Odstavce

Josef V. Bečka

[Articles]

(pdf)

-

Odstavec z grafického hlediska je část textu (psaného projevu) vyznačená začátkem (začíná na novém řádku, zpravidla odsazeném od okraje) a koncem. Tímto grafickým, tedy optickým prostředkem se vyznačuje obsahové členění projevu.[1]

Jde o to, v jakém vztahu je grafické členění textu v odstavce k členění jeho obsahu. Ukažme si to na příkladu. Uvádím začátek 10. kapitoly Raisova románu „Kalibův zločin“, který je vhodný tím, že přes celkem neveliký jeho rozsah lze na něm ukázat všechny hlavní problémy, o něž nám tu běží.

Celá ves byla bílým květem obalena, jenom hřebeny střech vynikaly z hustých korun, plných vůně a včelího bzukotu. V širu se vlnilo obilí a pestřily se lučiny plné pryskyřníků, kukaček a hadího kořene, mezi nimiž tomka silně zaváněla.

Brambořiště a řepoviště byla rozrýhována zelenými okopanými řádky a na jetelištích růžověly prvé medonosné paličky. Nade vším se klenula obloha jako pomněnky, stále čistá a plná sluneční záře. Vonný prohřátý vzduch se jemně zachvíval.

Vojta Kaliba chodil stále zamračen, všechen klid byl v něm nadobro rozrušen. Žil v stálé bázni, brzo-li opět vybuchne nová bouře. Chodil, jako by po obou stranách viděl číhající neštěstí.

Když se s tatínkem poprvé v poli potkal, chytil jej za ruku a pravil: „Prosím vás, nehněvejte se a věřte mi, že nad tím nade vším ani spát nemůžu.“

Starý naň pohleděl vlahýma očima a stiskl mu ruku.

„Vrátíte se zas k nám, viďte?“

„Teď ne, Vojtíšku, teď ne, až se to snad časem změní; ty se proto netrap, od tebe bych neodcházel!“ měkce odpověděl.

[66]V citovaném úryvku jsou tři obsahové úseky: popis jarní přírody (první dva odstavce), vystižení duševního stavu Kalibova po roztržce se ženou a po odchodu jeho otce (třetí odstavec) a rozhovor Kalibův s otcem (zbytek). Mezi prvým a druhým odstavcem je přechod měkký, neboť oba odstavce jsou části jednoho obsahového úseku, vyznačují členění uvnitř něho. Souvislost je tu nepřerušena a úsek ani nemusil nezbytně být rozdělen do dvou odstavců.

Zato mezi druhým a třetím odstavcem je přechod ostrý; je tu předěl mezi dvěma obsahovými úseky a spojitost druhého úseku s úsekem předcházejícím není vyjádřena, čtenář si ji musí doplnit sám. Druhý obsahový úsek je krátký a má jen jeden odstavec. Mezi třetím a čtvrtým odstavcem je opět obsahový předěl, ale s jasnou implicitní souvislostí, proto formálně, tj. slovy tuto souvislost vyznačovat by bylo zbytečné. Formálně je tedy přechod ostrý, obsahově měkký. Třetí obsahový úsek, dialogický, je rozdělen v tolik odstavců, kolik replik dialog obsahuje (přitom první replika otcova je nahrazena vyjádřením jeho mimiky a gesta). Dělit repliky dialogu v odstavce je ustálená konvence, odstavce vyznačují členění dialogu.

Vidíme tu postup pro Raise velmi příznačný: jednoduchý a jasný kompoziční postup, přechody na předělu úseků nebývají formálně zvlášť vyznačeny a obsahovému členění adekvátně odpovídá i členění v odstavce. Jsou však i postupy jiné. Pro názornost je můžeme ukázat na obměnách textu Raisova (ovšem musíme přitom odhlédnout od estetického hodnocení, neboť užití jiných postupů nezbytně — tu více, tu méně — deformuje umělecký postup Raisův).

Především lze předěl mezi obsahovými úseky, je-li obsahově ostrý, „změkčit“ tím, že se spojitost, vztah mezi nimi formálně vyjádří. Bývá to spojovací věta, a někdy i celý spojovací odstavec.[2]

V beletrii vychází spojovací věta zpravidla z obsahu, tj. explicitně vyjadřuje to, co je v textu implicitně obsaženo. Může být položena buď na začátek no[67]vého úseku (tedy na začátek odstavce, jímž úsek začíná), nebo na konec předcházejícího úseku (tedy na konec odstavce, jímž tento úsek končí).

