Morálně politický, či morální a politický?

František Váhala

[Short articles]

(pdf)

-

Složené přídavné jméno morálně politický přišlo k nám před jistou dobou jako překlad ruského moral’no-političeskij (viz Velký rusko-český slovník II, s. 261) a rozšířilo se rychle v celém veřejném životě. Téměř termínem se stalo v oblasti vojenské, a to ve spojeních morálně politické kvality (nebo též vlastnosti) vojáka, morálně politická jednota ve vojscích apod. Mnozí příslušníci naší branné moci i veřejní pracovníci, kteří mají uvědomělý vztah k jazyku, zamýšleli se nad tímto přídavným jménem a mnohokrát se dotazovali jak v poradně Ústavu pro jazyk český, tak na veřejných jazykovědných před[305]náškách, zda by snad nebylo správnější užívat podoby obrácené: politickomorální. Správně totiž se snažili pochopit význam nového přídavného jména podle významu obdobných běžných už přídavných jmen zahraničně politický, zahraničně obchodní, lidově demokratický, pracovně morální, literárně kritický apod. Ve všech těchto složených přídavných jménech je totiž poměr jednotlivých složek určovací, tj. první část blíže významově určuje část druhou, jež je vlastním nositelem významu celého spojení; např. jde třeba o politické záležitosti týkající se zahraničí, tedy zahraničně politické (na rozdíl od vnitropolitických). Taková přídavná jména (a je jich velmi mnoho) jsou vesměs tvořena k souslovím: zahraniční politika, zahraniční obchod, lidová demokracie atd. Na pozadí těchto přídavných jmen by tedy bylo možno chápat přídavné jméno morálně politický jako odvozené od sousloví morální politika. Takový význam se však dobře nehodil do spojení morálně politické kvality (vojáka), nelze tu myslit na tvoření od sousloví morální politika. Proto se vyšlo od užívaného a významově vhodnějšího sousloví politická morálka a k němu se přitvářelo politickomorální, tedy s obráceným pořadím obou složek. Voják i vojsko, jedinec i kolektiv, má politickou morálku. Mnozí političtí činitelé začali tohoto přídavného jména užívat, ale činitelé vojenští je odmítali, protože je termín morálně politický už v armádě ustálen, a že by proto nebylo vhodné jej měnit. K námitkám proti jeho významu nepřihlíželi nebo je odmítali.

Jasno do této otázky vnesla formulace nové ústavy. V třetí části její preambule čteme: „Rozvíjejíce socialistickou státnost, budeme … upevňovat politickou a morální jednotu naší společnosti, …“, zatímco v návrhu ústavy na tomto místě stálo: „ … upevňovat politickomorální jednotu našeho lidu.“ Mají tedy výrazy morálně politická jednota, politickomorální jednota a politická a morální jednota týž význam. V prvním případě jde o mechanické přejetí z ruštiny; druhý název (politickomorální) vyplynul ze snahy vyjádřit potřebný pojem systémovými prostředky českého jazyka. Ovšem srovnáním s definitivním jeho zněním v nové ústavě poznáváme, že složené příd. jméno politickomorální v daném sousloví je třeba chápat jako složeninu slučovací (typu červenobílý, tj. červený a bílý), a nikoli určovací, jak jsme o tom mluvili výše. Tato skutečnost, že složeninu politickomorální je možno chápat dvojím způsobem, buď ve významu ‚politicky morální‘ (tak by to chápala převážná většina lidí, neboť složeniny určovací jsou neobyčejně početné), nebo ve významu ‚politický a morální‘ (jako složeninu slučovací; těch je však v češtině poměrně málo), vedla autory naší nové ústavy k tomu, že nový pojem pojmenovali jasně dvěma přídavnými jmény spojenými spojkou a.

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 9-10, pp. 304-305

Previous František Váhala: Z našich časopisů a novin

Next Vl. Kondrová: Hosteska