Čmeláci, fčeláci, vosáci a sršáni v českých nářečích

Slavomír Utěšený

[Articles]

(pdf)

-

Názvy pro včelu a čmeláka (čeleď Apidae) a vosu a sršně (čeleď Vespidae) představují v českých nářečích velmi zajímavou skupinu s řadou společných rysů. Zvlášť výrazně se zde uplatňuje obecný sémantický zákon souběžného formálního vývoje ve významově souřadných skupinách slov. Projevuje se to např. vyrovnáváním rodu (čmelák, sršeň i vos jsou místy rodu mužského), dále šířením společných přípon (např. -ák: čmelák, sršňák, vosák, fčelák) a konečně i vzájemným přecházením významu (vosák, fčelák → ‚čmelák‘ apod.). Než však dospějeme k tomuto soubornému zjištění, bude třeba přehlédnout názvy pro každého člena zvlášť.

[172]1. VČELA (Apis mellifica)

Nejprostší je situace u názvů včely, pro niž s Machkem (Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1957, s. 577) předpokládáme jako praslovanské východisko podobu bьčela, patrně ze staršího čьbela. Jde zřejmě o slovo zvukomalebné, příbuzné i se slovem čьmelь (viz dále). V českých nářečích se podobně jako v jiných slovanských jazycích vlastně objevují převážně jen různé hláskové obměny tohoto slova, jako je jihozápadočeské fčala, fčála, doudlebské (f)číla[1] a východolašské pščoła; podoba číla je doložena i z Kladska, na Moravě uváděly kromě toho starší prameny i podobu ščela. Ze slovotvorných obměn se vyskytují zdrobněliny jako fčelka, fčelička, hojnější zvlášť v severovýchodních Čechách (je zajímavé, že zdrobnělá podoba pčołka převládá i v blízké lužické srbštině). Vedle toho říkají včelaři, zvláště v Čechách, svým včelám mouchy, ale i na Moravě chovají dosud tu a tam muchy. Někdy se už těchto označení užívá jen žertem — jistě to platí o sladké mouše;[2] ojedinělá boží moucha zase naopak prozrazuje starodávnou úctu k „včeličkám-dušičkám“. Vcelku se však dnes výraz moucha ve významu ‚včela‘ objevuje už jen v řeči včelařů jako jistý starobylý prvek jejich profesionálního slangu.

2. VOSA (Vespa vulgaris)

Složitější obraz poskytují nářeční názvy pro vosu. Už po hláskové stránce se u vosy ukazuje více obměn. Proti české a hanácké podobě vosa máme na východ od čáry Hustopeče—Kojetín—Olomouc podobu osa, doloženou i ve staré češtině a ve všech slovanských jazycích kromě lužické srbštiny (s jejími podobami wosa, wós). Na základě srovnání s lat. vespa, něm. Wespe, lit. vapsà aj. rekonstruují etymologové obvykle jako starší praslovanskou podobu u̯opsa (viz např. Machek, uved. dílo, s. 573). Zdá se však, že počáteční u̯/v v tomto slově patrně [173]zmizelo už v praslovanštině a české a lužickosrbské vosa že je druhotná podoba s předrážkou v- před o-. Nasvědčuje tomu vedle sporých dokladů staročeských[3] zvláště hranice podob vosa/osa, která se v podstatě kryje s celkovou hranicí mezi typem voko a oko. Počáteční v- se dále místy měnilo v f- (srov. podobný úkaz ve slově vousy//fousy); tak zvláště na Litomyšlsku, kde máme podobu fúsa, a na severním okraji Hané s podobou fusa. Podobu búzka, uváděnou v starší literatuře (Listy filologické 27, 1900, s. 357), anketa už nezaznamenala. V jižních Čechách se kromě toho ve zbytcích zachovala i podoba lúsa, lúska, na Českokrumlovsku ojediněle i húska. První obměna souvisí nepochybně se starší obouretnou výslovností hlásky v, která se blížila starému tvrdému ł; druhá je zase dána nestálostí a vzájemnou zástupností hiátových hlásek v a h (srov. např. i příjmení Černohous vedle Černovous).