Položíme-li spojovací větu na začátek nového úseku, změní se ostrý přechod mezi odstavci na předělu obou úseků v přechod měkký. S takovým užitím spojovací věty by se příslušná část citovaného úryvku z Raise změnila asi takto:

— — — Vonný prohřátý vzduch se jemně zachvíval. Nade vším se klenula obloha jako pomněnky, stále čistá a plná sluneční záře.

V Kalibově nitru však nebylo sluneční záře. Chodil stále zamračen, všechen klid byl v něm nadobro rozrušen. — — —

Tímto způsobem je více zdůrazněn kontrast mezi jarní přírodou a rozháraným nitrem Kalibovým.

Položíme-li spojovací větu na konec předcházejícího úseku, posuneme úsekový předěl dovnitř odstavce. Spojitost úseků se tím zesílí, ale členitost se zastře. Takovému přechodu říkám — na rozlišení od předešlého — přechod splývavý. Se splývavým přechodem by úryvek vypadal asi takto:

— — — Nade vším se klenula obloha jako pomněnky, stále čistá a plná sluneční záře. Vonný prohřátý vzduch se jemně zachvíval. Kaliba však příchod jara ani nevnímal a v jeho nitru nebylo sluneční záře.

Chodil stále zamračen, všechen klid byl v něm nadobro rozrušen. — — —

Můžeme si představit i užití spojovacího odstavce, asi s tímto obsahem: jak působila jarní příroda na lidi, na jejich chování a jak působila na Kalibu. Odstavec by tvořil vlastní obsahový úsek, v němž by obsahovou souvislostí dozníval první úsek a předjímal se úsek druhý, vytvářející tak obsahovou souvislost s ním.

Je i další kompoziční možnost: dva obsahové úseky se prolnou, prostoupí a vznikne obsahový úsek kombinovaný. Způsoby takového prostoupení mohou býti různé, podle toho, zda se za základ vezme úsek jeden a druhý se do něho prolne (pak tu jsou dvě možnosti, podle toho, který z úseků se vezme jako základní), anebo se prostupují navzájem střídavě (zde je pak možností více, podle délky obou úseků). Jako příklad si uveďme aspoň jednu z uvedených možností (prolínání střídavé), opět jako obměnu úryvku z Raise:

V Kalibovi byl všechen klid nadobro rozrušen. Chodil zamyšlen a neviděl, jak se celá ves obalila bílým květem, nevnímal vůni rozkvetlých korun, neslyšel včelí bzukot v nich. Zamračen chodil mezi poli a neviděl vlnící se obilí a lučiny pestřící se pryskyřníky, kukačkami a hadím kořenem. Brambořiště a řepoviště byla rozrýhována zelenými řádky a na jetelištích růžověly první medonosné paličky. Ale Kaliba chodil kolem, jako by po obou stranách viděl [68]jen číhající nebezpečí. Nade vším se klenula obloha jako pomněnky, čistá a plná sluneční záře. V Kalibově nitru však nebylo sluneční záře. Žil v stálé bázni, brzo-li opět vybuchne nová bouře.

Místo dvou obsahových úseků se třemi odstavci jsme dostali jeden, kombinovaný úsek, s jediným obsáhlejším odstavcem. Vzájemné vztahy byly zesíleny, členitost mezi úseky byla nahrazena členitostí uvnitř úseku. Aby si tato výčtová členitost, kompozičně dosti umělá, zachovala soudržnost, není radno ji posilovat členitostí vnější, grafickou. Proto vychází jen jeden odstavec, třebas rozsáhlejší.

