Kniha o výstavbě textu umělecké prózy

Milan Jelínek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Stylistika patří k těm jazykovědným oborům, které byly dosud málo propracovány, zejména po stránce teoretické. Z neutěšeného stavu stylistické teorie vyplývala ovšem neujasněnost hledisek i metod při konkrétním stylistickém výzkumu a nespolehlivost výsledků, k nimž se dospívalo. Proto se v žádném jazykovědném oboru nerozšířily subjektivní, namnoze povrchně impresionistické pracovní metody do té míry, jako právě v jazykovědné stylistice.

Byli bychom však nespravedliví, kdybychom neuznali zásluhy pražské školy strukturalistické o řešení nebo alespoň o podněty k řešení některých základních otázek jazykového stylu. Omyly, kterých se pražští strukturalisté dopustili v rozvíjení jednotlivých teoretických otázek, nesmějí nám zastřít skutečnost, že jejich práce znamenaly pokrok v chápání podstaty jazyka, jeho stavby a funkcí. Celostní a funkční hledisko je nesporně blíže zásadám dialektické metody než mladogramatické zaměření na historii jednotlivých jazykových jevů. Pokud jde o teoretické otázky stylistické, mělo pro jejich řešení zásadní význam především hledisko funkční.

[282]Po vyvrcholení teoretické práce ve stylistice v letech 1941—1942[1] následuje dosti dlouhé období, kdy se v teorii stylu pracovalo velmi málo. Jisté oživení nastalo až po známé sovětské diskusi o obecných otázkách jazykovědných v r. 1950, neboť tehdy se dostalo na pořad dne prověřování dosavadních jazykovědných teorií obecnými soudy, které vyslovil ve svých diskusních statích J. V. Stalin. I když se to neobešlo bez zkreslování starších teoretických hledisek a bez vulgarizace zásad historického materialismu, přece jen snaha prověřit dosavadní teoretické dědictví z hlediska marxismu-leninismu vedla k všeobecnému prohloubení teoretické činnosti. Stranou nezůstala ani stylistika, jenže obecné otázky stylistické nebyly tehdy v popředí zájmu jazykovědců. Situace si totiž vynutila řešení otázek týkajících se podstaty jazyka, jeho vztahu ke společnosti, jeho funkce apod. Zájem o nejobecnější otázky jazyka se uplatnil i v podnětné práci Fr. Trávníčka „O jazykovém slohu“, vydané v r. 1953. Na ní si můžeme ověřit, jak plodné bylo řešení obecných stylistických otázek ve spojitosti s novým pohledem na jazykové dění.

Významným mezníkem v rozvíjení teorie stylu u nás byla stylistická konference v Liblicích na podzim r. 1954. Referáty i diskusní příspěvky na ní přednesené usilovaly o marxistický přístup k základním otázkám stylu, a třebaže se nedosáhlo úplné jednoty v chápání základních pojmů stylistiky, přece jen diskuse vedla k ujasnění hledisek.[2] Po tomto slibném rozběhu však teoretická práce v oblasti stylu opět ochabla. Vzniklo jen několik menších studií, které si kladly za úkol zpřesnit stylistickou terminologii. Až letos jsme se dočkali knižní teoretické studie věnované stylistickým otázkám umělecké prózy. Vydal ji v Nakladatelství Československé akademie věd Lubomír Doležel pod názvem O stylu moderní české prózy.[3]

Knihu Doleželovu bereme do ruky s opravdovým zájmem, neboť autor se v ní snaží odpovědět na základní otázky týkající se výstavby textu umělecké prózy. Studie má zaměření teoretické: zjišťuje obecné zákonitosti a tendence, podle nichž probíhá výstavba textu [283]v uměleckém prozaickém díle, a vymezuje základní vlastnosti textové výstavby novodobých prozaických děl proti literatuře starší. Závažnost Doleželovy práce vzrůstá tím, že si autor vědomě klade úkol řešit stylistické otázky v duchu marxistického pojímání jazyka a stylu a že mu jde o vypracování marxistické metodologie stylistického rozboru. Proto také v předmluvě odmítá hlediska idealistických směrů stylistických, odsuzuje formalismus a vystupuje proti vulgárnímu sociologismu.

