Z knih, časopisů a novin

Blažena Rulíková-Havlová

[Reviews and reports]

(pdf)

-

K otázce vývoje spisovného jazyka

V časopise „Voprosy jazykoznanija“ (1962, 3, s. 3) vyšel velmi zajímavý článek M. V. Panova O rozvoji ruského jazyka v sovětské společnosti. Autor v něm ukazuje na obsáhlou a složitou problematiku vývoje spisovné ruštiny v nových společenských podmínkách a přináší celou řadu podnětů obecné platnosti, důležitých pro studium vývoje spisovného jazyka v současném období. Tyto otázky jsou velmi aktuální i u nás, jak o tom svědčí diskuse o poměru obecné češtiny a spisovného jazyka, která probíhá v Slově a slovesnosti.[1]

[47]V první části článku charakterizuje Panov vývoj ruského jazyka z hlediska poměru společnosti k spisovnému jazyku a k jeho normě.

Nová epocha v životě ruského lidu, zahájená Velkou říjnovou revolucí, nezůstala bez vlivu ani na vývoj ruštiny. Podstatně se změnil okruh uživatelů spisovného jazyka: staly se jimi lidové vrstvy, jejichž vyjadřovacím prostředkem bylo dosud nářečí nebo městská mluva lidová (gorodskoje prostorečije). Pro první období je charakteristická značná rozkolísanost spisovné normy, protože návyky užívat spisovného jazyka nebyly u nejširších vrstev pevné a protože těžká situace v porevolučních letech nedovolovala zajistit ihned vyšší úroveň školního vzdělání, dostatek knih a náležitou péči o jazykovou kulturu. Lenin však i v této situaci dovedl vytyčit správný požadavek: bránit stabilitu (ustálenost) ruského jazyka. „A je jednou z velkých zásluh sovětské společnosti,“ oceňuje M. V. Panov, „že dovedla uchránit spisovný jazyk od rušivých vlivů, jimiž hrozil nápor nářeční a městské lidové mluvy.“ — V souvislosti s požadavkem stability spisovného jazyka upozorňuje autor na to, že ustálenost spisovného jazyka je podporována stále se zpomalujícím tempem jazykových změn (především v oblasti hláskové a v mluvnické stavbě) a že se toto zpomalování stává objektivním zákonem vývoje spisovného jazyka v současném období.

Boj za přísnou normativnost spisovného jazyka prošel v Sovětském svazu několika zcela odlišnými etapami. V jazykové praxi 20. let je možno — podle autora — schematicky rozeznávat dva typy spisovného jazyka: přísně normativní (méně rozšířený) a jazyk „polospisovný“ (velmi rozšířený). Vývoj spisovného jazyka probíhal za vzájemného působení obou typů, přičemž spisovný jazyk pohlcoval postupně jazyk polospisovný, asimiloval jej a sám se tím obohacoval a přetvářel. — Literatura 20. let odrážela složitou jazykovou situaci tehdejší doby. Spisovatelé však využívali jazykových rozdílů se záměrem uměleckým. Jazyk postav (nářeční, lidový) odlišovali od jazyka svého (spisovného, i když individuálně zabarveného). A tento protiklad naučil čtenáře hodnotit stupeň normativnosti určitých pasáží v díle a pomohl u nich vypěstovat uvědomělý poměr k spisovné normě. Ovšem pozadí neutrální normy, s níž by bylo třeba srovnávat, tu chybělo.

V 30.—40. letech nastává období upevnění spisovné normy. V literatuře začíná převládat neutrální vrstva spisovného jazyka (podle Panova „neutrální styl“). „To byl užitečný proces,“ zdůrazňuje autor článku, „protože nejdříve musel být upevněn neutrální styl, aby se na jeho základě a ve vztahu k němu mohly v rámci spisovného jazyka rozvíjet a zdokonalovat i styly ostatní.“ V té době byl nejaktuálnější protiklad spisovnost — nespisovnost, ovšem chápání spisovnosti [48]se často omezovalo jen na neutrální styl. Zákonitý proces upevňování spisovné normy přinesl však s sebou i celou řadu záporných jevů: znovu se projevily puristické snahy, s nepochopením byly v literatuře přijímány jazykové charakteristiky postav, jazyk s převládající vrstvou neutrálních prostředků stával se neživým a jednotvárným.

Nové, třetí období ve vývoji spisovné ruštiny nastalo v 50. letech. Pro ně je charakteristické vypracování stylistických rozdílů uvnitř spisovného jazyka. V umělecké literatuře se znovu objevují tendence vkládat do spisovných projevů nářeční a žargonové charakteristiky, ale na pozadí spisovné, přísně normované řeči.