V uváděných podobách se už několikrát vyskytly stopy starého dloužení a úžení o > ó > ú. Dloužení vosa-vúsa (podobně jako např. voje-vúje) se nejvíce projevuje v jižních Čechách a ve středu Českomoravské vrchoviny; v zkrácené podobě vusa//fusa se setkáváme s jeho výsledkem i v severozápadní části Hané a na Zábřežsku; na západní Moravě, kde máme též podoby vus, vusák, je toto u pravděpodobně odrazem pravidelné změny o > u v „horském“ nářečí. — Další obměnu představují zdrobnělé podoby vúska, lúska, húska, které se objevují hlavně v jižních Čechách, a nekryjí se tedy s oblastí rozšíření zdrobnělého fčelka.

Závažnější je však další rozdíl, přechod k mužskému rodu v podobu vos. Ta se vyskytuje jednak v Podkrkonoší, jednak na západní Moravě od Jihlavy k Blansku (Příruční slovník uvádí podobu vos jako zastaralou ze Staška a Havlíčka, tedy od autorů z těchto oblastí). K podobě vos se pak územně připojuje i odvozené vosák, tak zvláště od Vyškova k Židlochovicím (od Kyjova k Hustopečím v podobě osák), původně patrně s významovým odstínem zhrubělosti; obě tyto podoby však mají často též význam ‚čmelák‘ (viz níže).

[174]Kromě těchto obměn výrazu vosa máme pro vosu i přenesené pojmenování sršňa, a to na jihozápadní Moravě v okruhu znojemsko-krumlovském; okolo Slavkova na východ od Brna je tu odvozené sršňák//šršňák. Výraz širšuò znamená vosu i v litevštině (kde slovo vapsà označuje střečka), není tedy taková záměna omezena jen na naše území.[4] Zajímavé je též, že v Klaretově Glosáři (verš 226) se jako ekvivalent lat. vespis uvádí rovněž sršeň, kdežto os je zde v předchozím verši uvedena jako překlad lat. asillus ‚ovád‘. Nebyl tedy patrně význam tohoto etymologicky neprůhledného praevropského slova původně tak vyhraněn jako dnes. Jinak máme v českých nářečích pro vosu doloženo už jen zcela ojedinělé příležitostné pojmenování marcipán z Vyškovska.

3. SRŠEŇ (Vespa crabro)

S ještě pestřejšími obměnami se setkáváme u starobylého výrazu sršeň (k etymologii z indoevropského zvukomalebného základu k’rs-, vydávat ostré zvuky, viz zvláště Holub-Kopečný, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1952, s. 348, kde je toto slovo spojováno s výrazy sršet, srst). Způsobila to především obtížnější souhlásková skupina na počátku slova. Už ve staré češtině je tu např. doloženo v uvedeném místě z Klareta v různých rukopisech ssrsen, ssrssien, srssen. Kromě jihozápadočeských obměn jako sršán, stržán, širšáň a šíršán, zachycených u Voráče (uved. dílo, s. 15), z nichž naše anketa znovu potvrdila zvláště podobu širšán na Stříbrsku a Přešticku, je tu jihovýchodohanácké a moravskoslovenské asimilované šršeň, východolašské šeršiň a východohanácké, valašské a moravskolašské šršleň (sršljen je i v srbocharvátštině); paralelně k této podobě vyskytne se na Hranicku i bršleň. — Další řadu rozdílů vytvořily změny v kvalitě samohlásky e po původním měkkém š. V rámci opavské změny e > o vznikla tak podoba šyršoň a hlučínské šaršoň — jihozápadočeská změna (depalatalizace) ’e > a dala zase vznik podobám sršan, sršaň (tak zvláště na Netolicku). Jinak došlo v jihozápadních Čechách a též v Podkrkonoší i ke změně kvantity této hlásky, a máme [175]tu tedy běžně sršán//sršáň a též doudlebské sršín. Výraz sršán je však znám i mimo vytčené území víceméně po celých Čechách a západní Moravě, ovšem hlavně jen ve významu ‚divoký, popudlivý, „sršatý“ člověk‘ (zde se tedy mohlo -án včlenit i do rámce slovotvorného typu dlouhán).

