jungmanna (vedle obvyklého padoucí); je ostatně základem lidového, dosud žijícího (např. v mém rodném nářečí) paducina.

[7] Uvádí je A. Otrębska, Język polski 18, 1933, s. 120n., a Gunnar Jacobsson, Scando-Slavica 9, 1963, s. 130.

Naše řeč, ročník 47 (1964), číslo 3, s. 143-145

Předchozí Hana Prouzová: Přivlastňovací přídavná jména na -ův, -in v současné češtině

Následující Slavomír Utěšený: Brumbáři a brundiváli