Úvodní část Doleželovy práce je věnována teorii promluvy a jejím stylistickým problémům. Doležel právem zdůrazňuje, že možnost vybudovat exaktní stylistiku je vázána na vypracování teorie promluvy. Vždyť jakýkoli stylistický výzkum začíná rozborem konkrétních promluv, a proto je nutno nejprve určit vztah mezi promluvou a jazykem. Musíme tu však poznamenat, že zkoumání konkrétních promluv je jen východiskem k poznání obecných zákonitostí a tendencí, které se v jejich stavbě projevují. Je tedy těžiště stylistického výzkumu v zobecňování poznatků získaných rozborem konkrétních promluv. Doležel podle této zásady pracuje a prohlašuje za základní úkoly stylistiky „zkoumání osobitých a jedinečných způsobů jazykové výstavby promluvy“ (s. 9) a „postižení obecných stylových zákonitostí“ (s. 15).

Podrobněji by bylo třeba vyložit poměr mezi jazykovým systémem (jazykem), řečí a promluvou. Doležel se omezuje vlastně jen na několik poznámek, neboť předpokládá u čtenářů své práce znalost obsahu těchto základních jazykovědných pojmů. Je však nejasné, co chápe pod termínem „řeč“, a co tedy znamenají „řečové složky“ promluvy. Přisuzuje-li jim okazionální (příležitostnou) povahu, pak bychom v nich museli vidět prostředky, které jsou sice charakteristické pro mluvčího, ale nemají platnost nadindividuální, společenskou (např. vrozená základní výška hlasu, jeho síla, individuální varianty ve výslovnosti hlásek, přeřeknutí apod.). Jestliže má na mysli zvláštní organizaci jazykových prostředků vyžádanou konkrétním cílem projevu, pak ovšem nejde o řečové složky, nýbrž o konkretizaci skladebných a frazeologických schémat uložených v jazykovém systému. Doležel dále popírá protiklad obecnosti a zvláštnosti v dvojici pojmů „jazyk“ a „promluva“, ale jeho argumentace je nepřesvědčivá. Bude třeba o těchto základních otázkách ještě diskutovat, abychom si v nich učinili jasno. Zásluhou Doleželovou je ovšem to, že na ně znovu upozornil a že se pokusil řešit je z marxistických pozic.

Podle Doležela má promluva šest základních znaků: je obsahově uzavřená, poměrně samostatná, má konkrétní cíl, vzniká v konkrétní situaci prostorové a časové, jejím původcem je jeden mluvčí a je konkrétní realizací jazykového systému. Promluva má sice uvedené [284]znaky, ale není možno klást je do jedné roviny. Řekneme-li, že promluva je konkrétní realizací jazykového systému, neříkáme tím nic jiného, než že jde o využití jazykových prostředků jedním mluvčím ke konkrétnímu cíli v dané situaci prostorové a časové. Je tedy třetí, čtvrtý a pátý znak promluvy zahrnut ve znaku šestém. Druhý znak — poměrná samostatnost — vyplývá ze znaku prvního, tj. z obsahové uzavřenosti promluvy.

Podle povahy jazykových prostředků podílejících se na výstavbě promluvy rozeznává autor plán výstavby zvukové (a grafické), slovníkové, skladebné a kontextové. Zvláštní pozornost věnuje plánu kontextovému, neboť ten má základní význam pro poznání stylu promluvy. Nelze ho však chápat za záležitost řečovou, jak to činí Doležel. I kontextová schémata jsou uložena v jazykovém systému a v jednotlivých promluvách se jen konkretizují. Domnívám se, že vedle systému prostředků větných a souvětných existuje i systém prostředků nadvětných (kontextových). Sám Doležel mluví o kontextových postupech, vyznačujících se určitými ustálenými formálními znaky. Na druhé straně však vyslovuje soud, že kontext je budován na vztazích obsahových, které nemají žádné formálně jazykové vyjádření. Tento názor sotva obstojí, uvážíme-li, že na kontextovém zařazení větného celku záleží výběr slovosledného schématu, že se vztahy mezi samostatnými větnými celky vyjadřují různými spojovacími prostředky (kterým se tradičně říká větná příslovce), že se odkazovacími prostředky zabraňuje opakování slov z předcházejícího kontextu apod. Ale ať je tomu jakkoli, nelze neuznat zásluhu Doleželovu, že připojil k obvyklým mluvnickým plánům plán kontextový a že podal jeho první podrobnější charakteristiku.

Dále autor vymezuje termín „text“. Rozumí jím celistvý komplex poměrně samostatných dílčích promluv spjatých mezipromluvovými vztahy. Protože promluvy tvořící součást textu jsou v různé míře odlišeny, vzniká mezi nimi ostřejší nebo měkčí rozhraní, pro které autor volí vhodný termín „promluvový předěl“. Z hlediska výstavby textu charakterizuje rozhraní mezi promluvami jako „zvrat“, ale tento termín není vhodný, neboť navozuje představu dvou soumezných promluv obsahově protikladných.

