K sedmdesátinám akademika Bohuslava Havránka

Alois Jedlička

[Articles]

(pdf)

-

(* 30. ledna 1893)

Když jsme před deseti lety u příležitosti šedesátých narozenin akad. B. Havránka přehlíželi a hodnotili jeho dosavadní rozsáhlou a bohatou činnost i jeho působení v české jazykovědě, vyslovili jsme na závěr přesvědčení, že se za jeho vedení Ústav pro jazyk český ČSAV stane ohniskem pokrokové vědy o českém jazyce, teoreticky vyspělé i životné a přihlížející k praxi. Dnes, kdy se po deseti letech u příležitosti sedmdesátých narozenin tohoto vynikajícího vědce a ušlechtilého a hluboce lidského člověka znovu ohlížíme zpět, abychom přehlédli velkou práci, kterou dosud vykonal, a kdy se zároveň s jubilantem díváme, jak je to jeho zvykem, vpřed na úkoly, které naši jazykovědu čekají, můžeme říci, že se naše přesvědčení víc než splnilo. Shodou okolností spadá těch deset let, po které akad. Havránek akademický Ústav pro jazyk český přímo řídí a je v jeho čele, v jedno s desetiletou činností Ústavu v nové, Československé akademii věd. A krátká přehlídka jeho růstu a rozvoje, kterou jsme při té příležitosti přinesli v minulém čísle Naší řeči, podává víc než přesvědčující svědectví o ústředním postavení Ústavu v rozvoji současné české lingvistiky a bohemistiky.

Těch deset let v životě a činnosti našeho jubilanta je možno opravdu spojovat se vším, co se v české jazykovědě, zvláště v slavistice a bohemistice, v té době u nás dálo. Až se budou psát dějiny tohoto období československé lingvistiky, ukáže se, jak plodně a pronikavě do něho zasahovaly pracovní konference dotýkající se různých oblastí a různých tematických okruhů jazykovědných, a při hodnocení účasti na těchto zásadních konferencích nebude a není už dnes sporu o tom, že vůdčí osobností na všech byl právě akad. B. Havránek. [2]Vedl často už přípravné práce s jejich pořádáním spojené, ale vlastní význam i podíl jeho účasti je v tom, jak svůj široký lingvistický rozhled, schopnost bystrého vidění problematiky i smysl pro odhalení aktuálních úkolů dovedl uplatnit v řízení konferencí i v podnětném vytyčování dalších úkolů. Jeho závěrečná hodnocení byla vždy ukazatelem směru a rozvoje lingvistického myšlení v celku i rozvoje jednotlivých oborů i dílčích úseků lingvistických. Kriticky i sebekriticky dovedl přitom přiznávat omyly, kterých se česká jazykověda v tomto období kvasu a hledání skutečné marxistické jazykovědy a metodologie někdy dopouštěla. Vždy se však stavěl proti dogmatismu ve vědě, proti mechanickému přístupu k řešení problémů, proti jejich jednostrannému zjednodušování. Cesta k marxistické jazykovědě, kterou československá jazykověda v tomto období procházela, znamenala nejen boj proti překonaným a překonávaným názorům, ale především boj za nové myšlenky, za novou metodologii jazykovědné práce.

Na prahu těchto pracovních konferencí stála 1. celostátní konference čs. lexikografů, konaná r. 1952 v Bratislavě (její jednání i pracovní výsledky jsou publikovány v Lexikografickém sborníku, Bratislava 1953). Význam této konference je i v tom, že se tu vlastně poprvé v takovém měřítku sešli při řešení společné problematiky i společných konkrétních úkolů čeští a slovenští jazykovědci a že si zde plodně vyměnili názory i zkušenosti.

Po konferenci širšího slavistického zaměření (v r. 1953 v Olomouci) a po závažných poradách a konferencích o dílčích jazykovědných oborech (o stylistice v Liblicích 1954 a o dialektologii téhož roku v Brně) zasáhly pronikavě do našeho jazykovědného myšlení zvláště dvě konference konané před IV. mezinárodním sjezdem slavistů v Moskvě 1958 (konference o historickosrovnávacím studiu slovanských jazyků a o vědeckém poznání soudobých jazyků[1], usilující obecně ujasnit a vymezit předmět, metody i vztahy bádání diachronního a synchronního. Významným mezníkem byla liblická konference o marxistické jazykovědě v r. 1960, jejíž výtěžky jsou publikovány ve sb. Problémy marxistické jazykovědy (tam je i zásadní úvodní referát akad. Havránka, [3]zčásti otištěný pod názvem Aktuální metodologické problémy marxistické lingvistiky ve Slově a slovesnosti 22, 1961, s. 77n.; zhuštěně v Nové mysli 15, 1961, s. 978n., spolu s J. Běličem a L. Doleželem; znamenala zároveň nástup nové marxisticky orientované jazykovědy a její soustředění na plnění úkolů teoreticky zásadních a společensky závažných.