M. V. Panov si v článku dále všímá toho, jak vývoj jazykové normy v mnohém závisel i na způsobu šíření a osvojování spisovného jazyka. Do revoluce byla důležitým činitelem rodinná tradice omezeného a uzavřeného okruhu uživatelů, inteligence. Připouštěla-li spisovná norma varianty jazykových prostředků, osvojovala se jen ta, která byla dána rodinnou tradicí této úzké sociální nebo i místní skupiny. Po Velké říjnové revoluci, kdy se okruh uživatelů spisovného jazyka nebývale rozšířil, stala se hlavní učitelkou jazyka kniha. Ta již umožňovala bohatý výběr různých variant v rámci spisovného jazyka. Jejím vlivem se osvojování spisovné normy stávalo uvědomělým. Objevily se však i jiné důsledky: do řeči hovorové začalo pronikat mnoho prvků knižních, mezi normou hovorovou a knižní se často nedělal rozdíl (20. a 30. léta). Mnohé vlivy však nejsou ještě dostatečně prozkoumány, např. vliv politické publicistiky na vytváření současné spisovné normy, úloha rozhlasu při šíření spisovného jazyka a jeho kultury ap. Autor se však vůbec nezmiňuje o vlivu školy na šíření jazykové normy a nevšímá si blíže ani vlivu kodifikace. Bylo by jistě důležité i tyto vztahy vyjasnit, jak to ukázal článek L. P. Krysina, L. I. Skvorcova a B. S. Švarckopfa „Problémy kultury ruské řeči“ (Izvestija Akademii Nauk SSSR, 1961, s. 425), o němž jsme v Naší řeči už referovali.[2]

Zajímavá je i druhá část Panovova článku, v níž se autor zabývá vývojem stylového systému ruského jazyka. Spisovný jazyk pokládá shodně s námi za systém stylů. Základem tohoto systému je podle něho neutrální styl (nemotivovaný, ruským termínem „neokrašennyj“). Vedle něho pak rozlišuje styly motivované („okrašennyje“), a to jednak vyšší, jako je styl knižní, řečnický, básnický, a styly nižší (hovorové). Značnými stylistickými změnami prochází ruský jazyk v posledním období svého vývoje. Většina těchto změn souvisí s jeho demokratizací. Podstatně se rozšířil vliv nižších stylů na styl [49]neutrální a přitom zvláštní důležitosti nabyl styl hovorový. Jeho studiu je třeba věnovat náležitou pozornost, i když je to spojeno s mnohými obtížemi. Proti nesprávnému názoru, že tento útvar není spisovný, Panov dokazuje, že do spisovného jazyka patří. Neobsahuje nářeční prvky a užívají ho titíž lidé, kteří za jiných situací užívají neutrálního nebo vyššího stylu spisovného jazyka. To však neznamená, jak Panov upozorňuje, že by neexistovalo množství různých individuálních typů mluvy, které skutečně stojí mimo spisovný jazyk. Podat podrobnou charakteristiku hovorového stylu ruského jazyka bude možno až po bedlivějším prozkoumání, ale některé typické vlastnosti uvádí autor již ve svém článku. V hovorovém stylu se např. velmi často užívá metaforického a metonymického přenášení významů, možnost záměny synonym je větší, mnohé významové rozdíly v tomto stylu neexistují. Kontext je pro pochopení zvlášť důležitý. V hovorovém stylu se často setkáme s emocionálním zabarvením jazykových prostředků, s frazeologickým spojováním slov, s příležitostným (neobvyklým) způsobem tvoření slov i s mnohými typy vyjádření, které v stylu neutrálním a ve vyšších stylech nejsou možné. Velmi výrazné jsou syntaktické zvláštnosti tohoto stylu. Autor dále zdůrazňuje, že hovorový styl jako styl spisovného jazyka je normován, přičemž jeho normy souvisí s normami neutrálního stylu. Úkolem jazykovědy je přesně určit tyto normy, popsat možnosti jejich variací a vymezit hranici, za níž hovorový styl již přechází v jazyk nespisovný.

V třetí části článku se autor zabývá charakteristikou jazykových změn. Ukazuje, že i jednotlivá změna má za následek často řadu změn jiných. Z toho pak vyvozuje důležitý požadavek: vývoj ruského jazyka je třeba zkoumat dialekticky a komplexně, tj. nesoustřeďovat se jen na některé složky jazyka (např. jen na tvarosloví). V poslední kapitole pak řeší vztah mezi vnějšími a vnitřními činiteli působícími na vývoj jazyka.

Jak je i z této krátké zprávy vidět, článek M. V. Panova je obsahově velmi bohatý. Přináší mnoho příležitostí k srovnávání, mnoho nových postřehů a celou řadu nových podnětů. V mnohém pak potvrzuje stanovisko našich jazykovědců, a to nejen v otázkách teorie vývoje spisovného jazyka,[3] ale i v otázkách současné jazykové politiky, ať jde o požadavek stability spisovného jazyka (i při jeho stylové variabilitě), nebo o ocenění důležitosti jeho hovorové podoby a její přináležitosti do jazyka spisovného, anebo o pojetí demokratizace jazyka.

---

[1] Srov. Slovo a slovesnost 22, 1961, 23, 1962.

[2] B. Rulíková-Havlová, Soustředěný zájem o otázky jazykové kultury v Sovětském svazu, Naše řeč 45, 1962, s. 26n.

[3] O vývoji českého spisovného jazyka srov. základní práci akad. B. Havránka Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda, řada II (Spisovný jazyk český a slovenský) a souborně o otázkách jeho teorie v Studiích o spisovném jazyce (1963).

Naše řeč, volume 46 (1963), issue 1, pp. 46-49

Previous Miloslava Rejmánková: Praktická slovenská stylistika

Next Jaroslav Machač: O jazyku časopisů a novin