Některé způsoby vyjadřování záporu v řeči starého Podskalí

Božena Zimová

[Articles]

(pdf)

-

Vyjadřování záporu v řeči starého Podskalí jako dílčí otázka skladby mluvené řeči odlišuje se některými rysy od záporu ve spisovné češtině. Má však mnoho společného s vyjadřováním záporu v jiných formách mluvené řeči: v českých nářečích a v obecném jazyce vůbec. Nicméně vedle znaků společných projevují se tu i některé rysy specifické.

Při zkoumání záporu vycházím ze zapsaných mluvených projevů starých podskalských rodáků[1] a přihlížím ke studiím o způsobu záporu v českých nářečích, pokud se vyskytují v monografiích až dosud vydaných. Tyto práce, pokud se zabývají skladbou, uvádějí mezi odliš[202]nými způsoby vyjadřování záporu zejména vázání záporové částice ne- na infinitiv u sloves způsobových (Chťel sem to už nepřímouť — Bohumil Vydra, Popis a rozbor nářečí hornoblanického, Praha 1923, s. 90), zjišťují sporý výskyt jednoho záporu místo dvou (… dobře se mňed a ňiʓ ďelat … — František Kopečný, Nářečí Určic a okolí, Praha 1957, s. 124) a užívání záporky ňi místo spisovného ne (Zrobilas to? Ňi — Arnošt Lamprecht, Středoopavské nářečí, Praha 1953, s. 90), specifické pro části Moravy.

Pro ucelený pohled na vyjadřování záporu v řeči starého Podskalí uvedu nejprve stručně hlavní případy, v nichž se podskalská mluva od vyjadřování záporu v češtině spisovné, obecné mluvě a v nářečích celkem neliší:

Záporová částice ne- je výrazným prostředkem záporu slovního, je tu součástí věcného významu slova a mění se jí slova původně kladná v záporná:

… žádnej neplavec tam do Vltavana nesmňel … (A 18).

Někdy však se v záporu objevuje slovo, jehož kladného protějšku bez částice ne- se v příslušném kladném významu neužívá:

… gdo neumňel jezďit na šífu, ten bil nejezdec … (A 5).

Pro pojmenování toho, kdo jezdí s lodí, má podskalská mluva slovo šífař. Ke slovu šífař však opět není záporný protějšek ze záporkou ne-.

I jiných slov užívá podskalská mluva jen v podobě záporné:

Ta loť, to bil holák. Holáci, to bili loďe bes fšeho přístroje, jenom z veslem, beze fšech potřep, nemňela řeťezi, provazi, bila nehotová skrátka … (A 1).

Ačkoli se slova hotová ve spojení s lodí neužívá, známe ze slovní zásoby řeči podskalské kladné podstatné jméno hotovák. To byl plavec, který nastupoval na pramen až v Bubnech, kam už předtím nebezpečnými propustmi pražských jezů dopravili pramen nejzkušenější plavci. Plavci, kteří je vystřídali, hotováci, přišli již k hotovému.

Zejména často se využívá spojení záporného slova s týmž slovem kladným, jímž se vyjadřuje nepřihlížení k označované skutečnosti:

Vrátnej nevrátnej, to uš pag bilo stejní … (A 11); … a to se to tam mláťilo losos nelosos … (A 7).

[203]Octnou-li se v takovém spojení kladném a záporném vedle sebe slovesné tvary, vyjadřuje se jimi možnost kladu i záporu:

… za tejden bral muj kolikrát. No, přines nepřines, mi sme to mňeli uš často vibraní … (A 9).

Ve větách s citovým zabarvením se někdy kladná skutečnost vyjadřuje záporně. Děje se tak především ve zvoláních[2] k označení překvapení, údivu nebo ohromení:

Co von si šecko nevimisil, jen abi tejral … (A 9); a potom co se nestalo … (A 2).

Jindy zase naopak má věta kladná význam záporný. Jde tu vlastně o lidový způsob řečnické otázky:

Třiatřicet let sem choďim do tí hospodi ke Kalendum, copa já choďim jinam? … (A 4).