Podali jsme letmý přehled i stručnou charakteristiku vědeckých konferencí jazykovědných v souvislosti s významným životním výročím našeho jubilanta, protože jsme přesvědčeni, že jeho podíl na nich byl ve většině případů dominantní. Kdo bude chtít vysledovat vývoj lingvistického myšlení akad: Havránka i jeho působení, najde ve sbornících i v časopiseckých souborech z těchto konferencí, v úvodních projevech, referátech i podnětných diskusních příspěvcích to, co jeho spolupracovníci a starší i mladší žáci znají z přímého pracovního i lidského styku s ním, to, co vytváří kolem akad. Havránka ovzduší oddaného, až vášnivého zaujetí pro vědeckou práci. Toto etos vědeckého pracovníka usilujícího o pravdivé vědecké poznání skutečnosti, dávajícího do služeb tohoto poznání vlastně celý svůj život, své síly i svou pracovní energii a houževnatost, neměřícího svou práci počtem odpracovaných hodin, ale závažností úkolů kladených naší socialistickou společností a naléhavou potřebou tyto úkoly plnit, strhuje svým příkladem mladší pracovníky a představuje zároveň výchovné cesty i výchovné prostředky, jimiž akad. Havránek ve vědeckém ústavu i na vysoké škole působí.

Do období posledních deseti let spadá i vyvrcholení intenzívní činnosti akad. Havránka v oblasti lexikografické. Akad. Havránek stojí se svými spolupracovníky v čele všech velkých kolektivních děl lexikografických, která se v tomto období buď dokončují, nebo na nichž se začíná pracovat. Jde o slovníková díla, jejichž zpracování je diktováno společenskou potřebou nebo která jsou žádoucí pro důkladné vědecké poznání minulosti našeho jazyka. V r. 1957 byl po 22 letech ukončen velký devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého, objektivně zachycující a popisující slovní zásobu nové spisovné češtiny na základě bohatého lexikálního materiálu Ústavu pro jazyk český. Tvůrčí kolektiv pracovníků na tomto díle byl odměněn státní cenou Klementa Gottwalda na r. 1957. Akad. Havrá[4]nek byl členem redakce tohoto slovníku až od r. 1942 (od hesla potvůrka; na přípravných pracích k němu se však podílel jako člen kanceláře Slovníku jazyka českého při bývalé České akademii věd a umění už od r. 1915), ale vliv nové teorie spisovného jazyka spojené s programovým vystoupením B. Havránka i ostatních členů Pražského lingvistického kroužku v r. 1932 se projevoval na zpracování Slovníku téměř od počátku.[2]

V r. 1958 začal vycházet po předchozí přípravě nový, rozsahem střední Slovník spisovného jazyka českého za hlavního vedení B. Havránka spolu s J. Běličem, M. Helclem, Al. Jedličkou a dále V. Křístkem a zesnulým Fr. Trávníčkem. Je založen na nových teoretických zásadách lexikografické práce a jeho cílem je v době co možno nejkratší zachytit a zhodnotit v období naší hospodářské, společenské a kulturní přestavby, v období výstavby socialistické společnosti a dovršování kulturní revoluce rozvoj současné slovní zásoby. Změny, které objektivně především v slovní zásobě pod vlivem těchto sociálních činitelů probíhají, usiluje Slovník pohotově odhalit a zhodnotit.

Aktivně se akad. Havránek podílel i na pracích na Velkém rusko-českém slovníku, kde spolu s L. V. Kopeckým a K. Horálkem vedl autorský kolektiv na díle, které je jak svým teoretickým východiskem, tak svým praktickým dosahem chloubou československé rusistiky.

Za účasti akad. Havránka vzniká i základní vědecké lexikografické dílo slavistické, Slovník jazyka staroslověnského, připravovaný Slovanským ústavem a vycházející postupně v sešitech (dosud vyšlo šest sešitů).