Ještě složitější otázkou, na kterou zatím nemůžeme přesně odpovědět, je rodové zařazení slova sršeň. Pokud se v Čechách, a výjimečně i na Moravě, setkáme s tvary typu sršen a sršán (ve zřejmé převaze na území se změnou ’e > a, ale i jinde), jde nepochybně o rod mužský.[5] U podoby sršeň, jejíž zakončení odpovídá většinovému stavu v slovanských jazycích, však musíme počítat i s možností přichýlení k rodu ženskému (jistě i vlivem souřadných slov vosa a fčela). Zvlášť na západní Moravě je asi ženský rod základní, poněvadž v prostoru Dačice—Třebíč—Brno—Znojmo je znám výhradně 1. p. jedn. čísla sršňe//sršňa. Naopak k východu od Brna a na centrální Hané došlo k dalšímu odvozování podob ze základu sršeň mužskou příponou -ák; máme tu tedy podoby jako sršák (u Olomouce), sršnák (u Litovle), sršňák (od Prostějova až k Židlochovicím), šršňák (na západ od Kyjova) a ojediněle přetvořené frfňák (západně od Brna). Je pozoruhodné, že téměř všechny tyto obměny se vyskytují porůznu i v Čechách, předně na Slánsku a v Podkrkonoší, ovšem zpravidla jen jako expresívně zabarvené varianty. Jen na střední a východní Moravě se tu uplatnila i přípona -ál: sršňál//šršňál.

Kromě obměn výrazu sršeň můžeme zaznamenat z těch míst jihozápadní Moravy, kde užívají názvu sršeň pro vosu, jeho zajímavé druhotné rozlišení přívlastkem vyjadřujícím větší velikost a bojovnost tohoto vzácnějšího hmyzu ve srovnání s běžnou a jakoby základní vosou (v pozn. 4 jsme upozornili, že mnohde se sršeň prostě věcně ztotožňuje s vosou). Zejména na Hrotovicku se tak rozeznává od sršně, tj. vosy, sršeň vojenská (popř. i vojanská), jednou je uvedena i podoba vojenská vosa; na západ od Brna se zase uvádí velká sršňa, popříp. vosa. Vedle toho se od Mor. Krumlova hlásí prosté označení voják (srov. přitom i formálně souběžný výraz vosák ‚čmelák‘) a na Oslavansku třikrát palcufka, tj. sršně palcová, jak palec tlustá. Na [176]Kyjovsku se hodně vyskytuje obdobný výraz palčák (paralelně k sršňák ap.), na Bučovicku palcák. K ojedinělým názvům konečně patří cigánka (Mor. Krumlov), patrně pro temnější barvu sršně (z Vyškovska se však cigánka uvádí jako označení pro tmavého čmeláka) a dále harganáš (od Židlochovic) a fčelojed (od Slavkova).

4. ČMELÁK (Bombus terrestris)

Nejrozmanitější jsou v naší skupině nepochybně nářeční názvy pro čmeláka; patří k nejpestřejším mezi názvy hmyzu vůbec. (Je to způsobeno tím, že čmelák je předmětem velkého klukovského zájmu.) Pestrá jsou předně rozmanitá pojmenování zvukomalebného charakteru, která vycházejí ze zvukových efektů při čmelákově letu. U základního názvu čmelák z indoevropského zvukomalebného základu km- (k této etymologii viz Holub-Kopečný, uved. dílo, s. 94) je tato motivace už značně setřena, v četných jeho obměnách je však vždy znovu aktualizována. Výrazně se pak uplatňuje u názvů typu brunďibár, bzučán, bunčák, sekundárně též u přejatých názvů homrál, mumel apod.[6]