Vedle přechodů ostrých, měkkých a splývavých nacházíme v beletrii ještě tzv. přechod prudký. Jedna obsahová souvislost, která by normálně tvořila jeden obsahový úsek, je nápadným zásahem přerušena a rozdělena do úseků dvou. Prudké přerušení je vyznačeno tím, že předěl je umístěn dovnitř věty nebo aspoň věta předčasně ukončeného úseku je vyznačena jako nedokončená. Prudký přechod je vždy ještě zdůrazněn odstavcem. Jako příklad můžeme uvést známou scénu z 5. kap. I. dílu F. L. Věka:

— — — Něco zasténalo, strašlivě, až mu (Věkovi) tělem projelo. Jak klečel, chtěl vyskočit, ale vtom náhle ucítil na hrdle studenou, ledovou ruku. Hrůza ho pojala, div že neomdlel. Vykřikl ve smrtelné úzkosti, vytrhl se té ledové ruce, a nedbaje sténání a chrčení, vyskočil jako štvaný, a nedbaje tmy, hnal se pryč. Jak se dostal ven, jak dveře našel, to nevěděl, ani kudy to letěl —

Pojednou ozval se tichou nocí umlklým, ve spánek ponořeným klášterem zvonek. Byl to ten, jenž dával znamení k obědu. Ale nyní, skoro o půlnoci! A jak zvonil! Někdo zrovna šíleně tahal za řemen, zvon ječel jako na poplach. Pak rázem umlkl.

Ale klášter byl už vzhůru. Atd.

Prudkou změnou hlediska (postup častý ve filmu!) účinně se zvýšilo dějové napětí vyprávěné scény. Jestliže hledisko vyprávění nezměníme, dostaneme místo dvou úseků úsek jeden a odstavcové členění se stane zbytečným:

— — — Jak se dostal ven, jak dveře našel, to nevěděl, ani kudy to letěl. Na chodbě nahmatal řemen zvonku, kterým se dávalo znamení k obědu. Zrovna šíleně za něj zatahal, zvon tichou nocí ječel jako na poplach.

Klášter, ponořený v spánek, rázem byl vzhůru. — — —

Prudkého přechodu užívají autoři také tehdy, když chtějí zdůraznit, že vyprávěná scéna byla náhle, nečekaně přerušena vnějším zásahem. V tom případě je prudký přechod zvláštní formou přechodu ostrého.

[69]Můžeme shrnout: Odstavce jsou obrazem obsahového členění projevu a přirozeně z něho vyplývají (mám na mysli prózu, v poezii je situace zčásti jiná). Aktivně se odstavce na členění projevu — kromě případů, o nichž pohovoříme později — podílejí jen ve dvou případech: umožňují rozlišit přechod měkký a splývavý a pomáhají vyznačit členitost uvnitř obsahového úseku. Důsledkem této dvojí aktivní úlohy odstavce pak je, že se grafické členění textu v odstavce nekryje vždy s členěním obsahovým. Vedle případů, kdy jeden odstavec vyznačuje jeden obsahový úsek, a to celý, jsou časté případy, kdy jeden obsahový úsek je rozdělen do více odstavců. Splývavý přechod umožňuje, aby jeden odstavec vyznačoval obsahové úseky dva (teoreticky možno předpokládat obsahových úseků více). Oba případy se mohou kombinovat: v jednom odstavci jsou části dvou úseků, popř. celý jeden úsek a část jiného. Konečně jsou i mezní případy, kdy obsahová souvislost je taková, že ji lze pokládat za dva obsahové úseky souvisle na sebe navazující, nebo za úsek jeden, silněji členěný. Neužití odstavce pak vzbudí, popř. posílí dojem, že jde o jeden obsahový úsek, kdežto užití odstavce naopak posílí, popř. vzbudí dojem, že jde o úseky dva.

Má tedy odstavec vedle své základní funkce, vyznačovat obsahovou členitost textu, ještě funkci další, jež s onou základní těsně souvisí, a to funkci členitost textu podporovat, zesilovat, anebo naopak tlumit, oslabovat.

Na doplnění výkladu analyzujme ještě jeden příklad z naučné prózy. Je to začátek kapitoly „Grafická diagnostika“ z knihy Viléma Laufbergra „Malá tajemství života“ (Praha 1960).

Autor začíná rozlišením pojmu »nemoc« a »choroba«. Tento obsahový úsek rozdělil do dvou odstavců a na konci druhého splývavě přechází do dalšího obsahového úseku:

Cílem lékařského vyšetřování je rozpoznat nemoc nebo chorobu. Obě slova se užívají pomíšeně. Neprávem; člověk může být nemocen, ale neříkáme, že je chorobný. Nemocný člověk má příznaky, zvýšenou teplotu, bolest, zduřeniny, zrychlené dýchání aj., a to všechno je jeho nemoc, stav, jehož je on sám specifickým nositelem.