V etapě přípravných prací je i významné dílo české historické lexikografie, Staročeský slovník, který má zaplnit mezeru v slovníkovém zpracování vývoje češtiny a nahradit nedokončený Gebauerův „Slovník staročeský“. I toto kolektivní slovníkářské dílo, na němž se už v Ústavu pro jazyk český, v jeho staročeském oddělení, pracuje, akad. Havránek sleduje a podílí se na něm s využitím svých lexikografických zkušeností teoretických i praktických.

Podali jsme v souvislosti s charakteristikou vědecké činnosti akad. B. Havránka v posledních deseti letech základní informaci o velkých [5]dílech soudobé české lexikografie, protože všechna jsou s jeho jménem spjata a obrážejí v různé míře jeho teoretické vedení a některá z nich, zvláště bohemistická, především pak nový „Slovník spisovného jazyka českého“, i přímou intenzívní účast v podstatě autorskou.

Kdybychom se však ptali, v kterém úseku zasáhl akad. Havránek nejhlouběji a nejvýrazněji do rozvoje lingvistického myšlení, a to nejen v rámci české jazykovědy, ale i jazykovědy slovanské a světové, byly by to jistě otázky spisovného jazyka, a to jak obecná jeho teorie, tak studium spisovné češtiny, její normy a kultury, a dále i srovnávací a konfrontační studium spisovných jazyků slovanských. A právě studie a práce z tohoto tematického okruhu (v časovém rozmezí 1929—1962) shrnul nyní akad. Havránek sám v ucelený knižní soubor Studie o spisovném jazyce (vyjde v Nakladatelství ČSAV 1963). Zpřístupní se tak i mladším pracovníkům zásadní a závažné studie dosud roztroušené ve sbornících a v časopisech a často skoro nedostupné a umožní jim podrobněji se seznámit s výtěžky těch prací akad. Havránka, které jsou jak po stránce teoretické, tak po stránce praktické důsažnosti společensky nejvýznamnější.

Z teoretického hlediska je třeba vyzvednout Havránkovo pojetí spisovného jazyka jako skutečně živého nástroje a prostředku veřejného dorozumívacího styku, pojetí, které se staví proti staršímu a dnes už překonanému ztotožňování jazyka spisovného s jazykem knižním. Velmi plodné a podnětné se ukázalo Havránkovo rozlišení, pojmové i terminologické, normy a kodifikace spisovného jazyka: normou rozumí B. Havránek soubor ustálených (tj. pravidelně užívaných), objektivně v jazyce existujících prostředků i zákonitostí jejich užívání; kodifikací pak zachycení a stanovení normy v kodifikačních příručkách. Toto rozlišení Havránkovi umožnilo teoreticky podložit protipuristický, protibrusičský postoj namířený zároveň proti archaizaci i nivelizaci spisovného jazyka, která byla důsledkem puristických snah některých jazykovědců. Umožňovalo toto pojetí zbavovat kodifikaci neživých prvků knižních a zastaralých a umožňuje i dnes řešit aktuální otázky jazykové kultury a jazykové politiky. Starší, někdy mechanicky a úzce chápaný pojem jazykové správnosti nahradil B. Havránek širším pojmem jazykové kultury. Tento pojem obsáhl vše[6]strannou vědomou kultivaci spisovného jazyka opřenou o vědecký základ. Plodnost i životnost tohoto pojetí se potvrdila i dnes, kdy je možno i nutno spínat jazykovou kulturu s aktuálním požadavkem kulturní revoluce.[3]

Trvalým výtěžkem Havránkova nového přístupu k spisovnému jazyku je i pojem demokratizace spisovného jazyka; rozumí se jí proces, který probíhá ve spisovném jazyce jako důsledek demokratizace našeho života veřejného, politického i kulturního. Konec konců je tedy dnešní demokratizace spisovného jazyka i v těsném vztahu k probíhající kulturní revoluci. Havránkovou zásluhou je i teoretické propracování stylové diferenciace spisovného jazyka, klasifikace spisovných stylů. Značnou pozornost věnoval akad. Havránek zvláště problematice hovorového jazyka spisovného, hovorového stylu spisovné češtiny i v souvislosti s pojetím a problematikou obecné češtiny. Vracel se k této problematice po počátečním vymezení pojmů ve sb. Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) a ve sv. „Jazyk“ v Čs. vlastivědě (1934 a 1936) znovu a znovu, usiluje o teoretické ujasnění této složité problematiky i o vyvození praktických důsledků z ní plynoucích. Nejnověji vyjádřil stanovisko k těmto otázkám spolu se svými žáky a spolupracovníky na závažných bohemistických úkolech (s J. Běličem a Al. Jedličkou) v zásadních diskusních příspěvcích ve Slově a slovesnosti (22, 1961, s. 98n., a 23, 1962, s. 108n.) a ve Voprosech jazykoznanija (10, 1961, č. 1, s. 44n.).