Slovo čmelák vzniklo ze staršího čmel, které se zachovalo dodnes na východě našeho území, především v oblasti lašské a valašské. Vedle běžného odvození příponou -ák, kterou si v tomto případě až ani dost neuvědomujeme,[7] je tu i několik jiných, nápadnějších přípon, jako -ec v sušickém šmulec, -da v žertovném čmelda, -dán, v přeštickém čmoldán, šmoldán (Kubín uvádí z Jičínska i přesmyčky čmejdlán a čmejdlík), -ár v ojedinělém vyškovském čmelár. U většiny těchto obměn se objevuje zároveň i střídání čm-/šm-, které se projevuje i u podoby čmelák, zvláště na Blanensku a v dolské oblasti. Vedle toho máme v kopaničářské oblasti a na Břeclavsku obměnu čmrlák, dále k západu i ojedinělé šmrlák a čmerhák (z dolské oblasti) — skupinu ščm- / štm- doloženou v staročeském ščmel (srov. v Klaretově Glosáři verš 223: ščmel fucus) však už dnešní nářečí neznají. Po[177]dobné obměny žijí zato v nářečích ruských (ščemeľ), polských (trzmiel) a slovinských (črmelj). Další podoby, jako fčelák, fčeluňák a fčelunďák, zachycené především na jihovýchodní Moravě,[8] nevznikaly ovšem hláskovým pochodem, nýbrž příklonem k slovu fčela — v této oblasti se někde čmeláku říká i zemská fčela. To platí i o bučovické zkřížené podobě bunčelák (= bunčák × fčelák); v dačicko-jemnickém čmedulák se zase zkřížily podoby čmelák a medulák.

Ještě výrazněji napovídají tón čmelákova letu názvy tvořené řadou expresívních přípon od základů bru(n)-, bzu(č)- a bun(č)-. Tak na většině území Čech, s výjimkou částí oblasti jihozápadočeské, říkají čmeláku též brunďibár, ale i brunďibál, brunďivál a brunďivár,[9] na Broumovsku brumberák, u Loun krátce brumbár, u Plas se objeví i brunťa, na Klatovsku brunďál, u Týna n. Vltavou bručán, u Dačic bručák, u Mor. Budějovic brunčák, u Mor. Krumlova dokonce břončák a burda. Z příbuzného základu bzuč- jsou takové názvy odvozovány spíše na jihu: patří sem např. bzučán na Prachaticku (paralelně k sršán), bzučák na jihozápadní Moravě, bzunda u Blanska, a hlavně bzunčák a bzunták na Bučovicku, jenž už tvoří přechod k podobám jihovýchodomoravským od základu bun(č)-: v prostoru od Kojetína ke Kyjovu zjistila tu anketa podoby buňák, buňár, bunčál, bunčák, bundžák.[10]

Zvláštní typ v této skupině názvů představují podoby mumel, mumlák na Manětínsku; na blízkém Stříbrsku vedle toho nacházíme i podoby hum(e)l, humlák (z něm. Hummel), s nimiž se ojediněle setkáme i jinde; na Hané pak bylo u Šternberka zachyceno i podobné znění hômrál, u Mor. Krumlova mamrča. Všechny tyto přejaté podoby jsou zároveň zvukomalebné.

Další velká skupina názvů vychází z představy čmelákovy medo[178]nosnosti; pro ni se čmelákovi dostalo hlavně v dětském prostředí nejroztodivnějších názvů, jako medák (téměř po celých Čechách a hojně i na Moravě), meďák (hlavně ve středních a též v severozápadních Čechách), meďurák (jen středočeské), medulák (hlavně v Brdech), ojediněle pak i medous (u Přeštic) a na Moravě i medajda, medál, medón, ba i mezulán (s příklonem k běžné nadávce).

Zbývají ještě některá zvláštní označení, častá zejména na jižní Moravě, jako např. patrně přejaté gáňa, zvukomalebné som, bzum, obrazné basa a cigánka, a hlavně pak třebíčské baba, jež jediné z nich žije na větší oblasti. Názvu baba se v zdrobnělé podobě babka, babulinka ap. dostává i jiným druhům hmyzu, např. chroustu a slunéčku; důvod pojmenování je ovšem vždy poněkud jiný. Západomoravské baba ‚čmelák‘ se konec konců zase nejspíš pojí k pojmenováním zvukomalebným. Výraz baba se přitom vyskýtá téměř jen v oblasti s podobou sršňa, takže tu máme v řadě fčela, vosa, sršňa, baba jen jména ženského rodu.

