O jazyku časopisů a novin

Jaroslav Machač

[Short articles]

(pdf)

-

Pozornost naší pravidelné rubriky, která kriticky sleduje jazykovou stránku novin a časopisů, jsme tentokrát zaměřili k populární měsíční revui našich historiků Dějiny a současnost, kterou vydává Společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí. Jde o časopis s velmi širokou a bohatou problematikou, zabývající se — s aktuálním pohledem — dějinami v nejširším slova smyslu. K jeho hlavním přispěvatelům patří pracovníci většiny našich významnějších historických pracovišť akademických, fakultních aj. Náš předpoklad, že to zaručuje i dobrou jazykovou úroveň časopisu, se po probírce prvních sedmi čísel loňského (IV.) ročníku vcelku splnil.

Časopis Dějiny a současnost bere svůj popularizační úkol doslova. Nesnaží se jen o prohlubování historických znalostí průměrně vzdělaného čtenáře uveřejňováním populárních statí z různých badatelských oblastí, ale usiluje programově a po formální stránce často i hledačsky o přístupnost i o poutavost historické látky. Z časopisu je patrná snaha, aby stejně přitažlivě byly psány příspěvky zabírající časově i geograficky obsáhlou látku (např. přehledné výklady ze starověkých dějin) jako „drobné historie“ (z pravidelné rubriky toho jména), věcný archeologický popis jako reportážně dramatické vyprávění s válečnou tematikou. Je přirozené, že výsledky této snahy jsou u různých autorů různé a že ani zvolená forma nepůsobí vždy vhodně.

Poměrně nejméně přístupné — ve srovnání s ostatním obsahem časopisu — se zdají články z dějin výtvarného umění. Je to mj. dáno i vlastním způsobem vyjadřování vypěstovaným v uměnovědných oborech, metaforičností výtvarně kritické terminologie ap., avšak nelze přehlédnout ani podíl autorův. Posuďme např. tyto ukázky z článku věnovaného V. V. Reinerovi (z č. 6):

Jak pružný a měnlivý byl však tehdy Reinerův projev, ukazuje nejnázorněji Poslední soud v kupoli křižovnického kostela v Praze z let 1722—1723, po němž bezprostředně následovala asi první Reinerova práce v zahraničí, malířsky na výsost kultivované fresky v knihovním sále dolnorakouské kartouzy v Gamingu, datované rokem 1723, jež vykazují podobnou plnozvučnost barevnosti syté a vzdušné zároveň, jako vyobrazení Proměnění Krista v zámecké kapli v Jemništi z roku 1725.

Zatímco se v tomto případě podaří po čase i čtenáři zvládnout záludnosti věcně i formulačně přetíženého souvětí, nezvládl již ani sám autor po stylizační stránce závěr svého článku:

Poměrně zřídka maloval Reiner podobizny, z nichž (nepravá věta vztažná) patrně mnohé během doby zanikly. Svůj (místo jeho) autoportrét s protějškovou [51]podobiznou manželky, namalovány asi nedlouho po svatbě roku 1725, vypovídá o sebevědomí umělce, stojícího již tehdy na výsluní slávy, slávy (následuje delší řetěz vedlejších vět), která nepohasla dosud, neboť stále znovu nás naplňuje úctou a obdivem pohled na ohromné plochy, které Reiner uměl zvládnout s lehkostí a rychlostí až nepochopitelnou a přece je dokázal nadat skvělou výrazovou silou a uměleckou přesvědčivostí.

K tomuto jazykovému monstru není třeba nic více dodávat.