Stálou pozornost věnoval akad. Havránek otázkám jazyka a stylu umělecké literatury. V podrobných a jemně propracovaných rozborech postihoval charakteristické znaky jazyka našich klasiků (K. H. Máchy, B. Němcové a Al. Jiráska; z posledních let je jeho studie o stylu Národních báchorek a pověstí Boženy Němcové, Naše řeč 37, 1954, s. 86n.). Vyjadřoval se i k aktuálním problémům jazyka a stylu současné literatury (srov. např. stať Jazyk dnešní české prózy v Rudém právu 1953). Obecně se zamýšlel nad vztahem jazyka literárního díla k národnímu jazyku spisovnému v sdělení na sorabistické konferenci v Budyšíně (otištěném v čas. Lětopis Instituta za serbski ludospyt w Budyšinje, Rjad A, čo. 8, 1961, s. 79n.).

[7]Z teoretické základny B. Havránkem položené a jím samým i jeho žáky a spolupracovníky stále znovu promýšlené a prohlubované s plným uplatněním principů jazykovědy marxistické vyrůstá i práce novočeského oddělení Ústavu pro jazyk český (v jeho pracích teoretických, zvláště ve velkém kolektivním díle Tvoření slov v češtině, i praktických, na poli jazykové kultury). Vyrůstaly z ní i práce na nových Pravidlech českého pravopisu (vyd. z r. 1957). Nová Pravidla znamenala krok vpřed na cestě k zjednodušení i k zdůslednění pravopisných pravidel a už tím, že se ve svých nových variantách v psaní přejatých slov i v dílčích úpravách v některých dalších jevech ve veřejnosti velmi brzo vžila, potvrdila oprávněnost těchto změn a jsou nesporným kladem.

Plně realizovány jsou teoretické zásady dotýkající se spisovného jazyka v České mluvnici (vysokoškolské učebnici zpracované spolu s Al. Jedličkou nově v r. 1960 a znovu rozšířené a přepracované v r. 1962). Z částí zpracovaných B. Havránkem je třeba zvlášť vyzvednout soustavný a propracovaný výklad o mluvnických kategoriích slovesných, který v zhuštěném podání přináší mnoho nových poznatků a postřehů, a dále stručný, ale nově pojatý výklad o slovní zásobě. Celkově si všímá Česká mluvnice i stylové platnosti mluvnických prostředků, zvláště dubletních prostředků hovorových, někdy i ve srovnání s obecnou češtinou. Tento zřetel je uplatněn v té míře poprvé.

Zásadní problematiku spisovného jazyka promýšlel akad. Havránek i v plánu vývojovém a srovnávacím i porovnávacím. Realizací toho je syntetické zpracování vývoje spisovné češtiny (v Čs. vlastivědě, sv. „Jazyk“, řada II, Praha 1936), v němž průkopně spojil vnější i vnitřní dějiny spisovné češtiny s dějinami národní společnosti. Akad. Havránek i na úseku historicko-srovnávacím i konfrontačním vždy spojoval zásadní metodologické otázky a jejich řešení s pracemi na konkrétních otázkách tohoto úseku slavistického studia. Zatímco v starším období se soustřeďoval právě na tyto dílčí studie o vzájemném vztahu spisovných jazyků slovanských (spisovné češtiny a spisovné polštiny, spisovné češtiny a jižních jazyků slovanských ap.) v jednotlivých vývojových obdobích, v posledních deseti letech promýšlel tyto otázky hlavně z hlediska obecně metodologického (zvláště ve studiích Charakter a úkoly srovnávacího [8]studia spisovných jazyků slovanských, Slavia 27, 1958, s. 153n., a K obecným vývojovým zákonitostem spisovných jazyků slovanských ve sb. Československé přednášky pro IV. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 47n.). Za předmět srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských považuje nejen zkoumání jejich vzájemných vlivů a vzájemného působení, ale i studium společenských potřeb a požadavků kladených na spisovný jazyk v jednotlivých obdobích a sledování postupů, kterými spisovný jazyk na tyto potřeby reaguje, a prostředků, které k tomu má nebo které si vytváří.