Velmi důležité jsou konečně názvy, které přešly na čmeláka od příbuzných druhů, a to zase především na jižní Moravě. Kromě uvedeného už fčelák a zemská fčela sem patří zvláště označení vos, rozšířené dosud hojně vedle vzácnějšího vosák na jihozápadní Moravě, a čistě jen odvozené vosák v okolí Slavkova. Tento významový přesun je zřejmě ve spojitosti s matením sršně a vosy (viz výše s. 174), ba zdá se, že právě on dal k přesunu názvu sršně na vosu popud: dvojznačnost výrazu vos (= ‚vosa‘ i ‚čmelák‘) bylo třeba odstranit novým pojmenováním vosy.

*

Je nasnadě, že názvy pro čmeláka jsou při své pestrosti značně proměnlivé, a tedy i snáz přístupné vlivům souřadných názvů, takže nás mezi nimi názvy fčelák, vosák ap. nijak neudivují. Čmelák však stojí na prvním místě, i pokud se týče toho, jak sám působí po formální stránce na celou naši skupinu. Nejvýrazněji se tu projevuje jeho vliv v rozšíření původně zhrubující přípony -ák. Zatímco se četné jiné odvozovací přípony, jako -án, -ál, -ár, -oun, -ous, -da, -ťa, uplatnily hlavně u nářečních názvů čmeláka od základu med- a typu brun-, máme v této příponě výrazný příklad modelového tvoření, které pro[179]niká ke všem základům souřadných slov. U názvů čmeláka je to např. medák, meďurák, čmedulák, mumlák, babák (ba vlastně i brumbár se mohl změnit v brumberáka) — u dalších základních názvů je to vosák, vosňák, a hlavně sršák, šršňák ap.; zvláštní je konečně případ podoby fčelák (viz dále). Maxima dosáhla tato uniformující přípona v severovýchodních Čechách, a zvláště na střední a jihovýchodní Moravě, kde máme vedle sebe podoby vosák, šršňák, čmelák (popř. i fčelák). — Jinak máme takové slovotvorné paralely hlavně jen mezi názvy pro čmeláka a sršeň; tak v hanáckých a východomoravských podobách sršňál-bunčál, nebo v jihozápadočeském sršán-bzučán. V slově sršán se tak vlastně znova oživuje vědomí odvozenosti, které u podoby sršeň jinak už zaniklo; podobný případ představuje i ojedinělá paralela fčela-čmela (běžná v lužické srbštině) a fčela-fčelák. V jednom případě můžeme konečně poukázat i na vztah mezi názvy sršňák a vošňák (u Blanska).

Jinak zapůsobil čmelák na ostatní členy řady, zejména na vosu, svým mužským rodem — částečně snad též spolu se sršněm-sršánem, jehož povaha je po této stránce nejobojetnější. Zvláště pokud slovo vosa dostalo význam ‚čmelák‘, přiklonilo se vždy k rodu mužskému.

Svérázný je dále prastarý, dnes už ovšem značně setřelý etymologický vztah mezi výrazy včela a čmelák (srov. Machek, uved. dílo, s. 557). Více se tento vztah znova oživuje jen na jihovýchodní Moravě s názvy zemská fčela, fčelák. Podoba fčelák a zhrubělé fčelunďák jsou tak vlastně jakýmsi přechýlením základního názvu fčela do rodu mužského, jakoby pro označení samce včely (podobně jako ve dvojicích žába-žabák, moucha-mušák). Jinak zůstává včela jako jediná vždy v rodě ženském, názvy pro čmeláka zpravidla v rodě mužském.