Avšak vraťme se ještě ke kladným stránkám časopisu. Jedním z příkladů, jak se jeho autoři snaží o přitažlivost podání, je forma dialogu. K tomu je ovšem třeba poznamenat, že užití této formy nesmí být samoúčelné. Nejlépe je to patrno na dvou různých částech „Rozhovoru o F. N. Babeufovi“ (z č. 3). Tam, kde se autoři dialogu zabývají skutečně diskusní problematikou, má forma dialogu svůj smysl. Avšak to, že se snažili vměstnat do dialogického pásma (zvláště v úvodu) i věcné objektivní údaje o této historické osobnosti, působí rušivě a násilně. To bylo možno vyřešit např. krátkým medailónkem v záhlaví dialogu. Nejzdařileji je — podle našeho mínění — této formy užito v příspěvku věnovaném nové inscenaci Shakespearova Hamleta (v č. 3), a to opět především proto, že se zde opravdu diskutuje. Je nesporné, že tento stylizovaný interview pomyslného novináře s Hamletem a jeho divadelním představitelem působí živěji a věrohodněji jako mluvený projev než některé skutečné interviewy v časopise otištěné; ty mají spíše charakter projevů psaných.

S obvyklými nedostatky, které na tomto místě jazyku a stylu naší publicistiky často vytýkáme, se v časopise Dějiny a současnost setkáváme jen ojediněle. Tím spíše ovšem v tomto prostředí vyniknou. Jsou to např. jmenné konstrukce tohoto typu: ředitelka liberecké galerie musela nastoupit cestu hledání dalších obrazů (č. 3); pomíjení různosti slovesných vazeb: (měl) zjistit, má-li česká buržoazie čekat, naléhat nebo se zříci anglické a francouzské garancie hranic (č. 2); hromadění přívlastkových genitivů: zabýval se problémem ohřevu pláště přístroje (č. 1); přívlastkový 2. pád místo náležitého příd. jména přivlastňovacího: dvoustupňová raketa Merkulova (spr. Merkulovova) (tamtéž).

Za zmínku stojí rusismy v článku o přípravách atentátu na cara Alexandra II. (v č. 3). Svědčí sice o práci autora s ruskými prameny, ale pro svou nápadnost měly být zachyceny aspoň redakcí. Jde vesměs o rusismy v pádových vazbách a těm je právě v překladech třeba věnovat zvláštní pozornost; první je v překladu ruského citátu: uznáváme vraždu jedním (místo spr. za jeden) z nejhlavnějších prostředků; další v textu samém: vážil radu každého, kdo se zajímal veřejnými záležitostmi (místo spr. o veřejné záležitosti); plán [52]sestával (lépe skládal se) ze tří od sebe (místo spr. na sobě) nezávislých částí.

Závěrem připojujeme upozornění na několik rušivých nedopatření pravopisných. Je to neodůvodněné nebo nesprávné psaní velkých písmen, např. v názvech metternichovských institucí (v č. 4) jako Tajná šifrovací kancelář aj., dále v nacistickém názvu okupovaného Polska Generální Gouvernement, místo spr. Generální gouvernement, v označení příslušníků papežské a císařské strany v středověké Itálii Guelfové a Ghibelini místo spr. guelfové a ghibellini (str. 5). Na několika místech je užito starší pravopisné podoby u slov cizího původu, a to i v případech, kdy Pravidla již starší způsob neuvádějí ani jako dubletu, např. Pannonie (2) místo spr. Panonie, praetoriáni (3) místo pretoriáni, maitresse (4) místo metresa aj. Polské místní jméno Częstochowa, které píšeme obvykle zčeštěným pravopisem Čenstochová, vyskytlo se v 2. pádě v kuriózním tvaru (podle vzoru „žena“) u Czenstochowy (v č. 1).

Řekli jsme úvodem, že populární časopis Dějiny a současnost vycházející za autorské spolupráce historiků z předních našich vědeckých a odborných pracovišť má vcelku dobrou jazykovou úroveň. Uvedené kritické poznámky, závažnější i drobnější, nemají být popřením tohoto tvrzení, chtějí jen přispět k dalšímu i jazykovému zdokonalení této revue, svým společenským působením a dosahem velmi důležité.

Naše řeč, volume 46 (1963), issue 1, pp. 50-52

Previous Blažena Rulíková-Havlová: Z knih, časopisů a novin

Next František Váhala: Přemnožit a přeplnit