Srovnávací hledisko a principy srovnávacího studia gramatické stavby slovanských jazyků a zvláště slovanské syntaxe promýšlel akad. Havránek v několika referátech přednesených na vědeckých konferencích (naposled na konferenci o historickosrovnávací syntaxi slovanských jazyků v Brně 1961; referát K historickosrovnávacímu poznání syntaxe slovanských jazyků vyšel ve sb. Otázky slovanské syntaxe, Praha 1962) a dal tak základ k metodologii tohoto studia.

Intenzívní účast na budování československé rusistiky po r. 1945, diktovaná naléhavou společenskou potřebou, znamenala vést výchovu a růst mladých rusistů, podílet se na práci na učebnicích ruského jazyka a zajišťovat vědecká i praktická díla z oboru ruského jazyka. Za vedení akad. Havránka vzniklo tak záslužné dílo konfrontační, „Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české I“ (Praha 1956), a zvláště „Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy“ (Praha 1960, 1961).

Plodné a společensky důsažné myšlenky o spisovném jazyce a jeho kultuře šířil akad. Havránek i v pracích popularizačních. Psal o těchto otázkách v článcích v Naší řeči i v časopisech a v denním tisku a podílel se na redakci knižního souboru rozhlasových relací „Jazykového koutku“. I zde zdůrazňoval víc než mluvnickou správnost; stavěl do popředí úsilí o adekvátnost výrazu, o jazykové vystižení úlohy a obsahu sdělení, o slohovou vytříbenost. Ukazoval, že ideová i umělecká účinnost jazyka literatury, vědy a publicistiky tkví i v kvalitách jazykových a stylových (Naše řeč 43, 1960, s. 2n.).

