Potřeba výzkumu jazykového vývoje v tzv. pohraničí

Břetislav Koudela

[Articles]

(pdf)

-

Jedním z nových úkolů, před něž byla naše jazykověda po roce 1945 postavena, je soustavný výzkum vývoje běžné mluvy v oblastech, které byly po osvobození znovu osídleny různorodým českým obyvatelstvem. S výjimkou bývalých německých jazykových ostrův[207]ků štocko-jihlavského a svitavsko-lanškrounského jde o území v pohraničí.[1]

Největší pohraniční oblastí v Čechách je široký pruh území podél západních státních hranic. Tato oblast zasahuje celkem do čtyř bývalých krajů (Libereckého, Ústeckého, Karlovarského a Plzeňského), tří krajů dnešních (Východočeského, Severočeského a Západočeského). Je zhruba vymezena linií Nemanice, Horšovský Týn, Čečovice, Holýšov, Nýřany, Manětín, Kolešovice, Březno, Třebívlice, Třebenice, Terezín, Liběchov, Jablonec, Křižany, Rychnov, Polubný.[2]

Protože jde o rozsáhlou oblast, je výhodné rozdělit ji — alespoň pracovně — na tři oblasti menší, a to na základě hledisek hospodářských (rozložení průmyslu, vztahy mezi jednotlivými odvětvími, spád do průmyslových center apod.). Dostaneme tak tyto oblasti: západní, severozápadní a severní. Oblast severozápadní se celkem kryje se severočeskou hnědouhelnou pánví. I když její jádro leží v kraji Severočeském, přesahuje poněkud do kraje Západočeského. Severní oblast zaujímá východní část kraje Severočeského a přesahuje do kraje Východočeského. Třetí, západní oblast zahrnuje zbývající pohraničí kraje Západočeského.

Podél jižních státních hranic leží další pohraniční oblast. Budeme o ní hovořit jako o oblasti jižní. Její přibližná hranice je dána linií Nýrsko, Kašperské Hory, Vimperk, Prachatice, Kaplice, Nová Ves nad Lužnicí.[3]

Nejmenší pohraniční oblastí v Čechách je oblast severovýchodní, která je úzkým pruhem starého českého osídlení rozdělena na dvě nestejné části. Její přibližnou hranici tvoří linie Rokytnice nad Jizerou, Vrchlabí, Hostinné, Vidochov, Huntířov, Litíč, Heřmanice nad Labem, Bohuslavice nad Úpou, Stárkov, Jetřichov, Božanov a v druhé části Sedloňov, Bělá, Rokytnice v Orlických horách, Bartošovice.[4]

Na Moravě jsou takové pohraniční oblasti dvě. Větší z nich, moravskoslezská, je na severu a je přibližně ohraničena linií Červená [208]Voda, Šumperk, Šternberk, Hranice.[5] Druhou, jižní, tvoří úzký pruh území podél státních hranic. Do vnitrozemí směrem k Brnu se rozšiřuje jen mezi Znojmem a Břeclaví.[6]

Studiu jazykového vývoje v pohraničí nebyla prozatím věnována větší pozornost. Musíme se proto spokojit jen s ojedinělými články a zmínkami nevelkého rozsahu a nestejné kvality, které si této problematiky všímají.[7]

I když nechceme tvrdit, že dnešní jazyková pestrost pohraničních oblastí v dohledné době pomine, přece jen se domníváme, že by nebylo správné soustavný výzkum jazykového vývoje v pohraničí i nadále odkládat. Nesmíme zanedbat jedinečnou příležitost k přímému studiu stírání rozdílů mezi nářečími a jejich míšení v novém prostředí, odolnosti celých nářečních typů nebo jen některých jejich znaků, vlivu spisovného jazyka na vznik a ustálení jednotného nadnářečního útvaru a dalších závažných otázek.

Předem je ovšem třeba upozornit na těžkosti, s nimiž se při práci setkáme. Nejvíce ztěžuje výzkum různorodost nového osídlení. Na poměrně nevelkém území dochází ke styku nových osídlenců z různých nářečních oblastí. Mimoto zde žije ve větším nebo menším počtu obyvatelstvo německé a místy velmi početní tzv. starousedlíci.[8] Vliv osídlenců slovenského původu, reemigrantů z SSSR, Francie i odjinud na jazyk ostatního obyvatelstva se mi dosud nepodařilo zjistit. V každé z uvedených oblastí je nové osídlení značně různorodé a svým složením alespoň částečně odlišné od oblastí ostatních.

Poměrně nejsnadnější bude patrně výzkum v jižních oblastech v Čechách i na Moravě a v severovýchodních Čechách, protože zde není nové osídlení přece jen tak různorodé jako v oblastech ostat[209]ních. Na jižní Moravě jde vlastně jen o rozšíření území nářečí moravskoslovenských a hanáckých směrem na jih. Pochopitelně v jednotlivých obcích, pokud noví osídlenci pocházejí i z oblasti nářečí moravskoslovenských i nářečí hanáckých, dochází ke střetání těchto výrazných nářečních typů. V jihočeské oblasti nacházíme prakticky osídlence jen z území nářečí jihozápadních a středočeských, v severovýchodní oblasti pak jen osídlence z území nářečí severovýchodních a středočeských. S uživateli jiných nářečí se zde setkáváme jen výjimečně.