Naproti tomu lékaři pozorují své nemocné a usuzují, že společné příznaky musí mít společnou příčinu, ale i společný průběh těchto příznaků, soudí, že nemoci jednotlivých lidí lze seřadit do typů nebo druhů, a ty je vhodné nazvat chorobami. Tyto společné znaky zařazené do nového, vyššího typu, zvaného choroba, jsou výsledkem jejich zevšeobecňujícího poznání. Nemoc je tedy soubor konkrétních příznaků jediné osoby, jednoho nemocného, kdežto choroba je abstraktní výčet příznaků shromážděných třebas do učebnicového popisu choroby. Abychom si ještě přesněji tyto pojmy vyjasnili, rozveďme význam tří jiných slov daleko obecnějšího obsahu, a to vědomost, znalost a známost.

[70]V dalších třech odstavcích rozvíjí autor druhý obsahový úsek (načatý už splývavým přechodem na konci úseku prvního); je to výklad, co je známost, co znalost a co vědomost:

Známost je vše, co bylo o daném tématě objeveno, poznáno kýmkoli a kdykoli, předpokládaje, že existuje jakýkoli záznam o této věci. Známostí je proto obrovský počet, jsou shromážděny v nesmírně obsažné literatuře vědecké všech časů i jazyků. Známosti shromáždili všichni, kdož v tom oboru nalezli nový poznatek.

Znalost je všechno, co jednotlivec o daném předmětě kdy slyšel, viděl, četl — kdykoli a kdekoli —, i když třeba mnohé zapomněl. Znalosti jsou poznatky jednotlivcovy.

Vědomost je všechno to, co si jednotlivec dovede ze svých znalostí uvědomit přímo krátkým přemýšlením bez pomůcek, jako je nahlédnutí do knih. Známosti jsou shromážděny v celé lékařské literatuře, znalosti jsou zaznamenány jen v té části literatury, kterou jednotlivec četl, ale též v těch přednáškách, které slyšel, nebo na těch nemocech, které vyšetřoval. Vědomosti jsou ty znalosti, které nosíme ve své paměti, nebo v našem případě, které si lékař přináší k lůžku nemocného. Ještě jinými slovy zcela obecně můžeme naše tři pojmy rozšířit, řekneme-li, že bádání je tvorba známostí, výuka — tvoření znalostí, učení — tvoření vědomostí.

Třetí obsahový úsek (aplikace výměrů z předcházejících dvou úseků na lékařskou praxi) tvoří jen jeden odstavec. Spojovací věta na začátku má zajistit navázání na úsek předešlý:

Vraťme se k našemu lékaři. Přichází k lůžku nemocného, vyšetřuje ho a zjišťuje příznaky jeho nemoci. Pak srovnává výčet nalezených příznaků s výčtem příznaků, které zná o všech chorobách, a naleznuv, že určité příznaky nemoci se shodují s příznaky abstraktní choroby, provádí diagnózu. Diagnóza tedy dělá z nemoci chorobu. Diagnostikování je proto myšlenkový pochod v mysli lékaře. Diagnóza — výsledek přemýšlení — závisí na vědomostech vyšetřujícího. Může být proto nedokonalá, jsou-li jeho vědomosti neúplné, a může být dokonalejší, když si své vědomosti, s nimiž přišel k nemocnému, doplní prolistováním učebnice, čímž mnohé ze svých znalostí převede na vědomosti, a může být ještě dokonalejší, když začne studovat to, co dosud nezná, totiž lidské známosti. To je obecný poznávací postup platný pro všechna povolání, ale v lékařství má zvláštní význam zejména pro nemocného, a proto je mu třeba věnovat pozornost.

