Podstatná jména slovesná se zvratným zájmenem

Milan Jelínek

[Articles]

(pdf)

-

Chápeme-li jistý děj jako předmět (substanci), zvolíme k jeho pojmenování podstatné jméno dějové, a to buď slovesné (např. orání), nebo dějové v užším smyslu (např. orba).[1] Podstatná jména slovesná se vyznačují poměrnou pravidelností tvoření a odvozují se běžně od převážné většiny sloves. Proto se někdy v praktických mluvnicích a v slovníkových pracích uvádějí mezi slovesnými tvary (obyčejně za příčestím trpným, z něhož vznikla). Po stránce gramatické však patří nesporně ke jménům podstatným.[2]

Ponecháme zde stranou otázku, jakými příponami se podstatná jména slovesná tvoří a jak se při tom obměňuje slovesný základ, neboť to je v dostatečné úplnosti zpracováno v soudobých českých mluvnicích. Věnujeme však pozornost zajímavému jevu, který vzniká při tvoření těchto podstatných jmen od sloves se zvratným zájmenem se nebo si. Podstatné jméno slovesné se od zvratných sloves běžně tvoří tak, že se k němu zvratné zájmeno nepřidává. Tím se shoduje s ostatními podstatnými jmény dějovými, např. díti se - děj, smát se - smích, chlubit se - chlouba, hádat se - hádka, tahat se - tahanice.[3] Je tomu [230]tak ve všech případech, kdy sám význam podstatného jména slovesného nebo kontext zajišťuje jeho jednoznačné chápání. Někdy se však kvůli zřetelnosti spojují podstatná jména slovesná se zvratným zájmenem, a tím se liší ode všech jiných typů podstatných jmen dějových. Jde zřejmě o vývojovou novotu,[4] jak lze soudit z té skutečnosti, že se substantiva spojená se zvratným zájmenem (obyčejně jen se zájmenem se) objevují častěji teprve v rané době obrozenské a že jejich frekvence — přes nepříznivý postoj mluvnické teorie[5] — v poobrozenském vývoji spisovné češtiny neustále vzrůstá.

Zvratné zájmeno nebývá zpravidla u těch podstatných jmen slovesných, která vznikla ze zvratných sloves stálých, pokud ovšem neexistuje vedle slovesa zvratného stejně znějící sloveso nezvratné s jiným významem a pokud je v takovém případě dvojznačnost vyloučena kontextem. Tyto podmínky jsou splněny např. u těchto podstatných jmen slovesných odvozených od zvratných sloves stálých:[6]

bát se: jaképak bání (Jirásek); blýskat se: blýskání na časy (úzus); divit se: za hrozného křiku a divení (Bass); hemžit se: hemžení nálevníků (K. Čapek); modlit se: dávají na modlení (Vrchlický); chovat se: slušné chování (úzus); chvět se: nervózní chvění kolem rtů (K. J. Beneš); leknout se: až jí leknutím u srdíčka píchlo (Baar); loučit se: je smutno z loučení (Fučík); smát se: ústa více způsobilá k smání než k hubování (J. Jahn); snažit se: byl ve svém snažení šťasten (Jirásek); odhodlat se: odhodlání ztvrdlo v ní v kámen (K. J. Beneš); provinit se: tísněna podivným pocitem provinění (Glazarová); shledat se: jaké by to bylo shledání? (V. Hálek); zdát se: proti všemu zdání (K. Čapek) atd.;

přát si: vyhověla přání dítek (Arbes); pomyslit si: kalí [231]mu náladu pomyšlení, že… (Baar); povšimnout si: chodili kolem ní bez pozdravu a bez povšimnutí (K. J. Beneš); stýskat si: neměla stýskání a bědování ve zvyku (Světlá); zoufat si: malé jsou příhody jejich (dělníků) zoufání (Vančura) aj.