Záporných zájmen a zájmenných příslovcí se záporkou ňi- užívá podskalská mluva — ve shodě se spisovnou češtinou — v záporu obecném. Ale důraz působí tu pravděpodobně, že častěji než v jazyce spisovném klade se ňic na konec věty:

Jen dobře bašťit a neďelat ňic … (A 11). — Ja bisem ten vobras bila chťela, von bil posledňi, a nekoupila sem si ňic … (A 2); … aš já přídu domu, nesmíš ďelat ňic … (A 3); … tak teť nebilo viďet ňic … (A 11).

Jako v obecné češtině bývá i v mluvě Podskalí zápor zesilován:

… hnet veďel, jaká je tam riba, každá jináč tloukla, to se ví, jen ribák to poznal, každej né, né … (A 16).

Záporky se často užívá v přímé řeči na začátku i na konci záporné výpovědi:

né, na uďici sem nechital, né … (A 16).

Opakovaná záporka se jeví ve formě né a né:

… a ten untrtraufek mlel furt svou a že tam nepude a že né a né … (A 11).

Často bývá zápor zesilován příslovci:

… schoďilo ho to do vodi a vickrát ho nenašli. Až z Hamburku ti jeho z roďini poslali pro potápječe, ale nenašli ho, né, víckrát né … (A 1). — Jinak f tí vo(h)ráce nebilo ňic, dočista ňic … (A 13). — U Kopu bila ta plavecká hospoda, tam se [204]nezaviralo ňic, vubec ňic … (A 8); … vobráťili kapci a vono lautr ňic … (A 16); … nemňela uš lautr ňic a mušela bjéžet do židovi[3] … (A 18).[4]

Jako v obecné češtině má i v podskalské řeči jakpakné význam kladný; také záporné odpovědi na kladné otázky bývají vyjadřovány slovy depák, dépak, gdepák. Také záporné ňic bývá nahrazováno jinými slovy expresívní povahy jak ve větách záporných [… neřek mí tví … (A 11); von nato aňi bú … (A 16)], tak i tehdy, má-li věta podobu kladnou [… von si misel, že tam hodňe viďelá. Čerta stariho viďelal! … (A 11)].

Vedle těchto způsobů vyjadřování záporu mohli jsme však zachytit i jiné, které se shodují (úplně nebo částečně) s vyjadřováním záporu v některých nářečích, nebo jsou specifické jen pro mluvu podskalskou.

Do první skupiny zařazujeme případy, v nichž se záporka ne- spojuje s infinitivem místo s určitým tvarem sloves způsobových na rozdíl od češtiny spisovné, která tu vyžaduje spojení záporky ne- s určitým tvarem slovesným. Tento typ záporu, který zaznamenává Vydra, jak už bylo výše uvedeno, je v mluvě podskalské dosti častý:

… já tam mňel tenkráde neject … (A 11); … mňel tam neplout … (A 11); … mňel ťe to neprozraďit … (A 2); … chťel sem holt na tom Haštaláku u tech Goltšmidu neďelat … (A 11).

Postavení záporky ne- v složených tvarech slovesných kolísá. U podmiňovacího způsobu minulého váže se záporka ne- buď s příčestím pomocného slovesa:

… dibi von holt nebil mňel ten vrátenckej patent, tag ho zabásli … (A 1); … nebil bisem tam choďil … (A 11); mi bisme se s tí vodi nebili dostali … (A 16),

nebo se spojuje s příčestím významového slovesa:

to bisem bil dočista neuďál … (A 18); to bisem bil tenkráde rači neploul … (A 11); dibi bil nenapás toho předáka, tak to bilo dobrí … (A 8).

[205]Ve větách, v nichž jde o dvojí zápor, je pro podskalskou mluvu výrazné užití přídavného jména žádnej. V jednotném čísle se ovšem — ve shodě s obecnou mluvou — užívá přídavného jména žádnej ve významu ‚nikdo‘:

Vod mláďiho plouli, taki to zaplaťili životem, ale žádnej bi nehandloval … (A 16); … žádnej bi neřek, co plavec musel vidržet na voďe … (A 16).