Všechny tři obsahové úseky jsou tak propracovány, že jdou-li za sebou, zcela přirozeně vytvářejí tři celky, oddělené od sebe členěním v odstavce. Jde jen o to, jakým způsobem mají být na sebe navázány. První a druhý úsek na sebe obsahem nenavazují ani není mezi nimi nějaký přímý vztah. Bez formálního navázání by mezi nimi byl ostrý přechod a čtenáři by nebylo jasno, proč je autor k sobě přiřadil. Je nutná spojovací věta, nemůže však vycházet z obsahu (jako jsme viděli v obměně úryvku z Raise). V takovém případě autor spojovací větou naznačuje svůj kompoziční záměr, svůj důvod, proč obsahový úsek [71]sem zařadil. Protože jde jen o náznak, může být formulace spojovací věty různá. Často stačí formulace jen povšechně hodnotící; v našem úryvku by zněla asi takto: Důležité pro nás je vyjasnit si přesněji pojmy »vědomost, znalost, známost«. Častá je též formulace výzvová: Vyjasněme si přesněji i pojmy… Někdy pro spojovací větu volí autoři formu otázky: Jaký je rozdíl mezi pojmy »vědomost, znalost, známost«? Otázka navazuje na předcházející souvislost, třebas i vzdálenější, a musí tu být jistá pravděpodobnost, že by si ji čtenář mohl položit. Kde tomu tak není (a to je právě v našem úryvku), forma otázky není vhodná. Konečně může autor ve spojovací větě přímo konstatovat kompoziční potřebu: Pro další výklady potřebujeme si ještě zpřesnit pojmy »vědomost, znalost, známost«. (Tohoto postupu užil Laufberger a kombinoval jej s formulací výzvovou.)

Všechny tyto formy spojovací věty poukazují na kompoziční potřebu navázání spojitosti, říkám jim proto kompoziční spojovací věty, na rozdíl od tzv. obsahových spojovacích vět, které sice mají také kompoziční úkol navázat spojení, ale činí tak explicitním vyjádřením obsahové spojitosti s předcházejícím úsekem.

Mezi druhým a třetím úsekem citovaného úryvku je také ostrý předěl. Autor jej změkčil kompoziční spojovací větou výzvovou: Vraťme se k našemu lékaři. Protože však v průběhu úseku je navázání na předcházející souvislost zcela jasné, spojovací věta nutná nebyla.

První a druhý úsek citované ukázky je dále členěn v odstavce. Toto členění uvnitř úseků je fakultativní (v odborném textu stejně jako v beletrii). Odstavce by mohly být dány i na jiné místo, počet jich mohl být zvýšen, nebo naopak snížen. Obraz vnitřního členění úseku by se tím pozměnil, ale obsahová souvislost úseků by se nezměnila.

Připomeňme, že i v odborném projevu se mohou dva obsahové úseky prostoupit a vytvořit úsek kombinovaný. Prolínání střídavé (které jsme volili v obměně úryvku z Raise) se však pro odborný projev hodí méně než pro beletrii. Přitom členění základního úseku v odstavce zůstává zpravidla zachováno, dokonce je do jisté míry i zesíleno, zato části prolínajícího se úseku se připojují těsně, bez užití odstavců, neboť jimi by se oslabilo vyznačení těsného vztahu obou částí úseků. V našem úryvku lze takto kombinovat úsek druhý a třetí. Jedna ze dvou možností by vypadala asi takto:

Pro lékařskou praxi si musíme ujasnit přesněji ještě pojmy »vědomost, znalost, známost«.

[72]Vědomost je všechno to, co si jednotlivec dovede uvědomit přímo krátkým přemýšlením bez pomůcek, jako je nahlédnutí do knih. Např. lékař přichází k lůžku nemocného, vyšetřuje ho a zjišťuje příznaky jeho nemoci — — —

Znalost je všechno, co jednotlivec o daném předmětě kdy slyšel, viděl, četl, i když třebas mnohé zapomněl. Lékař při diagnostikování může své vědomosti, s nimiž přišel k nemocnému, doplnit prolistováním učebnice, čímž mnohé ze svých znalostí převede na vědomosti. Atd.

Shrneme-li své pozorování, můžeme říci, že funkce odstavců je v odborných textech v zásadě stejná jako v próze umělecké. Ve způsobu využití odstavců se ovšem obrážejí rozdíly rozvíjení obsahových úseků. Prudký přechod, už pro svou expresívnost, je v odborném textu málo pravděpodobný. V plynulém slohu beletristickém jsou měkké přechody častější než ve slohu odborném, v němž se silně uplatňuje princip systematičnosti. Ostré úsekové předěly jsou v odborných textech častější; přitom příliš ostré přechody, ohrožující soudržnost textu, je tu častěji potřebí změkčovat spojovacími větami. Jsou to zpravidla spojovací věty kompoziční (v beletrii jsou velmi řídké). V odborném textu se obsahová souvislost úseku s úseky předcházejícími také častěji navazuje až při jeho rozvíjení, nikoli hned na začátku, jak tomu většinou bývá v beletrii, v níž se členitost stále vyvažuje s plynulostí.

