Pokojovitost

Věra Michálková

[Short articles]

(pdf)

-

S tímto výrazem jsme se nedávno setkali v rozhlasové diskusi o nových způsobech bydlení i v časopiseckých článcích o experimentálních stavbách; řekněme hned, že nás překvapil, a to ze dvou důvodů: Jednak je toto nové podstatné jméno tvořeno ne zcela obvyklým způsobem, jednak není bez širší souvislosti dost jasný jeho věcný význam.

Všimněme si nejprve jeho tvoření. Je utvořeno od přídavného jména pokojovitý, jehož základem je podstatné jméno pokoj. Přídavná jména s příponou -ovitý nejsou však významově jednoznačná, nýbrž řadí se co do významu do dvou skupin: V první jsou výrazy vyjadřující vztah podobnosti přídavného jména se základním jménem podstatným; např. hruškovitý tvar má podobu hrušky, kašovitý příkrm připomíná kaši, má podobnou hustotu jako kaše aj. Do této skupiny patří i názvy z odborného názvosloví přírodopisného. Označují skupiny jednotlivců (čeledi) z jistého hlediska příbuzných; např. psovitý nebo kočkovitý dravec je šelma vývojově příbuzná se psem nebo s kočkou, která má s nimi společné jisté typologické rysy; podobně je tomu i v botanice, rostliny prvosenkovité nebo kopřivovité jsou rost[62]liny patřící do čeledi prvosenek nebo kopřiv. — Druhou skupinu tvoří přídavná jména s významem ‚mající, obsahující ve velké míře to, co vyjadřuje podstatné jméno, které sloužilo za základ k odvození‘; např. mezerovitý výklad obsahuje mezery, uhrovitá tvář má uhry atp.

V některých případech přídavné jméno takto tvořené není jednoznačné; např. přídavné jméno sukovitý může jednou znamenat ‚takový, který má, obsahuje suky‘ (sukovité dřevo), jindy ‚takový, který má podobné vlastnosti jako suk‘ (sukovitý člověk).

Přídavné jméno pokojovitý můžeme nejspíše zařadit do naší první skupiny mezi přídavná jména s významem ‚podobný jako pokoj, mající tvar, podobu pokoje, připomínající pokoj‘.

Podobně ne zcela jednoznačná je platnost přípony -ost, kterou se od přídavných jmen různého zakončení odvozují podstatná jména. Touto příponou se tvoří např. podstatná jména označující vlastnosti: (hrdý -) hrdost, (líný -) lenost, i podstatná jména v širokém slova smyslu abstraktní, např. (bílý -) bělost, (pracovitý -) pracovitost, která však nezřídka nabývají i významů konkrétních, např. (pozorný -) pozornost, (mocný -) mocnost. Kdybychom nyní chtěli podstatné jméno pokojovitost zařadit do některé z uvedených významových skupin, byli bychom asi na rozpacích.

Z rozboru řady obdobně tvořených slov ani z podstatného jména pokojovitost samého se nám nepodařilo vyvodit přesný jeho význam. Stavební odborníci užívají tohoto označení ve dvou různých významech: V některých případech myslí pokojovitostí počet pokojů; říkají-li, že budou v budoucnu „zvyšovat úsilí o vyšší pokojovitost“, mají na mysli stavbu bytů s větším počtem pokojů. Jindy však chtějí spojením vyšší pokojovitost vyjádřit skutečnost, že jde o stavbu větších pokojů, než byly dosud běžné, že chtějí stavět byty s větší obytnou plochou.

Podstatné jméno pokojovitost však nemůže vyjádřit, jak jsme si ukázali, žádný z těchto významů. Pro vyjádření prvního z uvedených významů, totiž ‚počet pokojů‘, bylo by vhodnější užívat výrazu pokojovost, se kterým jsme se zatím setkali jen ojediněle. Toto podstatné jméno se ústrojně řadí k odborným výrazům jako úrazovost, poruchovost, nehodovost apod. Ty jsou tvořeny tak, že se ze základu podstatných jmen odvozují příponou -ový přídavná jména (úraz-ový, poruch-ový, nehod-ový, pokoj-ový) s významem široce vztahovým a z nich pak příponou -ost podstatná jména (úrazovost, poruchovost, nehodovost, a tedy i pokojovost), která znamenají poměrný počet jednotlivých skutečností (úrazů, poruch, nehod, pokojů). Všechny tyto výrazy jsou však součástí odborného vyjadřování a mají své oprávnění hlavně v úředních zprávách, hlášeních, statistikách apod., kdežto v běž[63]ném neúředním styku jsou vhodnější a srozumitelnější vyjádření opisná, např. množství úrazů, poruch, nehod, a tedy i počet pokojů. Budeme-li však mít na mysli rozměry místností, budeme mluvit o velikosti pokojů.

Naše řeč, volume 45 (1962), issue 1-2, pp. 61-63

Previous Jaroslav Machač: O jazyce novin

Next Zdeněk Tyl: Čtec, či jak jinak?