V jihomoravské oblasti se pak projevily všechny tyto vzájemně se doplňující významové posuny a tvarové obměny nejhojněji, a to v podstatě dvojím různým způsobem: Na jihozápad od Brna zůstalo při tom, že se název sršňa rozšířil i na vosu, když se název vosa uplatnil v podobě vos jako označení čmeláka a vlastní sršeň dostala rozlišující přívlastek vojenská, popř. velká. Na východ od Brna s centrem na Slavkovsku, kde docházelo rovněž k významovým posunům sršeň → ‚vosa‘ a vosa → ‚čmelák‘, se k tomu připojilo i silné působení přípony -ák. Proti jihozápadohanáckému sršňa (žen. rod) × vos (muž. rod) máme [180]tu paralelní šršňák//vosák//čmelák. Naproti tomu tu nedocházelo k tak přesnému významovému rozlišení základů.

Dnes ovšem všechny takové nářeční významové posuny pod tlakem spisovného jazyka rychle mizejí (anketa tak např. zaznamenala na západ od Brna název sršňa ve významu ‚vosa‘ už jen v 18 případech). Jen o málo jiná je situace po této stránce v okruhu slavkovském, kde jsou dnes působením spisovných významů slov vosa, sršeň nářeční výrazy vosák a šršňák rovněž potenciálně dvojznačné: vosák = 1. vosa, 2. čmelák; šršňák = 1. sršeň, 2. vosa; i tu se ovšem přenesený druhý význam uplatňuje jen v archaické vrstvě venkovského nářečí, a ani to už ne nějak výrazně; např. Gregorův slovník z této oblasti zaznamenává u obou výrazů jen první význam.[11] Příznačné je i to, že při celkovém rozkolísání tohoto významového pole docházívá ještě i k dalšímu druhotnému rozlišování uvnitř celé trojice souřadných pojmů (včela zůstává i tu vždy jednoznačná): na jihovýchodním Blanensku tak hlásí anketa ojediněle trojici vosák ‚čmelák‘ — vusňák ‚vosa‘ — sršňák ‚sršeň‘, na západním Vyškovsku je pro vosu doložen název marcipán, pro čmeláka zemní fčela, cigánka, na Slavkovsku pro sršně fčelojed, palčák, palcák, na Hustopečsku harganáš.

Jak vidět, propletly se v našich nářečích v minulosti názvy blanokřídlého hmyzu opatřeného žihadlem místy tak, že se dají jen těžko navzájem rozeznat. Je to jistě zčásti dáno už povahou označované skutečnosti — na první pohled jsou si všechny tyto druhy hmyzu navzájem dosti podobné, zvláště barvou; významná je přitom jistě i okolnost, že jde o hmyz opatřený žihadlem, a konečně i to, že jde většinou o hmyz, který vyrábí med. Vcelku jsou si nejbližší vosa a sršeň, jež se také zaměňují nejčastěji — hlavně ovšem na úkor sršně, zřejmě pro jeho poměrnou vzácnost. Od vosy k čmeláku je už hodně dále, záměna tu mívá spíše původ expresívní — čmelák proto zaujímá vůbec ve své skupině pestrostí názvů jedinečné postavení. Jiným způsobem se zase odedávna vyděluje od svých divokých příbuzných užitečná domácí včela. Prakticky se nikdy s nimi nezaměňuje; zato však je často východiskem pro pojmenování příbuzného čmeláka (srov. naše [181]fčelák, zemská fčela, franc. abeille terrestre, angl. humble-bee, maď. poszméh) a jako jediná ukazuje též mimo naši řadu k blízké mouše.