Prohloubený vztah akad. Havránka k otázkám jazykové praxe a jazykové kultury projevil se i jeho dlouhou účastí na pracích souvisících [9]s jazykovým vyučováním. Poutaly ho k těmto složitým, ale svým praktickým dosahem neobyčejně závažným otázkám didaktickým jeho starší zkušenosti středoškolského učitele, na něž se v této práci často odvolával, dále vědomí, že na vysoké škole vychovává i budoucí učitele českého (popř. ruského) jazyka, kteří především mohou působit na stav a úroveň jazykového vyučování na našich školách, a konečně živý smysl pro potřebu spojení teorie a praxe. Pro akad. Havránka požadavek spojení teorie a praxe nebyl nikdy pouhou formulkou, nýbrž byl a je stále živou silou umožňující řešit aktuální otázky naší nové společnosti, v našem případě spjaté těsně s problematikou spisovného jazyka. Protože pro akad. Havránka je dnes aktivní účast na řešení těchto otázek jazykového vyučování v podstatě uzavřena, bylo by možno i nutno vysledovat i na tomto poli jeho podíl i jeho kladný přínos. Přestože to nemůže být v plnosti ukázáno v tomto jubilejním článku, přece by nebylo vhodné přejít zde tuto významnou činnost vůbec bez charakteristiky. Je třeba především vyzvednout průkopnický význam, který měly jak po stránce odborné, tak metodické Cvičebnice jazyka českého pro střední školy, které vyšly za vedení i autorství B. Havránka v r. 1933—36. Vzpomínám, jak akad. Havránek tehdy i svým vysokoškolským posluchačům kladl na srdce, aby se s těmito školními cvičebnicemi už na vysoké škole podrobně seznámili, aby jejich studium nepodceňovali. Bylo to ovšem v době, kdy vědecké studium současného jazyka nemělo v přípravě budoucích učitelů ještě plně své místo, kdy pozornost k této problematice obraceli jen někteří vysokoškolští učitelé. Z těchto starších cvičebnic vyrostla i pozdější Stručná mluvnice česká (zpracovaná spolu s Al. Jedličkou, 1. vyd. 1950, poslední přepracované vydání 9. v r. 1960). Po r. 1948 stál B. Havránek v čele mnoha kolektivů zpracovávajících učebnice českého jazyka pro školy střední, později všeobecně vzdělávací, a pro školy pedagogické. Z nich zvláště učebnice pro vyšší třídy tehdejších středních škol byly průkopné už tím, že to byly první učebnice českého jazyka pro tento stupeň škol. Kladného přijetí se dostalo i učebnicím pro pedagogické školy, v nichž právě speciální zaměření na přípravu budoucích učitelů nutilo propracovat tyto učebnice metodicky a uplatnit silněji zřetel k praxi. Učebnice českého jazyka vzniklé a zpracovávané postupně v těchto letech byly ovšem i kritizovány, zvláště pro [10]přemíru učiva a pro jeho někdy ne zcela přístupné podání. Akad. Havránek i někteří jeho spolupracovníci se k těmto zčásti oprávněným výtkám postavili sebekriticky, ale zároveň vyložili v mnoha příspěvcích své zásadní stanovisko k složité a ne vždy ještě zcela uspokojivě řešené problematice jazykového vyučování (srov. zvláště Havránkův příspěvek Poznámky k jazykovému vyučování ve sb. Vysoké školy pedagogické v Praze, Metodická konference, Praha 1958, s. 151n., a v čl. K pokusným učebnicím českého jazyka a k problematice vyučování mateřského jazyka vůbec, Český jazyk a literatura 9, 1959, s. 248n.). Je třeba i v této souvislosti vyzvednout klady, které přinesla účast akad. Havránka v této namáhavé práci na významném úseku budování našeho nového školství (a akad. Havránek sám považoval za jeden z předních úkolů svých i české jazykovědy vůbec podílet se na této práci). Bylo by nespravedlivé neříci, že akad. Havránek dovedl i zde hájit zásadní stanovisko v některých otázkách proti některým odpůrcům, zvlášť z řad pracovníků pedagogických, a že se toto stanovisko nakonec ukázalo správné. Mám na mysli jeho pevné stanovisko, pokud jde o zásadní pojetí a propracování otázek vyučování slohu, těsné sepětí slohu se složkou jazykovou, stejně jako obhajobu cykličnosti vyučovacího postupu, specifického právě pro jazykové vyučování, a mn. j. Soustavný zřetel ke slohu byl uplatňován už v oněch starších učebnicích, byl podtržen a propracován zvláště zaváděním tzv. stylizačních cvičení v učebnicích nových a jen chybné, přes odpor jazykovědců dočasně uskutečněné odtržení slohu od složky jazykové oslabilo a v školské praxi značně poškodilo dosavadní výsledky, jichž se podařilo na tomto poli dosáhnout. Bude věcí dalšího podrobného rozboru vysledovat všechno to, čím akad. Havránek se svými kolektivy přispěl k novému pojetí vyučování mateřskému jazyku. Nebude zde jistě chybět poukaz na živost a aktuálnost příkladového i textového materiálu v učebnicích, jak to bylo vědomě podporováno už v cvičebnicích starších, na uplatnění synchronního pohledu na jazyk v základních klasifikacích skloňování substantiv a časování sloves. Bude muset být vyzvednuto důležité rozlišení systému jazykového a mluvnického (viděného ovšem v přístupu didaktickém) od pouhého konvenčního řazení jazykových jevů, které se často v kruzích didaktických s jazykovým systémem mylně zaměňovalo; to umožňovalo uplatňovat i metodicky jedině [11]správný postup od jevů systémově jednodušších k jevům složitějším (např. postup od skloňování neuter k skloňování maskulin). Za trvalý přínos i do metodiky vyučování mateřskému jazyku považuje akad. Havránek sám uvedení pojmů (nikoli termínů) »větné, syntaktické dvojice«, »syntaktická závislost« i postupu větného rozboru na nich založeného.

Pro dokreslení rozsáhlé i bohaté činnosti akad. Havránka v tomto období posledních deseti let je třeba ještě uvést i jeho činnost vydavatelskou, ediční. I této činnosti věnoval B. Havránek hodně pracovní energie i houževnatosti. Jejím výsledkem je významná edice staročeské památky, kroniky Dalimilovy (spolu s J. Daňhelkou, Praha 1958), rámec ediční práce daleko přesahuje účast na Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu (Praha 1957), kolektivním díle velkého významu vědeckého i obecně kulturního (II. díl tohoto Výboru, obsahující literaturu doby husitské, je v sazbě a vyjde v r. 1963). Za odborné jazykové spolupráce i za redakce B. Havránka vznikají v této době i nové edice děl Boženy Němcové, vycházející v kritickém vydání „Sebraných spisů“ B. Němcové. Akad. Havránek klade vlastně základy nové textologické práce při vydávání klasických děl naší nové literatury v Národní knihovně; má dominantní podíl na vypracování obecných zásad i propracování metod práce s textem, zvláště pokud jde o přihlížení k individuálním osobitostem jednotlivých autorů, popř. o vztah k jevům dobovým.