Odstavce upozorňují čtenáře na obsahové členění, a tím mu usnadňují čtení; mnohdy ho přímo vedou ke správnému chápání obsahové členitosti. A nejen to: svou optickou nápadností i samému autorovi písemného projevu neustále připomínají nutnost správného členění. Písemnému projevu dávají optickou přehlednost a nadlehčují obraz textu.

Řekli jsme však, že odstavce nejsou jen prostým vyznačením vnitřní členitosti textu. Uvedli jsme případy, kdy užitím nebo neužitím odstavce lze zesílit nebo ztlumit obsahové členění. Můžeme však uvést i případy, kdy odstavec svou optickou nápadností přímo umožňuje užít jistých kompozičních postupů.

Především je to užití odstavců velmi krátkých (s jednou zcela krátkou větou). Takový odstavec svou nápadností je vhodný k vytčení, zdůraznění myšlenky. Ukazuje nám to dobře úryvek z knihy Julia Fučíka „V zemi milované“ (Praha 1949, s. 456):

Jednoho dne ohlásila (tj. mladá Kazaška) svým rodičům, že se chce učit. Že chce umět číst a psát. „Nešťastný“ otec, který přežil revoluci, zděsil se revoluce ve vlastním domě. Zdálo se mu, že má jen dvě východiska: zemřít, nebo zabít dceru, která má odvahu takto šlapat po tradicích staré manapské rodiny z Kyzyl Orda. Zatímco se rozhodoval mezi těmito dvěma východisky, jeho dcera nalezla třetí:

[73]Uprchla z domova.

Bez lístku dojela vlakem až do Turkestánu. — — —

Na témž místě o něco dále užil J. Fučík dokonce série velmi krátkých odstavců k účinné výrazové zkratce:

Projížděla znovu onou tratí, jíž před půldruhým rokem projela s takovou námahou a strachem. Nevystoupila v Kyzyl Orda. — — — Její cíl to nebyl. Její trať vedla dále.

Kazalinsk.

Saksaulskaja.

Čelkar.

Ak-Bulak.

Rozloučila se s Asií — — — Přijížděla do Evropy. Její cíl: Moskva.

Krátké věty v kombinaci s krátkými odstavci účinně vystihují prudký spád děje:

Jura vystřelil. Vyskočil.

Adam ho zezadu chopil za ramena. Jasinko mu ťal zepředu po hlavě (I. Olbracht, Nikola Šuhaj loupežník).

Zvláštní ráz má odstavec v číslovaném výčtu odborných textů. Někdy se číslovaný výčet neliší navenek od obsahového úseku členěného v odstavce ničím jiným než tím, že jeho odstavce jsou očíslovány nebo označeny písmeny. Můžeme si představit druhý obsahový úsek citovaného úryvku z knihy V. Laufbergra tak, že by odstavce o vědomosti, znalosti a známosti byly označeny čísly nebo písmeny. Tím by sice byla zdůrazněna členitost výčtového obsahového úseku, ale číselnou řadou by zároveň byla zdůrazněna i těsná jejich souvislost. Tímto způsobem je výčtový úsek (popř. výčtová část úseku) současně rozčleněn i spjat. Chceme-li sepětí zesílit, vyjádříme celý číslovaný výčet v jednom, třebas velmi bohatém a složitém souvětí. Příslušný úryvek, po jistých úpravách, by vypadal takto:

Pro další výklady potřebujeme přesněji rozlišit pojmy »známost, znalost, vědomost«, a to takto:

1. známost je vše, co bylo o daném tématě objeveno, poznáno kýmkoli a kdykoli, pokud existuje jakýkoli záznam o tom; známostí je proto obrovský počet, jsou shromážděny v nesmírně obsažné literatuře vědecké všech časů i jazyků;

2. znalost je všechno, co jednotlivec o daném předmětě kdy slyšel, viděl, četl — kdykoli a kdekoli —, i když mnohé zapomněl;

3. vědomost je všechno to, co si jednotlivec dovede ze svých znalostí uvědomit přímo krátkým přemýšlením bez pomůcek, jako je nahlédnutí do knih.