V nové době se stále častěji připojuje zvratné zájmeno (zvláště se) i k těmto slovesným podstatným jménům, třebaže to není z hlediska jednoznačnosti významu nutné. Ve většině případů jde o mechanické užití zvratného zájmena pod vlivem příslušných tvarů slovesných. Uveďme jako příklad větu z denního tisku: „Takové hašteření se místo vážné diskuse nemůže být na prospěch věci“ (Rovnost). Vypustíme-li zájmeno se, je smysl věty jednoznačný, týž jako při vyjádření se zvratným zájmenem. Je možné, že pisatel chtěl připojením zvratného zájmena výslovně upozornit na vzájemnost daného děje mezi několika osobami (recipročnost). Tato vlastnost průběhu děje je ovšem součástí pojmového obsahu slova hašteření, a proto nemusí být znovu vyjádřena zvratným zájmenem.

V některých případech je však připojení zvratného zájmena k podstatnému jménu slovesnému utvořenému od stálého zvratného slovesa více nebo méně oprávněno.[7] Dobře to lze ukázat na následující větě: „Budování není dívání se na práci jiných, ale vlastní práce“ (Zemědělské noviny). Užití zvratného zájmena zde zvýrazňuje protiklad mezi trpností postoje diváka a aktivností jiných občanů. Zájmeno se u uvedeného podstatného jména vyjadřuje pod vlivem podstatných jmen typu učení se (tj. učení sebe samého) tu skutečnost, že původce děje „dívání“ vykonává danou činnost pro sebe, pro své uspokojení. Mám tedy za to, že na případy tohoto druhu působí podstatná jména slovesná, u nichž zájmeno se označuje zvratný předmět děje. Lze to předpokládat tím spíše, že u podstatných jmen nabývá zvratné se povahy pouhé přípony s významem zvratnosti. Ostatně nelze tu vyloučit ani vliv stálého zvratného slovesa dívat se, přihlédneme-li zejména k tomu, že ve větě uvedené jako příklad je u podstatného jména dívání se zachována slovesná vazba (dívání se na práci). Rozhodu[232]jícím momentem pro připojení zvratného zájmena k podstatnému jménu dívání je však v našem případě snaha zdůraznit protiklad mezi původcem děje „dívání“ a původci děje „práce“. Není-li smysl věty takto obměněn, zůstává podstatné jméno slovesné bez zvratného zájmena. Tak je tomu např. ve větě pronesené mluvčím, kterého unavilo hledění do televizoru: „Mám už dost toho dívání.“

Podobně jako v předcházejícím případě, kdy bylo k podstatnému jménu slovesnému dívání připojeno zájmeno se, můžeme vysvětlit funkci zájmena si u podstatného jména slovesného osobování (patrně omylem místo osvojování) v následující větě: „Polytechnická výchova přispěje k osobování si základních pracovních dovedností“ (Rudé právo). Jde tu zřejmě o zvýraznění toho, že činnost „osobovat si něco“ přináší prospěch svému původci, poskytuje mu užitek. Na připojení zájmena si k podstatnému jménu slovesnému utvořenému od stálého zvratného slovesa osobovat si něco působí případy, v nichž má zájmeno si rozlišovací funkci, např.: „Vystoupil na schůzi proti přivlastňování si cizích zásluh“ (srov. přivlastňovat si něco × přivlastňovat něco někomu). Vznik výrazu osobování si můžeme ovšem připsat i vlivu základového slovesa osobovat si, který je tím silnější, že podstatné jméno slovesné od tohoto slovesa utvořené nepatří k slovům běžně užívaným.