Naproti tomu svízelný bude výzkum v západní, severozápadní a severní oblasti v Čechách a v oblasti moravskoslezské, protože zde jde o různorodé osídlení v plném slova smyslu. Navíc je třeba mít na paměti, že jde o naše nejprůmyslovější oblasti se značným pohybem obyvatelstva oběma směry.

V moravskoslezské oblasti, kde jsou podmínky pro výzkum vůbec nejobtížnější, tvoří jádro nového osídlení příslušníci různých skupin nářečí moravských, která už sama o sobě působí značné těžkosti svou velkou rozrůzněností. Kromě toho je zde i početný živel z oblasti vlastních nářečí českých.

V uvedených třech oblastech v Čechách převažují mezi novými osídlenci příslušníci nářečí českých v užším smyslu, především středočeských, početní jsou však i uživatelé nářečí moravských, hlavně moravskoslovenských.

Pokud jde o metody práce, ukazuje se, že je možno užívat pouze metody přímého výzkumu „v terénu“. Také počet zkoumaných jedinců musí být se zřetelem na ráz osídlení mnohonásobně vyšší než na území stejnorodých nářečních jednotek.

Jak se zdá, bude nejlépe vycházet z osobních monografií zkoumaných jedinců. Zjištěné výsledky je pak třeba srovnat se stavem nářečí v oblasti, ze které tenkterý jedinec do pohraničí přišel. Jen tak zjistíme, které znaky si přinesl s sebou a které získal teprve za svého nynějšího pobytu. Při výběru jedinců je třeba postupovat velmi opatrně. K výzkumu se nehodí lidé, jejichž nářečí bylo narušeno ještě před příchodem do pohraničí. Srovnáním výsledků získaných u jednotlivých jedinců z téže nářeční oblasti dojdeme k obecnějším závěrům o chování celého nářečí. A dalším srovnáváním k obecným [210]závěrům o vývoji mluvy v daném pohraničním úseku vůbec. Zde je třeba důrazně varovat před zobecňujícími závěry bez předchozí důkladné znalosti materiálu.

Přejímání nových prvků (např. „pocem jednou“, „liďích“, „sesle“ apod.) je zvlášť výrazně vidět u dětí, hlavně u dětí předškolního věku, jejichž jazyková norma není ještě tolik ovlivňována působením spisovného jazyka.

K stírání rozdílů mezi nářečími a k jejich míšení dochází zároveň ve dvou rovinách, jednak podle bydliště, jednak podle pracoviště. Tento druhý moment nesmíme při výzkumu lidového jazyka průmyslových oblastí podceňovat, protože většina obyvatelstva zde do zaměstnání dojíždí. Bude proto zřejmě třeba konkrétní výzkumy omezovat vždy na poměrně malou oblast, snad jen na jednu obec.

A samozřejmě je třeba mít na paměti i vliv spisovného jazyka, hlavně jeho formy hovorové, protože jeho vliv na vyrovnávání rozdílů mezi nářečími je zde podle našeho názoru mnohem výraznější než v oblastech nářečně stejnorodých.

I když je výzkum jazykového vývoje v pohraničních oblastech pracný a po všech stránkách náročný, není možno před ním couvat. Je proto třeba, aby se našli, hlavně mezi mladšími pracovníky, zájemci o tuto vděčnou problematiku.

---

[1] K tomu srovnej Ant. Boháč, Národnostní mapa Republiky československé, 1926.

[2] Až na několik výjimek jde o obce s převahou nového osídlení. Mnohé z nich měly přitom před válkou výrazný podíl českého obyvatelstva.

[3] S výjimkou Prachatic jde o obce s většinou novým osídlením.

[4] Všechny uvedené obce mají většinové nové osídlení.

[5] Mimo Hranice jde o obce s výrazným podílem nového osídlení.

[6] Podrobněji viz Ant. Boháč, Národnostní mapa Republiky československé, 1926.

[7] Např. J. Pokorný, Prvky nového nářečí severozápadního, Krajem Lučanů 15, 1948/9, s. 7—8. — Jaroslav Voráč - Věra Mazlová, O dnešním stavu nářečí na bývalém menšinovém ostrůvku stříbrském, Naše řeč 34, 1950, s. 13—19. — Jaromír Bělič, Dolská nářečí na Moravě, 1954, zmínka na s. 227 až 228. — Břetislav Koudela, K vývoji lidového jazyka v českém pohraničí severozápadním, Sborník Vyšší pedagogické školy v Ústí nad Labem, řada filologická, 1958, s. 5—12.

[8] Označuji tak česky mluvící obyvatelstvo, které zde žilo ve větším nebo menším počtu již před rokem 1938.

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 7-8, pp. 206-210

Previous Karel Horálek: Pohádka jako překladatelský problém

Next Igor Němec: Původ slovesa tropiti