Téměř všechny významové změny, které jsme pozorovali, záležejí v přesouvání významu v rámci určité skupiny souřadných slov. Podobný významový vývoj bývá zatím sledován spíše u mnohotvárných abstraktních pojmů jako svoboda, rozum, krása, rychlost, přičemž se mluvívá o synonymních významotvorných procesech uvnitř tzv. sémantických polí. V tomto příspěvku jsme chtěli ukázat, jak probíhají do jisté míry obdobné procesy vlastně i uvnitř skupin souřadných slov.[12] Tyto procesy jsou zvláště vděčným předmětem studia v oblasti názvů drobnějších zvířat a méně významných rostlin.[13] Tu se všude uplatňuje takové přesouvání hranic významu často dokonce silněji než metaforické přenášení významu v obrazných pojmenováních. Soudíme proto, že vedle studia nejrozmanitějších pojmenovávacích motivů, jež tak skvěle rozvádí zejména Vážného průkopnická sémaziologická studie „O jménech motýlů v slovenských nářečích“ (Bratislava 1955), bude v naší dialektologii nadále třeba zkoumat i vzájemný vztah pojmenování v rámci určitých celků souřadných slov, jež na sebe navzájem více nebo méně působí jak po stránce významové, tak po stránce formální.

---

[1] J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní, Praha 1955, s. 15.

[2] Zajímavou paralelu tu máme ve franc. ‚medová moucha‘ mouche à miel; i prosté mouche ‚moucha‘ označuje tu často včelu, jejímž francouzským nářečním názvům věnoval J. Gilliéron jednu z prvních monografií z oboru zeměpisu slov (La généalogie des mots désignant l’abeille d’après l’Atlas linguistique de la France, Paris 1918).

[3] V excerpovaném materiálu pro staročeský slovník (archív oddělení pro vývoj jazyka Ústavu pro jazyk český) je doložena jen podoba os, a to výhradně ze staročeských slovníků jako ekvivalent středověkého lat. azillus, azilla, jež označovalo různé druhy bodavého hmyzu, např. střečka, sršně, trubce; podoba vos je do 15. stol. doložena jen ve významu ‚osina‘.

[4] K opačné záměně sršně za vosu, tj. prakticky k zániku slova sršeň, dochází u nás ovšem porůznu i jinde, zvláště patrně tam, kde se pro vosu vžilo označení vosák.

[5] Podobně ztvrdlo koncové -n ze staré přípony -injo- i v nářečích jihoslovanských.

[6] Pro čmeláka ještě více než pro včelu a sršeň jsou zvukomalebné názvy příznačné i v řadě jiných jazyků: srov. lat. bombus, franc. bourdon, ital. calabrone, ang. humble-bee.

[7] Naproti tomu zřetelně se vyděluje přípona -ík a -ka ve výrazech čmelík a čmelka (druh parazitů u drůbeže).

[8] Jinak je podoba včelák hojně doložena i v starší beletrii, např. u Sládka, Jiráska, bratří Mrštíků (viz heslo včelák v Příručním slovníku).

[9] Kolísání v zakončení -vál/-vár je souběžné se střídáním podob hovňivál a hovňivár, jež nejčastěji označují vedle podob typu brumbál//brumbár brouka chrobáka (Geotrupes).

[10] V jižních částech Moravy je u názvů blanokřídlého hmyzu vůbec největší pestrost (viz dále na s. 179), a proto jsme tu také využili veškerého materiálu z ankety 1. sešitu Slovníkového dotazníku pro nářečí českého jazyka. Jiná území jsme zatím zmapovali jen ve výběrové síti.

[11] Viz Al. Gregor, Slovník nářečí slavkovsko-bučovického, Praha-Brno 1959, s. 151 a 181; vosák ve významu ‚čmelák‘ žije spíše na západ od Slavkova.

[12] Viz k tomu nověji zvl. J. Filipec, Systém v slovní zásobě a paralelní významová stavba souřadných slov, Rusko-české studie, Praha 1960, s. 293n., a Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie, Praha 1961, zvl. s. 227n.

[13] Srov. V. Vážný, Na okraj Machkovy práce o českých a slovenských jménech rostlin, Naše řeč 37, 1954, s. 262n., a můj čl. K studiu českých lidových názvů malých zvířat, Slovo a slovesnost 22, 1961, s. 14n.

Naše řeč, volume 45 (1962), issue 5-6, pp. 171-181

Previous Marie Racková: K nářečnímu rozrůznění v tvoření slov

Next Marie Korandová: O českých nářečních názvech pro brambory