Velmi zdařilý je Doleželův výklad o stylistickém zobecňování, kterým dospíváme na jedné straně k stylům individuálním, k stylům školy a k stylům dobovým, na straně druhé k stylům objektivním, v nichž mají vůdčí postavení styly funkční a styly žánrové. Autor se tu opírá o názory V. Mathesia, B. Havránka, J. Mukařovského, V. V. Vinogradova, K. Hausenblase aj. a podává na jejich základě ucelenou teorii. Za základní metodu stylistického výzkumu považuje [285]metodu porovnávací a sám také tuto metodu ve své práci se zdarem uplatňuje.

Styl umělecký vymezuje Doležel jako styl plnící funkci esteticky sdělnou. V tom se celkem neliší od jiných našich odborníků ve stylistice. Nově však určuje podstatu esteticky sdělné funkce: „V uměleckém díle slouží jazykové prostředky k vyjádření mimojazykových složek estetické struktury, stávajíce se její integrální složkou.“ Toto určení je správné, neboť je v plném souladu s marxistickým chápáním funkce jazyka. Se souhlasem přijmeme také Doleželovo rozlišení „jazykového stylu uměleckého jako svérázné a specifické organizace umělecké promluvy“ a „literárního stylu jako svérázné a specifické organizace všech složek literární struktury“. Autor právem pokládá jazykový styl umělecký za podstatnou složku stylu literárního.

Rozbor jazykového stylu uměleckého má podle Doležela tři etapy. V první etapě se zjišťují vztahy individuálního vyjadřování autora k soudobému jazykovému systému. Jde tedy o rozbor jazyka uměleckého díla, nikoli jeho stylu. Druhá etapa záleží ve zkoumání jazykové výstavby umělecké promluvy bez zřetele ke kategoriím nejazykovým. Cílem této etapy je určit vztahy jedněch jazykových složek a prostředků je vytvářejících k složkám druhým. A konečně v třetí etapě se provádí rozbor funkcí jazykových prostředků v literární struktuře díla. K těmto třem etapám je třeba připojit, domnívám se, ještě etapu čtvrtou, nejdůležitější, ve které se porovnají výsledky rozboru uměleckého díla (spisovatele, školy apod.) s výsledky rozboru jiných děl (spisovatelů, škol atd.).

Probrali jsme podrobněji obecnou část Doleželovy knihy proto, že má velký význam pro další rozvíjení teorie stylu. Mnohé soudy autorovy jsou sice diskusní povahy, což je pochopitelné při řešení tak složitých otázek, ale nikdo nemůže autora nařknout z toho, že by při promýšlení teoretických problémů jazyka a stylu opustil marxistické pozice. Ba právě naopak. Jeho práce podává svědectví o vědomém marxistickém přístupu k obecným otázkám jazykovědným.

Nové, opravdu pozoruhodné poznatky přináší základní část Doleželovy knihy, věnovaná rozboru textové výstavby v epické próze. Je zpracována s takovou systematičností a její výsledky jsou uloženy v tak důkladné terminologické soustavě, že bychom pro to sotva hledali v naší stylistické literatuře obdobu. Lze sice autorovi vytknout, že ho snaha o systematičnost výkladu svedla k častému opakování některých soudů a někdy i k přílišné důkladnosti a formulační složitosti, ale to všechno jsou výtky nepodstatné proti veliké zásluze Doleželově, že se snaží najít klíč k vědecky objektivnímu výkladu kontextových postupů v epické próze.

[286]Nejprve se autor zabývá charakteristickými vlastnostmi výstavby textu v základním („klasickém“) typu epické prózy. Nejde mu při tom o šíře založený rozbor tohoto dobového typu, nýbrž jen o získání srovnávacího materiálu, na jehož pozadí by vynikly specifické rysy textové výstavby prózy novodobé. Proto se omezuje na rozbor čtyř děl Boženy Němcové: Babičky, Divé Báry, Pohorské vesnice a povídky V zámku a v podzámčí. Je nesporné, že by rozbor většího počtu prozaických děl klasického období sotva vedl k tak jednoznačným výsledkům, jaké vyplynuly z rozboru děl Boženy Němcové, ale bezpochyby by máloco změnil na určení základní dobové tendence. Zůstává ovšem úkolem stylistiky, aby tuto otázku sledovala historicky.