Extenzívní i intenzívní účast na kolektivních dílech vědeckých i na kolektivních akcích (konferencích, poradách, diskusích) jazykovědných, význačný podíl na řídících organizačních a přestavbových pracích ve vědě i ve vysokém školství (budování rusistiky na našich vysokých školách), aktivní začlenění do života politického i veřejného, to vše ovšem oslabovalo možnost soustředěné práce na velkých vědeckých dílech individuálních. Uskutečnění i těchto úkolů však zůstává v pracovních plánech akad. Havránka. A tak vedle vysokoškolského kompendia „České mluvnice“ a vedle uceleného knižního souboru „Studií o spisovném jazyce“ dojde jistě brzo i na očekávané nové vydání průkopného „Vývoje spisovného jazyka českého“ i na práce další, především z historickosrovnávací syntaxe a vůbec gramatiky slovanských jazyků, k nimž jsou základy položeny v četných zásadních referátech [12]přednesených na konferencích (a publikovaných v konferenčních sbornících) nebo v přednáškách universitních. Činnost a působení akad. Havránka nelze však při vší rozsáhlosti a bohatosti jeho dosavadního díla plně postihnout ani výčtem všech jeho úkolů, funkcí, publikovaných prací a jejich charakteristikou. Není snad dnes mladšího lingvisty z oboru bohemistiky nebo slavistiky, který by neprošel vědeckým seminářem akad. Havránka nebo který by nevyužil jeho ochoty promluvit s ním o pracovních plánech i o konkrétní vědecké tematice. K velké osobnosti badatelské druží se u akad. Havránka velká osobnost učitelská a vychovatelská i ušlechtilá osobnost lidská.

Akad. Havránek ztělesňuje v sobě ideál vědce a učitele nového typu. Je mu vlastní zájem o nadané mladé lingvistické talenty, spojuje s ním i péči o člověka. Dovede dobře odhadnout schopnosti a předpoklady k vědecké práci a dovede tyto vlastnosti podporovat a rozvíjet. To, co akademika Havránka sbližuje s mladými pracovníky, je jeho intenzívní zájem o současnost, o současný život i o současné dění politické, ale i jeho pohled upřený vpřed k novým úkolům i k novým výbojům vědeckým.

Akad. Havránkovi se dostalo za jeho vynikající vědeckou i veřejnou činnost zasloužených poct i mezinárodních. R. 1958 mu byl u příležitosti 65. narozenin udělen Řád republiky a r. 1962 stříbrná medaile ČSAV „Za zásluhy o vědu a lidstvo“. Jako slavista světového jména je členem korespondentem Německé akademie věd v Berlíně a zahraničním členem Bulharské akademie věd; u příležitosti sedmdesátých narozenin byl jmenován zahraničním členem Saské akademie věd v Lipsku. Je předsedou Čs. komitétu slavistů a jedním z místopředsedů Mezinárodního komitétu slavistů.

Přejeme akad. B. Havránkovi, řediteli Ústavu pro jazyk český i členu redakce našeho časopisu, aby si i nadále zachoval všechny vlastnosti, které jej činí stále mladým, velkou životní sílu i pracovní energii a houževnatost, živou účast v našem současném životě i živý zájem o všechno nové, co vzniká a co se rodí v životě naší společnosti, v naší kultuře i v naší vědě o jazyce.

---

[1] Materiály z těchto konferencí jsou publikovány ve sbornících K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků (Praha 1958) a O vědeckém poznání soudobých jazyků (Praha 1958).

[2] Srov. o tom stať B. Havránka Zásady Pražského lingvistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny v Slově a slovesnosti 10, 1947, s. 13n.

[3] Srov. k tomu čl. Kulturní revoluce a kultura jazyka, Naše řeč 43, 1960, s. 1n., a nejnověji Jazyková kultura v socialistické společnosti, Jazykovedné štúdie VII, 1963.

Naše řeč, volume 46 (1963), issue 1, pp. 1-12

Previous Jan Průcha: Podmoskevský

Next Karel Hausenblas: Slovesná kategorie výsledného stavu v dnešní češtině