Rozlišovacím prostředkem je zvratné zájmeno u těch podstatných jmen utvořených od stálých zvratných sloves, která by se bez zvratného zájmena mohla vztáhnout jak k slovesu zvratnému, tak i k stejně znějícímu slovesu nezvratnému, majícímu však jiný slovníkový význam. Jako příklad lze uvést slovesa stranit se něčeho a stranit něčemu. Kdybychom trvali na podobě podstatného jména slovesného bez zvratného zájmena, museli bychom se smířit s existencí homonymního podstatného jména stranění k oběma slovesům. To by však vedlo v některých případech k výrazovým potížím. Lze to doložit na následující větě s podstatným jménem slovesným utvořeným od slovesa stranit se něčeho: „Hospodářův zřejmý neklid a stranění se stavení ji mátlo ještě více“ (Vrba). Vyškrtneme-li zvratné zájmeno u podstatného jména stranění se, stává se věta nezřetelnou. Podobně jako v tomto případě pomáhá zvratné se odlišit podstatné jméno slovesné patřící ke slovesu zmocnit se něčeho od podstatného jména [233]náležícího k slovesu zmocnit něco: „Jest tu (u Durycha) minimum uměleckého zmocnění se a ztvárnění světa“ (B. Václavek). Bez zvratného zájmena bychom zmocnění chápali jako odvozeninu od slovesa nezvratného a věta by nabyla jiného, nežádoucího smyslu. To, co bylo řečeno o zájmenu se, platí i pro si. Např. v následující větě zvratné zájmeno odlišuje podstatné jméno slovesné s významem ‚hovět si v něčem‘ od podstatného jména s významem ‚hovět něčemu‘: „Hovění si v kráse, jejíž etický základ jest nemravný, jest zajisté rovněž nemravno“ (B. Václavek). Ovšem tam, kde je jednoznačnost homonymního podstatného jména slovesného zajištěna kontextem, dáváme přednost podobě bez zvratného zájmena. Požadavek jednoznačnosti je např. splněn bez připojení zvratného se v této větě z hovorového úzu: „Děcka, nemůžete si hrát bez hádání a praní?“ Obě podstatná jména jsou dostatečně kontextem určena, takže jejich spojitost se stálými slovesy hádat se a prát se je mimo jakoukoli pochybnost.

Sklon k připojování zvratného zájmena vzrůstá u těch podstatných jmen slovesných, která nepatří k běžným výrazovým prostředkům, třebaže jsou tvořena obvyklým způsobem. Přidáním zvratného zájmena se u nich posiluje spojitost se základovým slovesem. Tak lze vysvětlit přítomnost zvratného se u podstatného jména postění se: „Ale postění se brzy ho (žebráka) omrzelo“ (Neruda). Podstatné jméno postění (se) vyskytuje se poměrně zřídka, neboť pro předmětné pojetí tohoto děje se ustálilo podstatné jméno půst (to ovšem označuje vedle děje druhotně i dobu tímto dějem vyplněnou).

Zvláštní pozornosti si zasluhují některé typy zvratných sloves, které se sice chovají jako zvratná slovesa stálá, ale mají vedle sebe sloveso nezvratné s jiným významem. Jejich zvratné zájmeno nemá funkci předmětovou, nýbrž spolu s předponou obměňuje význam základového slovesa. U typu dočíst se něčeho je zvratné zájmeno spolu s předponou do- výrazovým prostředkem významu ‚dosáhnout něčeho činností pojmenovanou základovým slovesem‘. Podstatné jméno slovesné tvořené od těchto sloves přibírá k sobě zpravidla zvratné se, aby se odlišilo od stejně znějícího podstatného jména odvozeného od slovesa nezvratného, např.: dočíst se něčeho — dočtení se něčeho × dočíst něco — dočtení něčeho. Jak je vidět z uvedeného příkladu, ztrácí se u podstatného jména slovesného rozdíl ve vazbě, který je u slovesa [234]spolu se zvratným zájmenem rozlišovacím prostředkem mezi oběma významy. Připojení zvratného se k podstatnému jménu je tedy nutné, má-li se dosáhnout jednoznačnosti vyjádření.