Rozbor klasického typu textové výstavby poskytl Doleželovi příležitost vymezit nejdůležitější termíny potřebné k textové analýze. Epický text se člení na promluvové pásmo vyprávěče (V) a promluvové pásmo postav (P). Toto rozlišení nazývá autor primární diferenciací epických promluv. Nespokojuje se však pouhým terminologickým rozlišením obou pásem, nýbrž vypočítává i jejich rozlišovací (distinktivní) znaky. Ty se týkají jednak aktivity mluvčího, jednak zakotvení epických promluv v mimojazykové situaci a konečně grafického vyznačení promluv. Aktivita mluvčího v promluvách pásma P je signalizována užíváním všech tří slovesných osob, prostředků výzvových a expresívních, subjektivně hodnotících a jazykově, popř. stylově charakterizačních. Rozdílný způsob zakotvení pásma V a P v mimojazykové situaci vyžaduje si rozdílného užívání slovesných časů a odkazovacích prostředků. Významnou úlohu připisuje Doležel i znakům grafickým, především uvozovkám. Výklad o rozlišovacích znacích je podán systematicky a jeho přesvědčivost je zvýšena vhodně volenými doklady. Námitky vzbuzují jen některé termíny. Není jasné, proč autor vidí v rozdílech slovesných osob a časů „znaky formální“ a v rozdílech prostředků výzvových, expresívních a ukazovacích „znaky výpovědní“. Nepřesný je i termín „znaky slohového zabarvení“, jimiž jsou označeny rozdíly v prostředcích jazykově, popř. stylově charakterizačních.

Pásmo postav, které má obyčejně dialogickou povahu, skládá se z jednotlivých promluv (replik). Jsou rozlišeny sekundárními rozlišovacími (distinktivními) znaky, na rozdíl od znaků primárních, odlišujících pásmo postav od pásma vyprávěče. Doležel dělí znaky sekundární podobně jako znaky primární, ale vynechává znaky grafické, neboť ty jsou u všech replik stejné. Právem však přisuzuje znakům grafickým funkci rozmezovací (delimitační).

Ustálená kombinace znaků rozlišujících pásmo postav a pásmo vyprávěče tvoří epické kontextové postupy. V klasické próze jsou jen [287]dva: řeč vyprávěče (kombinace znaků pásma vyprávěče) a řeč přímá (kombinace znaků pásma postav). Předěly mezi pásmem vyprávěče a pásmem postav jsou zde maximálně ostré, neboť se v nich střídají všechny rozlišovací znaky primární. Stejně je tomu s předěly mezi jednotlivými replikami. Doležel tu postihuje podstatu věci a vytváří spolehlivé východisko k rozboru mnohem složitější textové struktury prózy novodobé. Vytkli bychom jen to, že ve snaze vymezit základní termíny trochu zjednodušuje situaci textové výstavby v klasické próze.

Vyzbrojen přesnými pojmy přistupuje autor k rozboru textové výstavby české prózy zhruba od dvacátých let našeho století (rozebírá některá díla K. Čapka, Iv. Olbrachta, M. Majerové, M. Pujmanové, J. Glazarové, V. Řezáče, K. F. Sedláčka, J. Otčenáška a Č. Vejdělka). Označuje ji bez hodnotícího záměru jako „moderní“. Protože má na mysli jen dobové zařazení, bylo by snad přiléhavější mluvit o próze „novodobé“.

Podrobným rozborem, který svědčí o bezpečném ovládání vypracované metody, dospívá Doležel k závěru, že „základní obecnou tendencí textové výstavby moderní prózy je tendence k zrušení opozice pásma V a pásma P“. Tato formulace je upřílišená, jde spíše o tendenci k oslabení opozice obou pásem. Odstraňováním jednotlivých rozlišovacích znaků vznikají nové kontextové postupy, které mají proti postupům základním, „čistým“ (tj. proti řeči vyprávěče a řeči přímé), povahu smíšenou. Patří sem nevlastní přímá řeč, polopřímá řeč a smíšená řeč. První z nich má všechny znaky řeči přímé kromě grafického označení (uvozovek). Druhá se liší od řeči přímé navíc posunutím slovesných osob a časů, jak je tomu v řeči nepřímé. Třetí je v podstatě shodná s řečí vyprávěče, ale vyznačuje se jistou příměsí prostředků výzvových, expresívních a odkazovacích, dále prostředků subjektivně hodnotících a konečně jazykově, popř. stylově charakterizačních. Nutno po pravdě říci, že ani v domácí ani v zahraniční literatuře nepodal dosud nikdo tak přesný popis smíšených kontextových postupů, jak se to podařilo Doleželovi.[4] Autor navíc doprovodil teoretický výklad výstižným příkladovým materiálem, na němž je možno si ověřit správnost jednotlivých obecných soudů. Škoda jen, že v příkladech graficky neodlišil ty prostředky, které rozhodují o zařazení ukázky k tomu nebo onomu druhu kontextových postupů.