Zvláštní ráz odstavců číslovaného výčtu se nadto projevuje i tím, že bývají nezřídka odsazeny od okraje jinak než normální odstavce a někdy bývá od [74]okraje odsazen celý jejich text. Je otázka, máme-li toto členění ještě pokládat za odstavce.

Odstavce mívají velmi rozmanitou délku. Citovali jsme z knihy J. Fučíka odstavce s výpovědí jednoslovnou, naproti tomu bychom mohli uvést — kdyby to technicky bylo možné — z novely Arnošta Lustiga „Dita Saxová“ na s. 51—58 odstavec na 260 řádků. Délka odstavců závisí na několika činitelích. Především je závislá na délce obsahových úseků a na způsobu jejich rozvíjení. Dlouhé úseky, podrobně, klidně a plynule rozvíjené, mají zpravidla i dlouhé odstavce. Jestliže autor rád člení a zdůrazňuje myšlenky, volí často podrobnější členění i uvnitř úseků. I když má třebas dlouhé úseky, vychází mu odstavců více a jsou kratší. Ve slohu stručném, úsečném převládají obsahové úseky kratší, a také kratší nebo i zcela krátké odstavce. Naproti tomu autor se slohem nervním, neklidným, přecházejícím stále z věci na věc, má ve svém projevu velkou členitost, ale s měkkými až neznatelnými předěly; to se pak projevuje častějšími splývavými přechody a odstavce bývají delší, někdy až nápadně dlouhé. Číselné výčty prozrazují odborného autora, který rád pracuje se systematickým tříděním. Rozhoduje i ráz a funkce sdělovaného obsahu. V úvahách bývají odstavce delší, protože i úseky bývají poměrně dlouhé. Naproti tomu v dynamickém vypravování bývají odstavce kratší, nejednou i velmi krátké. Pasáže dialogické mají odstavce krátké, zvláště pasáže s dialogem dramatickým, který mívá krátké repliky. A tak i v jedné knize jsou místa s odstavci delšími až dlouhými a místa s odstavci kratšími i krátkými.

---

[1] Členění na odstavce se věnuje pozornost zejména v anglických a amerických slohových příručkách, a to především z hlediska rozvíjení obsahu odstavců (tedy kompozičního postupu uvnitř odstavců). U nás psal o odstavcích Vilém Mathesius v kap. „Umění psát odstavce“ ve své stati Řeč a sloh (ve sborníku Čtení o jazyce a poesii, Praha 1942, s. 97—102); všímá si také hlavně rozvíjení tématu odstavců (i se zřením k tematickým přechodům uvnitř odstavců, zvláště úvodních a závěrových). Problémy rozvíjení obsahových úseků (bez zření k odstavcům) jsem se podrobněji zabýval v knize Základy kompozice jazykových projevů, Praha 1960. V tomto článku probírám způsoby, jak obsahové úseky na sebe navazují a jak se to projevuje v členění textu na odstavce.

[2] O způsobech spojování větných celků v nadvětných souvislostech píše Vl. Skalička v čl. Syntax promluvy (enunciace), Slovo a slovesnost 21, 1960, s. 241n. Rozlišuje tzv. implicitní syntax (spojení je zprostředkováno jen významem větných celků), explicitní syntax (spojení je slovně vyznačeno vyjádřením časového, příčinného vztahu, vysvětlení) a poukaz neboli navázání (odkazovacím zájmenem, opakováním slova předcházející věty, aktuálním členěním větným). Toto rozlišení, platné pro spojování větných celků uvnitř obsahových celků, lze aplikovat i na spojení mezi obsahovými úseky, zvláště na měkké přechody. Protože spojení mezi obsahovými úseky je volnější, objevuje se tu ještě přechod ostrý, který uvnitř obsahového úseku není dobře možný, a kromě toho vedle prostředků spojování i odstavec jako prostředek členění. Na zmírnění příliš ostrých přechodů jsou pak zvláštní věty s funkcí spojovací. Skalička je výslovně neuvádí, ale lze je do jeho systému uvést, protože se objevují i uvnitř obsahových úseků, a to tam, kde by nastal ostrý přechod, který je uvnitř obsahového celku nežádoucí.

Naše řeč, volume 47 (1964), issue 2, pp. 65-74

Previous V. Kondrová: Nasmlouvané brambory

Next Jaroslav Hubáček: Metaforické názvy v železničářské mluvě