Nepředmětové zvratné zájmeno se obyčejně nepřipojuje k podstatnému jménu slovesnému tvořenému od zvratných sloves typu smluvit se s někým, v nichž je zvratné se vedle předložkového pádu s někým výrazovým prostředkem vzájemnosti nebo společenství. Avšak i v těchto případech se vedle běžnější podoby nezvratné smluvení s někým setkáváme s podobou zvratnou smluvení se s někým, třebaže vzájemnost je většinou dostatečně určena předložkovým pádem. Jde tu zajisté o vliv vyjádření slovesného. Podobně je tomu u typu nosit se s něčím, v němž mluvčí naznačuje svůj nepříznivý poměr k pojmenovanému ději. Předložkový pád s něčím u podstatných jmen slovesných typu nošení s něčím v dostatečné míře odlišuje význam, jehož součástí je nepříznivé hodnocení děje, od prostého pojmenování činnosti nošení (něčeho). Vlivem zvratného slovesa se však připojuje i zde zvratné zájmeno: nošení se s dřívím. Konečně je třeba se zmínit o typu napracovat se, kde je zvratné zájmeno spolu s předponou na-výrazovým prostředkem velké míry činnosti. Pokud se k tomuto typu podstatné jméno slovesné vůbec tvoří, přijímá vždy kvůli zřetelnosti zvratné zájmeno: napracování se.

Mnohem častěji se setkáváme se zvratným zájmenem u podstatných jmen slovesných utvořených od zvratných podob sloves nezvratných (např. mytí se — mýt se). U těchto sloves má zvratné zájmeno funkci předmětu, který je ovšem věcně totožný s podmětem (myji se znamená „myji sám sebe“). Děj tedy zasahuje svého původce, a to buď z jeho vlastní vůle (zabít se skokem z okna), nebo mimo jeho vůli (zabít se pádem z okna). I tento zvratný děj lze pojmout jako předmět (substanci) a vyjádřit podstatným jménem slovesným. Vyplývá-li při substantivním pojmenování děje jeho zvratnost z kontextu, zvratné zájmeno se obyčejně k podstatnému jménu slovesnému nepřipojuje. Tak by bylo např. zbytečné v následujících větách:

Mně není do bavení, když na vás (drotary) pohlédnu (Heyduk). Nepatrny bývají příčiny lidského hněvání (Lužická). Atlet leží bez hnutí na zemi (Arbes). Koupání zakázáno (úzus). Už měl taky léta na ženění (Majerová). Ještě nikdy netrvalo Klapzubovým hochům [235]oblékání tak dlouho jako tentokrát (Bass). Dvě ženy držely se v tuhém objetí (Klostermann). Zaslechl v tichu hrozebný praskot ohlašující nové sesouvání (Majerová). Zahynuli všichni smrtí dobrovolnou — udušením (Arbes). Uvařila jsem si mezitím pro uklidnění půl šálku čaje (Lit. noviny). Na ostrůvku nastalo utišení veliké (Baar). Vůz se hnal bez zastavení až k vesnici Trnové (Vančura).

Od těchto případů musíme odlišovat podstatná jména slovesná, u kterých převládá trpné pojetí děje. Např. větu „Celá krajina jevila neobyčejné osvěžení“ (Arbes) chápeme spíše v tom smyslu, že krajina byla něčím (v daném případě napadáním sněhu) osvěžena. Při takovém pojetí podstatného jména slovesného chybějí ovšem podmínky pro připojení z vratného zájmena. O příklady na tento typ podstatných jmen slovesných není nouze:

Z očí šlehl neklamný zásvit radostného překvapení (Arbes). Standa div nesklouzl rozčilením z beder Pepkových (K. Čapek). Standovi tluče srdce vzrušením (K. Čapek). Hořkost zklamání zaplavuje její dětské srdéčko (Baar). Atd.