Otázku původu smíšených kontextových postupů Doležel neřeší, protože se vymyká z plánu jeho práce. Tím se však též zbavil možnosti poukázat na souvislosti s kontextovou výstavbou projevů [288]hovorových a nářečních, v nichž jsou smíšené postupy zcela běžné.[5]

Z hojného užívání smíšených kontextových postupů v novodobé próze lze vyvodit závěry o charakteru předělů mezi pásmem postav a pásmem vyprávěče. Čím více znaků pásma vyprávěče proniká do promluv pásma postav, tím je rozhraničení mezi promluvami obou pásem měkčí. Protože míšení znaků obou pásem je v novodobé české próze běžné, dochází Doležel k závěru, „že nejdůležitější specifickou tendencí moderní prózy ve výstavbě textu je tendence k změkčování pásmových předělů“. Autor pak probírá různé typy předělů (ostrý, oslabený, stupňovitý, dynamický) a dokládá je vhodně volenými příklady. Se stejnou důkladností pojednává o typech předělů replikových. Zjišťuje u nich v novodobé próze obecnou tendenci ke sbližování replikového předělu s pásmovým. Protože se v jedné promluvě mohou vystřídat dva nebo více kontextových postupů, vznikají předěly i uvnitř promluvy. Doležel je přiléhavě nazývá úsekovými.

Střídání přímé, nevlastní přímé, polopřímé, smíšené a vyprávěčské řeči v textové výstavbě umělecké prózy a různou povahu pásmových, replikových a úsekových předělů zachycuje autor v grafech, které umožňují přehlédnout celkovou textovou výstavbu díla. Grafy navrhované Doleželem však nezachycují rozsah jednotlivých promluv, a tím textovou výstavbu díla poněkud zkreslují. Pokud jde o příklady, doporučovali bychom, aby autor označoval místa pásmových, replikových a úsekových předělů nějakou značkou. Usnadnil by tím kontrolu grafů.

V poslední části své práce se Doležel zabývá funkcí textové výstavby a jejích prvků v literární struktuře epického díla. Tím přestupuje z oblasti jazykovědné do literárněvědné a je nucen pracovat s některými dosud málo ujasněnými pojmy, jako je např. pojem „kompozičně tematický element“. Dochází však k pozoruhodným výsledkům, které odhalují podstatu tří základních kompozičních postupů: vyprávění (a popisu), vnitřního monologu a dialogu. Kromě toho se mu podařilo postihnout základní vývojové tendence těchto postupů v novodobé próze.

Hodnotíme-li práci Doleželovu jako celek, musíme vyzdvihnout její myšlenkovou bohatost, formulační přesnost a systematičnost. Boj proti impresionistické stylistice, zahájený pražskou školou, vede Doležel z mnohem pevnějších pozic — z pozic marxistické jazykovědy. Nutno říci, že tu vybojoval jednu z rozhodných bitev.[6]

---

[1] Připomínáme zde diskusi o jazykovém stylu v časopise Slovo a slovesnost 7, 1941, které se zúčastnili jazykovědci J. M. Kořínek (s. 28—37), B. Trnka (s. 61—72) a Vl. Skalička (s. 191—197), dále stať B. Havránka K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka, Časopis pro moderní filologii 28, 1942, s. 409—416, a sborník Čtení o jazyce a poezii (Praha 1942) se studiemi V. Mathesia (s. 11—102), Fr. Trávníčka (s. 103—228) a J. Vachka (s. 229—306). — O stylu uměleckých děl, o stylu literárním, srov. hlavně studie J. Mukařovského, zvláště v Kapitolách z české poetiky I, II, III, Praha 1948.

[2] Referáty z této konference byly otištěny v časopise Slovo a slovesnost 16, 1955, č. 1 a 2.

[3] S podtitulem Výstavba textu. Kniha má 219 stran a je opatřena ruským a francouzským résumé; stojí 19,70 Kčs.

[4] Viz bibliografii domácích i zahraničních prací o polopřímé řeči v Doleželově knize na s. 69.

[5] Viz k tomu např. článek J. Chloupka Vyjadřování situačně druhotných projevů ve východomoravských nářečích, Naše řeč 42, 1959, s. 266—271.

[6] Nepochopitelný je přitom postup nakladatelství, že vydalo knihu v tak malém nákladu, že je již rozebrána.

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 9-10, pp. 281-288

Previous Karel F. Svoboda, František Daneš: Ještě k mluvnické povaze infinitivních vět podmínkových

Next Jaromír Spal: K Šmilauerově práci o stáří místních jmen