Avšak specifické pro Podskalí je užívání tohoto způsobu záporu v čísle množném, a to opět ve významu ‚nikdo‘:

Gdépak ti se neptali žádnejch … (A 16). — Tadi moc daleko pro slovo nešli. To si z žádnejch ňic neďelali… (A 16); … neřek sem žádnejm ňic a šecki sem předhoňil …. (A 11). — Žádnejch se nebál, i toto! (A 16). — Von mňel dost a žádnejm ňic nedal, šecko to skrkal sám … (A 11). — S žádnejma ňic nemňel, von bil stranej a von mňel tendleten típek jako bil Kristus … (A 12).

Zajímavé je i spojení žádnej nebo dva ve významu ‚ani jeden‘:

Diš tam na vorech nebil žádnej mrzout nebo dva, tag bilo veselo … (A 1).

Specifické pro podskalskou mluvu je také užití záporky ňic v platnosti zesilovací částice větného záporu. Nepopírá tu tedy jenom větný předmět, kladné něco, ačkoli i takové případy tu jsou běžné, jak jsem výše ukázala, nýbrž zastupuje také ve velmi četných případech příslovce vůbec, docela apod. Zesilovací platnost záporky ňic ukazuje v nich i její postavení na konci věty:

U skáli u toho višerackiho šťítu šesťimetrovej sochor nestačil ňic … (A 1). — A mi sme u práce vidrželi. Diš sem ňeco pracoval, nepovolil sem ňic, aš to bilo hotoví … (A 16). — Nemoh ho dohoňit ňic a furt za ňim … (A 7). — Střilejte do ňich, voňi se nechťeji bát ňic … (A 16). — Mi sme se na toho bakusa nekoukali ňic, to sme jen pod voknama venku … (A 8). — Von mu řek, abi si nemisel, že mu tam budou lítat pečeni holubi do hubi. — No, von si to nemisel ňic a nešel tam … (A 11).

Nadbytečnost tohoto způsobu záporu ukazuje i to, že se objevuje i ve větách, v nichž se vyskytují vedle záporného slovesa i jiná slova záporná (žádnej apod.):

Diš viďeli, že tam žá(d)nej se nechce hnout ňic … (A 16). — Ze začátku to bil čovek ve strachu, neš se votrkal, ale potom si už ňičeho nefšímal ňic … (A 11).

Ukázala jsem, že vyjadřování záporu v mluvě starého Podskalí se v četných případech shoduje s jeho vyjadřováním ve spisovné češtině, [206]v jazyce obecném a v nářečích. Má však i své rysy specifické: užívání přídavného jména žádnej v množném čísle místo spisovného nikdo a užívání nadbytečného zdůrazňujícího zájmena ňic (v postavení na konci věty) tam, kde spisovný jazyk užívá zdůrazňujících příslovcí.

---

[1] Seznam jmen zkoumaných osob uvádím ve svém článku Vorařský slang v řeči starého Podskalí, Naše řeč 40, 1957, s. 80—93. A = podskalští plavci, arabské číslice označují jména plavců tak, jak je tam v seznamu uvádím.

[2] Pro spisovnou češtinu zaznamenal expresívní záměny kladného a záporného výrazu Vladimír Šmilauer, Novočeská skladba, 1947, s. 24n.

[3] Předložkovou vazbu bjéžet do židovi mám zaznamenánu ještě od jiného vyprávěče podskalského: Tak prej, púj, Kadle musiš bjéžet do židovi, jesi ňeco koupi … (A 16). Vazba vznikla pravděpodobně spojením věty běžet k židovi a jít prodat do Židů, tzn. do čtvrti V židech, kam se chodilo prodávat a nakupovat v tísni.

[4] O zesilování záporu v nářečí jihočeském podobnými příslovci píše Bohumil Vydra, Popis a rozbor nářečí hornoblanického, Praha 1923.

Naše řeč, volume 45 (1962), issue 5-6, pp. 201-206

Previous Luděk Bachmann: Slovo stezka a souznačné názvy v češtině

Next Zdeněk Tyl: Soupis prací univ. Prof. Dr. Václava Vážného za léta 1952—1961