Kontext však nezajišťuje ve všech případech jednoznačný význam podstatného jména slovesného, které vyjadřuje zvratný děj. Tam, kde vzniká nezřetelnost, vypomáhá si jazyk připojením zvratného zájmena k podstatnému jménu.[8] Z vratné zájmeno se nebo si ztrácí ovšem přitom svou předmětovou platnost a přehodnocuje se v částici, takřka v slovotvornou příponu, která slouží k vyjádření zvratného významu. Svědčí o tom především zachování nepřízvučného tvaru pro 4. pád se, ačkoli by si postavení u podstatného jména vyžadovalo změnu 4. pádu v druhý (např. chválit se — chválení se místo předpokládaného chválení sebe). U sloves se zvratným zájmenem si nemění se sice změnou slovesa v dějové podstatné jméno pád zvratného zájmena, ale očekávali bychom nahrazení nepřízvučného tvaru si přízvučným sobě (srov. sloužit si sám — služba sobě samému). K podstatnému jménu slovesnému se však v případech, kdy si to vyžaduje zřetelnost kontextu, připojuje zájmeno zvratné v tvaru si (např. dovolit si neskromnost — dovolení si neskromnosti). Na přeměnu zájmena v pouhou příponu ukazuje i jeho nepřemístitelnost. U podstatných jmen slovesných zaujímá zvratné zájmeno se nebo si vždy jen postavení [236]těsně za podstatným jménem, ke kterému patří. Např. ve větě „Jeho ustavičné mýlení se svědčilo o malém soustředění na obsah projevu“ (Lit. noviny) nelze přesunout zájmeno se za některé jiné slovo. Třebaže zájmeno se nebo si má u podstatného jména slovesného funkci slovotvorného prostředku (morfému), píše se tradičně odděleně od něho. Tento způsob psaní vystihuje tvarovou samostatnost podstatného jména (skloňováním se neliší od téhož jména bez zvratného zájmena).

V umělecké literatuře jsou doklady na podstatná jména slovesná se zvratným zájmenem poměrně řídké. Příčinou toho je bezpochyby jejich knižní povaha, pak také nejistota, nedopouští-li se autor jejich užitím chyby, především však to, že podobě bez zájmena dodává jednoznačnosti kontext. Jak již bylo řečeno, mluvnická teorie dlouho odsuzovala spojování podstatného jména slovesného se zvratným zájmenem jako nesprávnost a nepřipouštěla zde výjimky. Výrazová potřeba si však vynutila schválení tohoto prostředku a podporovala jeho šíření i v textech uměleckých. Častěji se s ním ovšem setkáváme v literatuře publicistické a odborné, neboť tyto texty usilují o větší skladební jednoznačnost výrazu nezávislou pokud možno na kontextu, a to vede k hojnějšímu užívání tohoto prostředku.

Názorný příklad na úkonné užití zvratného zájmena u podstatného jména slovesného uvádí Fr. Trávníček: odtržení se země od státu × odtržení země od státu. Rozdíl mezi obojím vyjádřením vyplývá z významu zájmena se: v prvním případě se země odtrhla od státu vlastním úsilím (děj vychází ze země a k ní se vrací), v druhém byla odtržena násilně někým jiným (děj vychází z činitele mimo zemi a zasahuje ji).[9] Jiné příklady:

(Základu vědomostí) lze nabýti skutečným učením se spisovnému jazyku (Zubatý). Pro trošku toho vožení se na vodě dělá takový rámus (Hálek). Pražádná snaha vyznamenání se (Neruda). To vzdalování se společnosti bylo mu asi dost těžkým (Kaminský). Pouhým [237]vzpřímením se prozradil, že je doposud v plné mužné síle (Arbes). Samovolné pak zaprodávání se a ochotné podrobování se cizím nezřízeným choutkám považovali bychom za prostituci (Lier). Bylo to prostě uvědomění si svých povinností ze strany pana majora (Hašek).

K těmto příkladům můžeme připojit doklady, které uvádí Kv. Hodura z prací Zd. Nejedlého: učení se ve škole, bezměrné se obohacování, vyhraňování se národních individualit, duch vyrovnání se s ostatními třídami, pod vlivem zdvižení se nových horstev aj.[10]

Vývoj v dnešním spisovném jazyce směřuje zřejmě k tomu, aby se zvratné zájmeno v předmětové funkci připojovalo k podstatnému jménu slovesnému bez jakéhokoli omezení. Nemůžeme v tom vidět porušování spisovné normy, nýbrž naopak její obohacování o prostředek, který vylučuje dvojí možné chápání podstatného jména slovesného — nezvratné i zvratné. Vzhledem k tomu, že jde o prostředek knižní, doporučujeme při jednoznačnosti textu dávat přednost podstatnému jménu slovesnému bez zvratného zájmena. Ovšem ani v takových případech nemůžeme připojení zvratného se nebo si považovat za chybu.[11]

---

[1] Viz M. Jelínek, K nominálnímu způsobu vyjadřování. Funkce dějových substantiv. Slavica pragensia IV, 1962, s. 629n. Tam další literatura.

[2] Fr. Kopečný zdůvodňuje řadění podstatných jmen slovesných k tvarům sloves tím, že někdy „zastávají skloňovaný infinitiv“, např. viděl jsem vázání ječmene rukama = viděl jsem vázat ječmen rukama (Základy české skladby, Praha 1962, s. 138). To však nelze považovat za dostatečný důvod, stejně jako nemůže být slovesná povaha podstatného jména slovesného prokázána poukazem na „jeho naprostou totožnost významovou“ se slovesem a na jeho „paradigmatičnost“ (s. 136).

[3] Viz Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 1406. Z toho ovšem vyplývá, že u podstatných jmen slovesných nelze mluvit o vynechávání zvratného zájmena, jak to činí některé praktické mluvnice.

[4] O spojování podstatného jména slovesného se zvratným zájmenem v slovanských jazycích z hlediska vývojového viz B. Havránek, Genera verbi v slovanských jazycích, Praha 1937, s. 92n.

[5] Připojování zvratného zájmena k podstatným jménům slovesným odsoudil už J. Dobrovský: „Rozdíl, jejž někteří chtějí činit mezi učení a učení se, cvičení a cvičení se, navrácení a navrácení se, je zbytečná vyumělkovanost, třebaže je nutno lišit učiti »lehren« od učiti se »lernen«, cvičiti »üben (einen andern)« od cvičiti se »sich üben«... (Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, Praha 1809, s. 188).

[6] Příklady jsou vzaty z Příručního slovníku jazyka českého, z lexikálního archívu Ústavu pro jazyk český ČSAV a z vlastního materiálu.

[7] Ještě podle J. Gebauera to bylo nepřípustné. V. Příruční mluvnici jazyka českého (Praha 1904²) je formulováno toto omezující pravidlo: „Jenom když má býti vytčeno, že zájmenem zvratným je vysloven předmět děje, připojuje se zájmeno toto také ke jménu slovesnému; např. drážditi se — dráždění sebe n. dráždění se (s vytčením předmětu) a dráždění (bez toho vytčení)...“ (s. 402).

[8] Viz B. Havránek - A. Jedlička, Česká mluvnice, Praha 1963², s. 263.

[9] Mluvnice spisovné češtiny II, s. 1406. Autor tu vyslovuje domněnku, že na připojení zvratného zájmena k podstatnému jménu slovesnému má vliv přítomnost druhého předmětu (např. podrobování se činnosti) a že jde tedy o snahu, „aby byly vyjádřeny oba předměty“. Domnívám se však, že přítomnost druhého předmětu obyčejně jen zvyšuje nebezpečí dvojznačnosti, a proto si vynucuje připojení zvratného zájmena k podstatnému jménu slovesnému.

[10] O českém jazyce Zdeňka Nejedlého, Naše řeč 36, 1953, s. 3.

[11] Stejný stav jako v dnešní spisovné češtině je i ve spisovné slovenštině. Srov. E. Pauliny - J. Ružička - J. Štolc, Slovenská gramatika, 1955², s. 258. Čteme tu nejen doklady jako vynára sa otázka, čo vlastne kmitá pri šírení sa svetelných vln (Hajko), ale i jej priateľské správanie sa k nemu (Hečko).

Naše řeč, volume 46 (1963), issue 5, pp. 229-237

Previous Antonín Dostál: 1100 let tradice spisovných jazyků slovanských

Next Jaroslav Porák, Stanislava Poráková: K problematice překládání ruské publicistické literatury